Alexander Dubček

Z Multimediaexpo.cz


Alexander Dubček (* 27. listopadu 1921, Uhrovec, † 7. listopadu 1992, Praha) byl československý a slovenský politik, hlavní osobnost Pražského jara 1968.

Obsah

Život

Rodina a vzdělání

Narodil se roku 1921 v Uhrovci v místní škole – ve stejném domě jako Ľudovít Štúr. Jeho otec Štefan Dubček byl vyučený truhlář, který několik let pracoval v USA, kde se stal přesvědčeným pacifistou a komunistou. V roce 1925 odjel malý Alexander Dubček se svými silně levicově zaměřenými rodiči, zakládajícími členy družstva Interhelpo, do města Frunze (dnešní Biškek) v sovětské Kyrgyzii. Později se Dubčekovi přestěhovali do města Gorkij a v roce 1938 se vrátili na Slovensko, protože podle nových směrnic by museli přijmout jediné ruské občanství.[1] Alexander Dubček se vyučil strojním zámečníkem, pracoval v Dubnici nad Váhom a v roce 1939 vstoupil do tehdy ilegální Komunistické strany Slovenska.

V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání, v němž byl zraněn a jeho bratr Július padl. Po válce působil v různých politických funkcích v Trenčíně a Banské Bystrici. Protože z dětství velmi dobře ovládal ruský jazyk, byl vyslán do Moskvy, kde v letech 1955–1958 studoval politické vědy, současně s Michailem Gorbačovem.

Počátek politické kariéry

Od roku 1958 byl stranickým tajemníkem v Bratislavě a členem Ústředního výboru KSS. V této funkci se poprvé střetl s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným kvůli připravované změně Ústavy, s níž Dubček nesouhlasil. Roku 1959 se stal tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Protože v Moskvě zažil rehabilitace Stalinových obětí, prosazoval rehabilitaci slovenských komunistů pronásledovaných v letech 1951–53 a po konfliktu s Novotným byl opět přesunut na Slovensko. Brzy se však do ÚV vrátil a dosáhl ustanovení takzvané Kolderovy komise.

Od roku 1962 zastával funkci vedoucího tajemníka Krajského výboru KSS v Bratislavě, od roku 1963 prvního tajemníka ÚV KSS a na základě výsledků Kolderovy komise prosazoval rehabilitaci Gustáva Husáka a Vladimíra Clementise.[2] Na konci roku 1967 se dostali někteří členové ÚV KSČ do ostré kontroverze s tehdejším prezidentem a 1. tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným, který si v prosinci pozval na pomoc sovětského vůdce Leonida Brežněva; ten pozvání sice okamžitě přijal, Novotného ale nepodpořil (pravděpodobně také proto, že v době, kdy soupeřil o vedoucí pozici Brežněv s Kosyginem, Novotný podporoval Kosygina). Lidé, kteří se s Dubčekem setkali, hovořili o něm jako o nekonfliktním, přátelském a vlídném člověku, který byl vhodným kompromisem mezi táborem reformistů a konzervativním křídlem KSČ.

Prvním tajemníkem komunistické strany

Dubček (v přední řadě první zleva) v roce 1968 na návstěvě v Rumunsku. Uprostřed je Ludvík Svoboda a Nicolae Ceauşescu. Ceauşescu proslul tím, že od začátku odsuzoval invazi Varšavské smlouvy do Československa, za což sklidil od západních států velké uznání.

Mezi 3. a 5. lednem 1968 se plénum ÚV KSČ rozhodlo oddělit funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky a zbavilo Antonína Novotného funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Na jeho nástupci se však předsednictvo nemohlo dohodnout a jako kompromisní řešení byl Antonínem Novotným navržen tehdejší první tajemník ÚV KSS Alexander Dubček. Dubček chtěl pokračovat v jisté liberalizaci režimu, jeho mandát byl však slabý (byl zvolen většinou jediného hlasu), proto se proti „konzervativním“ odpůrcům opíral o veřejné mínění. Vnesl tak do československé politiky zcela odlišnou politickou kulturu. Tím umožnil významný společenský a politický proces, který dostal název Pražské jaro 1968. Jedna z reforem Dubčekova vedení přinesla úplnou svobodu tisku (V Zákoně 84/1968 Sb ze dne 26. června 1968 se praví, že „cenzura je nepřípustná“). V takto uvolněné atmosféře se však začnou požadavky lidu více stupňovat. Dubček tak musí čelit kritice uvnitř KSČ a hlavně ze strany sovětského vedení. Dne 4. května 1968 vedení KSSS pozvalo do Moskvy vedoucí představitele KSČ a vlády ČSSR v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem. Sovětští čelní představitelé sledovali takzvaný „obrodný proces“ v ČSSR i Dubčekovu rostoucí popularitu z mnoha důvodů s velkou nevolí. Na zasedání ÚV KSČ od 29. května do 1. června Alexander Dubček konstatoval, že se podařilo získat důvěru občanů v politiku KSČ. Sovětské vedení využilo naplánovaného společného cvičení vojsk Varšavské smlouvy nazvaného Šumava v Československu, které prodlužovalo za účelem tajného zmapování a proměření terénu. Plán na vojenskou invazi do ČSSR existoval na ústředí Nejvyššího sovětu SSSR již v červnu 1968. Podle některých pramenů byl tento plán ještě starší a vznikl za účelem nenápadného přesunu sovětského jaderného arzenálu až na samý okraj hranice komunistického bloku. Přes zdánlivé uklidnění po setkání v Čierné nad Tisou v červenci 1968 vtrhla v noci z 20. na 21. srpna vojska pěti států Varšavské smlouvy bez vypovězení války do ČSSR, obsadila území a zmocnila se postupně kontroly nad celým státem. Sovětští vojáci zatkli a odvlekli Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Františka Kriegela a další vedoucí představitele KSČ do Moskvy. Prezident ČSSR Ludvík Svoboda (spolu s delegací, kterou tvořili Gustáv Husák, Martin Dzúr, Bohuslav Kučera, Vasil Biľak, Alois Indra a Jan Piller) odletěl do Moskvy, kde žádal, aby se jednání zúčastnil Dubček a ostatní uvěznění komunističtí předáci. Sověti propustili jen Dubčeka, Smrkovského, Špačka a Šimona, které z vězení „v lesích“ dopravili do Moskvy 24. srpna. Poté propustili i další delegáty, ale tajemník ÚV KSSS Boris Ponomarjov jim prý řekl, že se budou moci vrátit domů jen po podpisu Sověty připraveného protokolu, ať už to bude trvat den, týden, dva týdny nebo i měsíc. 27. srpna se Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský a Špaček směli vrátit do Prahy, až když po vyčerpávajícím nátlaku a vyhrožování (Dubček několikrát omdlel) podepsali všech patnáct sověty diktovaných podmínek Moskevského protokolu, což znamenalo ideové popření celého Pražského jara, přijetí „bratrské pomoci SSSR“ a otevření cesty k budoucí normalizaci. Protokol nepodepsal pouze František Kriegel, byl však také propuštěn, poté zbaven všech funkcí a odeslán do důchodu.

Ztráta politické moci

Po srpnu 1968, Dubček ustupoval sovětskému tlaku a postupně odvolával z funkcí reformní komunisty. Jediným pozůstatkem "Pražského jara" byla federalizace Československa. Podle Zákona o československé federaci, který byl připravován už delší dobu před vpádem intervenčních vojsk, vznikla 1. ledna 1969 Slovenská socialistická republika a 2. ledna předsednictvo Slovenské národní rady jmenovalo první vládu Slovenské socialistické republiky v čele se Štefanem Sádovským. Dne 17. dubna se v Praze sešlo plénum ÚV KSČ a zvolilo nové předsednictvo ÚV KSČ. Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Gustáv Husák. Od dubna do října 1969 působil Dubček jako předseda Federálního shromáždění a v této funkci podepsal takzvaný „pendrekový zákon“, který umožnil brutální perzekuci demonstrantů po 21. srpnu 1969. Tím jeho popularita v Českých zemích silně klesla. Pak krátce působil jako velvyslanec v Turecku a v roce 1970 byl vyloučen z KSS i KSČ.[3] V letech 1970–1985 pracoval Dubček pro podnik Západoslovenské státní lesy v bratislavských Krasňanech jako mechanizátor. Roku 1974 napsal stranickým orgánům stručný protestní dopis, který však zůstal bez odezvy. Před rokem 1989 se odmítal zúčastnit disidentských aktivit.

Návrat po roce 1989

Busta od Ľudmily Cvengrošové

13. listopadu 1988 obdržel Alexander Dubček čestný doktorát univerzity v italské Bologni za zásluhy o prosazování lidských práv a komunistické úřady mu na poslední chvíli povolily odjet. Při slavnosti vystupoval Dubček zdrženlivě, ale ve velkém novinovém interview hájil projekt Pražského jara a srovnával jej se sovětskou „perestrojkou“ Michaila Gorbačova. Z tohoto vystoupení bylo zřejmé, že počítá s návratem do politiky.[4] V květnu 1989 poskytl maďarské televizi rozhovor, v němž mluvil hlavně o roku 1968.[5]

Když během Sametové revoluce 22. listopadu 1989 poprvé veřejně vystoupil v Bratislavě a o dva dny později na balkóně na Václavském náměstí v Praze vedle Václava Havla, byl nadšeně uvítán jako signál vítězství i česko-slovenské vzájemnosti. Byl vážným kandidátem na funkci prezidenta republiky, ale nakonec došlo k dohodě a 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. V této funkci, kterou vykonával až do roku 1992, se Dubček především staral o vyřešení česko-slovenských problémů a působil také v zahraniční politice. V česko-slovenské otázce byl Dubček důsledným zastáncem federativního řešení a snažil se jej – ovšem bez úspěchu – prosadit v nové ústavě. V zahraniční politice využíval své velké popularity v západní Evropě, zejména v Itálii, a pečlivě sledoval také vývoj v Rusku. Zjara roku 1991 pozval do Prahy tehdy ještě málo známého Borise Jelcina a okamžitě odmítl pokus o puč proti Gorbačovovi v témže roce. Pro své levicové politické zaměření však byl v parlamentu také kritizován, zejména v souvislosti s hospodářskou reformou a lustracemi. V roce 1992 se stal předsedou Sociálnědemokratické strany Slovenska a za ni byl zvolen do FS, rychlý vývoj k rozdělení státu však odmítal, hlavně proto, že se obával vnitropolitického vývoje samostatného Slovenska pod vedením Vladimíra Mečiara.

Autonehoda

Hrob Alexandra Dubčeka

Při cestě na zasedání FS dne 1. září 1992 kolem 9. hodiny utrpěl Dubček vážnou dopravní nehodu na 88,9. km dálnice D1 u Humpolce, když jeho služební automobil BMW 535i ve vysoké rychlosti (114–131 km/h) za hustého deště vlivem aquaplaningu dostal smyk a vyletěl z dálnice. Dubček, který seděl nepřipoután na zadním sedadle, vypadl z vozu. Po nehodě byl v bezvědomí hospitalizován v pražské nemocnici Na Homolce, kde na následky zranění 7. listopadu zemřel. Pochován je na bratislavském hřbitově Slávičie údolie. Jeho služební řidič Ján Rezník, který jej vezl na zasedání Federálního shromáždění z Bratislavy do Prahy, byl později odsouzen na 1 rok nepodmíněně.

