Šablona:Článek dne HL/2020/23
Z Multimediaexpo.cz
Suchoj T-4 „Sotka“ byl prototyp velmi rychlého sovětského letounu určeného speciálně k boji proti letadlovým lodím.
Vývoj probíhal na přelomu 60. a 70. let 20. století. Stroj měl dosahovat rychlostí řádu Mach=3, předpokládala se výzbroj tvořená dvojicí protilodních střel dalekého dosahu s konvenční nebo jadernou hlavicí. Letoun zůstal pouze ve stadiu prototypu.
Letadlové lodě v současnosti představují jednu z nejúčinnějších zbraní vůbec. Vyznačují se vysokou mobilitou, která jim umožňuje zasahovat globálně na všech mořích a oceánech. Jejich letecká skupina může provádět koncentrované útoky na velkou vzdálenost, stejně jako napadat jednotlivé cíle, od sebe i velmi vzdálené. Dokáže bojovat proti pozemním i námořním objektům, letadlům, ponorkám nebo řízeným střelám s plochou dráhou letu. Konstrukce letadlové lodě je ale složitá a její stavba nesmírně nákladná...
Na počátku 60. let 20. století byl hlavní sovětskou zbraní proti letadlovým lodím osvědčený proudový bombardér Tupolev Tu-16 ( kódové jméno NATO „Badger“ ) verze KS, nesoucí střely KS-1 s doletem 90 km. Právě v této době přišly do výzbroje US Navy velmi dobré stíhací letouny McDonnell F-4 Phantom II, vyznačující se mimo jiné i neobvykle velkým doletem, který umožnil rozšířit pásmo činnosti protivzdušné stíhací ochrany svazů letadlových lodí na vzdálenost 320 km.
McDonnell F-4 Phantom II byl pro bombardér Tu-16 nebezpečným protivníkem. Možnost úspěšného napadení lodí střelou KS-1 se stala čistě hypotetickou. Náhrada v podobě letounů Tupolev Tu-22 byla kvůli hromadícím se konstrukčním potížím v nedohlednu. Navíc, Tu-22 byl sice schopen dosáhnout rychlosti M=1.5 (1 640 km/h) v „čisté“ konfiguraci a jeho střely Ch-22 měly mít dolet až 550 km, ale i tento letoun byl oprávněně považován za příliš zranitelný.
Řešením se měl stát nový stroj, schopný zaútočit natolik vysokou rychlostí, aby protivník už neměl čas na hrozbu zareagovat.
Šéfkonstruktérem nového typu byl na podzim 1962 jmenován N.S.Čerňakov, který měl zkušenosti s používáním titanu na třímachových řízených střelách. Mnoho problémů zvláště v oblasti metalurgie a obrábění bylo již vyřešeno v souvislosti s vývojem letounu MiG-25, proto byla zvolena obdobná skořepinová konstrukce svařovaná z niklové oceli a titanových slitin. Ne vše vyvinuté pro dvacetitunový letoun schopný pouze krátkých výletů za hranici M=3 šlo beze zbytku aplikovat na takřka čtyřikrát těžší stroj, který se měl pohybovat rychlostí 3 000 km/h celé hodiny. Nenašel se například vhodný materiál pro zasklení kabiny, který by odolal aerodynamickému ohřevu. Proto měl T-4 sklopnou příď, podobně jako dopravní Concorde nebo Tu-144. Za letu byla příď ve zdvižené poloze. Do rychlosti 600 km/h mohl pilot využívat alespoň omezený výhled periskopem instalovaným ve stropě kabiny, pak se zasouval i ten a let probíhal výhradně podle přístrojů. Při vzletu a přistání se příď i s vestavěným radiolokátorem sklopila dolů a odkryla výhled rozměrným čelním oknem. Pro Suchoj T-4 bylo vyvinuto analogové elektrohydraulické řízení, předchůdce současného digitálního systému „řízení po drátě“ – Fly-by-wire (FBW), bez mechanické vazby mezi řídící pákou a kormidly. Nicméně, mechanický systém byl ponechán jako záložní a konstruktéři pro jistotu navrhli letoun s malou zásobou vrozené stability. Ovládání pomocí záložního systému sice vyžadovalo více síly a stroj byl současně velice citlivý na hrubé zásahy, nicméně i po vysazení FBW pilot mohl dovést svůj letoun zpět na základnu. Potíže trvale působil i vývoj astronavigačního systému a také zaměřovačů využívajících radiolokátor dalekého dosahu, který měl být schopen odlišit letadlovou loď od ostatních plavidel svazu.