Asfalt
Z Multimediaexpo.cz
Asfalt je jedna z živic, které se vyskytují v přírodě buď společně s jinými, nebo samostatně v různém geologickém prostředí, hlavně v sedimentech formací, které jsou známy jako naftonosné. Získává se z ropy jako zbytek po vakuové destilaci. Je to ta nejhustší složka ropy s nejvyšším bodem varu. Nejčastěji se využívá při stavbě silnic, ale jeho využití je rozmanitější, už jen díky tomu, že taje při pouhých 70 až 100 °C.
Druhy asfaltu
- přírodní
- kamenouhelný
- hnědouhelný
- dehtový
| Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že jí vhodně vylepšíte. Konkrétní problémy: Heslo Asfalt z Ottova slovníku naučného. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl. |
|
Asfalt jest látka živičnatá (bituminosní), složená v podstatě z uhlíku, vodíku a kyslíku a někdy i dusíku, jež se rozpouští v Diethyletheru, sírouhlíku, oleji terpentinovém a olejích dehtových, a dělí se na Asfalt přirozený a umělý. Asfalt přirozený či smůla skalní (Erdpech, Erdharz) čítá se mezi nerosty (pryskyřice zemní), jest skupenství buď pevného, o tvrdosti soli kamenné (2) anebo kapalného (franc. malthe), černý nebo černohnědý, lesku mastného a hustoty 1,1 až 1,2. Zapáchá po živici (bitumenu), taje asi při 100 °C., snadně se zapálí a hoří plamenem svítivým a silně čmoudícím. V kusech vyskytuje se v Mrtvém moři a v Asfaltovém jezeře (Pitch lake) na ostrově Trinidadu, kteréž jest pro obchod naleziště nejdůležitější; jako napustivo pronikl pískovce třetihorní (molasse) u Clermont-Ferrandu, břidlici v Tyrolsku u Seefelda, ve Francii u Autuna, u Buxièr a j., vápence jurské ve Francii u Seyssela na Rhôně, ve Švýcarsku u Traversa, v Elsasku u Lobsanna. v Hannoversku u Limmera, v Tyrolsku u Seefelda; s jemným pískem smíšen jest u Chamalièry, s pískem křemenitým ve Španělsku u Maesta. V míře nepatrné sklípkovitě v troušen vyskytuje se v Čechách u Malé Chuchle, Oustí n. L. a Semil, na Moravě u Chlebovic, Letovic, Místku a Mikulova, ve Slezsku u Bílska, Skočova a Těšína. Jiná naleziště jsou u Dubrovníka, Neapole, Chieta, na ostrově Brazze, na Kubě a v Jižní Americe. Asfalt (přirozený) cenil se již ve starověku, a samo řecké jméno jeho asfaltos (od ‚sfalťxw = upevňuji) svědčí o výtečných vlastnostech. Sloužilť ve stavitelství za maltu, jak dokazují zříceniny babylónské a memfidské, a přispěl zachovati mumifikované mrtvoly starých Egypťanů až na naše doby. S podivením jest, že potom užívání asfaltu upadlo v zapomenutí, a teprv po několika tisíciletích, v tomto století, upozornili inženýři Darcy, de Coulaine, Fournel na výborné vlastnosti asfaltu. Inženýr Malo právem pokládá se za zakladatele novověkého průmyslu asfaltového, zejména pokud se týče potřeb stavebních. Asfaltu užívá se ve stavitelství pozemním i silničném, a jde-li o to, zabrániti přístup vlhku, kde není látky, jež by asfalt nahradila. Při pracích stavebních potřebuje se nejvíce buď drti asfaltového vápence. Drť vyráběla se dříve mírným zahříváním vápence asfaltového, jenž se teplem rozpadá; nyní se vyrábí buď pouhým rozdrcením anebo zároveň roztrháním železnými, bodlinami posázenými válci, které se otáčejí nestejnou rychlostí, čímž se dostanou kusy těžké 300 až 400 g; ty rozdrobí se pak na dobro ve mlýnech odstředivých (Carrových, Vapartových). Drť vápence asfaltového zahřáta a pak stlačována scelí se, čímž se stává způsobilou pokrývati souvislou vrstvou asfaltu plochy rozsáhlé, na př. silnice. Asfalt přirozený destillován poskytuje parafín a tekuté oleje svítivé. (Vesmír, 1885; Léon Malo, Sur 3/4asphalte, Paříž, 1861 a 1879). Hjn. Plk. asfalt umělý (mastic factice) jest zbytek dehtu kamenouhelného po destillaci více nebo méně vysoko hnané. Kryje se to pojmem smůla minerálná měkká (zbytek po destillování poloviny těžkých olejů dehtových) a smůla tvrdá (Hartpech), a jest to látka beztvárná, černá, lomu lasturného. Rozpuštěn v olejích dehtových skýtá tekutinu černou, která sluje asfaltem oživeným (brai demigras, revivifié), a užívá se ho na přípravu lakův a pokostů. Rn. Asfalt litý (asphalte coulé, Gussasphalt) jest směs asfaltového mastiku s hrubým pískem. Do kotlu dá se čištěná živice, roztaví se, pak přidávají se kusy mastiku z bochníků na 8 až 10 dílů rozlomených, při tom stále se zahřívá, až se mastik rozleje; do toho nasype se potom čistého, suchého, hrubého písku, míchá neustále, a když každé zrnko písku asfaltem obaleno, může se líti; zahřívati nemá se pod 150 °C. a přes 170 °C. Množství živice čištěné, dané na počátku do kotlu, závisí na množství živice v mastiku: čím tento tučnější, tím méně živice se přidá; kolik písku se přimíchá. závisí na účelu, a jde-li o asfaltování cest, na teplotě letní; u nás mísívá se mastik s pískem co do váhy v poměru as 2: 1, v krajinách teplejších jde se na poměr 1: 1, ale nikdy nesmí písku býti více než tolik, aby zůstalo každé zrnko obaleno asfaltem; dle toho třeba u nás na 1 m3 [Asfalt]-u litého as: 100 kg živice čištěné, 1500 až 1600 kg mastiku a 700 až 800 kg hrubého písku. Podklad asfaltu litého musí býti a) úplně nepoddajný, poněvadž vrstva asfaltu jest tenká a tedy sama obtížení nésti nemůže; b) úplně suchý, protože v případě opačném horký asfalt vyvodí páry, které brání, aby povlak asfaltový těsně nepřilnul k podkladu, které činí jej nesouvislým a následkem toho netrvalým. Rozestírá se v pruzích 1 až 1,5 m š., jež posypou se hned pískem aneb moučkou vápennou. Pik. asfalt pěchovaný (asphalte comprimé, Stampfasphalt). Drť asfaltového vápence zahřívá se v nádobách, jimiž se točí, aby se drť nepřipekla, a to při teplotě asi 110 °C. (traverský tučný vápenec asfaltový snese až 140 °C.); nádoby ty mají otvor, aby ubíhati mohly páry vodní a lehké oleje, které by jinak překážely dokonalému spečení při pěchování. Horká drť vozí se na místo potřeby v karách uzavřených, a to i na 10 km daleko, aniž vychladne o více než 2 až 3°; tu se rozestírá v pruzích na podklad nepoddajný, suchý a srovnaný, v tloušťce as o 1/2 větší, nežli má býti tloušťka vrstvy upěchované. Jelikož se horká drť asfaltová sbaluje as jako sníh, když taje, jest obtížno rozestříti ji rovnoměrně, a proto se zavádějí pravídka s kolečky na koncích, která odestávajíce od podkladu o tloušťku vrstvy shrnují při pohybu svém přebytek drti. Hned za rozestírači jdou pěchovači, stloukajíce vrstvu pěchovačkami železnými, as 20 kg těžkými, jež napřed se zahřejí, aby se drť na ně nelepila; potom se upěchovaná vrstva hladí žhavými želízky as 25 kg těžkými, a pokud ještě jest měkká, posype se jemným pískem. V Berlíně užili na pěchování stroje, při němž pracuje řada pěchovaček, as jako stoupy na tříslo; také válcův ohřívaných se užívá.
Reference
Tento článek obsahuje text (volné dílo) z hesla „Asfalt“ Ottova slovníku naučného, jehož autorem je Kristian Petrlík (1842–1908).
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |