Stíhač tanků

Z Multimediaexpo.cz

Schematický stíhač tanků těžké verze, zřetelný náběh na ruský design

Stíhač tanků je bojové vozidlo určené pro boj proti tankům, případně jiné obrněné technice nepřítele. Existují dvě základní ideologické konstrukce: silná verze a rychlá verze.

Obsah

Silná verze

Velkého rozmachu dosáhla během 2. světové války, zejména v armádách Německa a SSSR, kde šlo o pásové vozidlo vyzbrojené dělem, které však na rozdíl od tanku nebylo umístěno v otočné věži, ale v pevné korbě.

Typický stíhač tanků měl silnější dělo a čelní pancíř než tank odpovídající váhové kategorie. Pro lepší obranu proti nepřátelské palbě ve stabilních pozicích i střetném boji míval zpravidla nižší siluetu a ostře zkosené čelo nástavby. Velikou nevýhodu představoval velmi omezený pohyb děla.

Americký M36 Jackson (2016)

Existovaly tři základní způsoby, pro jejichž použití byl stavěn: přepad ze zálohy, obrana v předem připravených pozicích a boj na velkou vzdálenost. Naopak bylo nanejvýš žádoucí, aby se vyhýbal manévrovacímu boji na krátkou a raději i střední vzdálenost, neboť omezený pohyb hlavně kanónu a nutnost natáčet se při palbě čelem k cíli jej v tomto případě značně znevýhodňovala. U těžkých stíhačů tanků (Elefant, Jagdtiger, Jagdpanther, SU-122 a SU-152) se předpokládalo ještě použití při útoku proti opevněným pozicím.

Americké pojetí stíhačů tanků bylo odlišné - měly otočné věže a vlastně se jednalo o tanky optimalizované na boj s tanky. Celkově se ale ve většině případech nejednalo o nijak zvlášť povedené konstrukce (bylo jich ovšem hodně). Jejich výhodou bylo, že postrádaly slabiny německého a ruského pojetí, které se projevovaly při střetnutí na „blízko“, na druhé straně neměly ani žádnou z výhod německé či ruské konstrukce a při čelním boji nebyl obvykle pro těžké (a leckdy i střední) tanky (Panther, Tiger) rovnoceným soupeřem. Výjimku představoval stroj M36 Jackson s 90 mm kanónem, který byl urychleně vyvinut právě proto, aby nahradil své neúspěšné předchůce (hlavně M10 Wolverine).

Silná verze stíhačů tanků se dnes nepoužívá, byla nahrazena vrtulníky, pěchotními protitankovými zbraněmi a rychlou verzí.

Rychlá verze

Rychlá verze stíhače tanků, základem je vozidlo Humvee s protitankovými raketami TOW

Rychlá verze stíhačů tanků představuje zásadně odlišnou koncepci. Jedná se lehce pancéřované rychlé stroje (jen málokdy pásové), zpravidla odvozené z obyčejných obrněných vozidel nebo džípů. Jejich úkolem je objíždět tankové formace nepřítele a útočit na tanky zezadu, nebo podnikat rychlé přepady odpočívajících tankových skupin a skupinek.

Stíhače tanků 2. světové války

Německo

Improvizované

Pod pojmem improvizované stíhače tanků se myslí různé narychlo sestavené konstrukce, které postrádaly ucelenou koncepci a některé základní vlastnosti vyžadované od stíhače. To ovšem neznamená, že nebyly na bojišti úspěšné, jejich použití to ovšem značně omezovalo.

Moderní

Jagdpanther

Jako moderní se rozumí konstrukce budované primárně jako stíhač tanků, které splňovaly veškeré požadavky svého určení. Snad s výjimkou Jagdtigera je lze hodnotit jako velmi úspěšné.

SSSR

SU-100

Rané ruské stíhače tanků nebyly příliš úspěšné. Rusové je sice konstruovali už primárně (nešlo o přestavby), ale zjevně měli potíže s pochopením celé koncepce a navíc se z počátku snažili vyrobit stroje až příliš mnohoúčelové. První rozšířený typ (SU-76) byl vyhodnocen jako nepříliš úspěšný, následující stroje však už zúročily předchozí zkušenosti. Stroje SU-122 a SU-152 už byly hodně kvalitní.

USA

Jak již bylo řečeno, americký stíhač tanků (tank destroyer) byl vlastně tankem „optimalizovaným“ pro boj s tanky. M36 Jackson byl slušnou konstrukcí, jeho předchůdci však zásadně nedostačovali svému určení.

Stíhače tanků v Československu po roce 1945

Po druhé světové válce používala Československá armáda kořistní německé stíhače tanků Jägdpanzer 38 - Hetzer, přeznačené jako ST I a Marder III, které byly přeznačeny jako ST II. V Československu též zůstalo 12 kusů stíhačů typu Nashorn. Dále se od roku 1953 v ČKD v Praze, od roku 1954 v Martině na Slovensku vyráběla v licenci samohybná děla SU-100 pod čs. názvem SD-100, která byla vyvážena i do zahraničí. Dalším stíhačem tanků byl obrněný transportér OT-810D, který vznikl lafetací bezzákluzového kanonu vz.59 ráže 82 mm na podvozku transportéru OT-810. Stejným způsobem vznikl i stíhač tanků OT-62D, když kanón vz. 59 byl umístěn na obrněný transportér OT-62 Topas. Modernějšími stíhači tanků jsou 9P133 a 9P148, které jsou kombinací obrněného transportéru BRDM-2 a odpalovacího zařízení protitankových řízených střel AT-3 resp. AT-5.

Související články