Italské kolonie

Z Multimediaexpo.cz

Podobně jako Německo vybudovala Itálie svou novodobou státnost relativně pozdě, až po dlouholetých snahách o unifikaci. Spojování italských států v jeden celek (tzv. risorgimento) bylo završeno připojením Papežského státu k Itálii v roce 1870, v této době však měly tradiční koloniální mocnosti ekonomicky nejzajímavější oblasti pod svou kontrolou. Jedním z hlavních důvodů pro italskou expanzi mimo Apeninský poloostrov byla snaha o odklon proudu italských emigrantů ze Severní Ameriky do nově nabytých území, kolonie měly dále uspokojit vzrůstající poptávku po nerostných surovinách.

Obsah 1 Italské kolonie ve středověku 2 Novověké italské kolonie 2.1 Evropská území kontrolovaná Itálií 2.2 Italské kolonie v Africe 3 Externí odkazy

Italské kolonie ve středověku

V jistém slova smyslu vlastnily italské státy kolonie již ve středověku: v důsledku čtvrté křížové výpravy získala Benátská republika velkou část porobené Byzantské říše – mimo jiné důležité jadranské přístavy Dubrovník a Drač a téměř všechny řecké ostrovy včetně Kréty.

Také její konkurent, Janovská republika, byla tradiční středověkou koloniální mocností, vlastnila obchodní stanice na pobřeží Černého moře, jistou dobu ovládala Korsiku, severozápadní Sardínii a některé důležité řecké ostrovy, mj. Rhodos a Lesbos. Je však otázkou, do jaké míry lze tato území považovat za kolonie.

Novověké italské kolonie

V průběhu 19. století vydávala Itálie všechny síly na své sjednocení, o zisk kolonií se začínala zajímat až ke konci století. Kolonie byly oblíbeným tématem Benita Mussololiniho, který si vytyčil za cíl výrazné oslabení role Británie a Francie, což korespondovalo s tehdejší ideou vybudování Nové římské říše (ital. Nuovo Impero Romano) jako středomořského hegemona.

Evropská území kontrolovaná Itálií

• Albánie (1939 – 1943): Albánie byla v italské sféře vlivu již od konce 1. světové války, 7. dubna 1939 se ji Mussolini rozhodl anektovat (patrně po vzoru Hitlerovy expanze do Rakouska a českých zemí), král Zog I. následně uprchl do londýnského exilu. V zemi byla ustavena loutková vláda a albánskou korunu přijal italský král Viktor Emanuel III. V průběhu balkánského tažení bylo k Albánii připojeno Kosovo a západní část Makedonie obývané Albánci a západní část Černé Hory, pod protektorátem Itálie byla vytvořena tzv. Velká Albánie. V zemi rostl odpor proti italským okupantům, partyzánům se dokonce podařilo ovládnout nepřístupné horské oblasti; poté co Itálie podepsala se Spojenci dohodu o příměří, dobyla Albánii v září roku 1943 německá vojska.
• Istrie (1919 – 1943)
• Zadar (1920 – 1943)
• Dalmácie (1941 – 1943)
• Černá Hora (1941 – 1943): v roce 1941 zde byla restaurována monarchie a země byla prohlášena jako italský protektorát, v roce 1943 Černou Horu obsadila německá armáda
• Dodekanés (1912 – 1943): tuto řeckou ostrovní oblast získala Itálie po vyhrané italsko-turecké válce mezi v letech 1911 – 1912. Zvláště kontrola Rhodu představovala důležitý moment v italské snaze konkurovat Britům ve středomořské oblasti. Poté, co 8. září 1943 podepsala Itálie se Spojenci dohodu o příměří, obsadila tyto ostrovy německá armáda.

Italské kolonie v Africe

• Italská východní Afrika, sestávající z následujících území:
  • Italské Somálsko (80. léta 19. století – 1941) zabíralo převážnou část dnešního Somálska, jeho severní část vlastnila Velká Británie (dnešní Somaliland). Tzv. Francouzské Somálsko (dnešní Džibutsko) měla v područí Francie. Roku 1926 byla k Italskému Somálsku přičleněna bývalá keňská provincie Jubaland, v roce 1941 celou italskou kolonii dobyli Britové.
  • Eritrea (1890 – 1941): v roce 1870 koupil italský objevitel Giuseppe Sapeto šest kilometrů dlouhý pás pobřeží, na kterém vyrostla italská opevněná obchodní stanice. Italové poté podnikali vojenská tažení do hloubi země, Eritrea byla oficiálně prohlášena italskou kolonií v roce 1890. Kolonii v roce 1941 dobyla britská vojska. Z doby italského působení jsou v hlavním městě Asmaře zachovány četné architektonické památky, město má velkou šanci být zapsáno do Seznamu světového dědictví UNESCO.
  • Etiopie (1935 – 1941): první italský pokus o ovládnutí této země je z let 1895 – 1896: tzv. první italsko-etiopská válka. Etiopii se Italům podařilo dobýt až ve druhé italsko-etiopské válce mezi lety 1935 – 1936, Viktor Emanuel III. se následně prohlásil etiopským císařem. Podrobení Etiopie však byl nešťastný krok z mezinárodně-politického hlediska: Etiopie je tradiční křesťanská země a v této době navíc byla suverénním státem a členem Společnosti národů.

• Libye (1911 – 1943): tuto bývalou osmanskou provincii získala Itálie na základě Smlouvy z Lausanne po vyhrané italsko-turecké válce, Itálie musela poté čelit tuhému odporu beduínských povstalců, zesílenému v průběhu první světové války, kdy byli zásobováni dodávkami zbraní od Centrálních mocností. Poslední odpor byl zlomen roku 1935 dobytím oázy Kufra. Italská vláda poskytovala kolonistům velké subvence, v roce 1940 jich v Libyi žilo přibližně 110 000.^[1]

Externí odkazy

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii

Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.