Památník nedaleko místa nehody Alexandra Dubčeka

Právník Liboslav Leksa v knize Tragédie na 88. kilometru[6] vyslovil domněnku, že Dubček vadil některým složkám tajné policie a KGB a chystal se o tři dny později svědčit v Moskvě o kriminální činnosti KGB. Tentýž den, 1. září 1992, byl ve svém domě zavražděn bývalý polský premiér, předseda vlád v letech 1970–1980, Piotr Jaroszewicz s manželkou, který měl podle Leksy svědčit ve stejném procesu v Moskvě proti KGB jako Dubček a jehož vrahové nebyli dopadeni. Oldřich Černík, rovněž aktér roku 1968, zemřel v roce 1994 po autonehodě. Další důvody ke spekulacím zavdala okolnost, že se ztratila Dubčekova aktovka a že jeho řidič nevypovídal. Výpověď tehdejšího primáře humpolecké nemocnice však tyto spekulace nepotvrdila.[7] Na jednom z nejnebezpečnějších úseků v Česku havaroval mimo jiné v roce 1995 herec Petr Haničinec, zpěvačka Marika Gombitová, federální ministr Jozef Bakšaj, M. Butora a M. Macek. Na témže kilometru dálnice D1 se stala řada hromadných nehod (v jednom případě čtyřiceti aut) a jen o kilometr dále havarovalo dne 20. března 2008 116 aut. „U Humpolce v příkrym kopci často bouraj politici,“ zpívala v roce 1993 kapela Tři sestry.

Ocenění

V roce 1989 obdržel Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, v roce 1990 Mezinárodní humanistickou cenu od International Humanist and Ethical Union v Amsterdamu[8] a roku 2003 byl vyznamenán Řádem Bílého lva. Náměstí před parlamentem v Bratislavě nese jeho jméno.

Přehled politických funkcí

  • 1951–1955, 1960–1968 a 1969–1970 člen a v roce 1969 předseda Národního shromáždění (od roku 1969 Federální shromáždění),
  • 1964–1970 člen Slovenského národního výboru,
  • 1955–1968 člen Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, od roku 1962 člen prezídia a od roku 1963 první tajemník,
  • 1958–1969 člen Ústředního výboru KSČ, v letech 1960–1962 tajemník, od roku 1962 člen prezídia a v roce 1968 první tajemník,
  • 1969–1970 velvyslanec ČSSR v Turecku. Během této doby obdržel několik nabídek na politický azyl v zahraničí, ale ty odmítl, protože nechtěl zklamat důvěru Čechoslováků a poskytnout normalizačnímu režimu záminku k očerňování,
  • 1970 vyloučen z KSČ,
  • 1989–1992 člen VPN (Verejnosť proti násiliu, později ODÚ-VPN),
  • 1990–1992 předseda Federálního shromáždění ČSFR,
  • 1992 předseda a poslanec za SDSS (Sociálnodemokratická strana Slovenska).

Reference

  1. ↑ Jab Mervart: Pozitivní obraz Sovětského svazu v meziválečném období in Historie věčně živá, ČRo 6, 20. únor 2010 21:10
  2. ↑ http://www.osobnosti.sk, přístup 5.8.2008
  3. ↑ Veľký, J. a kolektív: Encyklopédia Slovenska I. zväzok A-D. Veda, Bratislava, s. 593
  4. ↑ http://www.zeit.de/1988/48/Ein-Held-im-Hotel-Roma
  5. ↑ „Náš Saša“, in: Lidové noviny, květen 1989. Dostupné online.
  6. ↑ Spišská Nová Ves: Sedlák 1998.
  7. ↑ http://www.humpolak.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=299
  8. ↑ http://en.wikipedia.org/wiki/International_Humanist_and_Ethical_Union#IHEU_Awards

Literatura

  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A-J. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7.
  • Naděje umírá poslední. Vlastní životopis A. Dubčeka. Praha: Svoboda 1993
  • H. Maxa, Alexander Dubček – člověk v politice 1990-1992. Brno: Doplněk 1998.

Související články

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Alexander Dubček
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Alexander_Dub%C4%8Dek“