Vyhláška

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 6. 4. 2023, 10:19

Vyhláška je druh podzákonného právního předpisu. Vyhlášku ve smyslu právní terminologie smí vydat jako prováděcí předpis k zákonu ústřední orgán státní správy (například ministerstvo) nebo i jiný úřad, který k tomu zákon zmocní). Prováděcím předpisem může kromě vyhlášky být též nařízení vlády – k nim bývá dáváno zmocnění v záležitostech týkajících se více resortů. V samostatné působnosti mohou vydávat vyhlášky obce a kraje. Vyhlášky schvalují zastupitelstva těchto samosprávných jednotek. Právní předpisy vydávané v přenesené působnosti státní správy se nazývají nařízení a schvalují je rady samosprávných jednotek. V obecném smyslu slova lze vyhláškou nazvat jakýkoliv způsob vyhlášení nějakého sdělení, například interní předpis firmy nebo vývěsku o odečítání údajů z vodoměrů. Užívání slova vyhláška není zákonem vyhrazeno jen pro právní předpisy.

Rozdíl mezi zákonem a podzákonnými předpisy

V některých dobách (zejména v takzvaném období komunismu) byl rozdíl mezi zákonem a vyhláškou v praxi chápán jako právně málo podstatný. Lišily se sice způsobem přijímání, nebylo však možno příliš rozlišovat z hlediska legality a závaznosti, co lze řešit vyhláškou a co jen zákonem. Po přijetí Listiny základních práv a svobod a implementaci zásad právního státu do československé, později české ústavy (alespoň formálně) platí, že Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá a naopak státní moc … lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. (čl. 2 Listiny). Podle Legislativních pravidel vlády vyhlášky jako prováděcí předpisy smí být vydávány jen na základě výslovného zmocnění zákonem a smí obsahovat jen takové právní normy, které odpovídají zákonnému zmocnění. Jde o zpřísnění zásady secundum et intra legem, tzn. podle zákona a v souladu s ním). Podle přísnějšího výkladu, v souladu s Ústavou, by vyhláška vůbec neměla obsahovat právní normy v úzkém smyslu slova, ale pouze upřesňovat význam právních norem obsažených v zásadě přímo v zákoně. Například v zákoně č. 361/2000 Sb. je obsažena právní norma „účastník provozu… je povinen řídit se dopravními značkami…“, zatímco ve vyhlášce č. 30/2001 Sb. je uveden pouze popis a význam dopravních značek, nikoliv povinnost se jimi řídit.

Zákonná zmocnění

Obce mají zákonem o obcích (128/2000 Sb., § 10) a zákonem o hlavním městě Praze (131/2000 Sb., § 44) dáno obecné zmocnění, na jehož základě mohou ukládat povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, pro pořádání a průběh sportovních a kulturních podniků, k zajištění udržování čistoty na veřejných prostranstvích, k ochraně životního prostředí a zeleně a k užívání obecního majetku. Kraje ani státní správní orgány obdobné obecné zmocnění nemají. Orgánům státní správy i samosprávným jednotkám (obcím a krajům) může konkrétní zmocnění výslovně svěřit některý zákon. Z hlediska ústavněprávního je možné považovat znění zákonů o obcích, o hlavním městě Praze a o krajích i většinu právních norem obsažených ve vyhláškách za protiústavní a nezávazné, protože nikdo není vůči státu povinen dodržovat zákazy a plnit povinnost, které nestanoví zákon, a nikdo nesmí být k takovém dodržování nucen. V praxi se obvykle tento rozpor překlenuje výkladem, který připouští i nevýslovné (předpokládané, implicitní) stanovení povinnosti. Problematická jsou také příliš široká zmocnění, která ústavu obcházejí, takže obsah zákonem daných povinností a omezení fakticky vytvářejí až vydavatelé podzákonných předpisů, popřípadě obce řeší věci, které řeší nebo by měl řešit zákon. Také proto Ústavní soud každoročně ruší několik obecních vyhlášek s odůvodněním, že obec překročila svou pravomoc (týká se to např. vyhlášek zakazujících konsumaci alkoholických nápojů na veřejných prostranstvích, vyhlášek zakazujících propagaci komunismu, vyhlášek omezujících chov domácích zvířat apod.).

Statistické údaje o vyhláškách ústředních orgánů státní správy na území ČR

V letech 1918-2002 bylo v Československu a následně v České republice vydáno 6098 nařízení vlády, z nichž bylo v roce 2002 platných 3574. Vyhláška měla průměrně 8,2 paragrafů a zabírala 1,9 strany formátu Sbírky zákonů.^[1]

Literatura

• 1/1993 Sb., Ústava České republiky
• 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
• Legislativní pravidla vlády ČR
• 128/2000 Sb., Zákon o obcích (obecní zřízení)
• 129/2000 Sb., Zákon o krajích (krajské zřízení)
• 131/2000 Sb., Zákon o hlavním městě Praze

Reference

1. ↑ CVRČEK, František: Základní kvantitativní parametry českého právního řádu. Právník, 2006, roč. 145, č. 6, s. 434-450.