Vlak dětství a naděje
Z Multimediaexpo.cz
Vlak Dětství a naděje je román Věry Sládkové vydaný v roce 1974; jde nejspíš o její největším a nejznámějším dílo. Své dětství prožila v Sudetech, ve kterých mohla na vlastní oči vidět ostré spory mezi Čechy a Němci, kteří ještě před válečným konfliktem usilovali o odtržení od Čech a připojení se k Nacistickému Německu. A právě toto období zachycuje ve své autobiografické knize pohledem malé Věrky, která dětskýma očima pozoruje dění od roku 1938 až do konce druhé světové války.
Děj:
Příběh začíná těsně v období před Mnichovskou dohodou v malém městečku Frývaldov, jejíž obyvatelstvo tvořili především Němci, kteří se nechávali s radostí ohromovat hitlerovými a heinlainovskými propagandistickými projevy. Vznikaly zde ostré i méně ostré střety mezi oběma národy. Avšak Josef Pumplmě, místní pošťák a velký vlastenec, se rozhodně nenechával zastrašit a často dával svůj názor najevo, především v nočních hodinách v místní hospodě, kde se často střetávali Češi s nacistickými Němci. A právě mezi těmi Němci byl nejhorlivější stoupenec Heinlainův holič Sepp, jenž přes své mládí a dětskou postavu tvrdě dorážel právě na Josefa Pumplměho a především na jeho dceru Věrku. Věrce její skutečná maminka umřela velmi brzy, a tak zpočátku žila se svým směšně vyhlížejícím, věčně v ruce bambusku nosícím otcem, který ovšem v hořkosti těch dnů a nezkušenosti, nezvládal starat se o svou dcerku - dcéru Vlasti, jak ji s oblibou přezdíval. A tak si začal dopisovat s Annou Urbanovou, ženou u které doufal, že se stane maminkou pro Věrku a jeho ženou. Ovšem než se ti dva skutečně setkali, trvalo to ještě několik měsíců, které byly ve znamení přiostřování sporů mezi turnery (heinlainovci) a Čechy.
Avšak malá Věrka politické události těch dní vnímala z povzdálí, a snad hlavně v noci, kdy ji turneři nenechávali spát, neboť s pochodněmi v rukou se neopomněli zastavit před jejich domem a se slovy "pošťáku vylez, my ti ten dům stejně jednou vypálíme". Skutečné rozrušení jí způsobil vojáček Pavel, do kterého se dětsky vášnivě zamilovala, a na kterého musela neustále myslet. Avšak vojáček Pavel byl nešťastný, neboť žena, do které byl zamilován, ho opustila, a následně na něj dopadala těžká melancholie, která vyústila v sebevraždu, kterou spáchal v kasárnách. Věrka, jakmile se dozvěděla o tom, co provedl její milovaný, stala se velmi nešťastnou a zklamanou. Pro úplnost je dobré dodat, že v tu samou noc, kdy vojáček Pavel spáchal sebevraždu, vtrhli turneři do místního ochotnického divadla, kde napadli Čechy a divadlo zdemolovali, a tím překazili Josefu Pumplměmu jeho hereckou dráhu.
Setkání s Annou Urbanovou, statnou a silnou ženou, bylo velmi dojemné. Byla kuchařkou, což v té skromné době bylo více než výhodou. A tak již druhý den připravila svému muži a své sic nevlastní, ale přesto milované dceři, svůj vyhlášený gulášek, jenž o něco později živil ne jednoho úředníka z města. Avšak nebyl to jen guláš, který dělal Annu Urbanovou výjimečnou. Především to byla její povaha, která si nepřipouštěla prohry, což jasně dokazovala její legendární věta "na těžkej život sem já pes". Její svéráznost a statná postava zapůsobila i na turnery, které vysloveně ponížila, to když zase v noci vyhrožovali pošťákovi. Když rozevřela okno tato statná žena a začala k nim hovořit plynou němčinou, div jim údivem nespadla čelist.
Avšak ani Anna Urbanová nedokázala zabránit Mnichovskému paktu, a bylo více než zřejmé, že se musejí vystěhovat, neboť nacističtí Němci již bezprizorně útočili na Čechy, všude již vlály hákové kříže, a i četnictvo bylo tou dobou za humny. A tak přišel den, kdy za dramatických okolností musela Anna Urbanová za pomoci malé Věrky sbalit všechny své věci během pár hodin a ještě k tomu zajistit odvoz. Avšak právě v tento den Anna Urbanová dostála svému motu "na těžkej život sem já pes", jako snad nikdy předtím. Nebála se uplatit špeditéra, když přitom donutila svého muže, za kterého se stačila provdat, aby jí dal peníze z poštovní kasy na úplatek. Uřícená Anna Urbanová měla to štěstí, že chytila poslední vlak, který se nabízel, aby mohla společně se svou dcerou odcestovat do Brna - stihla Poslední vlak z Frývaldova. Pro úplnost je ještě potřeba dodat, že hrdinně, i když trochu ožrale, jal se Josef Pumplmě bránit poštovní kasu, a tak nebyl s Annou Urbanovou a svou dcerkou ve vlaku, jenž kdysi převážel dobytek, a nyní Čechy, jenž byli nuceni prchat před nacistickými Němci.
Do Brna jako kdyby nacismus nedolehl. Když stoupali Anna Urbanová, Josef Pumplmě a Věrka do kopce, k domu rodičů "srágorky", jasně si to uvědomovali. Po krátké zastávce u svého dávného kamaráda, pekaře Pice, konečně zazvonil "srágorka" na dům svých již starých rodičů, kteří zpočátku poněkud chladněji, ale nakonec s otevřenou náručí uvedli tuto rodinu do svého bytu. A tím také začala nová kapitola jejich života.
Život v podkrovním bytečku (bydleli odděleně od rodičů Josefa Pumplměho) nebyl lehký. Byl to velmi chudý život bez prostředků a s nejistou budoucností, neboť nacisté byli již za dveřmi. Malá Věrka díky nesvědomitým sousedům, poprvé na vlastní oči uviděla fyzickou lásku, a byla z toho, ostatně jako každé dítě, značně vyplašená. Když se tom Anna Urbanová dozvěděla, poslala Věrku bydlet o patro výše, kde sídlili její prarodiče. Je potřeba dodat, že v tomto období se nejednou i silná povaha Anny Urbanové zakymácela, především jí bylo nemilé, že její kuchařské umění přicházelo na zmar, neboť nebylo ani surovin k vaření.
Vše se ještě zhoršilo, když i do Brna došel nacismus, a ulicemi se řítili německé tanky a naparádění vojáci. Nastala válka s velkým V, a jak Josefovi Pumplmě, Anně Urbanové, tak i Věrce začaly skutečně těžké časy, kde moto "na těžkej život sem já pes", sláblo pod tíhou tanků a hajlujících vojáků s puškami na ramenou.
Anna Urbanová obstarávala jídlo tak, že společně s Věrkou jezdila vlakem do vzdálené slovácké vesničky Kobylí na Moravě, kde se narodila biologická maminka Věrky, a právě v té vesničce žádala o jídlo nejen pro sebe a svou rodinu, nýbrž pro celou ulici ve které bydlela. "Srágorka" zase musel opustit místní poštovní úřad. Občas vypomáhal svému příteli v pekařství, kde nejednou dal do housky nějakého toho červa pro německé vojáky. Avšak Josef Pumplmě čas války snášel těžce a často na něj dopadala deprese, a nebýt jeho přítele Jarouška a především své "Amazonky", jen obtížně by nervově obstál válečné období.
Další pohromou bylo, že díky svému otci, který se účastnil bojů v první světové válce na vítězné straně, nemohla jeho dcera, Věrka, nastoupit na střední školu, což především Anna Urbanová nelibě nesla. Nakonec, kvůli nacistické převýchově, nastoupila do jedné brněnské firmy, kde musela snášet rasistickou ideologii svého nadřízeného a celkově život v novém, neznámém prostředí.
Válka se již blížila ke konci, takže jakoby už všichni čekali, kdy že to přijdou Rusové je osvobodit, ale i přes již zřejmou porážku Třetí říše, se holič Sepp nevzdával své touhy nějakým způsobem ublížit Věrce, která ho již ve Frývaldově dráždila. A tak jednoho dne se šťastnou náhodou skutečně setkal s vyděšenou Věrkou, kterou psychicky terorizoval. Nakonec od něj Věrka utekla, a od té doby byla strachem ze Seppa tak posedlá, že se ho bála dnem i nocí, stal se jejím stínem, a neustále se bála, že ublíží jejím rodičům.
Avšak skutečné nebezpečí zažila v posledních dnech a týdnech války, to když Američané bombardovali Brno. Jedna z bomb dopadla přímo na budovu, ve které již dospívající Věrka pracovala. Naštěstí i s ostatními se stačili ukrýt do protileteckého krytu, který byl po dopadnutí bomby celý zavalen a lidé v něm uvězněni. Byly to dlouhé hodiny, které museli vyděšení lidé přečkat v krytu, než je osvobodili místní obyvatelé a záchranáři. Když už se Věrka loučila se životem, uslyšela hlas Anny Urbanové a svého otce, jenž jí jasně indikoval, že je naživu. Avšak šok, který Věrka utrpěla, jí způsobil ztrátu hlasu, jenž trval až do večera, kdy zoufalá Anna Urbanová svým hysterickým záchvatem opět její hlas navrátila.
Všichni již očekávali příchod Rudé armády, kterého se o pár dní po náletu skutečně dočkali. Nejvíce energický byl v tu dobu "srágorka" a velký vlastenec Josef Pumplmě, který se svým přítele muzikantem Jarouškem museli být všude, kde se něco šustlo. Boje v ulicích Brna netrvaly dlouho. Všichni s radostí vítali ruské vojáky a všude byl cítit vzduch svobody, kterého se český národ mohl po šesti letech opět nadechnout.
Josef Pumplmě byl rozhodnut navrátit se do Frývaldova, do města, odkud před sedmi lety museli spěšně uprchnout. Jel napřed, poněvadž i přesto, že byl konec války, nepokoje v pohraničí byly obrovské, ale tentokrát to nebyli Němci, kdo se jal vyhánět jiný národ. Aniž by pořádně věděl jak, stal se "srágorka" ředitelem pošty, kde dříve působil, ovšem na všechno byl sám, navíc musil obstarat byt pro svou ženu a dítě. Přes mnohé problémy se mu to podařilo. Ale i přesto za ním do Frývaldova přijela pouze Anna Urbanová, neb pro dítě tu ještě nebylo bezpečno, a tak Věrka, již v pubertálním věku, zůstala v Brně s muzikantem Jarouškem, kterému byl svěřen byt, protože stařičcí rodiče během války zemřeli.
Jaké štěstí potkalo Josefa Pumplměho, když se z jednoho z nesčetných dopisů od své ženy dozvěděl, že se stane otcem. "Dítě Svoboděnky", jak bylo okamžitě pojmenováno, mělo přijít v čase, kdy se Věrka navracela do svého rodného města - Frývaldova. Svou nevlastní matku uviděla až v nemocnici, kde jí věrně po boku stál její muž, Věrky otec. A tam naposled se můžeme setkat s heslem "na těžkej život sem já pes", to když hrozí Anně Urbanové císařský řez, avšak svou nezměrnou vůlí i tuto hrozbu přečká, a dítě Svoboděnky se patrně narodí přirozenou cestou. Píši patrně, neboť právě zde tento příběh končí.
Název díla
Originální název této knihy je - Poslední vlak z Frývaldova a Pluky zla - ovšem v lidech je zakořeněn název Vlak dětství a naděje, který jest názvem pro šestidílný miniseriál, jenž byl natočen roku 1984, avšak skutečného úspěchu se dočkal až po listopadové revoluci. Stal se jedním z největších děl československé kinematografie, a především díky skvělým hereckým výkonům a citu Karla Kachyni pro zachycení duše daného díla, stal se tento miniseriál nezapomenutelným. Vyniklo v něm mnoho herců (Stanislav Zindulka jako Josef Pumplmě, Žaneta Fuchsová jako Věrka, Tereza Brodská jakožto dospívající Věrka, Vladimír Javorský jako nesnesitelný holič Sepp a další). Ale největší osobností tohoto příběhu byla Helena Růžičková, která nezapomenutelným způsobem ztvárnila postavu Anny Urbanové, jenž se jí stala životní rolí.
Na závěr je potřeba dodat, že jakkoli je příběh psán v hrůzných podmínkách druhé světové války, tak i přesto se v něm ocitá spousta humoru, který především Čechovi je velmi blízký. Věra Sládková zasadila své postavy do občas až groteskních situací a dialogů, které dodávají tomuto příběhu vtip a eleganci.
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |