Šintoismus

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 12. 3. 2015, 14:41

Brána torii ve svatyni Icukušima

Ženich a nevěsta při šintoistickém svatebním obřadu

Šintoismus (japonsky: 神道; Šintó, v češtině někdy také jen jako Šintó) je původní náboženství Japonska založené na animismu a polytheismu. Jedná se o jediné náboženství vzniklé v Japonsku a dodnes se přes vliv buddhismu a konfucianismu jedná o živé náboženství. Na rozdíl od jiných mnohých náboženství šintoismus neobsahuje jasný výčet pravidel a dogmat. Dá se mluvit o dvou formách tohoto náboženství, lidovém kultu a organizovaném státním kultu, který měl vliv počátku období Meidži do konce 2. světové války. V dnešní době má šintoismus asi 100 miliónů vyznavačů. Slovo šintó je složeno ze znaků „šin“ (神) ve význam bůh či duch (stejný znak se dá číst i jako kami) a „tó“ (道) ve významu cesta (stejný znak se používá i pro čínské slovo tao). Proto se o šintoismu mluví také jako o „cestě bohů“. Samotné slovo pochází až z období Meidži, kdy se šintoismus stal státním kultem.

Historie

V nejstarší japonské kultuře zvané Džómon (7 500 – 300 př. n. l.) byly podle archeologických nálezů uctívány ženské figurky se zvýrazněnými mateřskými atributy. V období Jajoi (300 př. n. l. – 300 n. l. ) se objevuje raná forma šintoismu. Rozmach nastává v období Jamato (250 – 710 n. l.) kdy pozici kněží získali v období Jamato předáci vládnoucích rodů nazývaných udži, kněz pak byl nazýván udži no kami. Ten měl funkci prostředníka mezi rodem a jeho ochranným kami, udžigami. Tito duchové nebyly historickými, ale mýtickými předky a byly uctíváni v svatyni kam měli přístup pouze členové udži. Udžigami císařského rodu byla Amaterasu Ómikami, ačkoliv nikdy tak nebyla přímo označována. Později vytvořená udži neměla jako ochranné duchy mýtické předky, ale volila si místo nich jiné kami. Už od rané historie byl šintoismus konfrontován s buddhismem, který se do Japonska dostal v roce 552 (v úvahu připadají i roky 522 a 538) v období Jamato. Obě náboženství spolu koexistovala, kami byly chápáni například jako ochránci buddhistických klášterů. Na druhou stranu někteří mniši věřili že kami potřebují duchovní ponaučení proto postavili na konci 7. století chrám poblíž nejsvatějšího šintoistického místa, svatyně Ise zasvěcené Amaterasu Ómikami. Šintoistické svatyně také byly dány do správy různým buddhistickým sektám. Od 10. století byla populární teorie hondži suidažku považující kami za manifestace buddhistických božstev, například Amaterasu Ómikami se už roku 752 ústy orákula prohlásila za totožnou s Buddhou Vairočanou. Vznikly také synkretické školy jako Rjóbu šintó („Dvojnásobné šintó“) či Sannó ičidžicu šintó. V 15. století zas vznikla opačná teorie propagovaná školou Juiicu šintó (Jediné šintó) jež považovala kami za pravzory buddhů a bódhisattvů. Podle ní je také šintoismus pramenem konfucianismu a taoismu.

V období Jamato byl šintoismus použit k upevnění státu vládnoucí vrstvou. V období pozdního feudalismu a vznikající buržoazie se Japonsko kdy bylo vyhlášeno období Meindži se opět šintoismus stal nástrojem k posílení státu. V letech 1872 až 1945 byl státním náboženstvím a byl použit prostřednictvím státních institucí, především škol, k rozvoji japonského nacionalismu^[1]. Dobový šintoismus směřoval k snížení vlivu buddhismu.^[2] Po prohře Japonska se náboženství se odloučilo od státu a roku 1946 se císař vzdal nároku na božskou podstatu.^[3]

Kami a kegare

Ústředním prvkem kultu jsou kami, nejčastěji překládané jako bohové. Toto slovo se píše znakem jež znamená „nahoře“, což má vyjadřovat dokonalejší, vyšší sílu těchto bytostí. Tato síla nemá univerzální zdroj a jsou jí obdařeni jak klasičtí bohové, tak stromy, skály, prameny či nástroje jako nářadí či zbraně. Tato síla může být dána krásou, užitečností či pouze citem toho jež kami uctívá. Některá kami mají pouze lokální význam, jiná jsou zas uctívána po celém Japonsku. V původním podání kami nemají žádnou podobu.K těmto posvátným silám se pak šintoisté obracejí spíše s důvěrou než strachem. Existuje také pojem náboženského tabu, kegare, jež odpuzuje kami. Toho znečištění se lze se zbavit očistou či dočasným opuštěním společnosti, protože se může přenést na druhé. V norito, modlitebních vyznáních z roku 927 se mezi kegare uvádějí věci jako výkaly, krev, smrt a také oběti přírodních katastrof či lidé jež spáchali zločin proti společnosti. V pozdějších dobách se kegare stali i zločiny jako loupež či žhářství. V sexuálním oblasti byl zapovězený jen incest a sodomie. Pojetí kegare připomíná i mýtus o Izanagim a Izanimi, božských manželích jež stvořili japonské ostrovy. V čínské kronice Wej se píše: „Musejí-li jet na moře, přikáží někomu, aby se nečesal a nemyl, nejedl maso a neobcoval s ženou. To je půst. Skončí-li cesta dobře, bohatě ho odmění, ale potká-li je nemoc nebo neštěstí, domnívají se, že je to proto, že se nedostatečně postil, a zabijí ho.“^[4] Účinným prostředkem na očištění od kegare byla především voda, dokonce se prováděl obřad velké očisty óharae jež prováděl císař každý rok jako pokání za provinění, cumi. Cumi v moderní japonštině znamená hřích, ale je to pojem blízký kegare a kromě chtěných provinění jako vražda se do něj řadili i nemoci a přírodní katastrofy. Za nečistou bývá považována i žena, kvůli svému spojení s krví. Přesto v před Jamatské společnosti existoval kult šamanek, jenž se postupem času přetransformoval do šintoistických kněžek zvaných miko("Chrámová dívka").

Svatyně

V nejstarších dobách se sídlo kami ohraničovalo provazem z rýžové slámy, zvaným šimenawa, čímž se stalo rituálně čisté. Také býval stavěn plot jež zcela či částečně zabraňoval pohledu na posvátné místo. Posvátný okrsek také vymezuje v pozdější době brána torii.Provaz šimenawa bývá i na torii, doplněný bílými pruhy papíru gohei, jež se také vázžou na větvičky stromů. První svatyně byly tvořeny v období Kofun, ale nejstarší zachované jsou z 11. a 12. století z důvodu zvyku chrámy přestavovat aby se obnovila jejich rituální čistota. V dnešním Japonsku je několik miliónů šintoistických svatyň, jež se podle tradice po dvaceti letech vždy obnovují. Zastřešené svatyně zvané mija či džinda mívají podobu běžných obydlí a bývá v nich uložen předmět považovaný za sídlo kami. Tyto svatyně také nebyly shromaždištěm věřících, tím zůstával venkovní prostor. Do chrámu smí vstoupit jen kněz zvaný kannuši. Mezi posvátná místa patří především svatyně bohyně Amaterasu a boha rýže na Ise, svatyně Heian Džingú a hora Fudži. Mezi další patří hora Takačiho, řeka Hi, svatyně Izumo zasvěcená Ókunimušimu, nížina Kantó a průliv Uraga.

Rituály

Před vstupem do svatyně je tradicí rituální umytí rukou v bazénku čózuja a vypláchnutí úst bambusovou naběračkou hišaku. Při větším znečištění kegare je nutná celková koupel ledovou vodou nebo delší půst. Před budovou svatyně také věřící dávají mince do dřevěné krabice saisen-bako, dvakrát udeří na gong, dvakrát se ukloní, silně a slabě tlesknou, přednesou božstvu svou prosbu, opět se dvakrát ukloní a ustoupí stranou. Také kupují amulety zvané omamori s ochranou funkcí. Magický význam také mají obrázky ema a papírky s věštbou zvané omikudži. V domácnostech bývá malý oltář kamidana („polička bohů“), kam mimo jiné nejstarší žena v rodině každé ráno pokládá trochu jídla. Přesto že existuje třída kněží a kněžek nevytvořil šintoismus nikdy pevnou církevní organizaci, místo nejvyššího kněze zaujímá císař. Odznakem tohoto postavení jsou kultovní předměty (zrcadlo, meč a náhrdelník) jež bývaly uložené v paláci a později ve svatyni Ise, kde jsou dodnes. Svatyně taktéž pořádají festivaly, v japonštině macuri s různou tematikou, nejznámějšími jsou asi Džidai macuri(Festival věků) v Kjótu a Tokiu. Bývají pořádány pod širým nebem a obsahují zpěv, hudbu a tanec a mnoho z nich se týká proseb a díků za úrodu. Tehdy se také nosí po ulicích přenosné svatyně mikoši a provádí rituální zápasy mladíků.

Šintoistické svátky ^[5]

• 1. ledna – Oshogatsu (nebo Shogatsu), šintoistický nový rok, příležitost k návštěvě chrámů.
• 15. ledna – Seijin Shiki, den dospělých, před dosažením dospělosti (20 let) navštíví Japonci chrám pro vzdání díků.
• 3. února – Rissun (Setsubun), jarní festival označující hranici mezi zimou a jarem oslavovaný fazolemi.
• 3. března – Hina-matsuri, festival panenek, oslava dcer v rodině.
• 21. března – Shubun-sai, rovnodennost, den pro návštěvu hrobů, v Japonsku je též buddhistickou tradicí.
• 15. listopadu – Shichigosan (7-5-3 festival), festival vzdání díků za děti ve věku 7, 5, nebo 3 let, slavený většinou nejbližší možnou neděli.
• 23. listopadu – Niinamesei, festival sklizně, dnes též japonský národní svátek Pracovní Den díkůvzdání.

Literární prameny

Šintoismus nemá ucelenou teologii ani posvátnou knihu jako je křesťanská Bible, náboženské záznamy, většinou s historickým obsahem vznikly až po příchodu buddhismu. Zdrojem šintoistické mytologie je kompilace kronik Kodžiki (Kniha dávných příběhů) a Nihon šoki (Kronika Japonska) z 8. století jež měli upevnit císařskou moc zdůrazněním její božské podstaty. Kodžiki byla sestavena na příkaz císařovny Genmei v letech 711-712 a zabývá se stvořením světa, zrozením bohů jež jsou předci císařské rodiny a končí smrtí císařovny Suiko v roce 641. Nihon šoki je kronika dokončená v roce 720 silně ovlivněná čínskými a korejskými historickými a mytologickými díly, je součástí kompilace Rikkokuši, šesti národních kronik Japonska. Obě díla jsou ovlivněny konfuciánstvím, jelikož vznikly v době velkého pronikání čínské kultury.^[6] Mezi další zdroje patří Kogóšui (Paběrky dávných příběhů) z roku 807, modlitby norito, zeměpisné záznamy fudoki a antologie japonské poesie Manjóšú (přibližně z roku 760). Pozdějším zdrojem je Jinnó Šótóki (Kroniky skutečných rodokmenů božských císařů) z 14. století.

Kulturní efekty

Šintoismus a jeho důraz na harmonii s přírodou vedl k vzniku typicky japonských uměleckých forem jako je ikebana, tradiční japonská architektura a japonské zahrady. Kultovní význam mají i zápasy sumó před nimiž kněží zápasiště očišťují vodou a rozhazují sůl. Vliv šintoismu se odráží i v japonské pop kultuře, především v manze a anime jako je Cesta do fantazie, Amatsuki nebo InuYasha.

Reference

1. ↑ http://mozek.cz/info/sintoismus
2. ↑ http://mozek.cz/info/sintoismus
3. ↑ Roy Willies: „Mytologie světa“, Slovart, Praha, 1997, (ISBN 80-7209-034-8), S. 110.
4. ↑ http://www.japonsko.info/sintoismus.php
5. ↑ BBC Interfaith calendar, Shinto
6. ↑ Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoferová: „Vějíř a meč“, Panorama, Praha, 1987, s. 101.

Literatura

• Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoferová: „Vějíř a meč“, Panorama, Praha, 1987

Externí odkazy

• Šintoismus na japonsko.info
• Šintoismus na mozek.cz
• Šintoismus na japonsko.tnet.cz