Zámecký park
Z Multimediaexpo.cz
Verze z 15. 4. 2011, 19:26
Zámecký park (nebo také zámecká zahrada) je zahrada patřící k zámku, která obklopuje, doplňuje a rámuje zámecké budovy. Umělecko historický rozvoj zámeckých zahrad a parků v Evropě probíhal souběžně s vývojem stavební architektury.
Obsah |
Rozvoj
Již v antice byly koncipovány zahrady doplňující vladařské paláce. Zámecký park jako druh evropského umění se rozvíjel z hradních zahrádek původně sloužících kuchyňským potřebám, ale během let dostával stále více reprezentativní podobu i význam. Od novověku, kdy se společně s výstavbou zámků začalo vyvíjet i zahradnické umění, byla během staletí uplatněna řada rozličných systémů, příznačné pro jednotlivé epochy; v zásadě je můžeme shrnout do tří období.
Renesanční zahrada
První formální zámecké parky, tak jak je chápeme dnes, vznikaly v Itálii v době renesance, kde dotvářely vnější podobu villy. Životní styl a umění renesance se rozšířilo do Evropy a s novými stavebními slohy byly přejímány také nové impulsy pro zahradní architekturu. Nejdříve to byly květinové obrubní záhony, živé ploty, studny či kašny a aleje, jež byly geometricky formovány a uzpůsobovány k dekorativním účelům venkovních prostranství. Tyto zahradní sektory byly ještě uzamčené směrem dovnitř, nikoli koncipované také jako vnější ozdoba budov, a často neměly žádnou architektonickou souvislost s obytnými budovami, nezřídka byly zřizovány dokonce ve značné vzdálenosti od zámku, což vycházelo spíše z praktického než estetického pojetí: pozůstatky pevností, od kterých zpravidla nemohlo být upuštěno, jednoduše neposkytovaly dostatek místa pro bohaté zahrady. Ty byly zhusta opatřeny terasami a ozdobeny sochami, též bylo poprvé užito umění umělecky stříhat stromy a keře a různě je tvarovat, nazývaného topiari. Toto období se vyžívalo v neobyčejných věcech a tak byly vytvářeny zahrady s jeskyněmi a labyrinty ke smyslným prožitkům, jež měly člověka okouzlit a přivést k úžasu.
Barokní zahrady
Z renesačních zahrad se vyvinul v 17. století velkoplošný, symetrický barokní park, jenž svého vrcholného rozkvětu dosáhl ve Francii (francouzský park) a jenž byl kopírován v celé Evropě. Parky byly chápány jako krajinná architektura, barokní zahrady byly rozšířením a pokračováním staveb a sloužily jako doplnění zámku směrem ven. Přírodě byla stejně jako stavbám vnucena pravidla matematiky. Těžištěm těchto zahrad byl vždy samotný zámek, z jehož středové budovy bylo možné vyhlédnout do všech stran, kolem nějž byl všude park. Průhledy byly vystavěny až k horizontu a měly navozovat pocit moci a vznešenosti jeho budovatele. Zvláště v této době se pro nově projektované stavby zámků využívaly možnosti vytvářet zahrady bez nutnosti opevnění, které nabízely pohled do širokého okolí. V přímé blízkosti zámku vyrůstaly zpočátku malé, parterové plochy zdobené květinovými ornamenty až po pozdější obrovské plochy rostlin, keřů a dřevin, jež byly bohatě a komplikovaně zdobené broderie. Velké bazény a rozlehlé trávníky rozčleňovaly široké plochy a stromové parky byly vytvářeny do bosketů, v nichž se volně opakovaly motivy salónů, kabinetů z interiéru zámku. Nekonečné aleje vedly už z několikakilometrových vzdáleností v okolí zámku. Pavilony, oranžérie a letohrádky zaplňovaly zahrady a prostřednictvím soch, studen a kašen s fontánami promlouvaly motivy z antické mytologie.
Parky anglického typu
Od poloviny 18. století začal postupně převládat park v anglickém stylu. Za časů klasicismu vzniklo nové pojetí umění, strnulé tvary baroka a jeho zahrad od nynějška platily jako nepřirozené za špatné a prosazovaly se snahy nacházet cesty zpátky k přírodě a parkovým krajinám propůjčit dospělý vzhled. Do módy přišly umělé ruiny, svatyně, rozsáhlé rybníky s přírodními vodopády, mírné pahorky formovaly krajinu a zastřižené rostliny ustupovaly divoké, nicméně upravené přírodě. Téměř nepozorovatelné jsou přechody parků do okolí. Dlouhodobé obchodní styky přinesly možnost vysazování exotických rostlin. Parky se měly též za úkol podobat romantickým obrazům krajin a vyvolávat podobné pocity, byly považovány za Arkádii a srovnávány s rozjasněným filosofickým životem. Taková zahrada již neměla sloužit jako demonstrace moci majitele, nýbrž k navození dobré nálady.
Jelikož tedy příkazem této doby byl přírodní vzhled, mizela pravidelnost barokních zahrad často úplně a byly (např. u zámku Wilhelmshöhe) kompletně nahrazeny nebo se alespoň slily pod celkovou parkovou koncepci, jako je to mu například u zámku Charlottenburg.
Jedna z významných a dnes již vzácně dochovaných forem přírodně-krajinářského parku je koncepce tzv. "Okrasného statku" (ferme ornée), kdy hospodářsky využívané plochy se staly jeho přímou součástí a zároveň estetickým prvkem (např. zámek Veltrusy).
Shrnutí
V průběhu období historismu a z něj vycházejícího sklonu k romantice bylo mnoho staveb nově zalesňováno a osazováno. Řada parkových komplexů, tak jak je můžeme vidět dnes, dostala svou podobu povětšinou v tomto období. V závěru 19. století pak také epocha rozlehlých zámeckých parků skončila stejně jako samotné zámecké stavby, nové budovy byly stavěny jen zřídka a většinou jen v malém měřítku. Se zánikem většiny evropských monarchií bylo mnoho zámeckých parků zpřístupněno veřejnosti a dnes jsou místem odpočinku či výletů ve volném čase, ale též stále více hodnotným svědectvím umění a výzvou k zahradnické památkové péči.
Související články
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |