Ruská občanská válka
Z Multimediaexpo.cz
| Ruská občanská válka | |||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: | |||||||||||||||
 Vojáci Donské armády v roce 1919; bílá pěchotní divize v březnu 1920; vojáci 1. jízdní armády; Lev Davidovič Trockij v roce 1918, Bolševici popravení Československými legiemi v roce 1918. | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
| Strany | |||||||||||||||
| Komunisté:
22 px Bolševici Rakousko-Uhersko |  Ruská prozatímní vláda (do 7. listopadu 1917)24px Ukrajinská lidová republika Československé legie Finsko | ||||||||||||||
| Velitelé | |||||||||||||||
 Lev Trockij Michail Tuchačevskij Semjon Buďonnyj Michail Frunze Alexandr Jegorov Kliment Vorošilov Michail Bonč-Brujevič Jukums Vācietis Andrej Sněsarev Dmitrij Žloba † Vladimir Jegorjev
| Nikolaj Juděnič Alexandr Kolčak † Pjotr Wrangel Radola Gajda 24px Symon Petljura Anton Děnikin Alexandr Dutov † Michail Drozdovskij † von Sternberg † Lavr Kornilov †24px Konstantin Mamontov † | ||||||||||||||
| Síla | |||||||||||||||
| 100 000 vojáků-podzim 1918 1 000 000 vojáků-podzim 1919 3 000 000 vojáků, 20 tanků FT17-léto 1921 | 1 000 000 vojáků-podzim 1918 2 500 000 vojáků-podzim 1919 3 000 000 vojáků-léto 1920 100 000-léto 1921 | ||||||||||||||
| Ztráty | |||||||||||||||
| 900 000–950 000 vojáků Rudé armády, čekistů a rudých partyzánů | 600 000–800 000 monarchistů, umírněných socialistů a interventů asi 5 000 000 civilistů (v důsledku bojů a při hladomoru) | ||||||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||||||
.png){kind=link}
Ruská občanská válka (rusky Гражданская война в России) byl ozbrojený konflikt mezi radikálně levicovými bolševiky, kteří se snažili v Rusku vybudovat socialistický stát, a vnitřně velmi heterogenní opozicí, od monarchistů až po liberály a umírněné socialisty. Podnětem k válce bylo uchvácení moci bolševiky 7. listopadu 1917 (říjnová revoluce) a vytvoření tzv. sovětské vlády v čele s Leninem. Boje začaly na přelomu let 1917/1918 a skončily vítězstvím bolševiků v roce 1920. Jejich bezprostředním důsledkem byl katastrofální hladomor v Povolží, naprostý hospodářský rozvrat a mezinárodní izolace Ruska, z dlouhodobé perspektivy pak nastolení jedné z nejtvrdších diktatur světa, která se zhroutila až po polovině osmdesátých let 20. století s nástupem Michaila Gorbačova a Perestrojky. Civilnímu obyvatelstvu přinesla válka nezměrné strádání a utrpení. Spolu s padlými vojáky si vyžádala přibližně osm milionů obětí, čtyřikrát více, než činily ztráty Ruska v první světové válce. Do konfliktu postupně zasáhly mnohé zahraniční mocnosti, od Německa až po Velkou Británii a Japonsko, na západě vyhlásily nezávislost oblasti s neruským obyvatelstvem (Polsko, Finsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko), přibližně dva miliony lidí (především s vyšším vzděláním) emigrovaly. Poslední odpůrci bolševiků se vzdali až v červnu 1923.
