Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Sametová revoluce

Z Multimediaexpo.cz

Tribuna u sochy sv. Václava
Demonstranti na Staroměstském náměstí v Praze

Sametová revoluce (slovensky: nežná revolúcia) je označení období změn v Československu mezi 17. listopadem a 29. prosincem roku 1989, které vedly k pádu komunistického režimu a přeměně politického zřízení na demokratické principy. K urychlení změn přispěl rozpad bývalého Východního bloku a narůstající nespokojenost obyvatelstva s ekonomickou a politickou situací v zemi.

Revoluce se označuje názvem „sametová revoluce“ pro svůj nenásilný charakter, kdy pro převzetí moci nebylo potřeba použít násilí či ozbrojeného boje. Vyjma událostí ze 17. listopadu, kdy byli studenti napadeni Veřejnou bezpečností, byla revoluce provedena bez násilí a během státního převratu nebyl zmařen jediný život. Název vymyslel český novinář, od kterého se rychle dostal do zahraničních médií a následně i do Československa, kde byl rychle přijat. Termín se pak začal využívat jako synonymum pro revoluce, u kterých je moc získána bez násilí. Využíval se například i pro „revoluci“ v Gruzii, která se řadí mezi tzv. „barevné revoluce“ a v roce 2003 vedla k pádu prezidenta Eduarda Ševardnadzeho.

Obsah

Pozadí

Sjednocení Berlína

Okolní státy

Související informace můžete najít také v článku: Listopad 1989

V 80. letech 20. století se začínal hroutit Východní blok díky nespokojenosti občanů s politickým a ekonomickým vývojem jednotlivých států, což vyústilo v masové protesty v Gdaňských loděnicích v Polsku v roce 1980, které měly za následek vznik nezávislých odborů v podobě Solidarity. Po založení se do organizace rychle přidávali další a další občané a již v roce 1981 dosahoval počet členů okolo 10 milionů Poláků. V roce 1989 došlo po dalších nátlacích a protestech proti vládě k legalizaci Solidarity a k částečným svobodným volbám, které drtivě vyhráli nekomunističtí zástupci, čímž se odstartoval dominový efekt pádů komunistických režimů ve střední Evropě. Po pádu komunismu v Polsku následovaly další pády komunistických režimů v Maďarsku, Rumunsku a ve Východním Německu.[1]

Československo

Související informace můžete najít také v článku: Dějiny Česka a Komunistický režim v Československu

Československo se po druhé světové válce dostalo do východní sféry vlivu spadající pod nadvládu Sovětského svazu. Původní představy o demokratickém pokračování státního zřízení se původně zdály opodstatněné. V roce 1946 se v Československu konaly volby, které vyhrála Komunistická strana Československa (KSČ) se ziskem 36 % hlasů.[2] O dva roky později představy demokratického vývoje vzaly za své, když v roce 1948 komunisté uchvátili moc za pomoci státního převratu. Následující roky došlo k upevnění moci a k vykonstruovaným politickým procesům proti politickým oponentům. Společnost byla zastrašována za pomoci stalinistických praktik.

Změna nastala v 60. letech 20. století, kdy došlo k částečnému uvolnění poměrů, které vyústily v Pražské jaro. Období, kdy na krátko došlo k odklonu od tvrdé linie komunismu, se objevila snaha vnést do společnosti prvky demokratického vývoje, oproštění se od minulosti, odsouzení politických procesů a otevření se západu (tzv. socialismus s lidskou tváří[3]). Tyto snahy byly ukončeny vojenskou intervencí vojsk Varšavské dohody, která se odehrála v srpnu roku 1968. V následujících letech byl opět navrácen tvrdý komunistický směr, který se označuje jako období normalizace a který byl typický pro většinu období 70. let 20. století. V komunistické straně proběhly rozsáhlé čistky. Každý třetí člen strany byl vyloučen, což odpovídalo přibližně 500 000 lidem,[1] Alexander Dubček byl odsunut do Bratislavy na post ředitele lesního podniku. Současně docházelo k vyloučení nepohodlných lidí z veřejného života, škol, či kulturních organizací.[1]

Ekonomická situace v Československu byla - oproti Polsku či Maďarsku - poměrně dobrá, což zajišťovalo jistou míru blahobytu a tedy stabilitu režimu. Ačkoliv životní úroveň zaostávala za zeměmi západní Evropy, ekonomické potíže nedoléhaly na obyvatelstvo tak silně a nenutily československé dělnictvo k masovým výstupům proti režimu a spojení se s inteligencí. Opozice se tak stále udržovala kolem malé skupiny lidí spojené s Chartou 77 v čele s Václavem Havlem.[4]

V 80. letech docházelo v Československu k postupnému uvolňování poměrů, které umožnily aktivnější vystupování opozice a kritiků režimu. I přes uvolňování poměrů byla situace v Československu zdánlivě stabilizovaná a pevně v rukou vůdců Gustáva Husáka a Miloše Jakeše. Většina tehdejších znalců východní Evropy nepředpokládala, že by mohl československý režim v listopadu 1989 padnout.[1] Ve skutečnosti ale mezi vládnoucími silami (které již postrádaly podporu z Moskvy) probíhal boj o moc, zatímco mezi občany rostla nespokojenost.[5]

Předehry

V širší společnosti Československa, uzavřené vůči okolnímu světu a jeho dění, se v letech 1988–89 uskutečnilo několik do té doby nemyslitelných protivládních demonstrací. Dne 25. března 1988 proběhla tzv. Svíčková demonstrace v Bratislavě. Tentýž rok proběhly demonstrace v Praze: 21. srpna (20. výročí okupace Československa), 28. října (70. výročí vyhlášení samostatného Československa) a 10. prosince (40. výročí vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv) na Škroupově náměstí na Žižkově. Poslední jmenovaná demonstrace byla režimem povolená. Významná událost se stala dne 16. prosince, kdy v 16:00 bylo ukončeno rušení zahraničních rozhlasů na území Československa.[6]

Mezi 15.–20. lednem 1989 proběhla série demonstrací u příležitosti 20. výročí umrtí Jana Palacha. Demonstrace byly policií a lidovými milicemi potlačeny s dosud nevídanou brutalitou a čelní představitelé opozice (např. Václav Havel) byli uvězněni.[5] Pro tyto události se později vžil název Palachův týden. V reakci na postup režimu během Palachova týdne vznikla petiční akce Několik vět. V petiční akci se do 29. června shromáždilo na 40 000 podpisů.[7]

Další potlačené demonstrace se konaly 21. srpna a 28. října 1989. O několik dní později se protesty přesunuly do Teplic, kde během dní 10., 11. a 14. listopadu 1989 došlo k řadě ekologických demonstrací.[8] Jen den před 17. listopadem proběhla studentská demonstrace v Bratislavě.

14.října se v pražském Savarinu sešel tzv. Obrodný proud v Československé straně lidové, ve kterém 73 delegátů z regionů podepsalo deklaraci požadující demokratizaci společnosti včetně zrušení vedoucí úlohy KSČ a zrovnoprávnění různých forem vlastnictví. [9]

Významnou událostí také bylo svatořečení Anežky České dne 12. listopadu v Římě za účasti tisíců českých poutníků; obřad přímo přenášela Československá televize.

Václav Havel v roce 2009 uvedl, že v tomto období i zástupci státní moci tušili, že je s režimem ámen: „Sebrali mě estébáci, tak, jak nám to obvykle o svátcích dělali, abysme 'nezlobili'. Seděl jsem se dvěma z nich v autě. A jeden se mě ptá: 'Tak co, pane Havel. Kdy to praskne?'.“[10]

Přípravy demonstrace 17. listopadu

Příprava studentských organizací

V říjnu 1989 naplánovala organizace Nezávislé studentské sdružení na 17. listopad 1989 pietní akci k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Akce se měla odehrát na pražském Albertově. Oficiálním účelem mělo být uctění památky Jana Opletala, avšak radikálnější části studentů mínily využít této akce k vyjádření nespokojenosti se současnou společenskou situací a k volání po změně.[11][12]

K organizaci pietní akce se připojila i pražská organizace Socialistického svazu mládeže (SSM). Aby mohla být akce oficiálně povolena, museli se organizátoři vzdát původně zamýšleného plánu na pochod do centra města. Místo toho měla demonstrace zamířit opačným směrem, na Vyšehrad. Tato podoba demonstrace byla nakonec ústředním výborem KSČ a následně i obvodním národním výborem schválena.[13][12] Organizátoři demonstrace zatím vyzývali zúčastněné, aby si na manifestaci přinesli květiny.[14]

Na přípravě a průběhu demostrace se na žádost studentů nepodílely žádné disidentské organizace, aby představitelé moci nedostali důvod k zakázání či potlačení demonstrace.[12] Většina disidentů se demonstrace nezúčastnila, neboť byla organizována SSM.[15]

Přípravy mocenských a bezpečnostních složek

Oficiální Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 konstatovala, že: [...] nebyla prokázána jediná skutečnost, která by svědčila o tom, že by některá skupina ve straně [...] podnikla jakýkoliv konkrétní krok vedoucí ke změně společenského vývoje.[16]

Někteří představitelé mocenských složek ve skutečnosti měli z chystané akce značné obavy.[13] Avšak jelikož se mělo jednat o povolenou pietní akci spoluorganizovanou SSM, nebylo ji možné z politických důvodu tak snadno zrušit. Bezpečnostní schůzka ministra vnitra Františka Kincla s generálním tajemníkem KSČ Jakešem a s krajským tajemníkem Štěpánem měla za následek závěr, že pořádkové služby mají udržet klid a pořádek, ale nemají proti demonstrujícím zasahovat silou.[17][13][12]

Od 17. listopadu

Pátek 17. listopadu

Pamětní deska na Albertově

Od 8:00 byl dle rozkazu ministra vnitra Františka Kincla vyhlášena mimořádná bezpečnostní akce, která měla udržet toho dne pořádek.[18][13]

V pátek 17. listopadu se na Albertově sešli studenti pražských vysokých škol. V 15:40 se na Albertově nacházelo přibližně 500 až 600 lidí, ale jejich počet poměrně rychle narůstal nově příchozími.[19] Manifestace začala v 16:00 zpěvem písně Gaudeamus igitur a projevem Martina Klímy z uskupení Nezávislých studentů. Státní bezpečnost odhadovala počet účastníků až na 15 000 lidí,[19] ale další zdroj hovoří o davu až 50 000 lidí.[17] V 16:40 byla tato část manifestace ukončena a pořadatelé vyzvali k pochodu na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Část lidí chtěla ale směřovat na Václavské náměstí, kam měli původně demonstrující dojít[11], jak hlásal leták vytištěný k manifestaci.[18] Mezi odhodlanými byl i poručík StB Ludvík Zifčák,[20] který byl později pokládán za mrtvého studenta Martina Šmída.[19] Na Vyšehrad postupně dorazil dav přibližně 10 000 lidí, kteří zcela zaplnili prostranství před kostelem. V 18:15 byla demonstrace oficiálně ukončena.[19]

Od samého začátku demonstrace docházelo ke skandování protikomunistických hesel. Krajský tajemník KSČ Štěpán se u velitelů SNB dožadoval rozehnání demonstrace, avšak nebylo mu vyhověno, neboť se velitelé drželi rozkazu z ministerstva vnitra "nezasahovat".[21] Po skončení oficiální části demonstrace se dav neplánovaně vydal do centra města. Přibližně 5 000 lidí pokračovalo směrem na Karlovo náměstí. Ve snaze zastavit pochod přehradily bezpečnostní složky Vyšehradskou ulici, ale zadní část davu tlačila na předek, čímž došlo k nárůstu paniky a tlaku a policejní kordon byl protržen.[19] Zablokování přístupu do centra zabránily až přivolané posily.[11]

Zadní část průvodu se potom opět dala do pohybu a přes Plaveckou ulici pokračovala v pochodu po nábřeží Vltavy až k Národnímu divadlu. Velikost davu se odhaduje na 5 až 10 tisíc lidí.[19] Složky Sboru národní bezpečnosti měly rozkaz zabránit průvodu cestě na Hrad či na Václavské náměstí.[22] Přibližně v 19:12 přišel rozkaz, že se má dav na vhodném místě zablokovat.[19][12] Policejní kordon zatarasil Most 1. máje, čímž zabránil davu odbočit směrem na Pražský hrad, demonstrující zahnuli na Národní třídu a pokračovali směrem na Václavské náměstí. V 19:25 byla kordonem přehrazena Národní třída v prostoru Perštýna. Když bylo čelo demonstrace zastaveno, účastníci si sedli na zem před pořádkové jednotky. Dívky začaly spontánně zasunovat za štíty příslušníků pohotovostního pluku květiny.[18] Jelikož se policejní velitelé obávali opakování předchozí situace z Vyšehradské ulice, kdy dav uzávěru obešel, došlo o čtvrt hodiny později k uzavření ulic Mikulandské a Voršilské, a k zablokování ústupu Národní třídou zpět směrem k Národnímu divadlu. Přibližně 10 000[11] demonstrantů tak bylo uzavřeno mezi dva policejní kordony. Demonstrující pokračovali v pokojné a nenásilné demonstraci za provolávání hesel jako Máme holé ruce.[17] V této části demostrace byl ještě demonstrantům umožňován jednotlivě volný odchod.[19][11]

Přibližně ve čtvrt na devět došlo ke změně situace, kdy již nebylo možné obklíčení opustit a policejní kordon postupující směrem od Národního divadla začal prostor zahušťovat. Pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti a Oddíl zvláštního určení (tzv. červené barety) následně začaly demonstrující surově bít obušky. Třebaže byli účastníci demonstrace vyzývání k rozchodu, jediné únikové cesty vedly skrz tzv. "uličky", kde byli demonstranti brutálně biti.[11] Do 21:20 byla tímto způsobem demonstrace násilně rozptýlena[18]; někteří účastníci byli následně zatčeni a naloženi do připravených autobusů.[19] I po rozehnání demonstrace docházelo ze strany pořádkových jednotek k napadání jednotlivců či skupinek přihlížejících.

Nezávislá lékařská komise později uvedla, že 568 lidí bylo během zásahu zraněno.[17] Část studentů, kterým se podařilo z místa utéci, zamířila do divadel, kde hovořila s herci (např. s Jaromírem Hanzlíkem, Jiřím Lábusem, Miroslavem Krobotem)[22] o policejním zásahu na Národní třídě a projednávání vyhlášení stávky na podporu studentů.[17] Poprvé se zde objevila zpráva o možných mrtvých lidech z řad demonstrujících.[22]

Pamětní deska na Národní třídě

Sobota 18. listopadu

Mezi lidmi se 18. listopadu začala šířit informace o tvrdém zásahu bezpečnostních složek proti studentům, což vedlo k aktivizaci občanů,[23] kteří vyjadřovali podporu studentům a nesouhlas s tvrdým zásahem. Po události předchozího dne se v divadlech a na vysokých školách začaly organizovat stávkové výbory požadující vyšetření a potrestání osob zodpovědných za tvrdý zásah. V Realistickém divadle byla navržena týdenní stávka na podporu studentstva, čímž se herci přidali ke studentům, kteří již týdenní stávku zahájili. Herci a studenti požadovali důsledné vyšetření večerního zásahu, zveřejnění informací o jeho průběhu, jména odpovědných osob, jejich vyšetření a případné potrestání.[17][23] Proti režimu se začali vyjadřovat i mnozí členové komunistické strany.[17] Představitelé opozice naproti tomu zprvu významnou aktivitu nevyvíjeli.[15]

Představitelé komunistické strany a SNB nejprve nebyli o rozsahu a důsledcích zásahu úplně informováni a událostem na Národní třídě nepřikládali velkou váhu.[13][21]

Již 17. listopadu se začala mezi demonstrujícími šířit fáma o tom, že při zásahu údajně zemřel student Martin Šmíd, kterou vypustila Drahomíra Dražská.[24] Ve večerních hodinách 18. listopadu se zpráva skrz Petra Uhla dostala do zahraničního vysílání rádia Svobodná Evropa. Zveřejnění této zprávy mělo za následek radikalizaci převážně mimopražských studentů a celé společnosti.[17][23][12] Později po revoluci se objevily zprávy, že celá kauza byla vykonstruována agenty StB a že údajný mrtvý byl člen StB poručík Ludvík Zifčák.[25] Podle zprávy parlamentní vyšetřovací komise skutečně Zifčák po zákroku VB ležel na zemi, avšak jeho bezvědomí nebylo předstírané, neboť v průběhu zákroku - pravděpodobně v důsledku psychického vypětí - omdlel.[20]

Přes víkend chodili lidé zapalovat svíčky na Národní třídu, aby uctili jeho památku i ostatních lidí, kteří byli během zásahu zraněni. Veřejná bezpečnost nijak nezasáhla.[21]

V noci z 18. na 19. listopadu vydal genpor. Alojz Lorenc (náměstek ministra vnitra) rozkaz, podle kterého nemají složky StB nijak zasahovat do situace. Tento rozkaz později odůvodnil tím, že nechtěl více pobouřit občany.[13]

Neděle 19. listopadu

V reakci na odpor, který ve společnosti vyvolal brutální zásah policejních jednotek se na popud Václava Havla sešli v pražském Činoherním klubu představitelé různých skupin opozice, aby se dohodli na společném postupu. Ve večerních hodinách byla založena společná platforma, která dostala název Občanské fórum.[15] Vedle toho v noci z 18. na 19. listopadu jednali zástupci iniciativy Most s premiérem vlády Ladislavem Adamcem.[26]

Občanské fórum vyjádřilo nespokojenost s vládnoucími strukturami státu, požadovalo odstoupení zkorumpovaných politiků a propuštění politických vězňů. Současně vyjádřilo podporu plánované generální stávce, která měla proběhnout 27. listopadu. Na Slovensku v Bratislavě vznikla téhož dne Verejnosť proti násiliu v čele s Milanem Kňažkem, která se později nezapojovala do procesu přebírání státní moci jako Občanské fórum, čímž se dostala částečně do pozadí během revoluce.[7]

V 16:00 byl kvůli fámě o zabití studenta zatčen a obviněn Petr Uhl. Začalo rozsáhlé vyšetřování, jak a kdy se zpráva o úmrtí studenta objevila a kdo stál za jejím šířením. Petr Uhl již nejspíše tušil den předtím, že se jedná o fámu, ale zpráva již byla převzata zahraničními agenturami, a tak se nadále šířila.[25][26] Dne 19. listopadu ve večerních hodinách bylo skrz ministryni školství vydáno prohlášení, že student Martin Šmíd byl objeven živý. Ministryně se tak snažila dementovat zprávu o jeho údajné smrti (objeveni byli dokonce dva studenti se stejným jménem).[26]

Během dne se na Karlově náměstí konala smuteční akce za údajně ubitého studenta Martina Šmída. Na Václavském náměstí se v podvečer sešel dav lidí, který se vydal směrem k Národní třídě a přes most na Hrad. Na mostě 1. máje byl však pořádkovými silami zastaven.[26]

Pondělí 20. listopadu

Demonstrační průvod v pražské Štefánikově ulici (tehdy S. M. Kirova) na úrovni Arbesova náměstí

