Charta 77

Z Multimediaexpo.cz

Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách. Iniciativa působila v letech 1977 až 1992. Pojmenována je podle dokumentu Charta 77 (Prohlášení Charty 77) z 1. ledna 1977.

Autory, organizátory a mezi prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. První mluvčí profesor Jan Patočka byl také první obětí represí komunistického režimu vůči signatářům Charty 77, když 13. března 1977 po několikahodinovém výslechu zemřel. Jeho pohřeb v Břevnově se stal významnou událostí protikomunistického odporu. Nekrolog četl Ladislav Menzel, který v červenci následujícího roku předčasně zemřel. Signatáři reprezentovali odlišná povolání, politické postoje i náboženská vyznání. Řada z nich se výrazně zapojila do veřejného života po Sametové revoluci v roce 1989.

Přestože byl počet signatářů Charty vzhledem k celkovému počtu obyvatel malý, je dnes Charta 77 považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu vůči předlistopadovému režimu v období normalizace po roce 1968. Naděje na ovlivnění situace v jedné ze zemí bývalého sovětského bloku se však vyplnily jen částečně, přestože Charta měla u prostých lidí obrovské sympatie. Na rozdíl od o tři roky později založeného polského odborového hnutí Solidarność, které se brzy stalo masovým, vyzvalo komunistický režim ke střetu v boji o politickou moc a později i přispělo k jeho pádu.

V zahraničí vzniklo na podporu Charty 77 několik iniciativ.

  • v roce 1977 vznikl v Paříži Mezinárodní výbor na podporu zásad Charty 77 v Československu
  • v roce 1978 založila skupina kolem levicového časopisu Folket i Bild zastoupená Petrem Larssonem a Petrem Gavelinem spolu s Jiřím Pallasem Nadaci Charty 77. Později byl do vedení nadace přizván docent František Janouch.

Obsah

Dějiny

Vznik a politické cíle

Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Text Charty 77 vznikal v průběhu prosince 1976 a byl publikován ve dnech 6.-7. ledna 1977, navzdory snaze čs. režimu, současně v několika západních listech (Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung, The Times a New York Times). Prvních 242 signatářů text podepsalo už koncem prosince 1976 na samostatných kartičkách s textem „Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1.1.1977“, podpisem a adresou. Originály těchto podpisů byly nalezeny v roce 2006 ve spisu tajné policie StB.[1]

Ve snaze zamezit rozšíření dokumentu zadržela StB už ve čtvrtek 6. ledna 1977 Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a herce Pavla Landovského. Zatčení organizátorů sice zabránilo předpokládanému předání manifestu Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, ale nezamezilo zveřejnění Charty 77 o den později.[2]

Do poloviny 80. let dokument podepsalo přibližně 1 200 lidí, v drtivé většině se jednalo o občany české části Československa. Do ledna 1990 Chartu podepsalo 1883 občanů. 25 lidí podpis veřejně odvolalo. Charta vydala celkem 572 dokumentů.

Charta 77 kritizovala vládu za porušování lidských práv, k jejichž dodržování se zavázala řadou dokumentů včetně samotné československé ústavy, Helsinských dohod z roku 1975 a smluv OSN. Signatáře Charta popisuje jako „volné, neformální a otevřené sdružení lidí … spojených vůlí individuálně i kolektivně bojovat za lidská a občanská práva v naší zemi i ve světě.“ Tím bylo zdůrazněno, že Charta 77 nebyla žádnou organizací, neměla žádné stanovy ani trvalé orgány a „nevytváří základnu žádné opoziční politické aktivity“. Tento závěrečný článek výzvy byl pokusem o udržení Charty v hranicích československého práva, které organizovanou opozici zakazovalo.

Mluvčí

Navenek byla skupina reprezentována mluvčími Charty 77, kteří ručili za pravost dokumentů vydávaných jejím jménem. Každý rok byla určena trojice mluvčích, celkem se v této funkci vystřídalo více než 40 různých osob. Byli vybíráni tak, aby zastupovali co možná nejširší spektrum Charty, ve které se mísily různé filozofické, politické a společenské názory. Mluvčí patřili k nejvíce pronásledovaným signatářům.

Reakce vlády

Reakce vlády na objevení Charty 77, která kolovala v samizdatové formě po Československu a která byla v plné formě otištěna v řadě zahraničních deníků, byla ostrá. Oficiální tisk označil manifest za „protistátní, protisocialistické, demagogické a hanlivé psaní,“ a jednotliví signatáři byli popisováni jako „ztroskotanci a samozvanci“, „věrní služebníci a agenti imperialismu“, „zkrachovaní politici“ a „mezinárodní dobrodruhové“. Navíc byli postiženi řadou represí - někteří byli vyhozeni z práce, jejich dětem bylo odepřeno studium na školách, přišli o řidičské průkazy, byli nuceni k emigraci či jim byla odebírána občanství, někteří byli také zadržováni státní policií, souzeni a vězněni. V některých případech jim byly vyvlastňovány jejich nemovitosti. Řada členů Charty 77 byla nakonec přinucena ke spolupráci s StB.

