Samohybné dělo

Z Multimediaexpo.cz

Moderní francouzská samohybná houfnice CAESAR na kolovém podvozku
Moderní německá samohybná houfnice PzH 2000

Samohybné dělo je označení komplet vozidla a děla (či případně podobného zařízení), který je primárně určen pro boj (nepatří sem tedy obrněné transportéry vybavená lehkým dělem, které slouží i pro přepravu pěchoty po bojišti). Samohybná děla se dělí na ta určená pro nepřímé ostřelování (samohybné houfnice, podle některých pojetí též raketomety a minomety) a na ta, která jsou určena pro boj přímou palbou (stíhače tanků a útočná děla).

Historie

Samohybná děla se vyvinula ve 30. letech 20. století v Německu a Rusku. Potřeba levného, mobilního a účinného prostředku pro palebnou podporu pěchoty byla známa již v době první světové války. Tehdy bylo prakticky nemožné udržet rychlý postup a efektivně ničit ohniska nepřátelského odporu. Pěchota byla kosena dobře maskovanými kulomety a minomety, o prvních tancích nemluvě.

Díky těmto zkušenostem padlo v Německu mnoho návrhů na samohybná děla. Vykořistěný stát však neměl na podobné projekty ani finance ani pravomoce. Proto se němečtí konstruktéři odebrali do Ruska, kde byly vyvíjeny a zkoušeny nové zbraně. Prvotní samohybná děla byla jednoduchou konverzí pásových traktorů. Na ně se lafetoval 37mm kanon nebo minomet. Později vznikala samohybná děla na podvozcích tanků z nichž nejúspěšnější a nejvíce vyráběným typem byl Stug IIIg (Sturmgeschütz III ausführung G) z roku 1943. Tento původně německý stroj sloužil ve výzbroji Egypta a jiných méně vyspělých států ještě dlouho po skončení 2. světové války. Z ruských strojů byl častým typem např. SU-76. Velmi slavný je také německý stroj Hetzer, který byl zkonstruován na podvozku českého tanku LT-38 a patřil k nejlepším stíhačům tanků 2. světové války.

Samohybná děla dnes téměř zcela nahradila děla tažená a zúčastňují se prakticky všech současných válečných konfliktů.

Samohybná děla a stíhače tanků Československé armády