Od pondělí 20. listopadu se podařilo na většině pražských vysokých škol vyhlásit stávku. Obě národní vlády i federální vláda ČSSR vyjádřily souhlas s policejním zákrokem na Národní třídě a odmítly vyjednávat s demonstranty za situace, kdy je na ně skrze stávky vytvářen nátlak. Od 20. listopadu se každý den konaly pokojné demonstrace na mnoha místech republiky. Největší demonstrace probíhaly na Václavském náměstí v Praze, kde se již v pondělí 20. listopadu sešlo okolo čtyř hodin odpoledne až 100 000 lidí[17] (dle jiných zdrojů až 150 000 lidí),[27] ale také v Brně, kde se jich zúčastnilo až 40 000 lidí.[17]

V této fázi již bylo pro režim složité zastavit demonstrace obyvatelstva, které se svým rozsahem zcela vymkly předchozím demonstracím proti vládě. Politické špičky režimu se přes víkend o vývoj situace údajně příliš nestaraly a v pondělí již bylo k úspěšným protikrokům na situaci pozdě. Člen politbyra ÚV KSČ Jan Fojtík údajně k situaci v pondělí prohlásil „Tak to je konec! To už žádnou naší kontrademonstrací nepřebijem.“[7] V tento den začaly vycházet první tištěné necenzurované oficiální noviny Svobodné slovo spadající pod Československou stranu socialistickou.

Delegace Občanského fóra se dopoledne setkala s předsedou Federální vlády ČSSR, což bylo umožněno díky aktivitě iniciativy Most.[27]

Václav Havel — jedna z ústředních postav Občanského fóra (fotografie z oslav 20. výročí Sametové revoluce 17. listopadu 2009)

Úterý 21. listopadu

Stávka se rozšířila i na většinu zbývajících škol (včetně území Slovenska), takže od 21. listopadu vystupovaly jednotně. Václavské náměstí, kde se na pokračující demonstraci shromáždilo až 200 000 lidí,[7] se stalo současně místem, kde se konala první manifestace Občanského fóra z balkónu Melantrichova nakladatelství. Zde promluvil poprvé před diváky spisovatel Václav Havel. Demonstrace se již zcela rozšířily po celé republice. Symbolem těchto dní se staly klíče a jejich cinkot.[28]

Současně na ministerstvu národní obrany ČSSR zasedalo vedení, které se rozhodovalo o nasazení vojska proti demonstrantům.[29] Vedení vlády si uvědomovalo závažnost situace, a tak se uskutečnila schůzka zástupců veřejnosti s předsedou československé vlády Ladislavem Adamcem. Ten však odmítl jednat s Václavem Havlem a schůzka se tak konala bez jeho přítomnosti. Václava Havla na schůzce zastupoval Jan Ruml.[17] Téhož dne Miloš Jakeš vystupoval v televizi s projevem, že tvrdá linie socialistického rozvoje státu nebude opuštěna.[30]

V noci z 21. na 22. listopadu se na území Prahy přesunovaly značné pořádkové posily z řad Lidových milic. Mělo se jednat až o 4 000 milicionářů. Po revoluci se objevil spor o to, kdo milice do Prahy povolal. Miloš Jakeš odmítal nést za jejich příjezd odpovědnost, což ale vyvracel bývalý náčelník hlavního štábu Lidových milic Miroslav Novák.[30]

Kardinál Tomášek po návratu z Říma, kde pobýval okolo svatořečení Anežky České, vydal prohlášení "Všemu lidu Československa" [1], kterým podpořil revoluci a demokratické změny.

Středa 22. listopadu

Výzvy ke generální stávce spolu s fotografiemi ze zásahu 17. listopadu ve výloze

Ve většině velkých měst pokračovaly demonstrace také 22. listopadu. V Bratislavě se nejprve sešlo 5 000 lidí oslavující Alexandra Dubčeka a dožadující se odstoupení vlády. Demonstrace se účastnil i sám Dubček, který vystoupil s krátkým projevem. Ve večerních hodinách se sešlo na náměstí SNP v Bratislavě až 100 000 (jiný zdroj uvádí 60 000 lidí[31]) vyjádřit podporu demonstrujícím a požadovat společenské změny. Jako řečníci vystoupili Milan Kňažko a Ján Budaj. Na Václavském náměstí v Praze pokračovaly demonstrace, na kterých se sešlo opět přibližně 200 000 lidí.[31] Okolo 16:00 hodiny začaly proslovy, ve kterých vystoupili předseda Městského výboru Československé strany socialistické Petr Mišoň, herec P. Burian, J. Odložil, či J. Černý vyzývající k pravdivým informacím ve sdělovacích prostředcích. Shromáždění skončilo prvním masovým veřejným vystoupením Marty Kubišové po 20 letech, která zpívala píseň „Modlitba pro Martu“ a následně zpěvem státní hymny.[31]

Po celém území Československa byly uzavřené školy, které se připojily ke stávce. Do Prahy přijížděli další členové Lidových milic, údajně se jednalo až o 17 autobusů.[30] Později byly lidové milice na příkaz Miloše Jakeše odvolány.[17]

Téhož dne zasedalo Federální shromáždění ČSSR, ze kterého zaznělo, že akce 17. listopadu nebyla náhodná a že byla vedena opozičními silami. Armáda se stále připravovala na vojenský zásah proti demonstrujícím. Petr Pithart napsal stávkujícím studentům dopis, ve kterém mírnil radikalismus studentů a varoval před házením všech protivníků do "jednoho pytle".[30]

Čtvrtek 23. listopadu

Dne 23. listopadu odjel komunistický poslanec Miroslav Štěpán na mítink dělníků do ČKD Lokomotiva - Sokolov, kde v průběhu svého projevu nazval protestující studenty "patnáctiletými dětmi" a poté byl dělníky vypískán. Později se několik tisíc dělníků z ČKD přidalo k demonstraci na Václavském náměstí.[18] Na zasedání armády bylo odsouhlaseno, že armáda stojí jasně za ÚV KSČ a vládou. Ministr obrany Václavík dokonce navrhoval použít armádu k obnovení pořádku; návrh nebyl přijat.[29] Došlo také k publikaci prohlášení Občanského fóra, které opět vyslovilo své požadavky, jež nebyly splněny, a vyzývalo občany k připojení se k plánované generální stávce.

