Bitva ve Filipínském moři
Z Multimediaexpo.cz
Verze z 26. 5. 2012, 11:10
| Bitva ve Filipínském moři | |||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: Druhá světová válka | |||||||||||||||
 Japonská letadlová loď Zuikaku a dva torpédoborce během náletu 20. června | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
| Strany | |||||||||||||||
 Japonsko
|  USA
| ||||||||||||||
| Velitelé | |||||||||||||||
| Džisaburó Ozawa | Raymond A. Spruance | ||||||||||||||
| Síla | |||||||||||||||
| 6 letadlových lodí 3 lehké letadlové lodě 5 bitevních lodí 43 jiných lodí 28 ponorek 450 palubních letadel a 300 letadel z pozemních základen. | 7 letadlových lodí 8 lehkých letadlových lodí 7 bitevních lodí 79 jiných lodí 956 palubních letadel. | ||||||||||||||
| Ztráty | |||||||||||||||
| 3 letadlové lodě 2 tankery více než 600 letadel | 123 letadel | ||||||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||||||
Bitva ve Filipínském moři byla jednou z námořních bitev druhé světové války v Tichomoří. Uskutečnila se 19.-20. června 1944 mezi americkým a japonským námořnictvem ve Filipínském moři. Akce skončila katastrofou pro japonské námořnictvo, které ztratilo 3 letadlové lodě a velké množství letadel a pilotů. Po této bitvě už hrály japonské letadlové lodě jen podružnou roli.
Obsah |
Plán operace A-gó
V září 1943 rozhodl japonský hlavní stan, že přišla chvíle, kdy je třeba převzít iniciativu. Operace A-gó (A号作戦, A-gó sakusen) měla začít někdy začátkem roku 1944 a spočívala ve spolupráci námořních a pozemních leteckých sil. Dne 3. května byla operace odložena na neurčito. Když 15. června zahájili Američané invazi na Saipan, rozhodl Tojoda o zahájení operace. Velitel 1. mobilního loďstva viceadmirál Džisaburó Ozawa měl k dispozici tyto svazy:
Předsunutý svaz
Jeho velitelem byl viceadmirál Takeo Kurita. Byl složen z letadlových lodí Čitose, Čijoda, Zuihó, bitevních lodí Jamato, Musaši, Haruna, Kongó, těžkých křižníků Atago, Čókai, Takao, Maja, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehkého křižníku Noširo a 8 torpédoborců.
Svaz A
Jeho velitelem byl viceadmirál Džisaburó Ozawa. Byl složen z letadlových lodí Taihó, Šókaku a Zuikaku, těžkých křižníků Mjókó a Haguro, lehkého křižníku Jahagi a 7 torpédoborců.
Svaz B
Jeho velitelem byl viceadmirál Takacugu Džódžima. Svaz byl složen z letadlových lodí Džunjó, Hijó a Rjúhó, bitevní lodě Nagato, hybridního těžkého křižníku Mogami, 16 torpédoborců a 6 tankerů.
Složení amerických jednotek
Japonská plavidla byla zpozorována 15. června americkými ponorkami. Velitel 5. loďstva Raymond A. Spruance se rozhodl zůstat u vyloďujicích se jednotek. K dispozici měl operační svaz letadlových lodí TF 58, jemuž velel viceadmirál Marc A. Mitscher. TF 58 se skládal z těchto operačních skupin:
TG 58.1
Jeho velitelem byl kontradmirál Joseph J. Clark. Byl složen z letadlových lodí Hornet, Yorktown, Belleau Wood a Bataan, křižníků Boston, Baltimore, Canberra, San Juan, Oakland a 14 torpédoborců.
TG 58.2
Jeho velitelem byl kontradmirál Alfred E. Montgomery. Byl složen z letadlových lodí Bunker Hill, Wasp, Monterey a Cabot, křižníků Santa Fe, Mobile, Biloxi a 12 torpédoborců.
TG 58.3
Jeho velitelem byl kontradmirál John W. Reeves. Byl složen z letadlových lodí USS Enterprise, Lexington, San Jacinto a Princeton, křižníků Indianapolis, Reno, Montpelier, Cleveland, Birmingham a 13 torpédoborců.
TG 58.4
Jeho velitelem byl kontradmirál William K. Harrill. Byl složen z letadlových lodí Essex, Langley, Cowpens, křižníků San Diego, Vincennes, Houston, Miami a 14 torpédoborců.
TG 58.7
Jeho velitelem byl viceadmirál Willis A. Lee. Byl složen z bitevních lodí Washington, North Carolina, Iowa, New Jersey, Indiana, South Dakota, Alabama, křižníků Wichita, Minneapolis, New Orleans, San Francisko a 14 torpédoborců.
TF 17
Svaz hlídkových ponorek jemuž velel viceadmirál Charles A. Lockwood s 18 ponorkami a ponorky 7. loďstva pod velením kontradmirála Christieho s 9 ponorkami.
Japonské útoky
19. června ráno našel průzkumný letoun z Guamu americké letadlové lodě a všech 30 letounů, které byly na Guamu, odstartovalo. Nedosáhly však žádného úspěchu a většina z nich byla sestřelena. Spruance očekával další útoky poslal do vzduchu většinu svých stíhaček, celkem 450 strojů. Z japonských letadlových lodí odstartovala v 8:30 první vlna 16 stíhaček Zeke, 45 stíhacích bombardérů Zeke a 8 torpédových bombardérů Jill. Druhá vlna odstartovala v 8:56 byla složena z 48 stíhaček Zero, 53 střemhlavých Judy a 27 torpédových Jill. Třetí vlna odstartovala v 10:00 a byla složena z 15 stíhaček Zero, 25 stíhacích bombardérů Zeke a 7 torpédových letounů Jill. Čtvrtá vlna odstartovala v 11:00 a byla složena z 30 stíhaček Zero, 15 stíhacích bombardérů Zeke 9 střemhlavých Judy, 27 střemhlavých Val a 6 torpédových letounů Jill. Většina japonských letadel byla sestřelena americkými stíhači, nebo protileteckou obranou. Ty, které se dostaly až nad americké lodě, nezpůsobily žádné větší škody. Celkem přišli Japonci o 293 letadel a američané o 30 letadel.
Americké ponorky
Americké velení rozmístilo ponorky Albacore, Cavalla, Finback, Bang a Stingray na misto, kudy předpokládaly, že bude muset japonský svaz proplout. Později rozmístění zkorigovaly a 19. června v 8:16 zpozorovala ponorka Albacore japonské lodě. V 9:09 Albacore odpálila 6 torpéd na nejbližší letadlovou loď a ponořila se. Letadlová loď Taihó byla zasažena dvěmy torpédy a po sedmnácté hodině po sérii výbuchů se potopila. V 12:20 vypustila ponorka Cavalla 6 torpéd, z nichž 3 zasáhly letadlovou loď Šókaku. V 15:01 zmizela Šókaku pod hladinou. Admirál Ozawa přesedl na křižník Haguro.
Americký protiúder
20. června v 15:40 nalezl americký průzkumný letoun japonské letadlové lodě. V 16:10 odstartovala americká útočná vlna 216 letadel složená z 85 stíhaček, 77 střemhlavých a 54 torpédových bombardérů. Americká letadla potopila letadlovou loď Hijó a tankery Genjó Maru a Seijó Maru. Poškodily letadlové lodi Zuikaku a Čijodu, bitevní loď Haruna a křižník Maja. Navíc se Američanům podařilo sestřelit 40 japonských letadel, při ztrátě 20 vlastních. Mnoha americkým letadlům došlo na zpáteční cestě palivo a téměř 80 letadel (17 Hellcat, 35 Helldiver a 20 Avenger) muselo přistát na moři, nebo havarovalo při přistání.
Literatura
- HRBEK, Ivan; HRBEK, Jaroslav. Námořní válka vrcholí. Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Praha : Naše vojsko, 1995. 345 s. ISBN 80-206-0443-X.
- HUBÁČEK, Miloš. Boj o Filipíny. 2. vyd. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2005. 477 s. ISBN 80-7185-781-5.
Externí odkazy
- Bitva ve Filipínském moři - 1. část na Palba.cz
- Bitva ve Filipínském moři - 2. část na Palba.cz
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |