Evoluční teorie

Z Multimediaexpo.cz

Ilustrační obrázek, který zjednodušeně popisuje představy o evoluci člověka (nepřesné)

Evoluční teorie jsou teorie vývoje (evoluce) života. Pojem evoluční teorie může znamenat obecnou myšlenku, že se život nějak vyvíjí, nebo představy, jakými principy se tato evoluce řídí, nebo i cestu, jak přesně probíhala. V rámci biologie a obecně přírodních věd vznikla řada teorií zabývajících se vznikem života a jeho evolucí. Ačkoliv první myšlenky o možnosti evoluce se objevily již ve starověku, první ucelenou evoluční teorií byl lamarckismus. Dnes se nejčastěji pojmem „evoluční teorie“ rozumí koncepce navazující na Darwina a Wallaceho, v nichž klíčovou roli hraje hromadění nahodilých změn a přirozený výběr.

Evoluční teorie i jejich dílčí otázky jsou stále předmětem vědeckých diskusí. Obecně je v přírodních vědách v současné době v zásadě nejvíce přijímán neodarwinismus, avšak zejména v USA evoluční teorie ve společnosti soupeří i s kreacionistickým pohledem, který je motivován ideologicko-nábožensky, avšak podle svých zastánců má i svůj vědecký diskurs.[1]

Obsah

Jednotlivé fáze evolučního myšlení

Rané úvahy o evoluci

První formulace evolucionistických názorů lze najít již v antickém Řecku. Jednu z prvních myšlenek vyslovil Anaximandros, žák Thaléta z Milétu v 6. st. př. n. l.: „První živočichové se zrodili ve vlhku a měli na sobě ostnatou kůru. Ale když dorůstali, vystupovali na souš, a když se kůra zlomila, žili ještě krátký čas.“

V 5. st. př. n. l. vyslovil Empedoklés z Akragantu názor, že z prvotního chaosu vznikly jednotlivé části rostlinných i živočišných těl, které se navzájem různě spojovaly a kombinovaly, až vznikly normální organismy i podivné obludy. Časem životaneschopná monstra vyhynula a udržely se jen dokonalé bytosti.

Vliv na vývoj evolučních úvah měl také Aristotelés, který kladl absolutní důraz na účelnost v živé přírodě. Domníval se, že ke vzniku orgánu či organismu je nezbytná finální příčina, která orgánu nebo organismu dává účel, cíl. Tato aristotelovská teleologie chápala účelnost jako primárně danou a nezávislou na organizaci živé hmoty a jejích funkcí. Teprve Darwin dokázal uspokojivě vysvětlit vznik a smysl účelnosti.

Lamarckismus

Lamarckismus (postulovaný na počátku 19. století) operoval s myšlenkou, že organismy získávají za svého života zkušenosti a ty pak zúročují při tvorbě svého potomstva (pokud srna hodně běhá, budou mít její mláďata silné nohy). Lamarckismus představoval první ucelenou evoluční teorii, přesto se však nikdy nestal obecně přijímanou teorií a posléze byl u vědců a myslitelů, kteří akceptují myšlenky evoluce, nahrazen darwinismem. Současná biologie jeho myšlenky odmítá buďto celkově, nebo maximálně připouští, že by v určité modifikované podobě mohl omezeně fungovat u jednobuněčných organismů. Není jí totiž znám žádný funkční mechanismus, jak by mohl rodič životní zkušenosti získané během svého života poskytnout potomkům v podobě dědičné informace a ani nepředpokládá, že by u složitějších mnohobuněčných organismů mohl existovat (viz Weismannova bariéra). Jméno teorie je odvozeno od přírodovědce jménem Jean-Baptiste Lamarck (1744-1829).

Darwinismus

Darwinismus představuje evoluční teorii vytvořenou Charlesem Darwinem a Alfredem Wallacem. Operuje s myšlenkou, že evoluce probíhá za pomoci drobných změn na základě selekce vycházející z úspěšnosti rozmnožování jedince. Vychází z toho, že organismy nejsou přesně stejné, nejsou zcela neměnné, že rámcově dědí nebo mohou dědit vlastnosti svých rodičů a že jedinec, který získá nějakou dobrou vlastnost, bude mít více potomstva, kterému tuto dobrou vlastnost předá. Zjednodušeně: ocitnou-li se srny v prostředí, kde musí hodně běhat (protože tam řádí šelmy, například), rozmnoží se jen ty, které budou mít předpoklady pro rychlý běh. Jejich mláďata pak budou převážně také dobří běžci. Mimo tohoto přirozeného výběru postuloval Darwin ještě pojetí pohlavního výběru, vycházející z myšlenky, že podobu organismu neurčuje pouze jeho schopnost dobře žít, ale též být atraktivní pro své případné sexuální partnery, neboť kdo nenajde partnera k páření, tak se též nerozmnoží a nepředá potomkům své vlastnosti.

Darwinismus se stal první evoluční teorií, která obecně ovládla vědecké myšlení (došlo k tomu v průběhu druhé poloviny 19. století), byl však též také poslední ucelenou teorií s poměrně jasným pojetím principů evoluce, které se to podařilo. Bylo to proto, že byl dosti jednoduchý a omezoval se na základní myšlenku, k čemuž i nahrávala tehdejší absence rozsáhlejšího vědeckého poznání života na úrovni buněk, biochemie, molekulární biologie a genetiky. Postupem času, jak se znalosti v rámci těchto oborů rozšiřovaly, se začalo ukazovat, že takto pojatá základní myšlenka naprosto nedostačuje pro vědeckou práci, proto byl postupně darwinismus modifikován a obohacován o další poznatky a postuláty a vytvářely se snahy o syntézu s novými vědeckým poznáním. Této nově vznikající syntéze se říká neodarwinismus.

