Náhoda

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
(+ Vylepšení)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 18. 7. 2013, 16:11

Náhoda v běžné řeči označuje jevy, jejichž výskyt neumíme vysvětlit. Pokud něco označíme za náhodný jev, můžeme tím mínit dvojí odlišný názor:

  1. příčinu či vysvětlení jevu neumíme nalézt;
  2. jev žádnou příčinu nemá.

Zatímco v prvním případě tedy konstatujeme zřejmý stav věcí, ve druhém činíme navíc závěr, který lze jen obtížně dokázat.

Hrací kostky, symbol náhody

Obsah

Náhoda v běžném životě

V běžné řeči označujeme jako náhodné to, co „nedává smysl“ a čím se tedy nemá smysl dále zabývat. Pokud se sejdou dvě nebo více málo pravděpodobných událostí, (například člověku přeběhne přes cestu černá kočka a vzápětí si zlomí nohu), řekneme že to byla náhodná či nahodilá shoda. O lidech, kteří by zde hledali skrytou nebo dokonce osudovou nutnost (zákonitost), obvykle říkáme, že jsou pověrčiví, pokud v tom vidí spiknutí, může to být příznak paranoie. Z psychologického hlediska však mohou být takové shody do té míry významné, že na nich švýcarský psycholog Carl Gustav Jung založil svůj koncept synchronicity.

Náhoda ve vědě

Nejlepší vědecké vysvětlení jevu je vysvětlení kauzální čili nalezení nutné příčiny: jev nastane tehdy a jen tehdy, pokud mu předcházela určitá příčina. Takové vysvětlení totiž umožňuje jevy předvídat. To je však prakticky možné jen u jevů poměrně jednoduchých, s jedinou příčinou. Proto se jevy ve vědě obvykle izolují do zjednodušených podmínek experimentu, kde se snažíme rušivé okolnosti vyloučit. Tak pro demonstraci, že různé předměty padají stejně rychle, je třeba vyloučit odpor vzduchu a pokus provádět ve vakuu. Od 17. století se však věda naučila zkoumat i opačný extrém, totiž „čistě náhodné“ jevy s velmi mnoha nerozlišitelnými příčinami (multikauzální), jako je házení hrací kostkou. Zde se nehledají příčiny, nýbrž zaznamenávají jednotlivé výsledky a hledá se limita podílu „příznivých případů“ ze všech hodů, když se počet pokusů blíží k nekonečnu. Tím se zabývá matematická disciplína teorie pravděpodobnosti.

Pravděpodobnostní statistické vyšetřování hromadných dat se ukázalo jako nesmírně užitečné, neboť se dá použít i pro jevy velmi složité v přírodních i společenských vědách (například preference občanů ve volbách) a jevy také (s jistou pravděpodobností) předvídat. Protože však takové zkoumání nevychází z předem navržené (kauzální) hypotézy, je třeba jeho výsledky teprve následně interpretovat, například hledat korelace mezi různými podmínkami a parametry zkoumaného jevu a z nich usuzovat na příčinné vztahy.

Pojem náhody a náhodných mutací hraje klíčovou roli v evoluční teorii, kde tedy může znamenat buď resignaci na příčinné vysvětlení, anebo výslovné popření jakékoli příčiny, což by ovšem bylo tvrzení metafysické, nikoli vědecké (viz výše). Také proto narazila Darwinova teorie na odpor řady vědců, kteří trvali na deterministickém obrazu světa, a k jejímu prosazení přispěly ideologické důvody, např. u E. Haeckela (monismus).

Praktické využití náhody

Ruleta kolem roku 1800

Nahodilé jevy se vždycky užívaly jako jakási náhradní spravedlnost tam, kde není možné rozhodnout jinak. Tak například při rovnosti hlasů se často rozhoduje losem, losem se určuje pořadí závodníků nebo utkání a podobně. Na pečlivě připravené náhodě s vyloučením jakéhokoli záměrného ovlivnění jsou založeny loterie, hazardní hry nebo ruleta. V archaických kulturách se výsledek losování pokládal za rozhodnutí nadlidských sil či osudu a používal velmi často k věštění i tam, kde dnes dáváme přednost volbě.[1] Předpoklad, že se u úrazů, nehod, katastrof a podobně jedná o nahodilé jevy a rizika, je základem pojišťování a pojistné matematiky. Proto se pojišťovny musí bránit proti podvodům, které náhodnost pouze předstírají (záměrné havárie, požáry atd.). Nepředvídatelnost nahodilých jevů se využívá také v šifrování (kryptografii): posloupnost (pseudo)náhodných čísel může sloužit jako velmi účinný šifrovací klíč. Z bezpečnostních důvodů však státy úplně náhodné klíče dokonce zakazují, protože se nedají rozluštit ani bezpečnostními složkami země. Náhodné postupy v hudební skladbě používá aleatorická hudba. Techniky pravděpodobnostního šetření umožnily podstatné zjednodušení například kontrol kvality: místo aby se kontroloval každý vyrobený kus, stačí zkontrolovat jistý počet vzorků, které však musí být vybrány náhodně. K tomu se užívají posloupnosti pseudonáhodných čísel, která se sice generují počítačovým algoritmem a nejsou tedy v přesném smyslu náhodná, nicméně nevykazují žádné zjevné pravidelnosti a naopak mají potřebné statistické vlastnosti, například rovnoměrné rozložení.

Literatura

  • Filosofický slovník FIN. Olomouc 1998, str. 294.
  • J. Monod, Nutnost a náhoda. Praha 1994. (O nutnosti a náhodě v biologické evoluci.)
  • G. Schischkoff (vyd.), Philosophisches Wörterbuch. Stuttgart 1991, str. 801 n.
  • J. Sokol, Nutnost a náhoda. In: Malá filosofie člověka. Praha 2004, str. 151 n.

Související články

Reference

  1. ↑ Viz např. F. Bleicken, Athénská demokracie. Praha 2004.

Externí odkazy

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/N%C3%A1hoda“