Micubiši Ki-67

Z Multimediaexpo.cz

Micubiši Ki-67 Hirjú
MitsubishiKi67.jpg
Micubiši Ki-67 Hirjú (Létající drak)
Základní charakteristika
Určení bombardér
Výrobce Micubiši
Konstruktér Kjonosuke Ozawa
První let 27. prosince 1942
Zařazen
Vyřazen
Výroba
Vyrobeno 767 kusů
Varianty
Uživatel Japonsko

Micubiši Ki-67 Hirjú (三菱 キ-67 飛龍; Létající drak) byl dvoumotorový střední bombardér používaný japonskou císařskou armádou během druhé světové války. Armádní označení typu znělo těžký bombardér typ 4 (四式重爆撃機; 4 Šiki Džú Bakugekiki) a spojenecké kódové jméno Peggy.

Bývá označován za nejlepší japonský těžký bombardér druhé světové války.[1] Spojenci jeho existenci poprvé zaznamenali v námořních střetech u ostrova Formosa v říjnu 1944

Konstrukce

Vývoj Ki-67 začal v únoru 1941 a byl reakcí na vydání specifikací požadujících náhradu za typ Nakadžima Ki-49, který sám právě nahrazoval doposud používané bombardéry Micubiši Ki-21.[1] Cílem bylo vyvinout vysoce výkonný těžký bombardér s vysokou obratností, schopný působit i jako těžký stíhač. Letoun navrhoval hlavní inženýr továrny Micubiši Kjonosuke Ozawa. Prototyp poprvé vzlétl 27. prosince 1942 a zbývající dva prototypy byly dodány v březnu 1943. Byť v rychlosti mírně zaostával za požadovanými 550 km/h, vynikal výbornou obratností.

Zásadním zlepšením Ki-67 oproti dosavadním japonským bombardérům byla instalace samosvorných obalů palivových nádrží, které značně zvyšovaly odolnost letounu v boji. Měl poměrně silnou obrannou výzbroj sestávající z 20 mm kanónu v ocasním střelišti a pěti 12,7mm kulometů. Společně se silnými hvězdicovými motory tak vznikl jeden z nejodolnějších japonských letounů druhé světové války.

Vzhledem k odlišné japonské koncepci bombardovacích letounů, unesl pro Japonce těžký bombardér Ki-67 náklad pum, který by na straně spojenců odpovídal bombardérům středním. Místo nosnosti byl preferován například dolet. Ki-67 tak unesl 1 070 kg pum, umístěných v pumovnici, zatímco americký bombardér North American B-25 Mitchell unesl třikrát více a Martin B-26 Marauder, společně s typem Douglas A-20 dvakrát více.

Při porovnání výkonů s těmito letouny vychází Ki-67 ze srovnání nejlépe. Je rychlejší než B-25 či B-26 a srovnatelný s A-20. Měl velmi dobrou stoupavost a obratnost (především malý poloměr zatáčky). Jeho manévrovatelnost byla tak dobrá, že Japonci na jeho základě vyvíjeli dvoumotorový armádní těžký stíhač Ki-109. Námořnictvo pro změnu objednalo vývoj protiponorkové verze Q2M. Značná část sériových Ki-67 byla upravena na torpédové letouny, operující z pozemních základen. Vzniklo také několik sebevražedných variant. Například některé Ki-67 měly být upraveny k útokům na základny amerických bombardérů tak, že dostaly pod trup trojici pevných 20 mm kanónů, střílejících dolů pod úhlem 30 stupňů. Projekt ale zůstal jen na papíře.

Stíhací varianta Ki-109

Původně se počítalo s tím, že těžké stíhací Ki-109 budou operovat pouze v noci. Letouny měly spolupracovat v párech složených z variant Ki-109a a Ki-109b. První měla letoun zaměřit radarem a osvětlit pomocí světlometu, zatímco druhý letoun by cíl napadl pomocí svých kanónů. Vše ale zůstalo jen ve fázi projektu a Ki-109 měl být používán ve dne. Letouny pro denní útoky byly upravené tak, že v přídi nesly kanón ráže 75 mm a pro obranu jen jeden 12,7mm kulomet v ocasním střelišti. Pumovnice byla odstraněna. Motory byly vybavené turbokompresory. Byly postaveny dva prototypy a 22 sériových kusů.

Protiponorková varianta Q2M

V závěru války Japonské císařské námořnictvo požadovalo modifikaci konstrukce Ki-67 na radarem vybavený protiponorkový letoun Micubiši Q2M. Ty měly mít výkonnější motory Micubiši Kasei 25 Ocu o výkonu 1 850 hp a šestilisté vrtule. Měly nést torpéda a hlubinné pumy. Typ zůstal pouze ve fázi projektu.

Sebevražedné varianty Ki-67 KAI a Ki-67 Sakura-dan

Na konci války byly speciálně upravené verze Ki-67 KAI, objednané 18. září 1944 pro sebevražedné akce. Posádka byla redukována na tři muže. Nebyly ozbrojené a odstraněná střeliště byla zakryta překližkou. Místo toho nesly v pumovnici a trupu dvě 800kg pumy či až 2 900 kg výbušnin. Nálož odpalovala roznětka umístěná na tři metry dlouhé tyči na přídi letounu.[1]

Speciální útočná verze Ki-67 Sakura-dan nesla 2 900 kg těžkou termitovou kumulativní hlavicí za kabinou osádky. Tlaková vlna výbuchu měla působit na vzdálenost jeden kilometr v okruhu 600 metrů a stroj měl útočit na místa koncentrace pěchoty, nebo tanků. Byly postaveny alespoň 3 kusy.

Ki-67 II

Bojové nasazení

Ki-67 byl používán jako klasický horizontální bombardér, anebo jako torpédový bombardér. V takovém případě nesl jedno torpédo zavěšené pod trupem. Ki-67 byl poprvé bojově použit proti americké 3. flotile, útočící v říjnu 1944 na ostrov Formosa a ostrovy Rjúkjú. Později byl používán při obraně ostrova Okinawa, v Číně a pro nálety na základny amerických těžkých bombardéru Boeing B-29 Superfortress na ostrovech Saipan, Tinian a Guam. Používaly se také při operacích japonských speciálních jednotek Girecu. Na konci války letouny dosloužily při sebevražedných útocích.

Přehled variant

  • Ki-67 I - prototypy, vyrobeno 19 kusů.
  • Ki-67 Hirjú - hlavní sériová varianta Ki-67. Celkem jich bylo vyrobeno 679 kusů (587 vyrobilo Micubiši, 91 Kawasaki a 1 Tačikawa). Více jak 420 z nich bylo upraveno na torpédové bombardéry.
  • Ki-67 I - model určený pro testování motorů Micubiši Ha-104 Ru, vyrobeny 3 kusy.
  • Ki-67 I Go-IA - pokusný letoun pro testy řízených střel, 1 kus.
  • Ki-67 KAI - znám i jako To-Go. Ki-67 upravené pro sebevražedné útoky. Nejméně 15 kusů.
  • Ki-67 Sakura-dan - sebevražedná verze s termitovou náloží. Minimálně 3 kusy.
  • Ki-67 pro pozemní útoky - nesla pod trupem tři 20mm kanóny střílející dolů pod úhlem 30°. Určené především pro útoky pro základnám bombardérů B-29. Pouze projekt.
  • Ki-67 II - prototypy se silnějšími motory Micubiši Ha-214 o 2 400 koních. Vyrobeny 2 kusy.
  • Jasakuni - název pro torpédové Ki-67 používané Japonským císařským námořnictvem.
  • Ki-109 - těžká stíhací varianta. Postaveny 2 prototypy a 22 sériových kusů.
  • Q2M1 Taijó - námořní varianta Ki-67 vybavená radarem a určená pro protiponorkový boj. Pouze projekt.

Specifikace (Ki-67-Ib)

Technické údaje

  • Posádka: 6 až 8
  • Délka: 18,7 m
  • Rozpětí: 22,50 m
  • Výška: 7,70 m
  • Plocha křídel: 66 m²
  • Prázdná hmotnost: 8 649 kg
  • Vzletová hmotnost : kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 13 765 kg
  • Pohonná jednotka: 2x osmnáctiválcový hvězdicový motor Micubiši Ha-104
  • Výkon pohonné jednotky: 1 417 kW (1 900 k)

Výkony

  • Maximální rychlost: 537 km/h
  • Dolet: 3 800 km
  • Dostup: 9 470 m
  • Stoupavost: 450 m/min
  • Plošné zatížení: 208 kg/m²
  • Poměr výkon/hmotnost: 0,21 kW/kg

Výzbroj

  • 1x kanón Ho-5 ráže 20 mm ve hřbetní věži
  • 5x kulomet Typ 1 ráže 12,7 mm, jeden v přídi, dva v ocasním střelišti a po jednom v bočních kapkovitých střelištích
  • 800 až 1 000 kg bomb ve vnitřní pumovnici, některé verze pro sebevražedné útoky až 2 700 kg bomb

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 Palba.cz: Bombardéry - Mitsubishi Ki-67 Hirjú a Ki-109

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Micubiši Ki-67
Letouny Japonské armády za druhé světové války
Stíhací letouny Bombardovací letouny
Ki-10 • Ki-27 • Ki-43 Ki-21 • Ki-30 • Ki-32 • Ki-48 • Ki-49 • Ki-51 • Ki-66 • Ki-67
Průzkumné letouny Transportní letouny Ostatní letouny Kluzáky
Ki-15 • Ki-46 • Ki-36 Ki-34 • Ki-54 • Ki-56 • Ki-57 Ki-115 • Ki-167 • Ka-1 Ku-1 • Ku-8 • Ku-11
Experimentální letouny a prototypy
Ki-74 • Ki-78 • Ki-83 • Ki-87 • Ki-94-I a II • Ki-96 • Ki-108 • Ku-6 • Ku-7
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Micubi%C5%A1i_Ki-67“