V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Ivan Martin Jirous

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 5. 6. 2014, 01:14; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)


Ivan Martin Jirous (* 23. září 1944, Humpolec), známý též pod přezdívkou Magor nebo Magor Jirous, je český básník, publicista a výtvarný kritik, významná osobnost českého undergroundu. Je známý především spoluprací s nezávislou rockovou skupinou Plastic People of the Universe. V době normalizace byl nekolikrát vězněn. Je držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně.[1]

Obsah

Život

Mládí

Jirous se narodil v rodině berního úředníka a učitelky v Humpolci, kde také složil maturitní zkoušku na SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola dr. A. Hrdličky a Základní devítiletá škola v Humpolci, dnes Gymnázium dr. A. Hrdličky). Původně chtěl studovat FAMU, ale jeho bratranec a redaktor časopisu Výtvarná práce Jiří Padrt ho nasměruje na kunsthistorii.[2] V roce 1962 složil přijímací zkoušky na obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Podle tehdejších pravidel musel před vysokoškolským studiem rok manuálně pracovat, v Jirousově případě jako stavební dělník a topič. Řádně studoval teprve v letech 1963 až 1968. Tématem jeho diplomové práce byla vizuální poezie v díle básníka Jiřího Koláře a Henri Michaux.[3]

Rodinné vztahy

Poprvé se Jirous oženil s Věrou Vařilovou (* 1944), básnířkou a historičkou umění.[4] V roce 1976 se Jirous oženil podruhé, tentokrát s malířkou Juliánou Stritzkovou (* 1943), vnučkou Josefa Floriana. S Julianou měl Jirous dvě dcery, v roce 1980 Františku a v roce 1981 Martu.[5] Jirous prožil velkou část dětství svých dcer ve vězení, ale s rodinou udržoval korespondenci, krátce poté, co byl propuštěn se ale manželství rozpadlo.[6] Dcera Františka dodnes vydala dva romány, Marta navázala na poetiku svého otce v básnické sbírce Procházka s andělem. Podle rodného listu je jeho synem také herec, spisovatel a dýdžej Tobiáš Jirous. Přestože Ivan není jeho biologickým otcem (Tobiáš je synem Jiřího Němce), byly mu v komunistickém kriminále na Tobiáše strhávány alimenty.[7] Dnes je družkou Ivana Jirouse písničkářka Dáša Vokatá.[8]

Underground

Na konci 60. let byl ministrem vnitra skupiny, která vznikla v hospodě u Křížovníků na Starém Městě Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kde mimo jiné působili Karel Nepraš a Eugen Brikcius, který je autorem přízviska Magor. Byl přítel filozofa a básníka Egona Bondyho. Své první básně publikoval Jirous časopisecky, například v Sešitech nebo Mladé tvorbě. Už roku 1967 se sblížil s undergroundovou skupinou The Primitives Group, později od roku 1969 byl uměleckým vedoucím a manažerem Plastic People of the Universe(PPU). Pro jeho postoje k totalitnímu režimu mu nebylo umožněno profesionálně se věnovat literatuře. Musel tedy střídat zaměstnání jako noční hlídač, zahradník, případně byl bez zaměstnání, za což mohl být kdokoliv souzen za příživnictví. Za svou organizátorskou a uměleckou činnost, kterou provozoval navzdory cenzuře společenského života byl pětkrát trestán soudem k odnětí svobody, často podle vykonstruovaného paragrafu 202 - výtržnictví, odseděl si celkem 8,5 roku nepodmíněně, z toho čtyři v III. (nejpřísnější) nápravně výchovné skupině Valdického vězení. Poprvé ve vězení byl v letech 1973–1974 za vyprovokování verbálního incidentu v hostinci U Plavců s majorem StB ve výslužbě, kde byl odsouzený společně s Brikciusem, Daníčkem a Kořánem. Po zpěvu písně „Zahnat Rusy-vrahy do pekel kam patří“ a verbální výměně slov mezi majorem a skupinou Křížovnické školy, snědl Jirous střed výtisku Rudého práva, prostrčil jím hlavu a prohlásil „Dnes jsem snědl Rudé právo, takhle jednou sežereme Bolševiky“.[9] Klíčovou se stala jeho Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975, která vyšla i v exilu, a lze ji považovat i za programové prohlášení nepolitického volného uskupení českého undergroundu, jehož program lze shrnout:[10]

  1. Radikální odmítání jakéhokoliv nátlaku
  2. Zřeknutí se závazného uměleckého programu
  3. Zdůrazňování autentičnosti v životě a v umělecké tvorbě
  4. Vymezení vůči totalitním strukturám
„ „Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče.“ “

Sestavil antologii undergroundové poezie nazvanou Egon Bondy k 45. narozeninám Invalidní sourozenci.[11] Uspořádal několik pololegálních festivalů nezávislé kultury:

  • v roce 1974 v Postupicích I. festival druhé kultury v ČSSR
  • v roce 1976 v Bojanovicích II. festival druhé kultury, který se konal jako opožděná oslava svatby Jirouse a Juliány[12]
  • a po dalším věznění se jen účastnil v roce 1977 na Hrádečku u Trutnova (u Václava Havla): III. hudební festival druhé kultury.

Druhé vězení bylo v létech 1976–1977 za hudební činnost s PPU spolu s hudebníkem a knězem Svatoplukem Karáskem, Pavlem Zajíčkem z hudební skupiny DG 307) a Vratislavem Brabencem z PPU. Celý soudní proces byl režimem silně medializován jako odstrašující případ buřičů a chuligánů. Byl o nich Československou televizí natočen tendenční dokumentární film Atentát na kulturu a díl z TV seriálu Major Zeman část s názvem Mimikry (v hlavní roli s Jiřím Lábusem), kde jsou líčeni jako narkomani a teroristé. Tento proces poprvé spojuje původně apolitický underground s disentem, který vyúsťuje v založení Charty 77. Po návratu Jirous podepisuje Chartu 77, další koncerty se konají již jen jako soukromé akce, veřejné vystupování jeho kapely PPU je zakázáno. Měsíc po návratu byl opět zatčen za proslov na výstavě Jiřího Laciny ve kterém mluvil o nepřekonatelném rozdílu mezi oficiální a neoficiální kulturou a byl vězněn 1977-1978. Roku 1979 se podílel na založení samizdatové edice Vokno, píše prózu dodnes nedokončenou, Pravdivý příběh Plastic People. Stává se také členem VONS.[13] Čtvrté odnětí svobody bylo za zhotovování, vydávání a rozšiřování časopisu Vokno společně s Františkem „Čuňasem“ Stárkem a Michal Hýbkem, Milanem Fričem a Jaroslavem Chnápkem. Proces probíhal v květnu 1982 za přísných bezpečnostních opatření a přítomnosti vybraných účastníků loajálních k totalitnímu režimu. Rozsudek podle požadavků třídní justice byl vynesen mimo jiné na základě znaleckého posudku PhDr. DrSc. Vítězslava Rzounka; články Vokna byly v rozsudku označeny jako protispolečenské s hrubě neslušnou tématikou a odsouzení činili tak ze zjevné neúcty ke společnosti.[14][15] Jirous byl vězněn 1981–1985 formálně za výtržnictví a podle Amnesty International a VONS nepodložené nelegální držení drog (údajné nalezení marihuany při domovní prohlídce). V roce 1984 byl Amnesty International vyhlášen vězněm měsíce.[16] [17] V létech 1985–1987 měl ochranný dohled (součást posledního rozsudku), denně se musel v určenou hodinu hlásit na služebně Veřejné bezpečnosti v Telči.[18] Páté věznění bylo za ručitelství pravosti podpisů petice „Tak dost“, která byla organizována jako protest za smrt disidenta Pavla Wonky a vraždy totalitního režimu v 50. letech. Formálně byl souzen za „útok na státní orgán a orgán společenské organizace“ spolu s Tichým a vězněn v létech 1988–1989, až 25. listopadu 1989 mu prezident republiky zbytek trestu prominul.

Po roce 89

Po roce 1989 se stal členem českého PEN klubu.[19] Spolu s Jiřím Pencem napsal protest ministru vnitra proti zásahu na CzechTek 2004.[20] Dnes žije střídavě v Praze a v bývalé zemědělské usedlosti na Vysočině v Prostředním Vydří u Dačic. Zde se také každoročně po revoluci do roku 2005 konal hudební festival Magorovo Vydří. Od roku 2006 kdy byl jeho průběh znemožněn vyhláškou města Dačice[21] je akce pořádána na 

v Meziříčku u Želetavy.

Ačkoliv jeho přítel Jaroslav Erik Frič ho označuje za „ctitele čistoty, něhy a spravedlnosti“[22], bývá Jirous v opilosti vulgární, konfliktní a někdy i fyzicky agresivní, což je mu v jeho blízkém okolím pro jeho jiné kvality a zásluhy často tolerováno.[23] Někdy se však proto dostane do konfliktu se zákonem, jako byl například teatrální výstup na náměstí v Jihlavě.[24] Rád také své přátele uráží, nebo se stávají terčem jeho břitkého humoru v souladu s někdejší skupinou Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu: „Jo, a dej tam taky prosím tě, že mi vadí, když Kubišová jí psy.“[25]

Dílo

Typické pro Jirousovy básně je střídání zdánlivě se vylučujících prvků katolické religiozity se stylizací autora do villonovského hrdiny-vyděděnce. Dalším typickým znakem jeho děl je útržkovitá větná skladba a estetizace vulgarismů.

Básnické sbírky

  • Magorův ranní zpěv, samizdat 1975 - souborné vydání jeho prvních básní
  • Magorova krabička, samizdat 1979
  • Mládí nevykouřené, samizdat 1975, 1979 a 1980 - ve všech třech prvních sbírkách je patrná inspirace poezií Egona Bondyho
  • Magorovo borágo, samizdat 1981
  • Magorova mystická růže, samizdat 1981
  • Magorovy labutí písně, samizdat 1985, Londýn 1989 - vrchol Jirousovy básnické tvorby; autentické zážitky - vznikala ve valdickém věznění a byla z něj propašována do exilu, psaná často ironizující epigramatickou formou; Protože ve vězení nemohl psát, musel si celou sbírku zapamatovat. Za ni také obdržel cenu Toma Stopparda
  • Ochranný dohled, samizdat 1985 - tematicky navazuje na Magorovy labutí písně
  • Magorovi ptáci, 1987
  • Magorova summa, 1998 - chronologicky uspořádaný soubor téměř všech Magorových textů z let 1975-1997, obsahuje celkem třináct básnických sbírek, z nichž dvě jsou publikovány vůbec poprvé. Obdržel za ni také literární cenu Kniha roku 1998 v anketě Lidových novin.
  • Magorova vanitas, 1999
  • Ubíječ labutí, 2001
  • Rattus norvegicus, 2004
  • Okuje, 2008

Pro děti

  • Magor dětem, (1982-1986) samizdat 1986 - básně a pohádky psané v dopisech z vězení svým dcerám

Další knihy

  • Magorův zápisník, 1999, kompilace kulturních textů a esejů z období 1965-1990.
  • Magorovy dopisy, 2006, dopisy z let 1973-1985, které psal svým ženám Věře a Julianě z českých věznic. Za tuto knihu obdržel její autor Cenu Jaroslava Seiferta - „Cenu za celoživotní básnické dílo a vězeňskou korespondenci“, a také literární cenu Kniha roku 2006 v anketě Lidových novin.
  • Humpolecký Magor. 2007, sborník vzpomínek jeho spolužáků a učitelů ze středoškolských let Jirousových v Humpolci, které jsou doplněny jeho dosud nepublikovanými texty.

Citáty

„ Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku, přistříhněte si vlasy, jenom tak trošku, a budete moci hrát, je třeba říct ne. Jakmile ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) řekne - změnte si název a budete moci hrát dál to, co hrajete, je třeba řici - ne, nebudeme tedy hrát. “

Odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Ivan Martin Jirous

Reference

Související články

Externí odkazy


Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Ivan_Martin_Jirous“