Normalizace

Z Multimediaexpo.cz

Normalizace bylo oficiální pojmenování pro čistky v komunistické straně, propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury, zrušení mnoha zájmových a politických sdružení a organizací a další represivní opatření po násilném potlačení Pražského jara v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy.

Termín normalizace pochází z Moskevského protokolu, podepsaného 27. srpna 1968. Poučení z krizového vývoje shrnuje obsah protokolu i normalizace takto: „Českoslovenští představitelé v tomto dokumentu vyjádřili své odhodlání dosáhnout normalizace poměrů v naší zemi na základě marxismu-leninismu, obnovit vedoucí úlohu strany a autoritu státní moci dělnické třídy, vyřadit kontrarevoluční organizace z politického života a upevnit mezinárodní svazky ČSSR se Sovětským svazem a dalšími socialistickými spojenci. (…) Na celkových pozitivních výsledcích moskevských jednání se z československé strany aktivně podíleli L. Svoboda, G. Husák, V. Biľak a další politici zaujímající jasné třídní internacionalistické pozice.“

Po celou dobu normalizace byla na československém území umístěna sovětská okupační vojska. Režim byl nadále zcela nedemokratický, útlak byl však v 70. a 80. letech uplatňován mírnějšími nebo skrytějšími metodami než v 50. letech.

Obsah

Průběh normalizace

Od 23. srpna 1968 do dubna 1969 byl postupně oslabován vliv prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka a jeho vedení a začínaly první čistky. Na plénu ÚV KSČ dne 17. dubna 1969 byl do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ zvolen Gustáv Husák.

Byly zrušeny mnohé organizace (některé již podruhé), například (Junák, Sokol, K-231, KAN, kulturní spolky a jiné. Byly zrušeny nejen tzv. polednové reformy z ledna 1968 ale i reformy provedené před rokem 1968 (Nová hospodářská soustava, poměrně mírná cenzura, liberální výuka na školách, relativní umělecká svoboda ve filmu, divadle atd). V Bezpečnosti, armádě, odborové organizaci a v nezrušených zájmových organizacích a složkách Národní fronty byly provedeny důkladné čistky. Kádrování z hlediska postoje v roce 1968 vytrvalo po celou dobu normalizace.

16. října 1968 byla podepsána smlouva „o dočasném pobytu sovětských vojsk“ uzákoňující přítomnost sovětské armády na území Československa. Smlouva byla poté schválena Národním shromážděním. Pro hlasovalo 228 poslanců, 10 se zdrželo a proti byli pouze čtyři: František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Božena Fuková. Armáda SSSR z Československa odešla až po skončení komunistického režimu, poslední sovětští vojáci odjeli roku 1991; koncem 80. let bylo v ČSSR umístěno 73 500 sovětských vojáků ve více než 80 posádkách.[1]


Po rozsáhlých demonstracích ve dnech 18.–21. srpna 1969 předsednictvo Federálního shromáždění 22. srpna 1969 přijalo zákonné opatření č. 99/1969 Sb. (tzv. pendrekový zákon), které umožnilo tvrdě postihovat účastníky demonstrací a kohokoli, kdo „narušoval socialistický společenský řád“. Zákon podepsali Svoboda, Dubček a Černík.

Na základě dopisu Ústředního výboru KSČ z ledna 1970 byla zahájena čistka uvnitř strany, v jejímž rámci byli prověrkovými komisemi vyloučeni členové, kteří se účastnili obrodného procesu nebo nebyli loajální vůči normalizaci. Vyloučen byl i Alexander Dubček. Do jara 1971 bylo vyloučeno nebo vyškrtnuto na 30 000 komunistů, vesměs postižených i zákazem výkonu svých povolání.

Již probíhající proces normalizace byl potvrzen zasedáním Ústředního výboru KSČ z 11. a 12. prosince 1970. Nové Husákovo vedení strany na něm přijalo tzv. Poučení z krizového vývoje. Tento text popisuje příčiny, průběh a ukončení Pražského jara z hlediska stalinistického vidění světa. V poučení se konstatuje, že liberální komunisté pronikli do všech oblastí veřejného, hospodářského a politického života už dávno před rokem 1968 (např. včetně Ústavu dějin KSČ, Vysoké stranické školy, Ústavu politických věd). Obavy vedení KSČ z jakékoliv liberalizace negativně ovlivňovaly život společnosti až do roku 1989.

Byla zavedena tuhá cenzura. Z komunistické strany bylo vyloučeno 327 000 lidí. O práci přišlo asi 350 000 lidí, z vedoucích míst museli odejít lidé s liberálními názory, mnoha mladým lidem nebylo z kádrových důvodů umožněno studium. Tisíce lidí opustily dobrovolně nebo z donucení republiku. Zrušila se liberální Nová hospodářská soustava plánování. Úroveň občanských a hospodářských svobod se vrátila zhruba na úroveň druhé poloviny 50-tých let. Korupce dosáhla do té doby nepředstavitelné úrovně. Normalizace silně působila i v polovině osmdesátých let, kdy se sovětský vůdce Michail Gorbačov pokoušel o reformu komunistického systému. Vliv normalizace a skutečnost, že u moci seděli lidé dosazení za normalizace, kteří se po zkušenosti ze 60-tých let obávali jakékoliv liberalizace, znemožňoval provést zásadnější změny a způsobil, že československé vedení nebylo ochotné dostatečně pružně reformovat komunistický režim.

Mnozí lidé žili v době normalizace dvojí život a měli dvojí názory – jedny oficiálně, druhé v soukromí. Většina lidí považovala jakoukoliv otevřenou kritiku za zbytečnou provokaci. V osmdesátých letech se opět více aktivoval disent. Policejní represe zahrnující nevybíravé metody získávání spolupracovníků tajné Státní bezpečnosti, teroristické akce a zřejmě i policejní vraždy inscenované jako sebevraždy (např. Přemysl Coufal) byly výrazně mírnější než v padesátých letech a koncem osmdesátých let místy ochabovaly, nicméně naprosto systematické uplaňování metody cukru a biče, kdy režimu stačilo aby obyvatelstvo předstíralo loajálnost, vedlo k celkovému úpadku české společnosti.

Duchovním, kteří nebyli dostatečně loajální vůči režimu, byl za normalizace opět odebírán státní souhlas k výkonu činnosti. Katolické církvi bylo znemožněno jmenování neloajálních biskupů. Později Vatikán v rámci své východní politiky ústupků, kterou prosazoval kardinál Agostino Casaroli, v Československu podobně jako v Maďarsku a Polsku jmenoval několik biskupů, se kterými komunistický režim souhlasil a kteří neměli důvěru vlastních církví. Mezi takové bývá počítán administrátor olomoucké diecéze Josef Vrana. Za poměrně neškodného zřejmě komunistický režim zpočátku považoval i moravského tradicionalistu Františka Tomáška.

Odboj proti normalizaci

Na protest proti začínající normalizaci se upálili v Praze studenti Jan Palach (leden 1969) a Jan Zajíc (únor 1969) a v Jihlavě Evžen Plocek (duben 1969).

Poté, co na mistrovství světa v hokeji v březnu 1969 porazilo Československo dvakrát po sobě Sovětský svaz (21. a 28. března), došlo v centru Prahy k intenzivním oslavám, při kterých došlo k rozbití výlohy sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí. Existují důvody pro hypotézu, že rozbití výlohy bylo policejní provokací k získání záminky pro tvrdý policejní zásah a další represe.[2]

21. srpna 1969 k ročnímu výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy se konaly po Praze rozsáhlé demonstrace, které byly policejně potlačeny.

V roce 1977 skupina významných osobností vytvořila sdružení Charta 77. Její základní manifest, Prohlášení Charty 77, podepsaly v následujících měsících a letech stovky významných i obyčejných lidí. Velká většina z nich byla perzekuována, mnozí byli propuštěni ze zaměstnání, někteří byli v rámci policejní akce Asanace vydíráním i mučením nuceni k emigraci. Na Prohlášení Charty 77 reagovalo vedení KSČ prohlášním Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru (Anticharta), které podepsaly tisíce významných i obyčejných lidí.

Významný podíl na aktivaci disentu měly informace šířené hlavně československými emigranty působícími v zahraničních rozhlasových stanicích Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, britské BBC, Vatikánském rozhlase a dalších. Stát sice jejich vysílání rušil rušičkami, ale jeho finanční a technické možnosti byly omezené, takže na některých vysílacích frekvencích a v některých oblastech se bublavý zvuk rušiček stal jen doplňujícím koloritem, který poslech neznemožňoval. Podobně jako v prosinci 1959 byl proveden pokus o otravu pracovníků Svobodné Evropy atropinem, také 21. února 1981 u zpravodajského oddělení československé redakce Svobodné Evropy vybuchla na podnět rumunské tajné služby nálož. Podobnou akci chystal v roce 1976 i kapitán StB Pavel Minařík, jemuž se po roce 1968 povedlo předstírat emigraci a stát se hlasatelem Svobodné Evropy. Rozsudek nad Minaříkem z roku 1993 dosud (leden 2006) nenabyl právní moci.

V rámci samizdatu byly vyráběny (t.j. většinou opisovány na psacím stroji) nebo dováženy a distribuovány knihy i jiné tiskoviny, které kvůli cenzuře nemohly být šířeny oficiálně. Mnohé výtisky samizdatů kolovaly postupně přes mnoho čtenářů, protože výroba i rozmnožování byly rizikovou činností.

Související články

Reference

  1. ↑ Před 40 lety byla podepsána smlouva o dočasném pobytu vojsk (Novinky.cz)
  2. ↑ Václav Tikovský: Hokej na jaře 1969, Reflex 13/2009, 2. 4. 2009

Externí odkazy

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Normalizace“