Jan Konzal

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Aktuální verze z 24. 6. 2014, 14:25

  Neutralita tohoto článku je celkově zpochybněna.
  Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi.
  Pro vkladatele šablony: Vložte prosím na diskusní stránku zdůvodnění.

Jan Konzal (* 5. května 1935 Zbuzany-Třebonice) je tajně vysvěceným ženatým biskupem působícím ve skryté církvi, nekonformním teologem, organizátorem podzemních vzdělávacích kursů a spisovatelem. Publikoval též pod pseudonymy Karel Malý, Karl Klein (značkou KK), Hans H., v konspirační síti skryté církve měl přezdívku 99. V současné době spolupracuje zejména s časopisem Getsemany a nakladatelstvím Síť.

Obsah

1 Dětství a mládí
2 Oficiální studium a profesní život
3 Rodinný život
4 Vězení
5 Neoficiální studium a náboženská činnost
6 Po pádu komunismu
7 Literatura
8 Externí odkazy

Dětství a mládí

Jan Konzal se narodil 5. května 1935 jako páté ze šesti dětí v rodině úředníka. (Jedním z jeho bratrů je paleoslovenista a překladatel Václav Konzal). Otec mu zemřel v 11 letech. Od osmi let (1943) vyrůstal, podobně jako tři z jeho starších bratrů, v redemptoristickém internátním instututu pro ministranty na Svaté Hoře. Klášter přepadli v dubnu 1950 představitelé komunistického režimu a obyvatele včetně starších Janových bratrů internovali například v koncentračním táboře v Králíkách. Jan tehdy uvězněn nebyl. Podle vlastních slov byl v dětství a mládí, až do zážitku uvěznění v šedesátých letech, vyloženě bigotní. V dětství a mládí nenavázal žádná hlubší kamarádství (z důvodů homofobie je vedení internátu ani nepřipouštělo), v mládí nepěstoval ani osobnější vztahy se ženami a plně se věnoval svým zájmům a náboženskému aktivismu. Od dětství chtěl být redemptoristickým knězem, vážně uvažoval také o studiu hudby na konzervatoři i o studiu matematiky a fyziky.

Oficiální studium a profesní život

Studoval nejprve v soukromém gymnáziu v Libějovicích u Vodňan. V roce 1953 maturoval v Praze na Vančurově gymnáziu. Protože teologická fakulta byla pod vlivem komunistického režimu, studoval na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze, kterou absolvoval roku 1958. V roce 1976 dokončil studium na Vysoké škole dopravy a spojů. Po roce 1963 pracoval jako dělník v podnicích Tatra a Armabeton, jako projektant ve scénografickém ústavu a jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu spojů.

Rodinný život

Poté, co usoudil, že již nemá šanci stát se knězem, se 4. května 1968 oženil s Magdalenou Mazancovou. Je bezdětný. Společně se snažili adoptovat dítě. Po neochotě úřadů nakonec dostali roku 1975 k adopci čtrnáctiletou Romku. Když její výchovu nezvládali, nalezli jí v Kašperských Horách dětský domov rodinného typu.

Vězení

V letech 1960–1963 byl vězněn v Ruzyni a na Pankráci za podvracení republiky. Byl viněn z toho, že sloužil tajné mše. To v té době sice ještě nemohl a ani nevěděl, že je to možné, ale je pravda, že pod rouškou pěveckého sboru vedl teologické vzdělávací kroužky. Následkem vyšetřování utrpěl ztrátu paměti. V roce 1969 byl rehabilitován, v roce 1970 bylo rozhodnutí o jeho rehabilitaci zrušeno. Ve vězení na Pankráci pracoval jako projektant, setkal se s básníkem Václavem Renčem a spřátelil se s vrcholovým krasobruslařem Ladislavem Čápem. Ve vězení se stal silným kuřákem, kouření zanechal v roce 1992.

Neoficiální studium a náboženská činnost

Již v průběhu studia na ČVUT soukromě studoval tomistickou filosofii u profesora Čulíka. Ovlivňoval ho i vzdělaný farář Václav Filip, který jej pozvolna zbavoval bigotnosti. Ve vězení se Jan Konzal účastnil svépomocných přednášek o poezii, literatuře a jazycích. Po návratu z vězení byl již radikálně nekonvenční a schopný dívat se na svět i očima lidí mimo církev. Po propuštění v roce 1963 navštěvoval vzdělávací seminář v Jirchářích, který organizovali Jiří Němec, Jan Sokol a Ladislav Hejdánek. V letech 1965–1968 dálkově studoval v latině a němčině teologii dojížděním do Erfurtu (NDR), kde jej důsledně prokoncilní biskup Hugo Aufderbeck (1909–1981) uvedl do teologie 2. vatikánského koncilu. Blízko měl Konzal i k teologii Bernarda Häringa, redemptoristy, který byl jednou z výrazných osobností koncilu. V roce 1971 organizoval katechetické kursy, které vedli teologové Oto Mádr a Josef Zvěřina. Tato činnost zahrnovala i nahrávání přednášek a zpracovávání, obstarání nebo překlad skript. Konzal sám napsal skripta hermeneutiky. V podzemních vzdělávacích aktivitách se angažovali i Antonín Liška (šest let učil Nový zákon a sám napsal skripta), Dominik Duka a Václav Dvořák. Miloslav Vlk podzemně učil necelý rok, byl tehdy znepokojen tím, že teologii zde studovaly i ženy. Se Zvěřinou a Mádrem Konzal přerušil kontakty po roce 1980, kdy pravděpodobně Oto Mádr v samizdatovém textu označil Fridolína Zahradníka za falešného biskupa nastrčeného Státní bezpečností a zveřejněním jeho identity pravděpodobně přispěl k jeho zatčení roku 1983. V březnu 1972 byl Bedřichem Provazníkem vysvěcen na jáhna a v květnu 1972 na kněze. 29. 5. 1982 byl Fridolínem Zahradníkem vysvěcen na biskupa. Světicí linie je Peter Dubovský – Jan Blaha – Felix Davídek – Eugen Kočiš – Bedřich Provazník – Fridolín Zahradník – Jan Konzal. Fridolín Zahradník později uvedl, že prostřednictvím krakovského arcibiskupa Macharského mu papež Jan Pavel II. v roce 1980 povolil vysvětit dva biskupy za podmínky, že se s nimi předtím osobně setká. Vzhledem k informacím o policejních vraždách Přemysla Coufala a Pavla Švandy v roce 1981 kvůli jejich stykům s Vatikánem se však Zahradník rozhodl vysvětit oba biskupy i bez splnění podmínky. Papežův souhlas zprostředkovaný Macharským dosvědčoval ještě jeden svědek, avšak sám Zahradník jej v roce 1996 popřel a na dotaz Miloslava Vlka jej popřel i Macharský. Vzhledem k tomu, že byl Konzal již ženatý, byl svěcen se souhlasem prešovského ordináře ve východním ritu jako birituální kněz (východního i západního obřadu). Tehdy pravděpodobně uniaté ještě neměli kodex, který by znemožňoval světit ženaté muže na biskupy, třebaže to vybočovalo z běžných zvyklostí. Na biritualitu byl Konzal zvyklý již od redemtoristů ze Svaté Hory. Nejasné okolnosti svěcení (zpochybněný papežův souhlas, nesplnění papežovy podmínky, sporná oprávněnost světit ženatou osobu na biskupa) mohou být považovány za argumenty pro nedovolenost Konzalova biskupského svěcení, neměly by však zpochybňovat jeho platnost. Exkomunikace z důvodu nedovoleného svěcení by neměla nastávat automaticky, ale rozhodnutím papeže. Z důvodu konspirace Konzal nevěděl, který biskup je jeho ordinářem, úkoly dostával zprostředkovaně. Za svého ordináře až do roku 1988 považoval Fridolína Zahradníka, který se mu tak několikrát i představil. Po Zahradníkově zatčení roku 1983 se Konzal úkoloval sám. Teprve v roce 1990 se dozvěděl, že jeho ordinářem byl Jan Blaha. Protože Fridolín Zahradník patřil k biskupům, kteří se na kobeřickém synodu v roce 1970 dostali do sporu s Felixem Davídkem a byli jím suspendováni, měl i Konzal zakázáno se s moravskou davídkovskou větví skryté církve stýkat. Po roce 1988 Konzal z důvodů sporu, jehož obsah nezveřejnil, ukončil spolupráci s Fridolínem Zahradníkem. Jan Konzal nikdy neměl biskupské heslo, znak, mitru, berlu ani prsten. Za dobu svého působení vysvětil čtyři kněze. Pastoračně a teologicky působil zejména na Prešovsku a Košicku, později i v Bratislavě, na Moravě, v Hradci Králové a Praze. Od jejího vzniku roku 1975 je významnou postavou tzv. pražské obce, komunity rodin a jednotlivců kolem Pavla Hradílka a Václava Komárka, která mimo jiné technicky zajišťovala vydávání samizdatových Teologických textů redigovaných Oto Mádrem.

Po pádu komunismu

V roce 1990 se Jan Konzal přihlásil Antonínu Liškovi, který jménem České biskupské konference shromaždoval údaje a svědectví o kněžích a biskupech skryté církve. Zpočátku byl Antonínem Liškou a Miloslavem Vlkem pověřen formací jáhnů v českobudějovické a pražské diecézi. Po vyhlášení „Norem“ stanovujících podmínky pro začlenění do veřejných struktur církve se odmítl podrobit přesvěcení (podmínečnému vysvěcení) na jáhna, protože k takovému postupu podle jeho názoru nebyly oprávněné důvody. Podmínečné svěcení ženatých osob na kněze ani biskupy normy neumožňovaly. Proto Jan Konzal není veden v oficiální evidenci katolických biskupů a oficiálně již jako kněz ani biskup nepůsobí. Podle Konzala jsou Normy v hrubém rozporu s Kodexem církevního práva. Jan Konzal byl rozhodnutý své biskupské svěcení ani po roce 1989 nezveřejňovat, třebaže v roce 1990 ke zveřejnění dostal souhlas od svého ordináře Jana Blahy. Přestal jej tajit poté, co informace do veřejnosti unikla pravděpodobně indiskrétností mluvčího České biskupské konference Miloslava Fialy. Roku 1995 odešel do důchodu. Dál se věnuje publikační činnosti a „pražské obci“. Za úkol skryté církve považuje péči o osoby vytlačené tentokrát již ne politickým, ale církevním tlakem na okraj (lidí po rozvodu, kněží, kteří odešli ze svého úřadu), výchovu k ekumenismu atd. Je předsedou teologického výboru Institutu ekumenických studií v Praze.

Literatura

Karl Klein (pseudonym Jana Konzala): Orientace – průvodce na cestě ke křesťanské dospělosti, nakl. Síť, 1995, ISBN 80-901571-4-9
Jan Konzal, Bob Fliedr: Zpověď tajného biskupa, Portál, Praha, 1998, ISBN 80-7178-271-8
Jan Konzal: Křesťanovy slepé uličky, nakl. Síť, 1999, ISBN 80-86040-08-9
Jan Konzal: Chuť změny, chuť kořisti, nakl. Síť, 2001, ISBN 80-86040-13-5
Jan Konzal: Orientace na cestě životem – průvodce ke křesťanské dospělosti, přepracované vydání, nakl. Síť, 2005, ISBN 80-86040-14-3

Externí odkazy

Getsemany – knihy a publikace
Getsemany – články Jana Konzala (2000–2005)
Institut ekumenických studií v Praze
Pavel Hradílek: Svědectví o Janu Konzalovi (Teologie & Společnost, Speciál 2005)