Železná opona

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 23. 7. 2018, 07:31

Rozdělení Evropy

Železná opona je označení pro neprostupnou hranici mezi západním a východním blokem v době studené války. Nacházela se na západní hranici NDR, Československa, Maďarska, ale i Rumunska a Bulharska. Označení železná opona je odvozené od pojmu z oblasti divadla, kde se železnou oponou rozumí ohnivzdorná stěna mezi hledištěm a scénou. Podle některých zdrojů byl daný pojem asociován k hranicím sovětské sféry vlivu a komunistické snaze o její izolaci již od roku 1920, podle jiných pojem použil jako první (v trochu jiném smyslu) Joseph Goebbels 23. února 1945 jako reakci na prohlášení Jaltské konference v časopise Das Reich (převzaly noviny Times). Po něm výraz používal hrabě Lutz Schwerin von Krosigk, belgická královna Elizabeta mluvila o železné oponě mezí ní a Němci. Světoznámým a obecně používaným se stal tento pojem teprve, když jej použil Winston Churchill dne 5. března 1946 na univerzitě (Westminster College) v americkém Fultonu (stát Missouri). Tento projev se označuje jako Fultonský projev.

ČSSR

Zbytky plotu, Bratislava, městská část Devínska Nová Ves

Zarůstající průsek poblíž hranic s Rakouskem, léto 2003

Železná opona se na české západní hranici začala vytvářet prakticky již od roku 1948, ovšem skutečně neprostupnou se stala až v letech 1952 a 1953, jako reakce na neustávající útěky některých lidí přes hranici. V Německé demokratické republice proběhlo budování železné opony o něco později, poslední fází byla výstavba Berlínské zdi, která rozdělila město Berlín na dvě části. I v ČSSR bylo vytvořeno hraniční pásmo, do nějž byl povolen vstup pouze na speciální propustku. Hraniční pásmo mělo šířku 4 až 10 km a tato část republiky se tak stala pro normálního člověka nepřístupnou (šlo o 1,5 % rozlohy státu). Většina vesnic v hraničním pásmu byla postupně vysídlena, jejich zbytky byly v letech 1953 až 1959 postupně zničeny, aby stojící opuštěná stavení nemohla uprchlíkům přes hranici poskytovat úkryt. Hraniční pásmo bylo přísně střeženo příslušníky Pohraniční stráže. Ploty byly ve skutečnosti tři – první, který byl asi dva metry vysoký, tvořila změť ostnatých drátů. Další plot, výšky 2,5 metru, byl od roku 1953 nabit vysokým napětím 3 000 až 6 000 voltů. Poslední plot sloužil jako zábrana zvěři, aby směrem od hranice nemohla proniknout k nabitému plotu. Pod ploty se nacházelo zorané pásmo o šířce cca 20–m, kde bylo možno snadno najít stopy a tedy i místo, kde případný narušitel překonal plot. Tento systém plotů nestál přímo na hranici, ale v dostatečné vzdálenosti od ní (cca 2 km), aby i v případě jeho překonání stihli pohraničníci narušitele chytit dříve, než se dostal až na hranici. Kolem celých hranic navíc vedla v asi kilometrové vzdálenosti asfaltová komunikace, která pohraničníkům usnadňovala přiblížení k místu zásahu. Za hranicí už totiž oficiálně zasáhnout nemohli, neboť by se jednalo o narušení území cizího státu. Neoficiálně zde ovšem často zásahy probíhaly, neboť pohraničníci byli motivováni tím, že dopadnou-li narušitele, mohou být odměněni dovolenou, povýšením, případně udělením řádu. Naopak pokud jej nedopadli, mohlo to mít pro jejich další kariéru osudné následky. Mezinárodní problémy vyplývající z incidentů spojených se zásahy mimo státní území (viz případ Johanna Dicka) ČSSR vedly k jejich postupnému zákazu. Mezinárodní stížnosti vedly k tomu, že v roce 1965 bylo vysoké napětí z plotu odstraněno. (Šlo o jeden z následků „Chruščovova tání“.) V roce 1968 navíc došlo k velkému uvolnění hranic. Prakticky otevřené hranice krátce na to ulehčily druhou vlnu poválečné emigrace po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 (viz srpen 1968). V následujících třech letech opustilo Československo asi 74 000 uprchlíků. Toto uvolnění hranic bylo ovšem krátké – již v roce 1970 byla ještě před systémem tří plotů vybudována signální linie, která reagovala na dotyk a mohla tak varovat pohraničníky výrazně dříve. Navíc se dále rozrostla síť pozorovacích věží (celkem jich bylo 314) a po incidentu, kdy řidič autojeřábu přerazil celní závoru v Českých Velenicích a dostal se tak do Rakouska, byly značně zesíleny i hraniční závory. Pád železné opony, umožněný pokračujícím rozpadem Sovětského svazu, byl zahájen uvolněním hranic v Maďarsku v létě 1989 (celá řada lidí se z dovolené u Balatonu ten rok již nevrátila). Berlínská zeď padla 9. listopadu 1989, československá železná opona postupně následovala během prosince téhož roku. Dnes ji připomíná jen onen kdysi pravidelně oraný pás s občasnými zbytky kůlů nebo drátů – díky užívání herbicidů zabraňujících růstu plevelů a strhávání půdy je sukcese na těchto pásech pomalá a mnohdy zde ani po 15 letech nerostou žádné stromy – „pásmo smrti“ dnes jen pro rostliny. Československá železná opona za sebou nechala během let 1948–1989 celou řadu obětí. Civilistů bylo 390, ne vždy šlo přitom o narušitele, (např. Johann Dick byl turista) či nešťastné náhody. Pohraničníků při výkonu služby zemřelo celkem 648, z toho většina nehodou, sebevraždou či zastřelením kolegou. Při přestřelce s uprchlíky zemřelo 12 z nich.

Další „opony“

• Bambusová opona, obdoba železné opony ve východní Asii
• Kaktusová opona, vysázená na podzim 1961 kubánskou armádou na Castrův rozkaz, 8 mil (13 km) dlouhá bariéra kaktusů podél severovýchodního plotu oddělujícího americkou základnu v provincii Guantánamo, o něco později doplněna americkými a kubánskými minovými poli v „zemi nikoho“
• Ledová opona – toto označení bylo někdy užíváno pro hranici mezi USA a SSSR v Beringově průlivu.

Odkazy

Literatura

• Luděk Navara: Příběhy železné opony, Host, Brno 2004, ISBN 80-7294-135-6

Související články

• Berlínská zeď
• Králové Šumavy
• Panevropský piknik
• Pohraniční stráž
• Rozpad východního bloku

Externí odkazy

• Obsáhlé stránky a rozcestníky k tématu
• ŽeleznáOpona.com
• Příběhy železné opony (speciál iDnes.cz)
• Výukové materiály o Železné oponě na hranici Jižních Čech s Bavorskem cz/de
• Jak dnes vypadá bývalá železná opona