Jelen lesní

Z Multimediaexpo.cz

Samec – Jelen lesní (2013)

Samec – Jelen lesní (2011)

Samice – Jelen lesní (2016)

Ukázka vývoje parohu
(všimněte si růstu a vývoje jednotlivých výsad)

Jelen lesní (Cervus elaphus), známý také pod názvem jelen evropský, je velký sudokopytník z čeledi jelenovitých (Cervidae). Vyskytuje se na rozsáhlém území Evropy, na Kavkaze, v Malé, západní a střední Asii a izolovaně také na území mezi Marokem a Tuniskem, což z něj činí jediný druh jelena v Africe. Člověkem byl později zavlečen i do jiných částí světa, např. do Austrálie, na Nový Zéland nebo do Argentiny. Po celá století byl jelen lesní velmi oblíbenou lovnou zvěří, což na značné části jeho areálu rozšíření platí dodnes. Ačkoli byla jeho početnost často viditelně oslabena, díky zpětné reintrodukci do volné přírody a mnoha ochranářským opatřením přežívá v poměrně hojném počtu i v současné době.

Popis

Jelen lesní patří mezi největší zástupce své čeledi. Samci dorůstají 175 - 230 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 160 - 240 kg. Samice jsou oproti samcům značně menší, dorůstají 160 - 210 cm a dosahují hmotnosti mezi 120 - 170 kg. Ocas přitom měří 12 - 19 cm a v kohoutku dosahují výšky 120 až 150 cm. Velikost i hmotnost je však velmi proměnlivá a viditelně se liší mezi jednotlivými poddruhy, kdy nejtěžší (C. e. elaphus) může vážit až 500 kg, oproti tomu jeleni žijící v méně příznivých podmínkách se mohou dorůstat pouhých 70 cm a vážit sotva 100 kg.

Přes léto má jelení srst obvykle hnědou barvu s rudějším nádechem a u samců je většinou navíc patrná i prodloužená srst na krku. Nejtypičtějším znakem pro samce jsou parohy, které každý rok, obvykle na konci zimy, shazuje. Na jaře, kdy jelenům rostou parohy nové, jsou porostlé jemnou ochranou sametovou vrstvou, která později zmizí. Parohy jsou tvořeny kostí, která může denně vyrůst v průměru o 2,5 cm. U dospělých samců se na parozích navíc objevují jakési výrůstky, kterým se odborně říká výsady, a které s přibývajícím věkem rostou a přibývají. Samec s jednou výsadou, která se nazývá očník, se v myslivecké mluvě označuje jako vidlák. Druhá výsada se označuje jako nadočník. Třetí (roste však jako druhá v pořadí), poslední pak jako opěrák; samci s ní se poté nazývají šesteráci. Rozvětvené zakončení parohu se za výsadu již nepovažuje a označuje se jako koruna (viz obrázek vlevo - paroh šesteráka).

Jednotlivé části jeleního parohu
a) očník - první výsada
b) opěrák - druhá výsada
c) nadočník - třetí výsada
d) koruna - vrchol parohu

Rozšíření

Jelen lesní je rozšířeným a v mnoha zemích i hojným druhem sudokopytníka. Obývá prakticky celou Evropu, zcela chybí pouze v její nejsevernější části. Na území Asie obývá její střední a západní část a zasahuje také na území Malé Asie. Jedná se přitom o typického obyvatele starých lesů s občasnými palouky a pásy křovin.

V minulosti se předpokládalo, že obývá i území Severní Ameriky, díky DNA testům je však dnes populace žijící na tomto území považována za zcela samostatný druh – jelen wapiti (Cervus canadensis).

Ačkoli jeho početnost obecně roste (zvláště na území států, kde byli téměř zcela vyhubeni jeho přirození predátoři), v některých částech světa je jeho populace stále na poklesu. Příkladem je například severní Afrika. V některých státech byl v minulosti zcela vyhuben (Albánie, Izrael, Jordán, Libanon, Mexiko, Nepál, Turkmenistán) a nevyskytuje se zde dodnes, v některých byla jeho populace zachráněna díky vypouštění uměle odchovaných jedinců zpět do volné přírody (Řecko, Kazachstán, Maroko). Člověkem byl zcela zavlečen např. do Austrálie, Chile, Portugalska, Argentiny nebo na Nový Zéland.^[1] V některých oblastech je jeho početnost natolik vysoká, že je zde dokonce považován za významného škůdce mladých stromků.^[1]

Ekologie

Samci se mimo říji zdržují většinou samostatně, samice naopak ve skupinách, které mohou čítat až 50 jedinců. Aktivní bývá obvykle až za soumraku, kdy ho můžeme vidět při pastvě na lesních paloucích. Dosahují rychlosti 40 km/h, krátkodobě i 78 km/h.^[2]

Potrava

Jelen lesní je typický býložravec. V jeho stravě převažují zejména zelené byliny, ale často okusuje také kůru stromů nebo požírá lesní plody (bukvice, kaštany, žaludy) a pupeny.

Predátoři

Díky své velké velikosti dospělí jeleni nemají v současné době kromě člověka příliš přirozených predátorů. Největší hrozbu pro něj představuje vlk, občas na ně může zaútočit i medvěd. Kolouši se zase mohou stát relativně snadnou obětí rysů. Při pokusu o napadení se samci většinou ohání svými parohy a snaží se tak predátora zastrašit, samice obvykle spoléhají na svou ostražitost a při pastvě na otevřené ploše nad bezpečností stáda dohlíží několik z nich, které v případě ohrožení vydají poplašný signál a celé stádo se stáhne zpět do lesního porostu.

Rozmnožování

Souboj samců v období říje

Samci jelena lesního jsou během říje charakterističtí svým hlasitým troubením, při kterém se snaží upoutat pozornost samic a udržet tak své stádo pohromadě. Tento jev můžeme nejčastěji zaslechnout při svítání nebo naopak při soumraku, kdy jsou jeleni nejaktivnější. Samotné troubení však používají i při soubojích mezi sebou, kdy se snaží pomocí svých parohů vyhnat svého konkurenta od blízkosti samic. Samice pohlavně dospívají druhým rokem života a březost u nich trvá 240 - 262 dnů. Rodí 1, vzácně až 2 mláďata vážící přibližně 15 kg, která jsou několik prvních dnů po narození skrytá v travnatém porostu. Po dvou týdnech jsou kolouši schopni se připojit ke stádu, ale na matce jsou závislí po dobu 3 měsíců. Jejich charakteristické bílé skvrnění obvykle mizí koncem léta, ale poměrně často se stává, že několik bílých skvrn je na srsti mladých jelenů patrných ještě následující rok. Ve volné přírodě se jelen lesní dožívá průměrně 10 - 13 let, v zajetí se může dožít i více jak 20 let.

Nemoci jelenů

• virové: hemoragická nemoc jelenů (virus z čeledi Reoviridae), endemická paréza jelenů (původce neznámý, pravděpodobně slow virus), vzteklina (Lyssavirus), infekční bovinní rhinotracheitida (virus z čeledi Herpesviridae), hlavnička (virus z čeledi Herpesviridae), klíšťová encefalitída (virus z čeledi Flaviviridae)
• bakteriální: paratuberkulóza (Mycobacterium paratuberculosis), Q–horečka (Coxiella burneti), Antrax (Baccilus anthracis), chlamydióza (Chlamydophila spp.)
• parazitární
  • prvoci: Giardia intestinalis, Cryptospordium parvum, Eimeria spp., Toxoplasma gondii, Babesia divergens, Sarcocystis gracilis, Neospora caninum
  • helminté: motolice jaterní, Fascioloides magna, Dicrocoelium dendriticum, Paramphistomum cervi, Moniesia benedeni, Taenia cervi, Taenia hydatigena, Dictyocaulus noerneri, Muellerius capillaris, Bicaulus sagitatus, Elaphostrongylus cervi, Haemonchus contortus, Teladorstagia spp., Cooperia spp., Trichostrongylus spp., Nematodirus spp., Oesophagostomum spp., Trichuris spp., Setaria cervi
  • pavoukovci a hmyz: Ixodes ricinus, Cervicola longicornis, Solenoptes burmeisteri, Hypoderma acteon, Cephenemyia auribarbis

Reference

1. ↑ ^{1,0 1,1} http://www.iucnredlist.org/details/41785/0
2. ↑ Rychlost savců – Savci, internetová encyklopedie

Externí odkazy

• Jelen lesní na Biolibu