Neodarwinismus

Neodarwinismus představuje snahu syntetizovat hlavní myšlenky darwinismu s poznatky molekulární biologie, genetiky a cytologie, stejně jako s novými objevy v rámci parazitologie a nových poznatků o rozmnožování. Je to pojem, který nelze dost přesně definovat, protože různým evolučním biologům vycházejí z této syntézy dosti odlišné koncepty. Obvykle se za neodarwinismus považují ty směry, které kladou důraz na některé základní myšlenky darwinismu, tj. pozvolnost změn, důraz na přirozený výběr skrze prospěšnost nově vzniklých vlastností, pohlavní výběr a směřování evoluce ke složitějším strukturám. Tento koncept je ovšem již do značné míry překonán, nepřeberné moderní školy a směry pojetí evoluce pracují s koncepty velmi rozsáhlých skokových změn, zdůrazňují důležitost náhodných faktorů, jako jsou genetický drift a efekt hrdla lahve (díky kterým se fixují i neutrální nebo vyloženě špatné vlastnosti a mizí ty dobré), a zpochybňují automatické směřování evoluce směrem ke složitějším strukturám. Nutno ovšem říci, že řada vědců vnímá pojem mnohem šířeji a považuje za neodarwinismus modernější proudy v chápaní evoluce zahrnující výše zmíněné faktory. Pro ty je ovšem častěji používán pojem moderní evoluční syntéza.

Moderní evoluční syntéza

Kritika evoluční teorie

Evoluce oka a nezjednodušitelná složitost

Nezjednodušitelná složitost je jedním z hlavních argumentů zastánců inteligentního plánu proti evoluční teorii. Stojí na představě, že některé biologické struktury jsou příliš složité, než aby mohly vzniknout z jednodušších struktur přirozeným výběrem pracujícím s řadou náhodných mutací. Zastánci tohoto názoru tvrdí, že není možné, aby složité struktury, jako například oko obratlovců, vznikly díky četným následným malým modifikacím, protože přechodné stupně jsou údajně nefunkční. Nicméně možný způsob evoluce oka přes funkční a stále dokonalejší mezistupně navrhl již Darwin a dnes se tato otázka považuje za vyřešenou. Předpokládané mezistupně se skutečně vyskytují u známých živočichů a počítačové modely ukazují, že vývoj oka schopného ostření ze shluků světločivných buněk může proběhnout během pouhých několika stovek tisíc let.[2]

Soubor:Haeckel drawings.jpg
Haeckelovy kresby embryí obratlovců

Evoluční teorie neodpovídá definici (vědecké) teorie

Johnatan Wells tvrdí, že evoluční teorie chápaná jako původ všech živých věcí ze společného předka působením neřízených a přírodních procesů není založena na přímém pozorování či experimentu a tedy nevyhovuje definici vědecké teorie.[1]. Jan Hendl však uvádí běžné pojetí vědecké teorie, které atributy přímého pozorování a experimentu nevyžaduje jako nezbytně nutné.[3]

Haeckelovy náčrtky embryí

Charles Darwin se při formulování evoluční teorie v pozdějších vydáních knih „O původu druhů“ a „Původ člověka“ odvolával[4] na kresby embryí Ernsta Haeckela, které však byly již jeho současníky označeny za podvod. Vycházely z myšlenek Karla Ernsta von Baera, který tvrdil, že embrya některých obratlovců procházejí stadiem, v němž vypadají všechna dost podobně.[1] Darwin to považoval za důkaz společného původu všech živočichů. Elizabeth Pennisi v roce 1997 publikovala v časopise Science editoriál, ve kterém uvádí, že jde o „jeden z největších podvrhů v biologii“.[5][6]

Zbyněk Roček ve své knize Historie obratlovců však poukazuje na to, že tato informace nijak nesouvisí s platností či neplatností evoluční teorie. Haeckelův biogenetický zákon totiž sehrál roli především jako inspirace a nepředstavuje nutnou podmínku platnosti evoluční teorie. Evoluční teorie dokonce s neplatností tohoto zákona počítá, protože není znám jediný důvod, proč by měla být embryonální stádia chráněna před evolučními tlaky.[7]

Související články

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 Darwinismus a Inteligentní plán, politicky nekorektní průvodce, Johnatan Wells, Ideál 2007, ISBN 978-80-86995-01-4, anglicky ISBN 1-59698-013-3
  2. ↑ PAULY, Daniel. Darwin's fishes: an encyclopedia of ichthyology, ecology, and evolution. Cambridge, UK : Cambridge University Press, 2004. ISBN 0-521-82777-9. S. 74. (anglicky) 
  3. ↑ Hendl Jan, Kvalitativní výzkum, ISBN 80-7367-040-2, ukázka online: Vědecká teorie
  4. ↑ O Původu druhů, kapitola 14 - O povaze spřízněnosti spojující živé bytosti
  5. ↑ PENNISI, Elizabeth. Haeckel's Embryos: Fraud Rediscovered. Science, 1997, roč. 277, čís. 5331, s. 1435-1435. Dostupné online. ISSN 0036-8075.  
  6. ↑ RICHARDS, Robert J. Haeckel’s Embryos: Fraud Not Proven. Biology and Philosophy, 2009, roč. 24, čís. 1, s. 147-154. Dostupné online. ISSN 0169-3867.  
  7. ↑ ROČEK, Zbyněk. Historie obratlovců - evoluce, fylogeneze, systém. Praha : Academia, 2002. ISBN 80-200-0858-6. S. 512.  

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Evolu%C4%8Dn%C3%AD_teorie“