Československé opevnění

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 22. 6. 2023, 17:12; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Pěchotní srub K-S 14 u Prostřední Lipky v roce 1938
Lehký objekt vzor 36 na jižní Moravě
Lehký objekt vzor 37 na vrchu Bouřný v Lužických horách
Pěchotní srub N-S 82 Březinka na Náchodsku

Československé opevnění byla soustava pevností a pevnůstek různých typů, budovaná v letech 1935–1938 na československých hranicích s Německem a Maďarskem, rozdělená do jednotlivých úseků ŽSV (Ženijního skupinového velitelství).

Opevnění se skládalo z objektů lehkého opevnění vz. 36 a vz. 37 (tzv. řopíků), objektů těžkého opevnění a z dělostřeleckých tvrzí. Mezi jednotlivými těžkými objekty se rozkládaly překážky proti útočné vozbě a pěchotě. Pro účely výstavby a koordinace výstavby bylo zřízeno ředitelství opevňovacích prací a rada pro opevňování.

Stavba byla financována ze zvýšených výdajů na obranu, byl to následek ohrožení země ze strany nacistické Třetí říše a dalších sousedů. Odhad celkově profinancované částky byl na necelých 10 miliard 900 milionů korun Kčs[1]. Opevnění se nepodařilo zcela dokončit včas ani na celých česko-německých hranicích, anšlus Rakouska pak tuto hranici rozšířil o další dlouhý úsek, který byl opevněním chráněn jen málo (do bezprostředního ohrožení republiky a zahájení mnichovských jednání zde vznikl pouze nedokončený pás lehkého opevnění a šest pěchotních srubů). Po podepsání Mnichovské dohody a odstoupení pohraničí připadla většina opevnění Německu, zbylé úseky pak již většinou nebyly k použití. Dodnes se stavby zachovaly v různém stavu: většina chátrá, některé však byly restaurovány a proměnily se v muzea (např. dělostřelecké tvrze Bouda Hanička, Stachelberg či srub N-S 82 Březinka), jiné jsou užívány armádou ČR a vstup do nich je zakázaný (např. Adam).

Obsah

Lehké opevnění

Lehké opevnění se skládalo ze dvou základních druhů bunkrů - LO vz. 36 a LO vz. 37. U lehkého opevnění vz. 36 se jednalo o okopírovanou pevnůstku z francouzské Maginotovy linie. Tento vzor však měl nedostatečné chránění a značné nevýhody, tak se českoslovenští projektanti rozhodli o vytvoření vlastního, ryze českého vzoru. Tím se stal vz. 37. Ve své době nejdokonalejší lehké opevnění. Z plánovaných 15 463[2] objektů lehkého opevnění se podařilo stavebně dokončit necelých 10 000.[3]

Těžké opevnění

Toto opevnění mělo být budováno na úseku hranice s Německem v prostoru Krkonoše-Bohumín. Cílem bylo zabránit nepříteli rozdělit republiku útokem ze severu na jih a zkrácení frontové linie. Systém opevnění umožnil účinou obranu severních hranic republiky s relativně nízkým počtem vojáků, tak že ostatní jednotky mohly být využity v místě předpokládaného hlavního úderu nepřítele. V této oblasti mělo být vybudováno 1 276[4] samostatných pěchotních srubů. Do roku 1938 jich však bylo vybudováno 262.[5] Těžké opevnění na rozdíl od opevnění lehkého, mělo postup nepřítele na delší dobu zastavit a v případě boje se počítalo s jeho samostatným odporem po delší dobu. Mělo být bojeschopné prakticky kdykoliv po svém dokončení, vybavení a vyzbrojení, počítalo se s trvalým osazením stálou osádkou. Proto disponovalo rozsáhlými týlovými prostory a složitým technickým zařízením, které mělo usnadnit dlouhodobý odpor.

U objektů těžkého opevnění, souhrnně označovaných názvem „srub“, je možné rozdělit jednotlivé typy do skupin z více hledisek. Například dle výzbroje a účelu jsou to sruby pěchotní, dělostřelecké, vchodové, minometné apod. Podle stavebního řešení a počtu střeleckých místností se objekty dělí na jednostranné a oboustranné (pravé, levé a výjimečně pro čelní palbu). Sruby, patřící do sestavy tvrze, jsou tvrzové, ostatní jsou samostatné (izolované). Objekty čs. Opevnění se stavěly v šesti stupních odolnosti, lišily se tloušťkami stěn a stropů. První dva stupně označované arabskými číslicemi 1 a 2 (odtud název „arab“, nebo též objekt malého typu) měly slabší stěny a některá konstrukční zjednodušení. Další stupně se označovaly římskými číslicemi I až IV (odtud označení „říman“, nebo objekt velkého typu).

Dělostřelecké tvrze

Jednalo se o, podzemními chodbami propojené, objekty těžké opevnění, které se skládaly z pěchotních a dělostřeleckých srubů. V celém prostoru, severních hranic, Krkonoše-Bohumín mělo být vystavěno 16 dělostřeleckých tvrzí.[6] Na některých místech byla později stavba tvrzí (zejména z finančních důvodů) zrušena a tvrze měly být nahrazeny izolovanými dělostřeleckými sruby a/nebo minometnými sruby.

  • Orel - stavba odložena
  • Smolkov - stavba dokončena, vojenský sklad, nepřístupná
  • Šibenice - stavba rozestavěna, nepřístupná
  • Gudrich - stavba nezahájena
  • Milotický vrch - stavba zrušena a nahrazena dvěma IDS (do roku 1938 nepostaveny)
  • Orlík - stavba nezahájena
  • Kronfelzov - stavba zrušena a nahrazena jedním IDS (do roku 1938 nepostaven)
  • Horka - stavba dokončena, přístupná veřejnosti (dříve nesprávně nazývána Hůrka)
  • Bouda - stavba dokončena, přístupná veřejnosti
  • Adam - stavba téměř dokončena, vojenský sklad, nepřístupná
  • Bartošovice - stavba zrušena a nahrazena pevností Hanička
  • Hanička - stavba dokončena, přístupná veřejnosti
  • Skutina - stavba rozestavěna, přístupná veřejnosti
  • Dobrošov - stavba rozestavěna, přístupná veřejnosti
  • Jírova Hora - stavba nezahájena
  • Poustka - stavba nezahájena
  • Babí (Stachelberg) - stavba rozestavěna, přístupná veřejnosti

Související články

Externí odkazy



Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_opevn%C4%9Bn%C3%AD“