Trubka

Z Multimediaexpo.cz

(Přesměrováno)



Trubka (pro českou etymologii viz [1]) je dechový žesťový nástroj, ze všech v současnosti používaných žesťových nástrojů dosahuje vůbec nejvyšších tónů (nepočítaje její menší variantu, piccolo trubku). Má široké využití prakticky ve všech hudebních žánrech – v klasické hudbě, jazzu, popu, latinskoamerické hudbě aj.

Obsah

Popis nástroje

Základ trubky tvoří mosazná trubice ohnutá do tvaru připomínající spirálu. Její první část (směrem od nátrubku) je válcového tvaru (64 cm), druhá část je kónická (67,5 cm),[2] trubice celkově neměří více než 132 cm.[3] Zvuk vzniká foukáním vzduchu do nátrubku přes sevřené rty, které mají podobnou funkci jako plátek u dřevěných nástrojů – rozechvívají sloupec vzduchu v nástroji, čímž vzniká zvuková vlna šířící se dále do nástroje fungujícího jako rezonátor. Tón nástroje se mění primárně změnou nátisku (změnou napětí rtů a tlaku vzduchu) – takto lze na trubku zahrát řadu alikvotních tónů (viz sekce prstoklad).

Oddělitelnou, ale nezbytnou součástí trubky je nátrubek, jehož tvar má veliký vliv na barvu tónu nástroje (stejně jako u ostatních žesťových nástrojů).

Princip a funkce ventilů

Soubor:Forgoszelep.png
Otočný ventil
Soubor:Dugattyus szelep.png
Pístový ventil

Hráč může měnit výšku tónu nátiskem, což ale umožňuje hraní pouze řady alikvotních tónů. Současné trubky jsou chromatické, čili umožňují hru všech dvanácti tónů ve chromatické stupnici. To je možné díky třem různě dlouhým přípojným trubicím naletovaným uprostřed ozvučné trubice; každá přípojná trubice má svůj ventil ovládaný klapkou. Při stisku klapky se otevře přípojka, vzduch začne proudit i přes přípojnou trubici, celková délka ozvučné trubice se tím prodlouží a tón nástroje se o určitý interval sníží. V současnosti se používají dva typy ventilových systémů, nástroje se kromě ventilů mírně liší i ve tvaru trubice.

Systém otočných ventilů patentoval Josef Riedl ve Vídni v roce 1832.[4] Tento nástroj se někdy nazývá jako německá trubka, používá se především v Německu a Rakousku (obrázek viz vpravo dole). Zmáčkne-li se klapka, pootočí se také otvor a zapojí tak další trubici do okruhu výdechového proudu. Německá trubka je celkově kóničtější, což má určitý vliv na barvu tónu. Tento typ trubky s oblibou obsazovali do svých symfonických děl němečtí skladatelé 19. století, pro věrné ztvárnění těchto kompozic je tedy vhodné obsadit žesťovou sekci právě těmito nástroji.

Systém pístových ventilů vznikl v roce 1814 a v roce 1839 jej v Paříži vylepšil François Périnet.[5] Tento systém je mechanicky jednodušší než otočné ventily a je celosvětově více používaný (včetně českých zemí). Nástroj je někdy označován jako jazztrubka – tento název vznikl v oblastech, kde byl běžněji používán systém otočných ventilů a posluchači se s nástrojem opatřeným svislými ventily setkali prvně až v tanečních a jazzových orchestrech. Je si však třeba uvědomit, že tento typ nástroje je starší než jazz samotný.[6] Fotografie viz infobox vpravo nahoře.

Prstoklad

Trubka s otočnými ventily

Hráč může měnit tón trubky nátiskem, čímž dokáže vyloudit z nástroje řadu alikvotních tónů (viz řada tónů „OPEN“ ve schematu dole, notace je in C). Trubka patří mezi tzv. poloviční nástroje – kvůli její relativně úzké menzuře na ní sice není technicky možné zahrát první harmonickou frekvenci, tzv. fundamentál (na schematu by byl fundamentál malé C), trubka ale naopak snáze dosahuje vyšších alikvotních tónů než je tomu u nástrojů se širší menzurou. Příkladem tzv. celých nástrojů, čili žesťových nástrojů s relativně širší menzurou, na které je možné zahrát i první harmonickou frekvenci, je pozoun.

Uváděný psaný tónový rozsah trubky končí na c³ (čili 8. harmonická frekvence), je však často rozšiřován zejména jazzovými hráči, kteří nátiskem dosahují až 16. harmonické frekvence.[7]

620px


Aby bylo na trubku možné zahrát nejen alikvotní tóny, ale všech dvanáct tónů chromatické stupnice, jsou na trubce přiletované klapkami ovládané přídavné trubice, které prodlouží proud vzduchu a sníží tak tón nástroje o určitý interval.

První klapka snižuje tón nástroje o velkou sekundu (2 půltóny), druhá o malou sekundu (1 půltón) a třetí o malou tercii (3 půltóny), kombinacemi těchto tří klapek lze dosáhnut všech dvanácti tónů v rozmezí oktávy. U některých typů piccolo trubek se objevuje i čtvrtá klapka, která snižuje tón o čistou kvartu (5 půltónů), což umožňuje jistější hru nižších tónů.

Schéma nahoře zobrazuje všechny dosažitelné tóny na trubku. Tóny v závorkách jsou o něco nižší než by měly být v rovnoměrně temperovaném ladění, zní falešně a hráči se jich snaží vyvarovat. Některé tóny jdou zahrát i více způsoby, například c² lze zahrát bez použití klapek (jako 4. harmonická frekvence) nebo jako 5. harmonická frekvence e² se stisknutou 2. a 3. klapkou (snížení tónu o 1+3=4 půltóny). Při současném stisku 1. a 2. klapky (2+1=3 půltóny) je intonace nástroje stejná jako při stisku samotné 3. klapky (3 půltóny).

Typy trubek

Soubor:Baßtrompete.jpg
Basová trubka
Kapesní trubka

Nejběžnějším typem trubky je trubka in B, časté je také ladění in C, již méně obvyklé jsou trubky in D, Es, F, G nebo A. V dřívějších dobách ještě nástroje nebyly chromatické a pro každou tóninu bylo nutné používat trubku v jiném ladění. Dnes je již možné hrát všech 12 tónů v oktávě a trumpetisté používají pro různé tóniny pouze jeden typ trubky; hráči jsou zvyklí transponovat původní part psaný pro nástroj v jiném ladění. Další důležité typy trubek jsou:

  • Piccolo trubka je nejmenší z rodiny trubkových nástrojů, laděná nejčastěji in B a in A, méně časté jsou piccolo trubky in G, F a C. Oproti běžné trubce je délka její trubice poloviční, důsledkem čehož zní o oktávu výše. Nátrubek je menší než u standardní trubky, i technika hry se tedy poněkud liší. U piccolo trubek je často přítomná čtvrtá klapka, která snižuje tón nástroje o čistou kvartu a umožňuje tím pohodlnější hraní spodních tónů.
  • Kapesní trubka je malá kompaktní trubka in B s menším roztrubem a vícenásobně zahnutou trubicí, aby se zmenšil objem nástroje při současném zachování délky trubice. Její tvar není standardizovaný a kvalita tónu se může s jednotlivými výrobci značně měnit. Tyto kapesní trubky však obecně mají horší kvalitu zvuku, intonaci a menší dynamický rozsah než tradiční trubky.
  • Basová trubka má podobný tónový rozsah i podobný nátrubek jako pozoun, používá se zejména v dechových orchestrech.
  • Snižcová trubka vznikla v období renesance a byla prvním pokusem o plně chromatickou trubku. Hráč jednou rukou tiskne ke rtům nátrubek a druhou rukou posunuje celým nástrojem. Velkou nevýhodou je však nejistý nátisk, proto se tento typ trubek neprosadil.
  • Barokní trubka má délku trubice asi 224 cm, jejíž válcový průměr asi 1,2 cm. Nástroj je bez jakéhokoliv zařízení, které by umožnilo hraní jiných tónů, než je přirozená alikvotní řada.[8]
  • Klapková trubka vznikla v 18. století, kdy se nástrojaři pokusili navrtat do žesťových nástrojů dírky jako u dřevěných nástrojů. Plech to ale nesnášel a akustická kvalita byla velmi nízká, nehledě na další potíže.[9] Právě pro tento typ trubky ale zkomponovali své slavné koncerty Joseph Haydn a Johann Nepomuk Hummel.
  • Aida trubka (aidovka) byla zhotovená poprvé podle návrhů skladatele Giuseppe Verdiho, který ji nechal zkonstruovat pro Triumfální pochod ve své opeře Aida. Aidovky jsou laděné in H a in As, 127 a 152 cm dlouhé[10] a opatřené pouze jedním ventilem, který základní ladění snižuje o celý tón (dnes jsou již také osazovány třemi ventily). Mají tvar úzké trubice, která se na konci kuželovitě rozšiřuje. Notový zápis níže (notovaný in C) je slavná fanfára z opery Aida, včetně prstokladů. Řádek pod ním znázorňuje všechny možné dosažitelné tóny pro tento nástroj (též notace in C), tóny v závorkách jsou příliš odlišné od rovnoměrně temperovaného ladění a nepoužívají se.
Aida trumpet.png

Trubka nesmí být zaměňována s kornetem, který má kóničtější a vícekrát zahnutou trubici, což mu dává o něco jemnější zvuk. Oba nástroje mají stejně dlouhou trubici (a z toho vyplývající stejný tónový rozsah), jsou shodně laděny in B, takže skladby pro trubku se dají hrát i na kornet a obráceně.

Další příbuzný nástroj – křídlovka, má ještě více kónickou trubici, což jí dává ještě bohatší zvuk. Pro lepší intonaci nižších tónů se u ní občas objevuje čtvrtá klapka.

Historie

Barokní trubka

Trubka, podobně jako ostatní žesťové nástroje, má svůj původ v hraní na zvířecí rohy či duté zvířecí kosti. Primitivní trubky se objevily již ve starověku, původně měly spíše jiné funkce než čistě hudebně-estetické: povzbuzovaly odvahu útočících vojsk či doprovázely slavnostní okamžiky jako příchod panovníka. Tyto trubky se již vyráběly uměle z mědi, stříbra a též ze dřeva.[11] Příkladem starověkého předchůdce moderní trubky je římská tuba.

Ve středověku měla trubka důležitou úlohu při zahajování rytířských turnajů, oslavách vítězů apod. Od 17. století má své místo i v orchestrální hudbě, nejvýznamněji se uplatnila v dílech J. S. Bacha a G. F. Händela. Trubky měly původně rovnou trubici, která byla však kvůli své délce nepraktická; v 15. století měla trubka esovitě zahnutou trubici a od počátku 16. století má již smyčkový tvar.[12] V tomto období byly trubky nejčastěji laděny in D a zejména u vojska in Es. Hluboké trubky se nazývaly principali, vyšší clarini.[13] Po této době slávy však nastává doba jistého úpadku, kdy trubka sloužila především k rytmickým akcentům a harmonickým výplním.[14]

Trubky a lesní rohy dlouho mohly používat jen své alikvotní tóny, později se jejich fundamentál dal snížit nástrčkem – tj. krátkou trubicí vsunovanou obvykle mezi nátrubek a trubici (tento typ se nazývá jako tzv. invenční trubka). Tímto se však nástroj nezchromatizoval, jen mohl snížit své ladění o určitý interval. Snižcová trubka (viz sekce typy trubek) byla prvním pokusem o plně chromatickou trubku, který se ale neosvědčil. Ke konci 18. století byla trubka opatřena klapkovým zařízením (podobné jako mají dřevěné nástroje), oproti tradičním trubkám bez klapek však trpěla výrazně horší kvalitou tónu. Přesto však pro ní byla komponována význačná díla, např. Haydnův a Hummelův trubkový koncert.

Po jisté době stagnace trvající od dob baroka zažila trubka renesanci až po vynalezení ventilů na počátku 19. století, od této doby zaujímá důležité místo v každém orchestru a často se používá i jako sólový nástroj.

Využití v hudbě

Sólová trubka

Sólové koncerty pro trubku byly velice oblíbené zejména v době pozdního baroka, kdy sice trubky ještě neměly ventilový systém, ale hráči se naučili používat velice vysoké alikvotní tóny. Ty jsou od sebe vzdálené půl tónu i méně, v těchto vysokých polohách se tedy trubka stává de facto chromatickou. Obliba trubky jako sólového nástroje vzrostla zejména po vynalezení ventilů na počátku 19. století. Přehled níže ukazuje nejdůležitější koncerty pro trubku.

Skladby komponované pro chromatickou trubku

Skladby komponované pro přirozenou trubku

Využití v orchestru

Trubky byly v barokním orchestru zastoupeny ve dvou až ve čtyřech (pokud vůbec), v nejvyšších polohách pomáhaly dokreslovat emotivně vypjaté momenty skladeb. V klasicistních a raně romantických orchestrech hrály trubky většinou pouze spolu s tympány a akcentovaly základní tón harmonie hrané orchestrem. Krátce po zavedení ventilového systému začala většina skladatelů uplatňovat trubky v orchestru i jako melodický nástroj. V současném komorním orchestru jsou zastoupeny dvě trubky, v symfonickém i více a v různých laděních. Trubka se významně uplatňuje mimo jiné v těchto slavných kompozicích:

Komorní hudba

Trubka se v tradiční komorní hudbě neuplatňuje, zejména kvůli svému příliš hlasitému tónu (lesní roh se ale naopak prosadil – spolu s příčnou flétnou, hobojem, klarinetem a fagotem je typickou součástí dechového kvintetu). Z renesanční a barokní hudby se však několik komorních skladeb dochovalo, původně však psané zejména pro příbuzný žesťový nástroj cink.

S vynalezením ventilů se trubka stala ovladatelnější a její obliba pro komorní hudbu vzrostla, začaly se komponovat skladby pro smíšený komorní soubor, za všechny např. Revue de Cuisine od Bohuslava Martinů, a také skladby pro trubku a klavír. Přibližně od poloviny 20. století se do obliby dostaly různé žesťové soubory, zejména žesťový kvintet v obsazení dvě trubky, lesní roh, pozoun a tuba.

Jazz

Již od počátků jazzu byla trubka vedle saxofonu jedním z nejdůležitějších melodických nástrojů. Svojí nezastupitelnou roli má jak v různých jazzových komorních souborech, tak i v big bandech.

Vybraní trumpetisté

Louis Armstrong

Reference

  1. ↑ Český název je deminutivum slova trouba, utvořeného ze staroněmeckého Trumba, pocházejícího z románského tromba. Italská zdrobnělina je trombetta, z toho vychází německé Trompete a české trompeta/trumpeta. Kořenem je indoevropský tvar tram.
    MODR, A.: Hudební nástroje. Praha : Supraphon, 1982, s. 120
  2. ↑ ULRICH, M.: Encyklopedický atlas hudby. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 51
  3. ↑ HOLZKNECHT, V., POŠ, V., NEDBAL, M. a kol.:Kniha o hudbě. Praha : Orbis, 1962, s. 208
  4. ↑ ULRICH, M.: Encyklopedický atlas hudby. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 51
  5. ↑ ULRICH, M.: Encyklopedický atlas hudby. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 51
  6. ↑ Moderní historie trubky
  7. ↑ MODR, A.: Hudební nástroje. Praha : Supraphon, 1982, s. 123
  8. ↑ Moderní historie trubky
  9. ↑ HOLZKNECHT, V., POŠ, V., NEDBAL, M. a kol.:Kniha o hudbě. Praha : Orbis, 1962, s. 203
  10. ↑ MODR, A.: Hudební nástroje. Praha : Supraphon, 1982, s. 125
  11. ↑ MODR, A.: Hudební nástroje. Praha : Supraphon, 1982, s. 120
  12. ↑ MODR, A.: Hudební nástroje. Praha : Supraphon, 1982, s. 121
  13. ↑ ULRICH, M.: Encyklopedický atlas hudby. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 51
  14. ↑ MODR, A.: Hudební nástroje. Praha : Supraphon, 1982, s. 120


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Trubka
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Trubka“