Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Kupónová privatizace

Z Multimediaexpo.cz

Kupónová knížka první vlny privatizace v ČSFR

Kupónová privatizace je privatizační metoda, při které občané státu dostanou možnost levného nákupu, případně obdrží zdarma tzv. kupónové knížky s určitým počtem tzv. kupónů (poukazů), za které mohou následně získat vlastnický podíl v kterékoliv státem vlastněné společnosti, která je státními orgány do kupónové privatizace uvolněna. Metoda kupónové privatizace byla použita zejména na počátku 90. let 20.století v některých zemích střední a východní Evropy procházejících ekonomickou transformací, např. v Rusku, Polsku a ČSFR (později jen v České republice, Slovenská republika po rozdělení ČSFR od kupónové privatizace ustoupila). Kupónová privatizace jako jedna z metod privatizace se pro transformující ekonomiky ukázala jako nepříliš vhodná a Světová banka proto dnes doporučuje zemím, ve kterých je stát dominantní vlastník podnikové báze, jiné způsoby privatizace státního majetku.

Obsah

Kupónová privatizace v Československu a v České republice

Kuponovou privatizaci v Československu připravili zejména politici a ekonomové vzešlí z řad Prognostického ústavu ČSAV. Za hlavní autory jsou označováni Dušan Tříska, Tomáš Ježek a Václav Klaus. Podle ekonoma Jana Vaňouse pochází tato myšlenka z kanadské Britské Kolumbie, avšak není zřejmé, jak se dostala do České republiky.[1][2] Občas bývá v té souvislosti zmiňován i Jan Švejnar, který se sám ve svém životopise označil za architekta českých ekonomických reforem,[3] avšak ke kuponové formě privatizace se stavěl skepticky.[2] Obecný návrh masové privatizace pomocí kuponů vznikl v roce 1988 v Polsku. Lewandowski (1997) popisuje, že „masová privatizace byla unikátní odpovědí post-komunistické situaci. Myšlenku rozdělení kuponů za účelem spravedlivé účasti obyvatelstva vypracovali tržně orientovaní poradci hnutí Solidarita v polském Gdaňsku v polovině roku 1988. Záměrem bylo pomocí kuponů nahradit nedostatečnou nabídku kapitálu. Jako zvláštní typ investiční měny by kupony byly rozděleny mezi obyvatelstvo a obchodovány za akcie privatizovaných společností.“ Tato koncepce byla prezentována na konferenci v listopadu 1988 jako reakce na výzvu k předložení návrhů jakým způsobem transformovat polské hospodářství. Popis této metody uveřejnili Lewandowski a Szomburg (1990). Metoda kuponové privatizace byla později kreativně uchopena v řadě evropských transformačních zemí včetně tehdejšího Československa. Pro státní podniky určené k privatizaci byly vypracovávány jak vedením podniků, tak například zájemci o jeho koupi privatizační projekty. Projekt k realizaci vybíralo a schvalovalo Ministerstvo privatizace. Jednou z privatizačních metod (vedle veřejných soutěží a přímých nabídek zájemci), kterou bylo možno uplatnit buď na celý podnik, nebo jen na jeho část, byla kupónová metoda. Kupónovou metodou bylo privatizováno kolem 1800 podniků, standardními metodami asi 14 000 podniků, v tom není zahrnuta tzv. malá privatizace ani restituce. První vlna kupónové privatizace se uskutečnila v ČSFR v roce 1992 (5 kol od května do prosince), druhá vlna v České republice roku 1994 (6 kol od března do prosince). V každé vlně si každý dospělý občan mohl zakoupit kupónovou knížku za 35 Kč a k ní známku za 1000 Kč. Kuponová knížka obsahovala 10 kuponů po 100 bodech. Tím se stal DIKem neboli „držitelem investičních kupónů“. Každá vlna privatizace se skládala z několika navazujících kol, v každém kole mohl DIK pomocí kupónů uplatnit poptávku po vybraných akciích v kursu stanoveném pro příslušné kolo, současně uplatňovaly od druhého kola poptávku i investiční fondy. Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů a zbytek akcií příslušné společnosti postoupil do dalších kola. Pokud poptávka převyšovala nabídku, zájemcům nebyly akcie příslušné společnosti připsány a postoupily všechny do dalšího kola. Zbytek akcií po posledním kole zůstal Fondu národního majetku. Nabízeny byly jednak přímo akcie privatizovaných podniků, ale také akcie privatizačních fondů, které sehrály v průběhu privatizace klíčovou roli. Pro jejich činnost nebyly vytvořeny dostatečné kontrolní mechanismy, což nabízelo rozsáhlé možnosti tunelování. Významnou roli sehrál zejména Viktor Kožený a jeho Harvardské investiční fondy, které reklamou na „jistotu desetinásobku“ (slibem vyplacení 10 000 Kčs po určité době) získaly k účasti mnoho občanů, kteří by si jinak kupónovou knížku nekupovali. Jako významný aktér tunelování bývá zmiňován i Motoinvest, s reklamním sloganem „Drobní akcionáři, plačte“, v němž figurovali například Pavel Tykač, Jan Dienstl (někdejší agent StB), Aleš Tříska (bratr autora privatizace Dušana Třísky), Svatopluk Potáč (bývalý člen ÚV KSČ a bývalý předseda Státní banky československé a Státní plánovací komise): tato skupina podle některých názorů a soudně nepotvrzených podezření vytunelovala CS Fondy, Agrobanku a Plzeňskou banku a neúspěšně se pokusila i o Českou spořitelnu.[4][5][6][7] Celkem byly do obou vln dány podniky o celkovém jmění 367,5 miliard Kčs/Kč (některé zdroje udávají 679 miliard). První vlny se zúčastnilo 77 % a druhé vlny 74 % oprávněných občanů. První vlny se účastnilo 264 investičních fondů, jimž občané svěřili 71,8 % z investovaných bodů. Druhé vlny se zúčastnilo 353 investičních fondů a DIKové jim svěřili 64 % z investovaných bodů. V prvním kole bylo privatizováno 1491 podniků s celkovou účetní hodnotou 277,7 miliardy Kčs, ve druhé vlně 861 podniků v celkové účetní hodnotě 149,3 miliard Kč. Účetní hodnota nabízeného majetku byla v první vlně 35 535 korun na jednoho DIKa a ve druhé vlně 25 160 korun. Teprve v roce 1998 byla zřízena Komise pro cenné papíry, která začala i vyčíslovat škody vzniklé dosavadním právním vakuem. Do června 2002 se prokázanou trestnou činností v rámci tunelování ztratil majetek v hodnotě kolem 50 miliard Kč, další odhadem stovky miliard zmizely neprokázanou trestnou činností nebo tunelováním v rámci legálních pravidel. V roce 2006 vlastnil v průměru každý desátý člověk v ČR akcie z kupónové privatizace.[8]

Reference

  1. ↑ Marek Hudema: Klaus je zbabělec, Reflex, 6. 2. 2009, rozhovor s Janem Vaňousem
  2. ↑ 2,0 2,1 Jan Vaňous: Proč potřebujeme na Hradě Švejnara, a ne Klause?, Literárky.cz, 3. 4. 2009
  3. ↑ Zuzana Kaiserová: Švejnar ve svém životopise přehání, idnes.cz, 5. 1. 2008
  4. ↑ Sabina Slonková: Policie ve válce uhlobaronů, zhatila miliardovou dražbu, Aktuálně.cz, 23. 6. 2010, sloupek Kdo je Pavel Tykač
  5. ↑ Vladimír Baloun: Finanční kriminalita v České republice – Dílčí studie úkolu „Výzkum ekonomické kriminality“, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha 2004, neprodejné. Str. 23, 63, 67–71
  6. ↑ Ross Hedvíček: Syntéza analýz 17/11/1989 a následků aneb Od Beneše přes Václavy až po Paroubka, Cs-magazín, září 2005
  7. ↑ Zpráva o rozkrádání českého národního majetku v 90. letech 20. století, Zvědavec.org, 27. 4. 2005, autor neznámý, převzato z http://www.prefer-statement.wz.cz/a0009.htm
  8. ↑ Kuponová knížka je bestseller, který se stále dobře prodává, Finanční noviny.cz, 24. 7. 2006, podle společné tiskové zprávy ČNB a RM-Systému

Související články

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Kup%C3%B3nov%C3%A1_privatizace“