Obsah |
Předpoklady
První světová válka dolehla na Rusko více než na ostatní válčící státy. Zaostalá carská monarchie, jejíž zpola autokratické zřízení kritizovala již řadu let většina inteligence, nedokázala dostatečně mobilizovat své síly k vedení války a její hospodářství i vojenské struktury postupně kolabovaly. V březnu 1917 (podle starého kalendáře v únoru – odtud únorová revoluce) propukly v Petrohradě hladové bouře, jež skončily svržením starého režimu a abdikací cara. Byla sestavena prozatímní vláda z umírněných konzervativců a liberálů i s účastí socialistických stran a za pokračujících bojů na frontě začal v Rusku zápas o charakter nového státu. Zúčastnily se ho všechny strany a hnutí politického spektra, z nichž však brzy nabyly na síle – s tím jak se zhoršovala situace na frontě i v zázemí – především skupiny s radikálním programem. Jednou z těchto skupin byli i bolševici, příslušníci Ruské sociální demokracie, kteří si v důsledku vnitrostranických neshod vytvořili samostatnou stranickou organizaci v rámci celého Ruska. Vůdcem bolševiků byl dlouholetý politický emigrant a teoretik marxismu Vladimír Iljič Lenin, obratný politik i debatér, ale i ortodoxní zastánce Marxova učení (především v otázce vyvlastnění soukromého majetku, méně už pokud jde o formu vlády). Lenin na své spolupracovníky od léta 1917 naléhal, aby strana převzala moc a pokusila se v zemi provést sociální revoluci – "aby obrátila Rusko vzhůru nohama". Přes tuhou opozici ve vlastních řadách nakonec uspěl a v listopadu 1917 (podle starého kalendáře v říjnu – odtud říjnová revoluce) provedli bolševici státní převrat, svrhli prozatímní vládu a začali překotně uskutečňovat své radikálně levicové představy.
Počátky odporu
K nejtužším protivníkům Lenina a jeho vlády patřila pochopitelně stará generalita, avšak její vystoupení na počátku roku 1918 zprvu příliš nepřesvědčilo – generál Kaledin spáchal ze zoufalství nad neochotou vojáků bojovat sebevraždu a generál Kornilov, který zformoval zárodek tzv. Dobrovolnické armády, byl přemožen a zahynul. Přesto někteří generálové přešli k bolševikům, například Michail Bonč-Brujevič, Andrej Sněsarev, Vladimir Jegorjev a několik dalších. V Rusku bujela v prvních měsících roku 1918 naprostá anarchie, neboť bolševici měli sice v moci města, ale prakticky žádnou armádu hodnou toho jména, a venkov se zcela vymykal jejich kontrole. Vláda byla slabá, ze západu postupovala do nitra Ukrajiny německá armáda spolu s Rakušany, oblasti s neruským obyvatelstvem se snažily dosáhnout nezávislosti; hospodářství stálo před kolapsem. Leninovi velmi pomohlo až uzavření separátního míru s Německem v březnu toho roku (Brestlitevský mír), neboť tak se alespoň podařilo odvrátit hrozbu, že Němci obsadí celý západ země.
Vzpoura eserů
V lednu 1918 založili bolševici Rudou armádu a o něco později byl jejím vrchním velitelem jmenován Lev Davidovič Trockij, jeden ze strůjců říjnové revoluce a schopný řečník. Brzy na to, 14. května 1918, došlo k události, která plně rozpoutala občanskou válku – k vystoupení československých legií na východě. Ty byly v Rusku vytvořeny z válečných zajatců a původně se s nimi počítalo pro boj na straně Dohody, po říjnových událostech však byly ponechány samy sobě a ocitly se ve víru ruských zmatků. Tzv. Čeljabinský incident, při němž maďarští zajatci údajně Čechoslováky napadli, odstartoval jejich revoltu a Trockij ztratil nad vývojem dění kontrolu. Všude, kam Čechoslováci vstoupili, bolševická vláda padla a moci se chopili příslušníci strany eserů, vítězové legálních voleb do Ústavodárného shromáždění. Jejich velkou výhodou zpočátku bylo, že se politicky opírali o venkov. V červnu 1918 utvořili eseři v Samaře Výbor členů Ústavodárného shromáždění (Komuč), který měl navázat na bolševiky násilně přerušený ruský parlamentarismus. S pomocí legií ovládlo vedení Komuče oblast Samary i Ufy a ihned začalo formovat protibolševickou armádu. Vojáky ke službě zčásti nutili i násilím, proto byla služba nepopulární a vliv této skutečnosti na bojovou morálku byl značný. Další významná ruská strana, menševici, se z ideologických důvodů odmítla ke vzpouře připojit. Na všeruském sjezdu menševiků byla přijata deklarace, že bolševici představují pro ruskou revoluci nebezpečí a zlo, ale že jsou zlem a nebezpečím mnohem menším než ostatní strany a kozáci. Z toho důvodu menševici vyjádřili po sjezdu nejen politickou, ale i vojenskou podporu bolševikům a vydali prohlášení vyzývající menševické přívržence a řadové členstvo k upuštění od protibolševických akcí. Armádu usilovně budoval i Trockij. Do října 1918 měli bolševici k dispozici více než 100 000 vojáků, do jejichž čela byl postaven bývalý carský důstojník Michail Nikolajevič Tuchačevskij. Za jedno z prvních větších střetnutí se dá považovat bitva o Kazaň, v níž v září 1918 Rudá armáda dosáhla důležitého taktického vítězství, zničila jednotky Komuče a donutila československé legie ustoupit. Vedle Trockého byl hlavou operace Jukums Vācietis, velitel rudé lotyšské pěchoty.
Kolčakova vláda na Sibiři
Sám sebe prohlásil Kolčak za "všeruského vládce", přičemž území pod jeho kontrolou dosahovalo rozlohy 300 000 km2 a žilo zde 7 milionů obyvatel. Největším problémem pro Kolčaka v boji s bolševiky bylo jednak silné působení bolševických partyzánských oddílů a odpor vůči jeho ultranacionalistické a procarské politice, jednak rozpory mezi ním a zbytkem důstojníků a vojáků (těm se obecně – stejně jako jiným vojskům opozice – říkalo bílí či bělogvardějci). I kvůli jeho politice mu odmítli poskytovat vojenskou podporu Američané.
Irkutsk se však dlouho neudržel, a poté co ho obsadily síly levých eserů, vydaly československé legie Kolčaka i zlatý poklad, jenž se převážel na východ (stalo se tak mj. i z podnětu francouzského generála Janina). Leví eseři zformovali v Irkutsku tzv. Politický komisariát či Politické centrum, jež převzalo vládu ve městě. Dne 4. ledna 1920 Kolčak rezignoval a o šestnáct dní později předal Politický komisariát město bolševickému Vojenskému výboru. 6. března Politický komisariát a vojenský tribunál složený z bolševiků, levých eserů a menševického zástupce odsoudil Kolčaka a jeho druhého premiéra Viktora Pepeljajeva k smrti za teror proti civilistům, ozbrojený boj proti republice, kontrarevoluční aktivity a další protisovětské zločiny. Vyšetřování Politického komisariátu dospělo k závěru, že Kolčakův bílý teror přímo či nepřímo zahubil více než 110 000 civilistů. 6. února 1920 byl Kolčak oficiálně odsouzen, 7. února byl popraven. Teprve 7. března vstoupila do města Rudá armáda a oficiálně oznámila smrt Kolčaka. Ačkoli bolševici na Sibiři znovu ustanovili svou moc, jistou dobu stále ještě museli bojovat se zbývajícími cizími jednotkami, včetně československých.
Boje s Juděničem
Situace v severním a severozápadním Rusku byla odlišná. Zde sehráli primární roli v boji proti bolševikům západní interventi, především britský a americký kontingent, který obsadil v červnu 1918 Archangelsk a Murmansk. Významnou úlohu sehrál i generál Nikolaj Juděnič, podporovaný Brity. Bojovalo zde přes 13 000 intervenčních vojáků proti přibližně 14 000 bolševiků. Nejdůležitější bitvou v této části občanské války a jednou z nejdůležitějších vůbec se stala bitva o Petrohrad v říjnu a listopadu 1919. Před bitvou Lenin krátce uvažoval o evakuaci Petrohradu. Vojenský komisař Josef Stalin a lidový komisař vojenství Lev Trockij ho ale přesvědčili o nutnosti město bránit. Bolševici shromáždili 65 000 vojáků a proti nim vystoupila bělogvardějsko-estonská armáda pod vedením Juděniče a estonského velitele Laidonera o celkové síle 41 500 vojáků. Demoralizace Juděničových vojáků ovšem vedla k tomu, že mnoho jednotek ani nezaútočilo a už se vzdalo předem. Po sérii vzpour mezi bílými i interventy se britská vláda rozhodla stáhnout své síly, a s nimi ustoupili i Američané. Juděničova armáda se tak definitivně rozpadla. Souběžně s bojem proti Juděničovi a interventům museli bolševici bojovat i proti karelsko-finským nacionalistům a místním jednotkám finské armády.
Situace v jižním Rusku
Bitva o Caricyn
Za ruské občanské války byla každá z front velice rozdílná a "pestrá". To platilo i o jihoruské-kavkazské frontě, na níž v druhé polovině roku 1918 udeřili donští kozáci – ti disponovali asi 40 000 ozbrojenci. V srpnu 1918 zahájil generál Mamontov útok jezdectva na Caricyn, město důležité pro bolševiky vzhledem k jeho zásobovací a zemědělské podstatě (posílaly se odtud zásoby potravin a obilí na sever do Moskvy a Petrohradu). Jednalo se o první hromadné nasazení jezdectva v občanské válce a bolševiky to donutilo vybudovat si rychle vlastní kavalerii. Boje o město trvaly až do října, pak se Mamontov opět stáhl.
Hlavním vojenským komisařem bolševiků byl na této frontě Josef Stalin a jeho role při organizaci obrany byla později silně glorifikována. Již tehdy se projevovalo jeho extrémně autoritářské chování, nechal např. svévolně zatknout generála Sněsareva, carského důstojníka, který přešel k bolševikům. Teprve na Leninův a Trockého zákrok byl Sněsarev osvobozen.
Děnikinův postup na Moskvu
Z dlouhodobého hlediska byla pro bolševiky mnohem nebezpečnější Dobrovolnická armáda, jejíž velení převzal po smrti generálů Kornilova a Alexejeva v září 1918 Anton Děnikin. Jednotkám této armády se od jara do podzimu 1919 podařilo dosáhnout řady úspěchů, zčásti zcela překvapivě. 20. září padl Kursk a 14. října dokonce Orel, ležící pouhých 400 km od Moskvy. Poté však následovala ofenzíva bolševiků, především jezdectva Semjona Buďonného, a na děnikinovce dopadala rána za ranou. Do ledna 1920 byli omezeni už jen na oblast při Černém moři u Novorossijska, odkud je anglické lodě evakuovaly na Krym. Děnikin rezignoval na velení a jeho nástupce Pjotr Wrangel musel opustit i se svými bojovníky teritorium Ruska. Na jižní frontě bylo příčinou neúspěchu bílých jednak přílišné vysunutí čelních jednotek na sever, jednak snaha restituovat některé předrevoluční poměry – podobně jako v případě Kolčaka. Teror děnikinovců byl obecně zhruba stejný jako teror jejich protivníků.
Kavkaz
Na Kavkaze (zejména v Ázerbájdžánu) došlo k několika probolševickým vzpourám, jež vyvrcholily vytvořením tzv. bakuské komuny. Ta byla sice krátce po svém vzniku zlikvidována nacionalistickými musavaty, kteří přizvali do země britské intervenční jednotky, protibolševické síly se tu však udržely jen dočasně. Poté, co utrpěly porážku, zaútočili bolševici proti nezávislým kavkazským republikám a jednu po druhé je ovládli.