Okolo 16:00 se na Václavském náměstí odehrála do té doby největší demonstrace, které se účastnilo přes 300 000 lidí. Z balkónu vydavatelství Melantrich postupně hovořil herec Rudolf Hrušínský starší či Václav Havel. Demonstrace byla zakončena opět zpěvem státní hymny v podání Marty Kubišové a Hany Zagorové. V Brně se protestních akcí účastnilo přibližně 28 000 lidí a v Bratislavě okolo 60 000 lidí.[32]

Pátek 24. listopadu

Květiny, vlajky a masy lidí na Václavském náměstí

Tento den byl ve znamení značných politických změn, ke kterým v KSČ došlo. Ústřední výbor KSČ zasedal po celý 24. listopad. Zasedání skončilo po 19:00 hodině, kdy Miloš Jakeš oznámil svoji abdikaci spolu s celým vedením ústředního výboru, která měla umožnit obměnu kádrového vedení strany. V prezidentské funkci nadále setrvával Gustáv Husák.[33] Zpráva se dostala do hlavního stanu Občanského fóra v Laterně magice během proslovu a byla veřejně přečtena, načež následovaly mohutné oslavy.[17]

Sobota 25. listopadu

Jednání ústředního výboru KSČ se 25. listopadu protáhlo až do pozdních večerních hodin. Po jeho skončení okolo 3:00 se konala tisková konference, na které bylo vyjádřením Zdeňka Hoření představeno nové vedení komunistické strany. Z vyjádření Hoření bylo patrné, že neměl představu o požadavcích Občanského fóra, a tak konference skončila fiaskem. O hodinu a půl později se Občanské fórum vyjádřilo kriticky k novému vedení, jelikož nepovažovalo kádrové změny za dostatečné.[34]

Na radu Federálního shromáždění tehdejší prezident republiky Gustáv Husák udělil amnestii těmto sedmi politickým vězňům: JUDr. Jánu Čarnogurskému, PhDr. Miroslavu Kusému, CSc., Jiřímu Rumlovi, Ing. Petru Uhlovi, Rudolfu Zemanovi, Ivanu Jirousovi, Ivanu Polanskému a amnestován byl taktéž šéfredaktor časopisu VOKNO František Stárek. Vedle tohoto doporučilo Federální shromáždění, aby do vlády byly zvolení i nestraníci KSČ.[34]

Dopoledne v chrámu sv. Víta sloužil kardinál Tomášek mši na počest svatořečení Anežky České, jím podpořený dav se přidal k manifestaci na Letné, kde od 14:00 demonstrovalo kolem 750 až 800 tisíc lidí, kteří vyjádřili svojí podporu Občanskému fóru. Československá televize začala dění šířit přímými přenosy a současně vydala prohlášení, že se společně s Československým rozhlasem a pražským metrem chystají podpořit generální stávku. Během demonstrace na Letné vystoupil i Jaroslav Hutka, který přiletěl do Prahy a po několika hodinách byl vpuštěn do republiky.[34]

Neděle 26. listopadu

Jednání funkcionářů KSČ pokračovalo také 26. listopadu. Snažily se najít východisko ze vzniklé krize a reagovat na generální stávku, která se měla konat příštího dne. Pražský primátor vyzval stávkující, aby zachovali provoz veřejné dopravy a služeb. Na Letenské pláni proběhla další masová akce, které se zúčastnilo přes 500 000 lidí. Mezi řečníky vystoupil jak Václav Havel, tak i Ladislav Adamec, který slíbil pokračování v politickém dialogu, ale současně odrazoval od generální stávky, čímž ztratil přízeň demonstrujících. Na závěr demonstrace byl vytvořen lidský řetěz z Letné až k Pražskému hradu.[35]

Večer odstoupilo předsednictvo ČSL a předalo vedení strany tzv. Obrodnému proudu, čímž tato strana jednoznačně podpořila Sametovou revoluci.

Pondělí 27. listopadu

Na celém území proběhla 27. listopadu mezi 12:00 až 14:00 dlouho avizovaná dvouhodinová generální stávka, do které se zapojilo na 75 % občanů,[36] většina podniků, továren a institucí. Provozy, ve kterých musel být nepřetržitý provoz, se ke stávce přidaly manifestačně vyjádřením solidarity. Stávka proběhla pod heslem Konec vlády jedné strany.[17] Toho dne se na Václavském náměstí sešlo v poledních hodinách okolo 250 000 lidí a později zde dosáhl počet až 300 000.[37]

Do konce listopadu

Pod tlakem demonstrací a rozpadu ostatních komunistických režimů se octla i Komunistická strana Československa. Rostoucí nespokojenost občanů také přispěla k jejímu rozhodnutí vzdát se mocenského monopolu. 28. listopadu slíbil Ladislav Adamec, že připraví zcela novou vládu do 3. prosince. O den později schválilo Federální shromáždění jednomyslně zrušení ústavního článku číslo 4, 6, 16, týkajících se vedoucí úlohy KSČ ve společnosti a výchovy v duchu marxismu-leninismu. Tyto články narážely na rozhodující úlohu komunistické strany ve společnosti. Pro zrušení článku hlasovala i většina ÚV KSČ. Ke dni 30. listopadu dochází ke zrušení výuky marxismu-leninismu na vysokých školách, místo kterých měly být vyučovány společenské vědy.[38]

Prosinec 1989

Demonstrace na Václavském náměstí (1. prosinec 1989)

Ladislav Adamec představil 3. prosince svoji novou vládu, která se skládala z 15 komunistů, 1 lidovce, 1 socialisty a 3 nestraníků. Tímto krokem ukázalo komunistické vedení, že zcela nepochopilo situaci, ve které se nacházelo. Lidé již dále nechtěli, aby u moci zůstali komunisté, a požadovali zcela nové vedení. Proti nové vládě okamžitě vystoupilo Občanské fórum, které ji kritizovalo a vyslovilo, že komunistické vedení již zcela ztratilo podporu občanů.[17] Občanské fórum dále prohlásilo, že jestliže se nová vláda složená z nadpoloviční většiny z komunistů dostane k moci, vyhlásilo by na 11. prosince další generální stávku. Nová vláda byla i přesto jmenována prezidentem republiky Gustávem Husákem.

Poprvé po dlouhých letech se 4. prosince otevřely hranice pro občany ČSSR, kteří mohli od půlnoci svobodně vycestovat do sousedního Rakouska bez výjezdních doložek či celních prohlášení (během víkendu navštívilo Rakousko až 250 000 lidí). Ohlas veřejnosti na představenou novou vládu na sebe nenechal dlouho čekat a již tento den se konala další masová demonstrace, na které se sešly desetitisíce lidí. Závěrem demonstrace zazpíval Karel Gott s Karlem Krylem státní hymnu.[39] Karel Kryl se mohl vrátit do republiky po 21 letech nucené emigrace. Téhož dne poprvé od 17. listopadu v televizi vystoupil s projevem prezident Gustáv Husák.

Na nátlak veřejnosti 7. prosince rezignovala nová federální vláda spolu s premiérem Ladislavem Adamcem a sestavením nové vlády byl pověřen Marián Čalfa na jeho doporučení. I přes jisté výhrady Občanského fóra došlo k jednáním s Čalfou, za předpokladu, že bude ochoten přijmout jejich návrhy na složení budoucího kabinetu. Komunistické vedení současně zbavilo Miloše Jakeše a Miroslava Štěpána členství v komunistické straně pro jejich „hrubé politické chyby“.[39] Občanské fórum se 8. prosince definitivně rozhodlo pro kandidaturu Václava Havla na post prezidenta.[18]

10. prosince po 13. hodině komunistický prezident Gustáv Husák jmenoval první ne zcela komunistickou vládu od nástupu komunistů k moci v únoru 1948, ve které bylo 10 míst KSČ, 7 míst pro nestraníky, 2 místa pro ČSS a 2 místa pro lidovce. Prezident Husák následně oznámil federálnímu shromáždění svoji demisi. StB se již připravovala na změnu režimu, takže začala likvidovat některé citlivé dokumenty v opuštěném lomu nedaleko Plzně.[39]

Vzhledem k politickému vývoji v zemi a otevření hranic s Rakouskem předchozího dne se 11. prosince začalo s odstraňováním „železné opony“ na hranicích s NSR a Rakouskem. S uvolňováním poměrů v republice se do země začali vracet i někteří emigranti, kteří měli po dlouhé roky uzavřený přístup do vlasti. Například 14. prosince se na návštěvu do ČSSR vydal po 50 letech emigrace významný továrník Tomáš Baťa, či 27. prosince vydavatel exilového týdeníku Pavel Tigrid.[39]

Na mimořádném sjezdu KSČ 21. prosince je rozhodnuto rozpustit lidové milice.[39] 22. prosince byla zrušena pohotovost armády.[29]

Dne 28. prosince byl přijat kooptační zákon, který dočasně umožnil Federálnímu shromáždění a národním radám dosazovat nové poslance vlastním rozhodnutím bez voleb. Téhož dne se čerstvě kooptovaný poslanec Alexander Dubček stal předsedou Federálního shromáždění.

Dne 29. prosince 1989 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu Václav Havel zvolen prezidentem Československa. Stal se tak po 41 letech prvním nekomunistickým prezidentem. Zajímavostí je, že byl zvolen naprosto jednomyslně i komunistickými poslanci, pro které byl do nedávna politickým nepřítelem. Volba Václava Havla prezidentem republiky ukončila i studentské stávky.

1990

Václav Klaus pokládá květiny na Národní třídě během každoroční vzpomínkové akce

V roce 1990 docházelo k pokračování demokratizace společnosti, které mělo mít za cíl připravit půdu pro konání svobodných demokratických voleb. Dne 23. ledna byl přijat zákon, který umožňil politickým stranám odvolat ze všech tří parlamentů i z národních výborů všech stupňů poslance, kteří neskýtali záruku demokratického působení, a umožnil až do konce března kooptace poslanců i do národních výborů. Tento zákon vyvolal silnou vlnu rezignací poslanců. Ve dnech 29. a 30. ledna byli z Federálního shromáždění skutečně politickými stranami a Národní frontou ČSSR odvoláni ti nežádoucí poslanci, kteří ještě nerezignovali. Poslední kooptace do Federálního shromáždění byly provedeny 27. února a v následujících dnech bylo na schůzi parlamentu též rozhodnuto o zkrácení volebního období a o červnových volbách.

Dne 28. března oficiálně zanikla Československá socialistická republika a vznikl nový nástupnický stát Česká a Slovenská Federativní Republika, který sdružoval oba dva národy až do roku 1992, kdy došlo k definitivnímu rozdělení obou zemí.

V červnu proběhly první demokratické volby od roku 1946, které vedly k nekomunistické vládě. Občané se opět mohli rozhodovat mezi několika desítkami politických stran, které soutěžily o jejich přízeň. Nejsilnější stranou bylo stále Občanské fórum, které sdružovalo mnoho demokratických proudů. Po sečtení výsledků vyšlo Občanské fórum z voleb jako jasný vítěz, když získalo 51 % hlasů v Česku, na Slovensku zvítězilo obdobně smýšlející Verejnosť proti násiliu. KSČ ve volbách získala 13 %, čímž se již nedostala do vládnoucí pozice.[17]

Dozvuk a změna společnosti

Pád komunistické strany, abdikace vlády a předání moci do rukou Občanského fóra byl velmi rychlý proces, který nikdo z opozičních řad neočekával. Vzhledem k tomuto faktu nebylo Občanské fórum připraveno zcela převzít výkonnou moc nad státem, a tak muselo přistoupit na kompromisní řešení. Nepodařilo se od moci zcela odstavit komunistický aparát, jelikož opoziční síly neměly dostatek kvalifikovaných lidí. Následkem toho se stalo, že část význačných pozic byla ponechána v rukou komunistů a komunistická strana nebyla oficiálně zakázána jako totalitní. Někteří historikové označují tento stav jako druh politického obchodu Občanského fóra a KSČ,[40] kdy zákaz komunistické strany nebyl prosazen za zvolení Václava Havla do čela státu.[41] Soudí se, že zákaz komunistické strany mohl být vydán po volbách v roce 1990, ale návrh tehdy neprošel.[41]

Po revoluci a upuštění od komunistického řízení státu v politickém i ekonomickém aspektu se začala československá společnost transformovat na nově vzniklé podmínky. Bylo potřeba přeměnit řízené hospodářství na tržní model, ve kterém by stát měl jen minimální možnost zasahování. Proces transformace hospodářství proběhl ve formě privatizace státního majetku a jeho převedení do soukromého vlastnictví, které proběhlo ve dvou vlnách kupónové privatizace v letech 1992 a 1994. Ústřední postavou přechodu hospodářství se stal ekonom Václav Klaus. Společně začala probíhat vlna restitucí soukromého majetku původním majitelům vyvlastněným během znárodnění.

Prohlubující nespokojenost federativní republiky Slovensko vedlo v roce 1992 k rozpadu Československa a vzniku dvou nezávislých států: České republiky a Slovenské republiky. Obě země pokračovaly ve snaze o začlenění do evropských struktur, což vyústilo v roce 1999 ke vstupu České republiky do NATO[42] a ke společnému vstupu do Evropské unie v roce 2004.[43]

Za zásah na Národní třídě bylo stíháno 28 příslušníků SNB, 11 z nich bylo odsouzeno. Pouze jeden trest (4 a půl roku odnětí svobody) byl nepodmíněný; dostal jej policista, který zbil těhotnou ženu. Velitelé zásahu dostali tříletý podmíněný trest za zneužití pravomoci veřejného činitele.[44]

Nejasnosti a teorie

Vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 konstatovala, že: Zásah proti manifestujícím nebyl předem naplánován [...] nebyl prokázán vliv KGB na událostech 17. 11. 1989 [...] zásah na Národní třídě neměl vést k odstranění tehdejšího politického vedení KSČ.[45]

Přesto se však do dnešních dnů vynořuje kolem Sametové revoluce velká řada nezodpovězených otázek a konspiračních teorií. Nejčastěji rozebíraná otázka je, jak moc tehdejší vládní struktury spolu s StB o celé události věděly a jestli nebyla revoluce částečně připravena. Spekuluje se o tom, že tvrdý zásah ze 17. listopadu byl připraven StB a že měl být nástrojem vnitropolitického boje o moc v komunistické straně. Předpokládané demonstrace proti tomuto zásahu mohly posloužit jako páka na odvolání vládnoucích špiček a dosazení nových.[46] Mezi nejčastěji uváděné body této teorie patří:

  • Údajná existence druhého velitelského štábu během zásahu.[46][47]
  • Údajná přítomnost sovětského generála v řídícím štábu.[47]
  • Omdlení příslušníka StB Zifčáka, které bylo později interpretováno jako předstírání smrti studenta. Tato dezinformace měla údajně vyburcovat lid.[20]
  • Nečinnost mocenských složek, zejména Státní bezpečnosti, které mohly revoluci potlačit silou.[46][47]
  • Nečinnost Sovětského svazu.[48]

Zásah však vyvolal rozsáhlou bouři nevole, přerostla do rozměrů, kdy se již nedala nikterak zastavit a ani usměrnit, čímž zapříčinila pád komunistické vlády. Tyto spekulace podpořil i bývalý důstojník StB Zifčák.[49]V roce 2009 v jednom rozhovoru například Zifčák uvedl, že u StB měl na starosti studentské hnutí a podílel se na založení "Nezávislého studentského hnutí", které demonstraci na Albertově svolalo a tuto informaci předalo do Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Dále konstatoval, že měl s kolegy úkol průvod navést směrem na Václavské náměstí a sehrát mrtvého studenta, což údajně přiznal také Zifčákův nadřízený major Petr Žák. Šiření zprávy měla zajistit Drahomíra Drážská, která byla údajně členem Zifčákovy skupiny.[50] Při výslechu na vojenské prokuratuře v roce 1990 ovšem Zifčák přiznal, že si vymýšlí.[20] Sama Dražská v rozhovoru v roce 2009 přiznala, že si zprávu o zabití studenta vymyslela, a odmítla, že by byla spolupracovnicí StB.[51]

Jiné verze tvrdí, že Sametová revoluce byla více či méně organizováným předáním moci, při kterém vlastně k žádné zásadnější mocenské změně nedošlo.[48] Dalším předmětem spekulací je do jaké míry bylo revolucí přeměněno personální obsazení postů nejvyšších představitelů státu.[48] Osobní účast na vládnutí v Československé či České republice i po revoluci častokrát měli bývalí členové KSČ.

Související články

Dokumentární filmy

Literatura

  • BROD, Toman, et al. Proč jsme v listopadu vyšli do ulic. Brno : Doplněk, 1999. 159 s. ISBN 80-7239-051-1. (česky)
  • PITHART, Petr. Devětaosmdesátý: vzpomínky a přemýšlení: krédo. Praha : Academia, 2009. 284 s. ISBN 978-80-200-1817-5. (česky)
  • SPÁČIL, Dušan; SÝS, Karel, et al. Viděno deseti: rozhodující události mocenského zvratu v roce 1989 očima klíčových osobností z obou stran politického spektra: Fojtík, Jakeš, Krejčí, Štěpán, Vacek - Kocáb, Kantor, Dienstbier, Bratinka, Komárek. Praha : Bondy, 2009. 199 s. ISBN 978-80-904471-1-0. (česky)
  • SUK, Jiří. Labyrintem revoluce: aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize: (od listopadu 1989 do června 1990). Praha : Prostor, 2009. 507 s. ISBN 978-80-7260-219-3. (česky)

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 GILBERT, Felix; LARGE, David Clay. Konec Evropské éry - Dějiny Evropy 1890-1990. 1. vyd. Praha : Mladá Fronta, 2003. 656 s. ISBN 80-204-0887-8. S. 593.  
  2. ↑ KAPAVÍK, Radim. Sametová revoluce '89 - POLITICKÁ SITUACE [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  3. ↑ The Prague Spring, 1968 [online]. Library of Congress, 1985, [cit. 2008-01-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ GILBERT, Felix; LARGE, David Clay. Konec Evropské éry - Dějiny Evropy 1890-1990. 1. vyd. Praha : Mladá Fronta, 2003. 656 s. ISBN 80-204-0887-8. S. 594.  
  5. ↑ 5,0 5,1 Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část II. d) - Historický přehled, rok 1989, [cit. 2008-12-03]. Dostupné online.
  6. ↑ SUK, Jiří. Labyrintem revoluce - Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (Od listopadu 1989 do června 1990). 1. vyd. Český Těšín : Prostor, 2003. ISBN 80-7260-099-0. S. 22.  
  7. ↑ 7,0 7,1 7,2 7,3 SVOBODA, Petr. 17. listopad 1989: Komunistický režim stál jen na svých mocenských pilířích, jeho důvěryhodnost byla minimální, říká historik Jiří Suk [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  8. ↑ Antonín Viktora (MF Dnes). Demonstrace v listopadu 1989 rozpoutal učeň v Teplicích. iDnes [online]. 2. listopadu 2009 [cit. 2010-05-03]. Dostupné online.  
  9. ↑ DANĚK, Břetislav. Československá strana lidová – její krize a obroda. Praha : Vyšehrad, 1990. 140 s. ISBN 80-7021-076-1. (česky) 
  10. ↑ Jan Wirnitzer: Estébáci mě sebrali a ptali se mě kdy to praskne vzpomínal Havel [cit. 2009-11-12]. Dostupné online.
  11. ↑ 11,0 11,1 11,2 11,3 11,4 11,5 Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část III. 1) - Obecný popis událostí 17. 11. 1989-19. 11. 1989, [cit. 2008-12-07]. Dostupné online.
  12. ↑ 12,0 12,1 12,2 12,3 12,4 12,5 ŠIŠKA, Miroslav. Rozbuška vybuchla na Národní. Novinky.cz [online]. , 16. listopadu 2009 [cit. 2010-03-13]. Dostupné online.  
  13. ↑ 13,0 13,1 13,2 13,3 13,4 13,5 Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část III. 2) - Úloha mocenských orgánů, [cit. 2008-12-07]. Dostupné online.
  14. ↑ Totalita.cz - před 17. listopadem 1989 [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  15. ↑ 15,0 15,1 15,2 Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část III. 4) - Úloha opozice, [cit. 2009-10-23]. Dostupné online.
  16. ↑ Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část III. 2) - Úloha mocenských orgánů, [cit. 2008-12-07]. Dostupné online.
  17. ↑ 17,00 17,01 17,02 17,03 17,04 17,05 17,06 17,07 17,08 17,09 17,10 17,11 17,12 17,13 17,14 17,15 KAPAVÍK, Radim. Sametová revoluce '89 - 17.-18. listopad 1989 [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  18. ↑ 18,0 18,1 18,2 18,3 18,4 18,5 LISTOPADOVÉ UDÁLOSTI V DATECH [online]. spolecnost89, [cit. 2008-03-23]. Dostupné online.  
  19. ↑ 19,0 19,1 19,2 19,3 19,4 19,5 19,6 19,7 19,8 Totalita.cz - pátek 17. listopadu 1989 - průběh demonstrace [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  20. ↑ 20,0 20,1 20,2 20,3 Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část III. 6) - Úloha por. Zifčáka, [cit. 2009-10-23]. Dostupné online.
  21. ↑ 21,0 21,1 21,2 Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část III. 3) b) - Úloha mocenských orgánů, [cit. 2009-05-09]. Dostupné online.
  22. ↑ 22,0 22,1 22,2 Totalita.cz - pátek 17. listopadu 1989 [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  23. ↑ 23,0 23,1 23,2 Totalita.cz - sobota 18. listopadu 1989 [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  24. ↑ Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část III. 5) - Desinformace o údajném úmrtí studenta Šmída, [cit. 2009-10-20]. Dostupné online.
  25. ↑ 25,0 25,1 Martin ŠMÍD - Příběh studenta, jehož smrt odstartovala revoluci. Vlastně ani nezemřel. Ani studentem nebyl... [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  26. ↑ 26,0 26,1 26,2 26,3 Totalita.cz - neděle 19. listopadu 1989 [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  27. ↑ 27,0 27,1 Totalita.cz - pondělí 20. listopadu 1989 [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  28. ↑ Totalita.cz - úterý 21. listopadu 1989 - situace v ulicích [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  29. ↑ 29,0 29,1 29,2 Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část IV. - Československá lidová armáda, [cit. 2009-10-27]. Dostupné online.
  30. ↑ 30,0 30,1 30,2 30,3 Totalita.cz - úterý 21. listopadu 1989 [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  31. ↑ 31,0 31,1 31,2 Totalia.cz - středa 22. listopadu 1989 - situace v ulicích [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  32. ↑ Totalita.cz - čtvrtek 23. listopadu 1989 - situace v ulicích [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  33. ↑ Totalita.cz - pátek 24. listopadu 1989 [online]. [cit. 2008-03-22]. Dostupné online.  
  34. ↑ 34,0 34,1 34,2 Totalita.cz - sobota 25. listopadu 1989 [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online.  
  35. ↑ Totalita.cz - neděle 26. listopadu 1989 [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online.  
  36. ↑ Totalita.cz - pondělí 27. listopadu 1989 [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online.  
  37. ↑ Totalita.cz - pondělí 27. listopadu 1989 - situace v ulicích [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online.  
  38. ↑ Totalita.cz - některé události - listopad 1989 [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online.  
  39. ↑ 39,0 39,1 39,2 39,3 39,4 Totalita.cz - některé události - prosinec 1989 [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online.  
  40. ↑ Historik Dušan Kováč: Sametová revoluce byla "kšeftem" [online]. iHNed.cz, [cit. 2008-03-23]. Dostupné online.  
  41. ↑ 41,0 41,1 Proč 16 let po revoluci komunisté sílí? (Rozhovor, ČRo 6) [online]. pehe.cz, [cit. 2008-03-23]. Dostupné online.  
  42. ↑ Vztahy mezi Českou republikou a NATO [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online.  
  43. ↑ Historie vstupu ČR do EU [online]. euroskop, [cit. 2008-03-23]. Dostupné online.  
  44. ↑ jak. Vrchní soud odsoudil důstojníky SNB za zásah v listopadu 89. iDnes.cz [online]. , 22. 2 2000 [cit. 2009-10-24]. Dostupné online.  
  45. ↑ Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část VI - Závěr, [cit. 2008-11-28]. Dostupné online.
  46. ↑ 46,0 46,1 46,2 Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část I. a) - Komise FS a ČNR pro dohled nad vyšetřovnáním událostí ze dne 17. 11. 1989, [cit. 2009-11-13]. Dostupné online.
  47. ↑ 47,0 47,1 47,2 Sametová revoluce - otázky bez odpovědí [online]. [cit. 2008-03-23]. Dostupné online.  
  48. ↑ 48,0 48,1 48,2 DOLEJŠÍ, Miroslav: Analýza 17. listopadu a změn ve východní Evropě v roce 1989, [cit. 2009-11-12]. Dostupné online.
  49. ↑ BÁRTEK, Dalibor. “Scénář událostí pokazili někteří komunisté,” vysvětluje bývalý důstojník StB Ludvík Zifčák.. Ostravský Večerník, 17. 11. 1999. Dostupné online [cit. 2009-10-20].  
  50. ↑ MENSCHIK, Tomáš. Úkol jsme splnili. Týden, listopad 2009, čís. 9. ISSN 1214-0201.  
  51. ↑ MF Dnes. Autorka fámy o mrtvém studentovi promluvila, s StB prý nespolupracovala. iDnes [online]. 18. listopadu 2009 [cit. 2009-11-21]. Dostupné online.  

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Sametová revoluce
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Sametová revoluce
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Sametov%C3%A1_revoluce“