Extrémními příklady teroru ze strany tajné policie byla smrt prvního mluvčího charty Jana Patočky, který zemřel 13. března 1977 po osmihodinovém výslechu nebo případ Pavla Wonky, který byl po vykonstruovaných procesech opakovaně vězněn. Pavel Wonka zemřel v roce 1988 (v den 2. výročí Černobylské tragédie 26. dubna) v královéhradecké věznici v 35 letech.[3]

Zacházení se signatáři Charty a ostatními kritiky režimu vedlo k vytvoření Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v dubnu 1978. Ten se pokoušel zveřejňovat osudy lidí, kteří byli stíháni za své politické postoje. V říjnu 1979 bylo odsouzeno šest představitelů této skupiny (včetně V. Havla) za rozvracení republiky na tři až pět let odnětí svobody .

Přestože represe vůči chartistům a členům VONS pokračovaly i v 80. letech, tyto skupiny i nadále pokračovaly v poukazování na pokračující porušování lidských práv komunistickou vládou.

Vliv

Během komunistické vlády zůstal význam Charty 77 omezen. Nezasáhla široké skupiny obyvatelstva (radio Svobodná Evropa bylo silně rušeno), navíc většina jejích členů byla z Prahy. Většina československých občanů o Chartě věděla jen prostřednictvím komunistické kampaně zaměřené proti ní, neboť v žádném veřejném tisku nebyla zveřejněna. Mezi prostými občany kolovala jen v strojopisových opisech a v Praze byla kromě Chartistů šířena např. i pracovníky letiště Ruzyně a fakulty strojní ČVUT v Praze.

Mezi nejvýraznější projevy této kampaně patřila především tzv. Anticharta, kterou podepsala řada českých umělců. Řada z nich však tvrdila, že tak učinila pod nátlakem, případně že o svém podpisu vůbec nevěděli. Kupříkladu Jan Werich před svou smrtí tvrdil, že se domníval, že podepisuje pouze prezenční listinu.

Mimo to však existovala i mezi odpůrci režimu skupina lidí, která se zdráhala Chartu podpořit. Ti poukazovali zejména na to, že mezi chartisty je celá řada komunistů a bývalých opor režimu. Např. kardinál Tomášek odmítl zpočátku Chartu podpořit (aniž by ji ovšem odsoudil), což odůvodnil tím, že v jejích řadách je spousta exkomunistů, kteří nejsou o nic lepší, než současné vedení státu (jeho dobrovolní Svatovítští zvoníci však opsané texty Prohlášení Charty 77 po Praze šířili, neboť v něm viděli silný požadavek náboženské svobody) . Kardinál ovšem tento postoj časem změnil a začal chartu podporovat. Trvale kritický zůstal vůči Chartě např. český spisovatel a exulant Jan Beneš.

Od roku 1978 vedla skupina několika signatářů samizdatový časopis Informace o Chartě 77 (Infoch), ve kterém byly publikovány aktuality o Chartě, VONS a jiné samizdatové novinky. Časopis byl nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval s jejími mluvčími.

Na konci 80. let se komunistické režimy východního bloku začaly hroutit. Charta 77 vycítila příležitost a začala být aktivnější v pořádání opozičních akcí vůči vládnoucímu režimu. Signatáři Charty 77 se po listopadu 1989 podíleli na vyjednávání s vládnoucí garniturou o hladkém předání moci a posléze se angažovali v nově vzniklých politických stranách a hnutích, především v Občanském fóru a později v Občanském hnutí. Někteří z nich zastávali vysoké politické pozice (zejména Václav Havel, který se stal československým i později českým prezidentem). Jejich politický vliv částečně poklesl poté, co se Občanské hnutí, jehož členy byla řada známých signatářů Charty 77, nedokázalo ve volbách v roce 1992 prosadit. Někteří se však prosadili v dalších stranách, zejména v ČSSD (např. Zdeněk Jičínský, Vladimír Laštůvka, František Bublan) a ODS (např. Jan Ruml, Václav Benda, Alexandr Vondra).

Zánik

Po dosažení cíle, jímž bylo svržení komunistické totality, skupina ztratila svůj význam. 3. listopadu 1992 byla na setkání mluvčích v Praze oficiálně činnost Charty 77 ukončena.

Konspirační teorie

Kolem Charty 77 existuje několik konspiračních teorií.[4]

Reference

  1. ↑ Původní podpisy 242 signatářů k Prohlášení Charty 77
  2. ↑ Pavel Kohout: P. F. 1977, deník Právo, 30. prosince 2006
  3. ↑ Jiří Peňás: Věčná sláva ztroskotanců a zaprodanců, Týden, 1/2007
  4. ↑ DOLEJŠÍ, Miroslav. Analýza 17. listopadu. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
  • Charta 77 (1977-1989): Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. uspořádal Vilém Prečan, ÚSD-Archa, Bratislava Praha Scheinfeld 1990 ISBN 80-900422-1-X.

Citáty

  • „Těžko podepisovat se pod cosi, co takový Pavel Kohout (e tutti quanti všichni ostatní, včetně pana Pitharta, kterým okupační režim poprvé po létech jejich bujarého bolševictví ukázal svou nevlídnou tvář) podepisovali.“
    –Jan Beneš - v roce 1977 v USA, Zase jedno výročí, NP 6. 1. 2007 [1]

Související články

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Charta_77“