Stíhač tanků
Z Multimediaexpo.cz
Verze z 11. 2. 2011, 21:10
Stíhač tanků je bojové vozidlo určené pro boj proti tankům, případně jiné obrněné technice nepřítele. Existují dvě základní ideologické konstrukce: silná verze a rychlá verze.
Obsah |
Silná verze
Velkého rozmachu dosáhla během 2. světové války, zejména v armádách Německa a SSSR, kde šlo o pásové vozidlo vyzbrojené dělem, které však na rozdíl od tanku nebylo umístěno v otočné věži, ale v pevné korbě.
Typický stíhač tanků měl silnější dělo a čelní pancíř než tank odpovídající váhové kategorie. Pro lepší obranu proti nepřátelské palbě ve stabilních pozicích i střetném boji míval zpravidla nižší siluetu a ostře zkosené čelo nástavby. Velikou nevýhodu představoval velmi omezený pohyb děla.
Existovaly tři základní způsoby, pro jejichž použití byl stavěn: přepad ze zálohy, obrana v předem připravených pozicích a boj na velkou vzdálenost. Naopak bylo nanejvýš žádoucí, aby se vyhýbal manévrovacímu boji na krátkou a raději i střední vzdálenost, neboť omezený pohyb hlavně kanónu a nutnost natáčet se při palbě čelem k cíli jej v tomto případě značně znevýhodňovala. U těžkých stíhačů tanků (Elefant, Jagdtiger, Jagdpanther, SU-122 a SU-152) se předpokládalo ještě použití při útoku proti opevněným pozicím.
Americké pojetí stíhačů tanků bylo odlišné - měly otočné věže a vlastně se jednalo o tanky optimalizované na boj s tanky. Celkově se ale ve většině případech nejednalo o nijak zvlášť povedené konstrukce (bylo jich ovšem hodně). Jejich výhodou bylo, že postrádaly slabiny německého a ruského pojetí, které se projevovaly při střetnutí na „blízko“, na druhé straně neměly ani žádnou z výhod německé či ruské konstrukce a při čelním boji nebyl obvykle pro těžké (a leckdy i střední) tanky (Panther, Tiger) rovnoceným soupeřem. Výjimku představoval stroj M36 Jackson s 90 mm kanónem, který byl urychleně vyvinut právě proto, aby nahradil své neúspěšné předchůce (hlavně M10 Wolverine).
Silná verze stíhačů tanků se dnes nepoužívá, byla nahrazena vrtulníky, pěchotními protitankovými zbraněmi a rychlou verzí.
Rychlá verze
Rychlá verze stíhačů tanků představuje zásadně odlišnou koncepci. Jedná se lehce pancéřované rychlé stroje (jen málokdy pásové), zpravidla odvozené z obyčejných obrněných vozidel nebo džípů. Jejich úkolem je objíždět tankové formace nepřítele a útočit na tanky zezadu, nebo podnikat rychlé přepady odpočívajících tankových skupin a skupinek.
Stíhače tanků 2. světové války
Německo
Improvizované
Pod pojmem improvizované stíhače tanků se myslí různé narychlo sestavené konstrukce, které postrádaly ucelenou koncepci a některé základní vlastnosti vyžadované od stíhače. To ovšem neznamená, že nebyly na bojišti úspěšné, jejich použití to ovšem značně omezovalo.
- Panzerjäger I
- Ferdinand (později Elefant)
- Nashorn
- Marder (Marder I, Marder II, Marder III)
Moderní
Jako moderní se rozumí konstrukce budované primárně jako stíhač tanků, které splňovaly veškeré požadavky svého určení. Snad s výjimkou Jagdtigera je lze hodnotit jako velmi úspěšné.
SSSR
Rané ruské stíhače tanků nebyly příliš úspěšné. Rusové je sice konstruovali už primárně (nešlo o přestavby), ale zjevně měli potíže s pochopením celé koncepce a navíc se z počátku snažili vyrobit stroje až příliš mnohoúčelové. První rozšířený typ (SU-76) byl vyhodnocen jako nepříliš úspěšný, následující stroje však už zúročily předchozí zkušenosti. Stroje SU-122 a SU-152 už byly hodně kvalitní.
USA
Jak již bylo řečeno, americký stíhač tanků (tank destroyer) byl vlastně tankem „optimalizovaným“ pro boj s tanky. M36 Jackson byl slušnou konstrukcí, jeho předchůdci však zásadně nedostačovali svému určení.
Stíhače tanků v Československu po roce 1945
Po druhé světové válce používala Československá armáda kořistní německé stíhače tanků Jägdpanzer 38 - Hetzer, přeznačené jako ST I a Marder III, které byly přeznačeny jako ST II. V Československu též zůstalo 12 kusů stíhačů typu Nashorn. Dále se od roku 1953 v ČKD v Praze, od roku 1954 v Martině na Slovensku vyráběla v licenci samohybná děla SU-100 pod čs. názvem SD-100, která byla vyvážena i do zahraničí. Dalším stíhačem tanků byl obrněný transportér OT-810D, který vznikl lafetací bezzákluzového kanonu vz.59 ráže 82 mm na podvozku transportéru OT-810. Stejným způsobem vznikl i stíhač tanků OT-62D, když kanón vz. 59 byl umístěn na obrněný transportér OT-62 Topas. Modernějšími stíhači tanků jsou 9P133 a 9P148, které jsou kombinací obrněného transportéru BRDM-2 a odpalovacího zařízení protitankových řízených střel AT-3 resp. AT-5.
Související články
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |