Rostlinné pletivo

Z Multimediaexpo.cz

Krycí pletivo rostliny Rheo discolor s obarveným obsahem buněčných vakuol
Buňky vodivého pletiva (kukuřice)


Rostlinné pletivo (též pletivo, rostlinná tkáň) je soubor buněk společného původu, stejné stavby a funkce (podobně jako u živočichů tkáně). V biologii však neexistují ostré hranice a mnohá pletiva se svou stavbou nachází na hranici: proto je lepší definovat pletivo jako soubor buněk společného původu, které mohou mít odlišnou stavbu či funkci, ale společně plní určitou komplexní roli v rostlinném těle.[1] Studiem pletiv, stejně pak jako studiem tkání, se zabývá histologie. Termín „pletivo“ je zejména v poslední době na ústupu, mimo čistou botaniku (například v genetice a molekulární biologii) se částečně již prosazuje slovo tkáň jakožto obecný termín pro živočišné tkáně i rostlinná pletiva. Příčinou je, že rozdělení pletiva a tkáně je do jisté míry umělé a že řada dalších jazyků (angličtina) toto rozlišení vůbec nezná.

Obsah

Dělení rostlinných pletiv

Pohled na pokožku rostlin (SEM mikroskopie)

Přesto mohou být pletiva dělena podle různých hledisek:

Podle tloušťky buněčných stěn a mezibuněčných prostor

Odlišná tloušťka buněčných stěn, která vzniká při sekundárním tloustnutí stěn, předurčuje zvláště budoucí fyzikální vlastnosti pletiva - jako je pevnost, odolnost, pružnost nebo naopak dužnatost či nadýchanost pletiva.

  • Parenchym - tvořen tenkostěnnými buňkami s četnými mezibuněčnými prostory (interceluláry). Toto pletivo je velmi tvrdé a musí být obvykle chráněno a vyživováno jinými typy pletiv. Podle konkrétní funkce se často vymezují speciální druhy parenchymu:[2]
  • Kolenchym - buňky mají stěny výrazně ztlustlé v rozích či po stranách (př. řapíky listů), to jim dává zároveň velkou pružnost, či ohebnost, zároveň ale i houževnatost.
    • Rohový kolenchym - ztlustlý v rozích
    • Deskový kolenchym - ztlustlý v stěnách rovnoběžných s povrchem orgánu
    • Mezerový kolenchym - ztlustlý v místech, kde se stýká s intercelulárami
  • Sklerenchym - silně ztlustlé buněčné stěny, buňky propojeny plasmodesmaty. Často bez živého obsahu, jednotlivé buňky - sklereidy. Mají nejčastěji strukturně zpevňovací funkci. (př. stěna pecky, kamenné hrudky v dužině hrušky…)

Podle funkce (resp. podle stupně vývoje)

U rostlin si některé typy buněk a pletiv ponechávají schopnost dělit se, po celou dobu života organismu. Rostlina nemůže na vnější podměty reagovat přímým pohybem tak jako živočichové, proto uplatňuje vůči vnějším impulsům koordinovaný růst. Pro možnost neustálého přírůstku si udržuje několik typů růstově aktivních pletiv, která jsou rozložena v zónách, kde je růst možné předpokládat a další pletiva, která musí tyto zóny vyživovat, chránit a nebo zabezpečovat rozmnožování druhu. Ovykle se podle stupně vývoje dělí pletiva takto:[1]

Nepravá pletiva hub

Nepravá pletiva jsou typická pro houby (tedy nikoliv rostliny) a vznikla druhotným seskupením původně volných buněk.[2] Patří mezi ně:

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 VOTRUBOVÁ, Olga. Anatomie rostlin. Praha : UK Karolinum, 2001.  
  2. ↑ 2,0 2,1 VINTER, Vladimír. Rostliny pod mikroskopem; základy anatomie cévnatých rostlin. 2. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. ISBN 978-80-244-1972-5.  

Literatura

  • ČERNOHORSKÝ, Zdeněk; STŘIHAVKOVÁ, Hana. Základy rostlinné morfologie. Praha : SPN, 1964.  
  • KAVINA, Karel. Botanika zemědělská: Botanika všeobecná: Morfologie. Praha : Ministerstvo zemědělství, 1921.  
  • MAKUŠOVÁ, Zorka. Botanika I.: Obecná botanika. Praha : Vyoká škola zemědělská, 1981. (vysokoškolská učebnice).  
  • PENKA, Miroslav. Všeobecná botanika: Základy morfologie rostlin. Praha : SPN, 1983. (vysokoškolská učebnice).  
  • SLAVÍKOVÁ, Zdeňka. Morfologie rostlin. Praha : SPN, 1984. (vysokoškolská učebnice).  

Externí odkazy

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Rostlinn%C3%A9_pletivo“