Bitva u Leyte

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 20. 7. 2017, 07:57

Bitva u Leyte
Konflikt: Druhá světová válka
Hořící USS Princeton východně od Luzonu, 24. října 1944.
Trvání: 23. říjen–26. říjen, 1944 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Filipíny Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Americké vítězství Změny území: {{{Území}}}
Strany
Japonsko	USA Austrálie
Velitelé
Soemu Tojoda	William F. Halsey
Síla
4 letadlové lodě 9 bitevních lodí 19 křižníků 34 torpédoborců a 200 letadel	17 letadlových lodí 18 eskortních letadlových lodí 12 bitevních lodí 24 křižníků 141 torpédoborců a 1500 letadel.
Ztráty
4 letadlové lodě 3 bitevní lodě 8 křižníků 12 torpédoborců a 10 000 mrtvých	1 lehká letadlová loď 2 eskortní letadlové lodě 2 torpédoborce 2 eskortní torpédoborce 1 torpédový člun 1 ponorka a 3 500 mrtvých
{{{poznámky}}}

Bitva u Leyte (nebo Bitva v Leytském zálivu) byla největší námořní bitva druhé světové války v Tichomoří a jedna z největších námořních bitev v historii. Uskutečnila se 23.–26. října 1944 mezi americkým a japonským námořnictvem u ostrova Leyte na Filipínách. V této bitvě také došlo k prvnímu organizovanému nasazení letadel kamikaze. K prvnímu útoku došlo 21. října proti těžkému křižníku Australia, který byl zasažen osamělým kamikaze. Organizované sebevražedné nálety začaly 25. října.

Americké složení jednotek

Po leteckých útocích a dělostřelecké přípravě začal 20. října 1944 na 4 plážích výsadek invazního loďstva pod velením admirála Wilkinsona, které bylo složeno z více než 700 lodí na jehož palubách bylo shromážděno 160 000 vojáků. Ke krytí této výsadkové operace byla připravena 3. a 7. flotila.

3. flotila

Velitelem 3. flotily byl admirál William F. Halsey. Byla tvořena operačním svazem rychlých letadlových lodí TF 38 pod velením viceadmirála Marca A. Mitschera. TF 38 byla rozdělena na 4 operační skupiny. Operační skupině TG 38.1 velel viceadmirál John S. McCain. Byla složena z letadlových lodí Hancock, Monterey, Cowpens, těžkých křižníků Chester, Pensacola, Salt Lake City, Boston, lehkých křižníků San Diego, Oakland a 14 torpédoborců. Operační skupině TG 38.2 velel kontradmirál Gerald F. Bogan. Byla složena z letadlových lodí Intrepid, Bunker Hill, Cabot, Independence, bitevních lodí Iowa, New Jersey, lehkých křižníků Vincennes, Biloxi, Miami a 16 torpédoborců. Operační skupině TG 38.3 velel kontradmirál Frederick C. Sherman. Byla složena z letadlových lodí Essex, Lexington, Langley, Princeton, bitevních lodí Massachusetts, South Dakota, lehkých křižníků Santa Fe, Birmingham, Mobile, Reno a 13 torpédoborců. Operační skupině TG 38.4 velel kontradmirál Ralph E. Davison. Byla složena z letadlových lodí Franklin, USS Enterprise, San Jacinto, Belleau Wood, bitevních lodí Alabama, Washington, těžkých křižníků Wichita, New Orleans a 15 torpédoborců.

7. flotila

Velitelem 7. flotily byl viceadmirál Thomas C. Kinkaid. 7. flotila byla složena ze čtyř skupin Podpůrné síly, Levé křídlo, Pravé křídlo a Svaz eskortních letadlových lodí. Podpůrným silám velel kontradmirál George L. Weyler. Byly složeny z bitevních lodí West Wirginia, Maryland, Mississippi, Tennessee, California, Pensylvania a torpédoborců Claxton, Cony, Thorn, Aulick, Sigourney a Welles. Levému křídlu velel kontradmirál Jesse B. Oldendorf. Bylo složeno z těžkých křižníků Lousville, Portland, Minneapolis, lehkých křižníků Denver, Columbia a torpédoborců Newcomb, Richard P. Leary, Albert W. Grant, Robinson, Halford, Bryant, Heywood L. Edwards, Bennion a Leutze. Pravému křídlu velel kontradmirál Russel S. Berkey. Bylo složeno z těžkého křižníku Shropshire, lehkých křižníků Phoenix, Boise a torpédoborců Hutchins, Daly, Bache, Killen, Beale, Arunta, Remey, McGovan, Melvin, McDermut a Monssen. Svazu eskortních letadlových lodí velel kontradmirál Thomas L. Sprague. Byl složen z 16 eskortních letadlových lodí, 10 torpédoborců a 8 eskortních torpédoborců.

Japonský plán a rozložení jednotek

Po bitvě ve Filipínském moři začínalo být japonské námořnictvo v kritické situaci. Přesto nemohlo vylodění na Filipínách ignorovat. Hlavní stan se v této situaci rozhodl pro plán Šó-ičigó (捷１号作戦 Šó-ičigó sakusen ~ Operace Vítězství 1) vycházející z tradiční samurajské taktiky předstíraného útoku. Roli návnady měl sehrát Severní svaz tvořený letadlovými loděmi, který na první pohled vypadal jako silne uskupení, ale naprostý nedostatek pilotů a letounů snížil jeho bojovou hodnotu na minimum. Zatímco Severní svaz měl odlákat americké hlavní obrané jednotky, Střední svaz a Jižní svaz měly připlout k Leyte každý z jiné strany a vzít invazní jednotky do kleští.

Severní svaz

Severní svaz, jemuž velel viceadmirál Džisaburó Ozawa, byl složen z letadlových lodí Čitose, Čijoda, Zuihó, Zuikaku (celkem 108 letadel), hybridních bitevních lodí Hjúga, Ise, lehkých křižníků Ójodo, Tama, Isuzu, torpédoborců Šimocuki, Suzucuki, Hacuzuki, Wakacuki, Akizuki a „eskortních“ torpédoborců Kuwa, Maki, Sugi a Kiri.

Střední svaz

Střední svaz, jemuž velel viceadmirál Takeo Kurita, byl složen z bitevních lodí Jamato, Musaši, Nagato, Kongó, Haruna, těžkých křižníků Atago, Maja, Takao, Čókaj, Mjókó, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehkých křižníků Noširo, Jahagi a torpédoborců Šimakaze, Hajašimo, Akišimo, Kišinami, Okinami, Naganami, Asašimo, Hamanami, Fudžinami, Urakaze, Isokaze, Jukikaze, Hamakaze, Kijóšimo a Nowaki.

Jižní svaz

Jižní svaz se skládal ze dvou skupin. Jedné skupině velel viceadmirál Šódži Nišimura. Ta byla složena z bitevních lodí Jamaširo, Fusó, hybridního těžkého křižníku Mogami a torpédoborců Mičišio, Asagumo, Jamagumo a Šigure. Druhé skupině velel viceadmirál Kijohide Šima. Ta byla složena z těžkých křižníků Nači, Ašigara, lehkého křižníku Abukuma a torpédoborců Ušio, Akebono, Širanui a Kasumi.

Průběh bitvy

Čtyři části bitvy u Leyte.

Bitva se skládala ze 4 oddělených střetnutí.

1. 23.října v noci dvě americké ponorky Darter a Dace zpozorovaly japonský Střední svaz. Odpálily na něj svoje torpéda a potopily 2 křižníky a 1 poškodily. Jedním z potopených křižníků byla vlajková loď viceadmirála Kurity, který si pak za svoji vlajkovou loď vybral jednu ze dvou největších bitevních lodí na světě - Jamato. Přes utrpěné ztráty Kurita dále postupoval po plánované trase směrem k Leyte. 24. října ráno napadly dvě vlny japonských bombardérů Shermanovu TF 38.3 a potopily lehkou letadlovou loď Princeton. Poté byl v bitvě v Subuyanském moři Kuritův Střední svaz napaden 5 vlnami útoků z amerických letadlových lodí při kterých byla potopena bitevní loď Musaši. Kurita obrátil Střední svaz zpět aby se vyhnul dalším náletům a pokusil se vrátit zpět a proplout průlivem San Bernardino v noci. Admirál Halsey se domníval, že je Střední svaz zničen vrhnul celé 3. loďstvo proti Severnímu svazu čímž udělal přesně to co Japonci chtěli.
2. Jižní svaz plul od jihu směrem k průlivu Surigao kde 25. října ve tři hodiny ráno začala bitva v průlivu Surigao při níž byl Nišimurův Jižní svaz téměř celý zničen, včetně bitevních lodí Fusó a Jamaširo. Zbytek lodí ustoupil na západ.
3. Halseyovo 3. loďstvo dostihlo Ozawův Severní svaz 25. října a v bitvě u mysu Engano byly potopeny 4 japonské letadlové lodě. Se zbývajícími loděmi odplul Ozawa zpět do Japonska.
4. Zatímco se Halsey hnal za Ozawou, Kuritův Střední svaz připlul nepozorovaně 25. října v 6 hodin ráno k ostrovu Samar. V bitvě u ostrova Samar se utkal s bezprostřední ochranou vyloďujících se plavidel. Přestože se mu podařilo potopit několik plavidel a přes podporu náletů kamikaze, byl donucen pod tíhou torpédových a leteckých útoků ustoupit zpět průlivem San Bernardino.

Bitva v Sibuyanském moři

Japonská bitevní loď Jamato během náletu v Sibuyanském moři.

Japonský Střední svaz plul podle plánu Šó-1 podle ostrova Palawan, když byl napaden 23. října v půl sedmé ráno americkými ponorkami Darter a Dace. Jejich vypuštěná torpéda potopila křižníky Atago a Maja. Těžký křižník Takao byl poškozen a za doprovodu dvou torpédoborců se vracel na základnu. Viceadmirál Kurita po potopení své vlajkové lodi vztyčil vlajku na bitevní lodi Jamato. Do Sibuyanského moře vplul oslabený Střední svaz složený z bitevních lodí Jamato, Musaši, Nagato, Kongó, Haruna, těžkých křižníků Čókai, Mjókó, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehkých křižníků Noširo, Jahagi a 13 torpédoborců 24. října 1944. Po osmé hodině ranní byl zpozorován letounem z Intrepidu. Útoky proti Střednímu svazu byly pověřeny letadlové lodě 3. loďstva pod velením admirála Halseyho. První vlna tvořená asi 45 letouny z TG 38.3 zaútočila v 10:45 na bitevní lodě Jamato a Musaši. Každá z nich byla zasažena jedním torpédem. Druhá vlna 45 letounů z TG 38.2 zaútočila na Musaši. Loď byla zasažena 4 pumami a 8 torpédy. Začala se proto opožďovat za zbytkem svazu a Kurita jí přidělil na ochranu křižník Tone. Třetí vlna asi 30 letounů přiletěla z TG 38.3 ve 13:30. Čtvrtá vlna přiletěla ve 14:14 z TG 38.4 a zaútočila opět na Musaši, která byla opět zasažena pumami i torpédy a její rychlost se snížila na 12 uzlů. Pátá vlna více než 60 letounů zaútočila na těžce poškozenou Musaši a opět ji zasáhla. Útoku se celkem zůčastnilo 259 letadel. Bitevní loď Musaši se v 19:38 potopila i s kontradmirálem Inogučim na palubě, poté co ji celkem zasáhlo až 19 torpéd Bliss-Leavitt Mark 13 a nejméně 17 pum. Torpédoborce Kijošimo a Hamakaze vylovily trosečníky a odpluly do Manily. Bitevní loď Jamato byla zasažena dvěma torpédy Mark 13 a dvěma pumami a Nagato dvěma torpédy Mark 13. Těžký křižník Mjókó byl poškozen jedním torpédem Mark 13 a musel odplout k opravám do Bruneje. Se zbytkem lodí udělal Kurita v 15:50 obrat o 180 stupňů a začal se stahovat zpět Sibuyanským mořem. V 17:14 učinil opět obrat o 180 stupňů a pokračoval podle plánu k průlivu San Bernardino.

Bitva v průlivu Surigao

Bitva v průlivu Surigao

Nišimurův Jižní svaz se skládal z bitevních lodí Jamaširo, Fusó, těžkého křižníku Mogami a torpédoborců Mičišio, Asagumo, Jamagumo a Šigure. Dne 24. října byl napaden bombardéry z amerických letadlových lodí, ale jen bitevní loď Fusó byla lehce poškozena. Protože byl zachováván přísný radiový klid nemohl Nišimura nijak koordinovat svoje pohyby se Šimovou skupinou nebo s Kuritovým Středním svazem. Šima plul se svými loděmi 40 mil za Nišimurou. K uzavření severní strany průlivu Surigao použil kontradmirál Jesse B. Oldendorf části 7. loďstva - 6 bitevních lodí Mississippi, Maryland, West Virginia, Tennessee, California a Pennsylvania, těžké křižníky Louisville (vlajková loď), Portland, Minneapolis a Shropshire, lehké křižníky Denver, Columbia, Phoenix, Boise, 29 torpédoborců a 39 torpédových člunů. Při vjezdu do průlivu Surigao byl Nišimura neúspěšně napaden torpédovými čluny z nichž jeden musel najet na břeh aby se nepotopil. Ve střední části byl ve 3:00 napaden torpédoborci a později děly amerických bitevních lodí. Bitevní lodě Jamaširo a Fusó a torpédoborce Jamagumo a Mičišio byly potopeny. Šimova Jižní skupina byla složena z těžkých křižníků Nači, Ašigara, lehkého křižníku Abukuma a torpédoborců Ušió, Akebono, Širanui a Kasumi. I tuto skupinu napadly při vjezdu do průlivu Surigao torpédové čluny a jeden z nich poškodil Abukumu. Ta musela snížit rychlost na 10 uzlů a nestačila skupině. Když Šima proplouval kolem vraku Fusó pochopil, že Nišimurova skupina je zničena. Zaútočil proto neúspěšně torpédy a obrátil lodě k ústupu do Coronské zátoky na ostrově Busuanga. Při ústupu se srazily křižníky Nači a Mogami. Ve 4:30 vyrazil Oldendorf se svými křižníky aby pronásledoval ustupující Japonce. Podařilo se mu potopit torpédoborec Asagumo a poškodit křižník Mogami. Pak dostal Oldendorf zprávu o útočícím Kuritově Středním svazu a vyrazil mu naproti. Křižník Mogami byl potopen v 8:45 skupinou Avengerů z eskortních letadlových lodí.

Bitva u mysu Engaño

Japonské letadlové lodě Zuikaku a pravděpodobně Zuihó během útoku střemhlavých bombardérů v bitvě u mysu Engano.

Posádka japonské letadlové lodi Zuikaku vzdává čest vlajce japonského námořnictva, která byla stahována na potápějící se lodi.

Ozawův Severní svaz byl složen z letadlových lodí Čitose, Čijoda, Zuihó a veterána od Pearl Harboru Zuikaku, které nesly pouhých 108 letadel. Bitevních lodí z 1. světové války Hjúga a Ise, které měly odmontovány zadní dělové věže a místo nich byl namontován hangár a katapult. V této bitvě však žádné letouny nenesly. Dále ke svazu patřily lehké křižníky Ójodo, Tama, Isuzu a 9 torpédoborců. Ozawův Severní svaz byl spatřen až v 16:40 24. října, protože letadlové lodě 3. loďstva byly zaneprázdněny útoky na Kuritův Střední svaz. Po jejich skončení zaslechl Ozawa americkou komunikaci, ve které Američané prohlásili Kuritův Střední svaz za zničený a na ústupu. Ozawa, který neměl jiné informace, shledal, že oběť letadlových lodí je v tuto chvíli zbytečná a obrátil o 180 stupňů na sever. Až v 20:00 došla depeše od Tojody s příkazem pokračovat podle plánu. Halsey, který se domníval že Kuritův svaz ustupuje poslal celé 3. loďstvo pronásledovat Ozawův Severní svaz a nechal průliv San Bernardino bez ochrany. Třetí loďstvo bylo nepoměrně silnější než japonský Severní svaz. Halsey měl k dispozici 9 letadlových lodí (Intrepid, Hornet, Franklin, Lexington, Bunker Hill, Wasp, Hancock, Enterprise a Essex), 7 lehkých letadlových lodí (Independence, Belleau Wood, Cowpens, Monterey, Langley, Cabot a San Jacinto), 6 bitevních lodí (Alabama, Iowa, Massachusetts, New Jersey, South Dakota a Washington), 17 křižníků a 63 torpédoborců. K dispozici bylo více než 1000 letadel. 25. října ráno vyslal Ozawa útočnou vlnu 75 letounů proti Američanům. Většina letadel byla sestřelena stíhací ochranou a zbytek přistál na severoluzonských letištích. To bylo všechno, na co se letadlové lodě, bývalá chlouba námořnictva, zmohly. Krátce po 8:00 přiletěla nad Severní svaz první vlna 180 amerických letadel. Poté, co se vypořádaly s poslednímy 15 japonskýmy stíhačkami, zaútočily na japonské lodě. Letadlová loď Čitose a torpédoborec Akuzuki byly potopeny a Zuikaku a Zuihó byly poškozeny. Admirál Ozawa přestoupil na křižník Ójodo. Druhou vlnu tvořilo 36 letadel a poškodila letadlovou loď Čijoda. Třetí vlna asi 200 letadel přiletěla ve 13:10. Podařilo se jí potopit Zuikaku a poškodit Zuihó. Čtvrtá vlna, která přiletěla v 14:45 potopila Zuihó. Pátá a šestá vlna žádného velkého úspěchu nedosáhla. Americké letectvo v průběhu bitvy u mysu Engaño provedlo 527 vzletů z toho bylo 326 bombardérů. Za ustupujícími Japonci poslal Halsey skupinu lodí pod velením admirála Du Boiseho, která potopila poškozenou letadlovou loď Čijoda a torpédoborec Hacuzuki.

Bitva u ostrova Samar

Bitva u Samaru

Japonská bitevní loď Jamato a těžký křižník během akcí u Samaru.

Zbytky Kuritova Středního svazu opustily průliv San Bernardino v 3:00 25. října a dále plul na jih podél ostrova Samar. Střední svaz se v tuto chvíli skládal z bitevních lodí Jamato, Nagato, Kongó, Haruna, těžkých křižníků Čókai, Haguro, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehkých křižníků Noširo, Jahagi a 11 torpédoborců. Zastavit Kuritův svaz měly 3 skupiny 7. loďstva pod velením Kinkaida, obvykle každá se 6 eskortními letadlovými loďmi a 7 torpédoborci. Operační jednotka 77.4.1 ("Taffy 1") skládající se z eskortních letadlových lodí Sangamon, Suwannee, Santee a Petrof Bay. Operační jednotka 77.4.2 ("Taffy 2") skládající se z eskortních letadlových lodí Natoma Bay, Manila Bay, Marcus Island, Kadashan Bay, Savo Island a Ommaney Bay. Operační jednotka 77.4.3 ("Taffy 3") skládající se z eskortních letadlových lodí Fanshaw Bay, St Lo, White Plains, Kalinin Bay, Kitkun Bay a Gambier Bay. Každá eskortní letadlová loď měla asi 30 letadel což dává dohromady více než 500 letadel. V 6:58 zahájily Kuritovy lodě ostřelování Taffy 3. Velitel Taffy 3 kontradmirál Clifton A. F. Sprague vyslal torpédoboce do sebevražedného protiútoku a s eskortními letadlovými loděmi se pokusil zmizet za kouřovou clonou a v dešťové přeháňce. Torpédoborce Hoel a Johnston a eskortní torpédoborec Samuel B. Roberts byly potopeny a další 4 poškozeny, ale získaly čas aby letadla ze všech tří skupin mohla odstartovat. Jedinou Kuritou potopenou eskortní letadlovou lodí byl Gambier Bay. Americkými leteckými útoky byly potopeny křižníky Čókai, Suzuja, Čikuma a lehce poškozeny bitevní lodě Nagato, Haruna a Kongó. V 9:20 Kurita obrátil směrem na sever a ustoupil směrem k průlivu San Bernardino. Po jeho odplutí se na scéně objevily kamikaze. První skupina 6 útočníků zaútočila na Taffy 1 a jednou zasáhla eskortní letadlovou loď Santee a jednou Suwannee. Druhá skupina sebevražedných letounů zasáhla eskortní letadlovou loď St Lo, která se později potopila. Třetí skupina 15 sebevražedných letounů napadla Taffy 3 a jednou zasáhla eskortní letadlovou loď Kalinin Bay. Byly to první organizované útoky kamikaze.

Závěr

Neúspěch operace Šó-1 měl dalekosáhlé důsledky nejenom pro operace na Filipínách, ale i pro konečný výsledek války. Japonské námořnictvo utrpělo takové ztráty ze kterých se už do konce války nevzpamatovalo a americké námořnictvo získalo nadvládu nad Pacifikem. Navíc v bitvě padlo 5 japonských admirálů. Bitva u Leyte byla jednou z největších námořních bitev v historii. Na obou stranách do ní bylo celkem nasazeno 545 válečných lodí na kterých bylo více než čtvrt milionu námořníků.

Literatura

• HRBEK, Ivan; HRBEK, Jaroslav. Námořní válka vrcholí. Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Praha : Naše vojsko, 1995. 345 s. ISBN 80-206-0443-X.
• HUBÁČEK, Miloš. Boj o Filipíny. 2. vyd. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2005. 477 s. ISBN 80-7185-781-5.
• DULL, Paul S. A Battle History of the Imperial Japanese Navy (1941-1945). Annapolis : Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-1-59114-219-5. (anglicky) 
• TULLY, Anthony P.. Battle of Surigao Strait. Bloomington & Indianapolis : Indiana University Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-253-35242-2. (anglicky) 

Externí odkazy

• Bitva v zálivu Leyte - 1. část, úvod na Palba.cz
• Bitva v zálivu Leyte - 2. část, útok ponorek na Kuritu na Palba.cz
• Bitva v zálivu Leyte - 3. část, Sibuyanské moře na Palba.cz
• Bitva v zálivu Leyte - 4. část, průliv Surigao na Palba.cz
• Bitva v zálivu Leyte - 5. část, Střetnutí u Samaru na Palba.cz
• Bitva v zálivu Leyte - 6. část, mys Engano na Palba.cz
• Bitva v zálivu Leyte - 7. část, závěr na Palba.cz
• (anglicky) The Battle Off Samar: Taffy III at Leyte Gulf na bosamar.com
• (anglicky) Edward J. Huxtable, Jr.: Lead Airmen on USS Gambier Bay During the Battle of Leyte Gulf na historynet.com