Myšlení

Z Multimediaexpo.cz

Myšlení znamená v širším slova smyslu souhrn všech mentálních (psychických) činností, v užším slova smyslu jejich nejsložitější a patrně jen člověku vlastní část, která zpracovává a využívá informace. Myšlení od jednotlivých vjemů a zkušeností postupuje k obecným pojmům a jejich prostřednictvím k praktickému i teoretickému zvládání světa. Navazuje tak na smyslové vnímání, využívá paměti a tvořivosti, se svými obsahy však zachází soustavným a více méně pravidelným způsobem. Tento specifický způsob spojování, rozlišování, porovnávání a souzení podstatně souvisí s řečí, která je jeho prostředkem a zároveň určujícím prostředím.

A. Rodin: Myslitel (Detail)

Obsah

Svědectví jazyka

O významu i bohatosti myšlení svědčí množství odvozených slov, která naznačují šíři a rozmanitost myšlení: člověk může přemýšlet, rozmýšlet, vymýšlet, zamýšlet. Myšlení může znamenat pouhé domnívání („myslel jsem, že...“), vyvolávat vzpomínky a intence („myslet na někoho“ nebo „na něco“) nebo ambice („myslet si na něco“), může rozvrhovat možnosti a připravovat jednání („rozmýšlet si“) a může hledat něco, co dosud nikdo neviděl („vymýšlet“). Vztah jazyka a myšlení je předmětem mnoha zkoumání a sám o sobě má řadu vrstev. Už smyslové vnímání potřebuje rozpoznávat jednotlivé předměty a jevy, vnímat „něco jakožto něco“, čili třídit a výsledky fixovat do pojmů a slov. Jazyk umožňuje běžnou zkušenost, například letícího ptáka, rozložit na předmět (pták) a děj (letí) a těm pak připisovat další vlastnosti (černý, rychlý atd.). Tyto složky v podobě slov pak umožňuje řadit za sebou do vět podle určitých pravidel, zároveň však k tomu člověka nutí: nemáme jiný způsob vyjadřování a sdělování, na nějž by mohlo navázat vlastní myšlení. I obraz musíme nejprve rozebrat.[1]

Funkce myšlení

Myšlení vyžaduje čas, jistý odstup od bezprostřední situace, soustavnost a představu cíle; kdo je nemá, jedná „bezmyšlenkovitě“. Odstup, zkušenost a zobecnění představují tu nejsilnější stránku člověka, na níž spočívá jeho celková úspěšnost ve srovnání s jinými živočichy. Jednodušší formy myšlení lze chápat jako prostředek k řešení problémů nebo dosahování cílů. Člověk nejprve formuluje problém nebo cíl, čímž si ho zpřesní a představí tak, že může začít hledat postupy jednání a řešení. Na to bezprostředně navazuje souzení a hodnocení, které posuzuje a porovnává dosažený stav s cílovým, zkušenost s představou. Tak postupuje také empirická věda, která formuluje hypotézu, konstruuje příslušný experiment a nakonec hodnotí jeho výsledek jako potvrzení nebo vyvrácení hypotézy. Na základě zkušenosti – vnímané, pamatované nebo naučené – může myšlení také odhadovat a plánovat, redukovat nejistotu budoucího rozborem možností nebo příležitostí. Podstatnou funkcí myšlení je také spojování, hledání podobností a souvislostí, případně myšlenkové modelování, experimentování a konstruování. Konečně může myšlení také „popustit uzdu“ představivosti a vytvářet či konstruovat nové, neznámé představy a pojmy, které se prostřednictvím řeči mohou stávat skutečnostmi.[2] Zvláštní možností myšlení je reflexe či sebereflexe, kde se myšlení samo stává svým předmětem. O tuto možnost opřel Descartes svoji novou filosofii sebejistoty poznávajícího, na niž navazuje moderní filosofie subjektu. Reflexe je také bohatým a bezprostředním zdrojem poznání sebe sama, případně i člověka vůbec, a úzce souvisí s fenoménem svědomí. Jen myslící a reflektující bytost může být subjektem, svobodnou a odpovědnou osobou a ovšem i nositelem práv a povinností.

Pravidla myšlení

Blízkou podobnost mezi pravidly jazyka a myšlení objevil Aristotelés a na jejím základě vytvořil svou teorii kategorií. Postup, jímž myšlení z jednotlivých zkušeností může odvozovat platné soudy (sylogismus), je základem jeho logiky. V souvislosti s úvahami o různosti jazyků vzniká v 17. století nová představa jazykově nezávislé logiky (logika z Port-Royal, Leibniz), na niž pak navázala logika formální a matematická. Souvislost mezi jazykem a myšlením pak znovu objevila moderní filosofie jazyka (Frege, Peirce, Wittgenstein), kdežto souvislosti jazyka s myšlením a rozuměním zkoumal například Martin Heidegger nebo Hans-Georg Gadamer.

Druhy myšlení

Myšlení se vždycky pohybuje mezi dvěma krajnostmi praktického a teoretického: na jedné straně není samo ještě jednáním, na druhé straně k nějakému jednání obvykle směřuje a připravuje je. Podobně lze rozlišovat myšlení (více či méně) abstraktní či obecné a konkrétní, směřující k jednotlivému. Myšlení analytické čili rozebírající a syntetické, skládající a spojující. Myšlení kritické, chladné a nedůvěřivé, nebo sympatické, něčemu nakloněné.

Vlastnosti myšlení

U myšlení můžeme rozeznávat několik vlastností[3]:

  • Sbíhavost (konvergence) - schopnost držet se určitého tématu a jít po linii logických souvislostí.
  • Rozbíhavost (divergence) - nazývané také umělecké, tvořivé myšlení vyznačující se velkou šířkou záběru.
  • Šířka (rozhled) - jakou šíři poznatků a problémů jsme schopni pomocí myšlení úspěšně řešit.
  • Hloubka - nakolik jsme sto proniknout do detailu problému (např. pomocí analýzy).
  • Přesnost (spolehlivost) - nakolik jsou naše myšlenky logicky a prakticky správné.
  • Samostatnost - schopnost řešení problémů může být více či méně podmíněna pomocí dalších
  • Pružnost (flexibilita) - schopnost odpoutat se od zažitých stylů myšlení a najít ten který je pro daný problém nejefektivnější (např. překonání funkční fixace).
  • Kritičnost - schopnost podrobit kritické analýze jednotlivé poznatky, ale i postupy řešení problému.

Fyziologie myšlení

Lidský mozek je značně diferencován na jednotlivé oblasti, které se věnují určité činnosti. Samotné mozkové hemisféry se věnují odlišnému způsobu myšlení. U pravorukých osob, levá hemisféra obstarává abstraktně pojmové myšlení, matematické myšlení a nachází se zde centrum řeči. Pravá hemisféra obstarává vnímání prostoru a to jak vlastního těla, tak svého okolí, komplexnější zpracování vizuálních dojmů a vnímání hudby. Jelikož se při myšlení uplatňují všechny poznávací procesy, je i využití jednotlivých oblastí mozku komplexní.

Související články

Literatura

  • H. Arendtová, Život ducha 1. Myšlení. Praha: Aurora, 2001 - 274 s. ISBN 80-7299-041-1
  • H. Bergson, Myšlení a pohyb. Praha: Mladá fronta, 2003 - 279 s. ISBN 8020410082
  • J. M. Bochenski, Cesta k filozofickému myšlení. Praha: Academia, 2001 - 94 s. ISBN 80-200-0853-5
  • E. Cassirer, Filosofie symbolických forem. 2, Mytické myšlení. Praha: OIKOYMENH, 1996 - 299 s. ISBN 80-86005-11-9
  • M. Heidegger, Konec filosofie a úkol myšlení: německo-česky. Praha: Oikoymenh, 2006 - 63 s. ISBN 80-7298-166-8
  • C. Lévi-Strauss, Myšlení přírodních národů. Liberec: Dauphin, 1996 - 365 s. ISBN 80-901842-9-4
  • L. Lévy-Bruhl, Myšlení člověka primitivního. Praha: Argo, 1999 - 362 s. ISBN 80-7203-243-7
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Myšlení. Sv. 7, str. 399
  • P. Thagard, Úvod do kognitivní vědy: mysl a myšlení. Praha: Portál, 2001 - 231 s. ISBN 80-7178-445-1
  • L. S. Vygotskij, Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál, 2004 - 135 s. ; 20 cm. ISBN 80-7178-943-7

Reference

  1. ↑ J. Sokol, Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha 2003, kap. 7.
  2. ↑ E. Cassirer, Filosofie symbolických forem 2, Mytické myšlení. Praha: OIKOYMENH 1996
  3. ↑ FARKOVÁ, Marie. Vybrané kapitoly z psychologie. Praha : Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2008. ISBN 978-80-86723-64-8. S. 68.  

Externí odkazy

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/My%C5%A1len%C3%AD“