Válka na západě
První boje začaly už v únoru 1918, kdy po prvním a neúspěšném kole vyjednávání v Brest-Litevsku zaútočila vojska Ústředních mocností proti bolševické Ukrajině a Bělorusku, velice rychle se dostala hluboko do ruského území a obsadila většinu běloruských krajů a polovinu Ukrajiny včetně Kyjeva. Tam vznikl loutkový stát Ukrajinská lidová republika (ULR) pod vedením již zmíněného hetmana Skoropadského. Ten si počínal poměrně nezávisle, uzavřel příměří s bolševiky a provedl řadu reforem, ovšem na úkor demokratizace. Byl silně prorusky zaměřený a jeho kabinet tvořili z velké části monarchisté a konzervativci. Poté, co v západní Evropě skončila první světová válka, odmítli bolševici respektovat platnost brestlitevské mírové smlouvy a fakticky si nárokovali území patřící carskému Rusku před válkou. Prohrou Německa skončila i vláda Skoropadského, který nebyl s to se bez německé vojenské pomoci udržet a byl sesazen nacionalistickým kozákem podporovaným ukrajinským rolnictvem, Simonem Petljurou. Kromě nyní již propolské ULR se na ukrajinském území utvořila ještě Ukrajinská sovětská socialistická republika vedená bývalým rudým námořníkem ukrajinského původu Pavlem Dybenkem a anarchistické Svobodné území, na němž byl největší autoritou Nestor Machno. V severní části západní fronty, v Pobaltí, vzniklo i několik krátkodobých sovětských států, především Estonská komuna pracujícího lidu vedená Janem Anveltem, jež existovala od listopadu 1918 do června 1919 a zanikla během estonské války za nezávislost, Litevsko-běloruská sovětská socialistická republika a Lotyšská sovětská socialistická republika vedená Pēterisem Stučkou (prosinec 1918 – leden 1920). V roce 1918 se polský vojevůdce Józef Piłsudski rozhodl vytvořit tzv. Mezimořskou federaci a učinit z Polska velmoc rozkládající se od Baltu až k Černému moři. S tímto cílem zahájil válku proti Západoukrajinské lidové republice, jež byla odštěpkem od Ukrajinské lidové republiky, obsadil ji a uzavřel spojenectví s ULR. Za účelem boje proti bolševikům vtáhla polská armáda do Kyjeva, kde měla vojensky podpořit prezidenta Petljuru. V únoru 1919 napadli Poláci sovětskou Ukrajinu a Bělorusko, v červnu 1920 už jejich armáda držela celé Bělorusko a většinu východní Ukrajiny. Pak se ale karta obrátila, bolševické síly se přeskupily a získaly posily ze Sibiře, kde byla o několik měsíců dříve poražena kolčakovská vojska, a jednotky z Kavkazu. Mimo to se k bolševikům přihlásilo více než 14 000 bývalých carských důstojníků, přes 100 000 dezertérů a tisíce civilistů. Koncem června 1920 sovětské síly dosáhly Kyjeva, odkud se stáhla většina polské a ukrajinské lidové armády směrem na západ.
Důsledky
Primárními důsledky občanské války byl hladomor a hospodářský rozvrat (úroveň výroby dosahovala na konci roku 1921 úrovně z let 1780–1790, tedy 13% předválečné úrovně). Bolševici nicméně porazili všechny své hlavní soupeře, a třebaže je ještě čekala válka s Polskem (viz rusko-polská válka), nastolili definitivně svou moc v šestině světa. Jejich stranická diktatura se během války nesmírně upevnila a v rámci strany samotné byly postupně odbourány všechny náznaky kolegiálního rozhodování.
Literatura
- MALIA, Martin. Sovětská tragédie : dějiny socialismu v Rusku v letech 1917-1991. Praha : Argo, 2004. 566 s. ISBN 80-7203-566-5.
- PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Praha : Argo, 1998. 396 s. ISBN 80-7203-081-7.
- SERVICE, Robert. Lenin : životopis. Praha : Argo, 2002. 496 s. ISBN 80-7203-415-4.
Související články
- Válečný komunismus
- Polsko-sovětská válka
- Kronštadtské povstání
- Tambovské povstání
- Bělogvardějská námořní eskadra
Externí odkazy
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |