Rostlinná buňka
Z Multimediaexpo.cz
m (Nahrazení textu) |
m (1 revizi) |
Aktuální verze z 10. 9. 2013, 08:18
Buňky rostlin (Archaeplastida, tedy rostliny v širším slova smyslu) se řadí mezi poměrně typické eukaryotické buňky, ale mají i mnoho vlastních charakteristických rysů.
Obsah |
Typická stavba
Rostlinná buňka se vyznačuje těmito charakteristickými rysy:
- Velká centrální vakuola, obsahující různé organické i anorganické látky a obklopená membránou zvanou tonoplast.[1][2];
- Buněčná stěna složená z celulózy a hemicelulózy, pektinu a mnohdy i ligninu, produkovaná protoplastem na vnější stranu cytoplazmatické membrány;
- Mezibuněčné spoje známé jako plazmodezmata[3], otvory v primární buněčné stěně, skrz něž prochází cytoplazmatická membrána a provazce endoplazmatického retikula[4];
- Plastidy vzniklé primární endosymbiózou, u některých druhů ztraceny či redukovány.[5] Patří k nim především chloroplasty, obsahující chlorofyl a biochemické systémy sloužící k fotosyntéze, u mnohých rostlin však také amyloplasty obsahující škrob, elaioplasty obsahující tuky a chromoplasty bohaté na různé barevní pigmenty bez fotosyntetické funkce. Plastidy mají vlastní genom (tzv. pDNA) obsahující obvykle kolem 100-120 genů.[6] Vznikly endosymbiotickou událostí (viz článek eukaryogeneze).[7]
- Cytokineze (závěrečná fáze buněčného dělení) začíná u vyšších rostlin, parožnatek (Charophyceae) a trentepohlií (Trentepohliales) vznikem fragmoplastu;[8][9]
Velikost buněk
Rostlinné buňky drží rekordy ve velikosti v rámci celé domény eukaryota. Nejmenší eukaryotické buňky má zelená řasa Ostreococcus tauri, a to přibližně jeden μm,[11] tzn. menší než např. buňka bakterie Escherichia coli.[12] Naopak velmi velkých rozměrů (až jeden metr) dosahuje jednobuněčná zelená řasa rodu Caulerpa.[13]
Evoluce rostlinné buňky
- Podrobnější informace naleznete na stránce: eukaryogeneze
Důležitým milníkem při vzniku rostlinné buňky bylo pohlcení sinicového endosymbionta přes asi 1,5 miliardami lety. Tento symbiont se posléze změnil na organelu, kterou dnes nazýváme primární plastid.[14] Ostatní plastidy eukaryot jsou od těchto rostlinných plastidů pouze odvozené procesem sekundární endosymbiózy (vyjma cyanel prvoka Paulinella chromatophora).
Specializace rostlinných buněk
- Podrobnější informace naleznete na stránce: rostlinné pletivo
U mnohobuněčných rostlin dochází k určité tvarové a funkční specializaci rostlinných buněk. Už zelená řasa rodu Volvox tvoří kulovité stélky, v nichž jsou buňky spojeny navzájem otvory v cytoplazmatické membráně a některé buňky se v nich již specializují na pohlavní rozmnožování.[15] U zelených rostlin tento trend kulminuje. Zejména u rostlin vyšších vznikají specializovaná pletiva. Ty se zejména podle tvaru a tloušťky jejich buněčné stěny dělí na parenchym, kolenchym a sklerenchym, podle funkce na pletiva dělivá (obsahují buňky schopné intenzívního dělení), krycí, vodivá a základní.
Externí odkazy
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |
Chybná citace Nalezena značka
<ref> bez příslušné značky <references/>.