Prase divoké

Z Multimediaexpo.cz


Prase divoké (Sus scrofa) je velký sudokopytník z čeledi prasatovití. Jeho domovinou je velká část Evropy a Asie, ale člověkem byl zavlečen i na jiné světové kontinenty.

Jedná se o typického všežravce, který k životu preferuje staré lesní porosty. Prase divoké bylo vždy významnou lovnou zvěří, díky čemuž se velmi často objevuje ve folkloru. Je také předkem prasete domácího, které se chová pro maso a tuk.

Obsah

Popis

Prase divoké je poměrně velký sudokopytník. Dospělí samci dorůstají 120 - 180 cm a v kohoutku měří přibližně 90 cm. Jejich hmotnost je značně různorodá a v jednotlivých oblastech se viditelně liší, v průměru však činí 50 - 90 kg. Ve Francii byl v roce 1999 zastřelen samec vážící celých 277 kg, v Rumunsku a Rusku byli několikrát zaznamenáni i samci s hmotností téměř 300 kg.[1] Vzhledem k poměru těla má prase divoké nápadně velkou hlavu a relativně krátké končetiny. Jeho srst je tvořená hustými štětinami, které ho chrání před nepříznivými vlivy. Její zbarvení kolísá mezi tmavošedou přes hnědou až k černé. Během zimy je srst výrazněji hustší a tmavší. Selata jsou zpočátku hnědá a světle pruhovaná. Mezi další nápadné znaky prasete divokého patří jeho čtyři výrazné trojhranné špičáky, jež se při dorůstání zahýbají vzhůru. Slouží hlavně jako účinná zbraň při soubojích. U samců dorůstají obvykle 20 cm, ve výjimečných případech však mohou dorůst až do délky 30 cm. Spodní špičáky kňourů myslivci nazývají páráky a menší horní špičáky klektáky.[2] U samic jsou viditelně menší a směřují směrem nahoru výrazně mírněji, navíc pouze u starších jedinců. Prase divoké má skvěle vyvinutý čich a sluch, jeho nejhůře vyvinutým smyslem je zrak.

Rozšíření

Soubor:Leefgebied wild zwijn.JPG
Mapka s rozšířením

Nejenže je prase divoké daleko nejrozšířenějším zástupcem celé své čeledi, ale navíc patří – a to díky zásahu člověka - i mezi nejrozšířenější pozemské savce. Jeho areál rozšíření se v průběhu staletí značně měnil a v mnoha oblastech, kde byl dříve běžný (Dánsko, Egypt, Irsko, Norsko), byl vyhuben, do některých byl naopak zavlečen a hojně se zde vyskytuje dodnes. Jeho domovinou je téměř celá Evropa s výjimkou velké části Skandinávie a Velké Británie, kde byl vyhuben a později reintrodukován zpět do volné přírody. Dnes však již obývá všechny světové kontinenty kromě Antarktidy.[3] Ačkoli je dnes jeho populační trend nejistý, na území mnoha států jeho početnost v posledních letech rapidně stoupla a v některých z nich je již považován za vážného škůdce.[3] Výrazné navýšení početnosti prasat divokých bylo zaznamenáno i v České republice, kde je v mnoha oblastech již přemnoženým druhem. V optimálním prostředí přitom připadají zhruba 2-3 kusy/ha lesa.[4] Prase divoké ke svému životu preferuje zejména staré listnaté lesy s bohatým podrostem a s dostatkem příležitostí k bahenním "koupelím".

Etologie

Prase divoké je aktivní zejména v noci, den tráví většinou odpočinkem. Jedná se o skrytě žijící tvory, kteří se díky svým dokonale vyvinutým smyslům většinou velmi účinně vyhýbají přítomnosti člověka. Jejich přítomnost v lese však často můžeme zaznamenat díky jejich bahenním koupelím, ve kterých je bahno v loužích rozválené na velké ploše. Žijí obvykle ve skupinách, které průměrně čítají 20, vzácně až 50 jedinců. Výjimkou jsou pouze staří samci, kteří žijí samotářsky. Jsou schopni vyvinout rychlost 48 km/h.[5]

Potrava

Prase divoké je typický všežravec. Požírá trávu, hlízy, ořechy, různé bobule, mršiny, kořeny, odpadky, hmyz, malé plazy. Často navštěvuje pole, zvláště kukuřičná, kde dokáže napáchat hodnotné škody.

Predátoři

Pro dospělá prasata představuje největší nebezpečí zejména vlk nebo medvěd, selata se mohou zase stát relativně snadnou kořistí rysů, lišek, koček divokých nebo různých dravců, zejména výrů. Velký úbytek predátorů je ve většině oblastí hlavní příčinou jejich rychlého přemnožení.

Rozmnožování

Bachyně se selaty
Prase divoké

Samice prasat divokých pohlavně dospívají v 8. až 10. měsíci života, samci přibližně ve věku 2 let. Doba paření je značně ovlivněna klimitickými podmínkami, ve střední Evropě však většinou probíhá v rozmezí od listopadu do ledna. Samice je březí 114 - 118 dnů. Ve střední Evropě vychází většina vrhů na období od března do května. Počet mláďat ve vrhu se pohybuje od 3 - 12. Těsně před vrhem se samice odpojuje od své skupiny a zpět se k ní připojuje až v době, kdy jsou již selata odrostlá. Během péče je přitom velmi ostražitá a v případě bezprostředního ohrožení může potenciálního predátora napadnout.

Prase divoké a člověk

Prase divoké se v lidské kultuře objevuje již od pradávna, většinou jako významný zdroj potravy nebo symbol síly. Již na z pravěku dochovaných jeskyních malbách můžeme často pozorovat souboj kance s člověkem. Velmi často se objevuje v bájesloví, kde často vystupuje po boku některého z bohů. V současné době se s ním můžeme setkat jako s častým námětem erbů mnoha světových měst. Doposud je prase divoké také nejrozšířenější a nejoblíbenější lovnou zvěří na světě.

Literatura

Reference

  1. ↑ (italsky) Scheggi, M. (1999): La Bestia Nera: Caccia al Cinghiale fra Mito, Storia e Attualità. str. 201. ISBN 8825379048.
  2. ↑ Vojenské lesy a statky ČR
  3. ↑ 3,0 3,1 (anglicky) http://www.iucnredlist.org/details/41775/0
  4. ↑ Gailer, Jiří; Dungel, Jan: Atlas savců České a Slovenské republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 2002. ISBN 80-200-1026-2. str. 122.
  5. ↑ BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz. Dostupné online.  


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Sus scrofa
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Prase_divok%C3%A9“