Láska

Z Multimediaexpo.cz

Srdce je v západní kultuře chápáno jako symbol lásky
Novomanželé

Láska je, všeobecně vzato, silná emoce vyjadřující hluboké osobní zaujetí a náklonnost. V češtině však toto slovo může nabývat mnoha významů. Označuje se jím například důležitý vztah (láska mezi dvěma lidmi, láska k vlasti), nebo spokojenost nad chvílí zábavy („Miluji ten film“). Také se jím může označovat pohlavní styk („milovat se“, „prodejná láska“). Z filozofického hlediska může být láska lidskou ctností („Jedná se všemi s láskou“). V některých vírách termín „láska“ popisuje základ veškerého bytí („Bůh je láska“). [1] Pro svůj velký psychologický význam je láska jedním z nejpopulárnějších námětů v umění – knihách, filmech, divadelních hrách i písních mnoha žánrů. Den svatého Valentýna (14. února) je v anglosaských zemích slaven jako svátek lásky. V českých zemích je také za svátek zamilovaných považován 1. květen (1. máj).

Obsah

Rozdělení významů

Objektivní rozdělení a popsání všech významů lásky prakticky není možné, protože vnímání lásky je velmi závislé na osobních vlastnostech a zkušenostech každého člověka. Velké rozdíly jsou také mezi kulturami a v čase (např. ve starověkém Řecku byla láska definována zcela odlišně). I přes velkou subjektivitu výkladů je ale možné rozlišit tyto obecné kategorie:

Interpersonální (mezilidská) láska

Vyznání lásky

Nejčastěji se slovem láska popisuje interpersonální láska, neboli láska mezi lidmi. Zde se tímto pojmem vyjadřuje silné citové zaujetí k jiné osobě (nebo osobám), spojené se šťastnými pocity v přítomnosti milované osoby. Může se jednat jak o oboustranný vztah, tak i o jednostranný neopětovaný cit. I zde lze rozlišit více druhů mezilidské lásky, avšak kvůli komplikovanosti pocitů s nimi spojených a velké subjektivitě vnímání lásky se mohou tyto kategorie i jejich definice u každého člověka lišit. Nejčastěji se rozdělují tyto významy:

  • „klasická“ láska: Silný citový vztah mezi dvěma osobami, který je založený na vzájemné znalosti a důvěře. Jedná se prakticky o velmi pevné přátelství, které je většinou provázené sexuálním stykem.
  • zamilovanost: V některých pojetích je láska ztotožňována se zamilovaností, v jiných je zamilovanost považována za dočasnou fázi lásky a v dalších je zamilovanost od lásky zcela odlišována. V případě, kdy je od lásky odlišována, se zamilovanost většinou definuje jako cit, který je založený více na emocích než na rozumu. Vyznačuje se závislostí na partnerovi, kdy člověk v nepřítomnosti partnera propadá pocitům prázdnoty a smutku, někdy i žárlivosti. Velmi často se mluví o tzv. slepé zamilovanosti, kdy člověk zcela přehlíží chyby a nedostatky druhého, byť by byly sebezjevnější. Tyto charakteristiky se poté v definicích „klasické“ lásky neobjevují.
  • platonická láska: Vztah velmi podobný klasické lásce (zamilovanosti), ale bez přítomosti sexuality (partneři spolu nemají pohlavní styk). Termínem platonická láska se v běžné řeči velmi často označuje láska neopětovaná (obzvláště v pubertálním věku), toto označení je však mylné.[2]
  • mateřská (příbuzenská) láska: Láska bez sexuálního podtextu, vyznačující se pečováním o druhého a plnění jeho potřeb. Staří řekové tento druh lásky pojmenovali storgé.
  • láska k idolu: velmi častá v pubertálním věku. Jedná se prakticky o zbožňování určité osoby, například příbuzného, učitele, známého umělce, politického vůdce atd.

Výše jmenované jsou pouze nejčastěji diskutované formy mezilidské lásky, ovšem vzhledem k subjektivitě tématu může každý člověk rozlišovat mnoho dalších druhů, nebo naopak některé z nich kvůli jejich podobnosti sloučit dohromady (nebo nerozlišovat různé druhy lásky vůbec).

Láska sebe sama

Obraz Narcissus od Michelangela Caravaggia

Zdravé sebevědomí se dá označit za lásku sebe sama. V tomto případě se jedná o ochotu člověka dbát o své tělo, zlepšovat se jak po fyzické, tak duševní stránce a tolerovat některé své nedostatky. Přehnaná láska k sobě samému spojená s přehlížením okolního světa se nazývá narcisismus, podle řecké báje o krásném mladíkovi Narcisovi, který se zamiloval do vlastního odrazu na hladině studánky.

Impersonální (neosobní) láska

Impersonální láska je láska ke zvířatům, předmětům, hodnotám, nebo činnostem, větišnou bez sexuálního faktoru. I tato kategorie je velmi subjektivní a obtížně definovatelná, lze tu ale rozlišit několik nejznámějších druhů impersonální lásky:

  • Láska k vlasti (vlastenectví)
Podrobnější informace naleznete na stránce: Vlastenectví
Vlastenectví (patriotismus) je láska k vlasti nebo k určitému zeměpisnému, společenskému, ekonomickému, politickému a kulturnímu prostředí, v němž národ existuje. Narozdíl od úzce pojatého nacionalismu nevylučuje úctu k jiným národům.[3]
  • Láska k lidstvu
Láska k lidstvu jako celku (nebo obecně k celému světu) se dá také zařadit do kategorie impersonální lásky, protože zde nejde přímo o lásku k lidem jako jednotlivcům, ale spíše o lásku k idei lidstva a jeho hodnotám. Podobným postojem (ovšem s přítomností sexuálního faktoru) se vyznačovalo hnutí Hippies, které působilo v USA v 60. letech minulého století.

Další velmi rozšířené druhy impersonální lásky jsou např. láska k jídlu, penězům, zvířatům, hudbě, ke své práci, k určitému předmětu ve škole atd. Pokud se v impersonální lásce vyskytuje i sexuální faktor, pak se mluví o tzv. parafilii (sexuální deviaci).

Další významy

  • Pohlavní styk
Slovem láska můžeme označovat i pohlavní styk (viz často užívaný slovní obrat „milovat se“). V tomto případě spolu partneři nemusí mít žádný citový vztah.
Vztah lásky se sexualitou je předmětem nejrůznějších tvrzení a interpretací. Erotická přitažlivost a náklonnost je na jednu stranu považována za jeden z možných podnětů k lásce, na druhou stranu přímé sexuální projevy, nebo jen vědomí souvislosti s erotickou láskou, se považují za nežádoucí nebo nevhodné v určitých pojetích lásky. Mnoho etických systémů například odsuzuje sexuální vztahy mezi členy rodiny, u dětí, nebo mimo závazný vztah.
Vědní disciplína zabývající se sexuální láskou a jejími projevy se nazývá erotologie.
  • Láska jako ctnost
Láska se dá považovat i za lidskou ctnost. V tomto kontextu vidí lásku například křesťanská víra. Tento význam je zaměnitelný za lásku k lidstvu, v obou případech se jedná o lásku k lidem jako celku a ochotu pomáhat ostatním. Chování sledující prospěch ostatních lidí se nazývá altruismus.
  • Náboženská láska (láska k Bohu)
V křesťanství je láska základní charakteristikou vztahu jednak mezi Bohem a člověkem a jednak mezi lidmi navzájem, a je tedy také hlavním požadavkem kladeným na každého křesťana.[4]Papež Benedikt XVI. v roce 2006 sepsal encykliku Deus caritas est (Bůh je láska), ve které se zabýval tématem lásky v Křesťanství.
Podrobnější informace naleznete na stránce: Láska v křesťanství
Mnoho náboženství také rozlišuje sexuální lásku mezi lidmi a lásku jako základ veškerého bytí, popřípadě jako způsob, jakým dosáhnout osvícení.

Některé biologické a z nich odvozené ideologické teorie pojímají lásku jako funkci, která má sloužit reprodukci, tedy schopnost získat vhodného partnera, udržet si jej, reprodukovat se a investovat se do rodičovské péče.[5]

Definice lásky podle novodobých psychologů

Obraz Le printemps, který namaloval francouzský malíř Pierre Auguste Cot
  • „Kladný, silný emocionální vztah k osobě, ideji nebo věci, v některých podobách přecházející až k obecnějšímu ztotožnění s altruistickými morálními hodnotami. Může být také součásti diagnostické bipolární škály láska – nenávist“ (Psychologický slovník, Jan Hartl a Helena Hartlová)[6]
  • „Vztah mezi dvěma lidmi charakterizovaný silnou citovou vazbou, nezištností, stálostí, vytrvalostí, odpovědností a vzájemnou věrností. Stadium, které může navazovat na stav zamilovanosti a přitažlivosti. V přeneseném významu též vztah ke skupině lidí, idealizované osobnosti nebo ideji, který je tak silný, že jedinec klade sebe a své zájmy až na druhé místo. Ve třetím významu je láska totožná s romantickou zamilovaností.“ (Sociologický slovník, Jan Jandourek)[7]
  • Americký psycholog Robert J. Sternberg vytvořil typologii mezilidských vztahů založenou na třech základních rozměrech lásky: vzájemné blízkosti (intimacy), vášni (passion) a oddanosti (commitment). Na tomto základě rozlišoval 8 stavů:[8]
    • neláska (nonlove, nepřítomen žádný základní rozměr)
    • zalíbení (liking, přítomna intimita)
    • zamilovanost (infatuated love, přítomna vášeň)
    • prázdná láska (empty love, přítomna oddanost)
    • romantická láska (romantic love, přítomna intimita a vášeň)
    • přátelská láska (companionate love, přítomna intimita a oddanost)
    • osudová láska (fatuous love, přítomna vášeň a oddanost)
    • dokonalá láska (consumate love, přítomny všechny tři rozměry)
Podrobnější informace naleznete na stránce: Trojúhelníková teorie lásky
  • Australský psycholog J. T. A. Condon lásku charakterizoval v rámci své teorie vazby (attachment, v češtině se překládá též jako přilnutí).[5][9]
  • Kanadská psycholožka Beverley Fehrová rozlišila pomocí faktorové analýzy 9 typů lásky: [10][11]
    • zalíbení (affection): přátelská neintenzivní láska, vzájemná blízkost, s objímáním a polibky, bez sexuálního styku
    • sexuální láska (sexual love): zamilovanost, chtíč, závislost, spíše krátkodobá láska
    • platonická láska (platonic love): přátelská intenzivní láska, velká vzájemná důvěra a spřízněnost, bez sexuálního styku
    • přátelství (friendship): empatie, sdílení společných zájmů, upřímnost, podpora druhého
    • romantická láska (romantic love): idealistická, pohádková láska, zamilovanost, nervozita, trávení času společně
    • dětská láska (puppy love): krátkodobá zamilovanost, nerozumné chování, stydlivost
    • vášnivá láska (passionate love): intenzivní sexuální láska, většinou krátkodobá, velká intimita
    • pobláznění (infatuation): slepá zamilovanost, krátkodobá láska
    • oddanost (commited love): dlouhodobá oddaná láska, vzájemná důvěra a blízkost, většinou se sexuálním stykem

Lidové teorie o lásce

Polibek na lavičce
Polibek v umění

„Protiklady se přitahují“

Mezi širokou veřejností je velmi rozšířeno rčení prohlašující, že se „protiklady přitahují“, tzn. že si lidé vybírají partnery, kteří se od nich odlišují. Tomuto tématu se věnovaly různé výzkumy lidských vztahů s rozdílnými závěry. Někteří odborníci věří, že si lidé hledají partnery s prakticky identickými vlastnostmi, jiní naopak prohlašují, že si lidé hledají partnery, kteří je budou svými vlastnostmi doplňovat. Například v dotazníkovém průzkumu časopisu Evolutionary Psychology byla prokázána většinová shoda mezi uváděnými vlastnostmi ideálního partnera a vlastnostmi vyplňovatelů (od 0.51 do 0.62), tzn. lidé ve většině do dotazníku uváděli, že by jejich partneři měli mít podobné vlastnosti. Když byli ale respondenti poté dotázáni ústně, nejčastěji odpovídali, že by chtěli partnery s opačnými vlastnostmi (nejspíše pod vlivem tohoto všeobecně rozšířeného rčení).[12] Podle některých odborníků ale z krátkodobého hlediska reálný výběr partnerů většinou neodpovídá ani tomtuto rčení, ani uváděným vlastnostem ideálního partnera. Podle Haralda Brauna, německého spisovatele zabývajícího se láskou, bývá pro lidi zoufale hledající lásku jediné kritérium zájem druhého partnera, zatímco u ostatních hraje velkou roli první dojem a schopnost partnera uspokojovat emocionální potřeby.[13] Většina autorů se ale shoduje v názoru, že pokud mezi partnery není alespoň částečná shoda v charakteru a zájmech, tyto vztahy se po určité době rozpadají. Nejvíce dlouhodobých vztahů podle nich tedy bývá mezi partnery s podobnými zájmy a povahovými rysy. [14] Naproti tomu v některých oblastech, jako jsou například genové předpoklady, si lidé prokazatelně raději vybírají partnery s odlišnými vlastnostmi, aby poskytli případným potomkům co největší genovou rozmanitost (hlavně v oblasti imunitního systému). Tyto rozdíly lidé vnímají podvědomě, například pomocí feromonů vylučovaných partnerem.[15]

„Láska prochází žaludkem“

Výklad tohoto rčení není zcela jednoznačný. Může popisovat mužskou preferenci žen, které umí dobře uvařit, nebo spojovat příjemné pocity plného žaludku s příjemnými pocity lásky. Třetím možným výkladem je pak svírání (popř. mravenčení) žaludku na začátcích vztahů při spatření milované osoby. Také je možným původcem tohoto rčení spojitost romantických večeří s následujícím pohlavním stykem. Nejčastějším výkladem je ale posílení pocitů lásky k partnerovi, který nám uvařil, po výborném jídle. To je způsobeno zvýšenou hladinou hormonů způsobujících dobrou náladu, hlavně serotoninu a dopaminu, které se uvolňují jak po vydatném jídle, tak i v prvních fázích romantických vztahů. Spojením těchto pocitů s osobou, která jídlo uvařila, se pak může docílit stavu, který se blíží čerstvé zamilovanosti.[16]

Preference některých ženských znaků

Dalším velmi diskutovaným tématem je teze, že muže více přitahují ženy s blonďatou barvou vlasů. Někteří odborníci potvrzují pravdivost tohoto názoru pro krátkodobé vztahy (obzvláště pro tzv. vztahy na jednu noc), v preferencích barvy vlasů pro vážné dlouhodobé vztahy se ale názory odborníků i výsledky různých výzkumů rozcházejí.[17][18] Podle amerického časopisu Psychology Today si muži raději vybírají blonďaté partnerky, protože z evolučního hlediska jsou blonďaté ženy zdravější než ostatní (a tudíž je větší šance přežití potomka). Je to způsobeno přirozeným leskem vlasů u zdravých lidí, který se při nemocích vytrácí. Dalším důvodem může být hnědnutí vlasů v průběhu stárnutí- blonďaté vlasy jsou tedy znakem mládí. Z tohoto předpokladu tedy mohou vycházet různé stereotypy, například že blonďaté ženy jsou hloupější nebo hravější než ženy tmavovlasé (podle stereotypu, že děti a mladiství bývají hraví a nerozumní).[19][20] Časopis se věnuje i dalším fyziologickým znakům, které muži u žen preferují. Preference dlouhých vlasů je například dána pomalým růstem vlasů a jejich vypadáváním při vážných nemocích. Dlouhé vlasy jsou tedy známkou dlouhodobého zdraví. Až do nedávné doby byly také pro muže jednoznačně přitažlivější baculaté ženy (viz české přirovnání krev a mlíko), protože baculatost byla také známkou celkového zdraví a hojnosti potravy. Velkou záhadou byla do nedávné doby mužská preference velkých a pevných ňader, protože jejich velikost nijak neouvisí se schopností kojit nebo vychovávat potomky. Podle antropologa Franka Marlowa je ale tato preference způsobena snadnějším zjištěním stáří ženy- větší ňadra se v průběhu stárnutí znatelně prověšují, zatímco u malých ňader je tento rozdíl menší, a tudíž hůře rozpoznatelný.[17]

Láska z biochemického pohledu

Biologické modely nazírají na lásku jako na zvířecí pud, sloužící k reprodukci a vychovávání potomků.[21] Helen Fisherová, americká profesorka antropologie studující mezilidské vztahy, rozděluje lásku do tří fází, které se částečně překrývají:

  1. Chtíč (lust) je základní sexuální touha, která nutí člověka vyhledávat partnery. Tato fáze se vyznačuje zvýšenou hladinou testosteronu u mužů a estrogenů u žen. V navázaném vztahu tato fáze málokdy trvá déle, než několik týdnů nebo měsíců.
  2. Přitažlivost (attraction) je specifičtější romantická touha zaměřená na určitého člověka, která se vyvine z chtíče jako prostředek věrnosti ke konkrétnímu partnerovi. Tato fáze většinou trvá jeden až tři roky. Nedávné neurologické studie prokázaly, že v průběhu zamilovanosti mozek pravidelně uvolňuje specifické skupiny hormonů, z nichž největší roli hrají:
    • feromony, chemické látky vylučované z těla, sloužící k vyvolávání určitých reackí u příjemců.
    • dopamin, hormon zodpovědný za vnitří motivaci, který způsobuje šťastné pocity při dosažení cíle a zároveň může vyvolávat určitou závislost. Tento hormon působí přímo na vegetativní nervovou soustavu, při jeho zvýšené hladině jsou tedy znatelné fyziologické příznaky jako např. zrychlený srdeční tep nebo zvýšení krevní tlak. Kromě jeho přirozené výroby může být také ve velkém množství uvloňován drogami (hlavně amfetaminy), kvůli čemuž se pocit zamilovanosti často přirovnává k drogovému opojení.
    • noradrenalin, hormon umožňující tělu překonávat krátkodobou zátěž a zvýšenou aktivitu
    • serotonin, hormon podílející se na vzniku nálad. Jeho zvýšená hladina vyvolává šťastné pocity, zatímco při jeho nedostatku se projevuje podrážděnost a deprese. Zároveň ale také ovlivňuje příjem potravy a cyklus spánku a bdění, jeho zvýšená či naopak snížená hladina proto může způsobovat poruchy spánku a příjmu potravy.
  3. Oddanost (attachment) je, narozdíl od přechozích dvou fazí, dlouhodobá. Z evolučního hlediska je tato fáze důležitá pro výchovu potomků. V této fázi je obvyklá zvýšená hladina oxytocinu (tzv. hormonu lásky) a antidiuretického hormonu, které se v předchozích fázích příliš neprojevují.[22]

Italský biologický psycholog Enzo Emanuele se svými spolupracovníky v nedávné studii zkoumal zvýšený výskyt hormonu známého jako nerve growth factor (NGF) v prvních několika měsících vztahu. Zjistil také, že zhruba po jednom roce se hladina toho hormonu vrací do normálu.[23]

Kulturní a náboženské rozdíly

Řecká bohyně lásky Afrodita se svým milencem Arésem

Starověké Řecko

Starověká řecká kultura v jazyce i dílech filozofů používala toto obecné rozdělení lásky:[5]

  • Erós (touha, vášeň) - láska vášnivá, založená na tělesné a duševní přitažlivosti, používáno pro erotickou lásku bez ohledu na pohlaví
  • Storgé (starostlivost) - něžný vztah založený na dlouhodobé oddanosti, používáno hlavně pro mateřskou lásku
  • Mániá (mánie, posedlost) - láska šílená, žárlivá, vlastnická, se závislostí na partnerovi
  • Agapé (laskavost, oddanost) - pečující vztah, sladění vzájemných potřeb, v novodobém kontextu „pravá láska“
  • Fíliá (filie, náklonnost) - láska přátelská

Platón ve svém díle Symposion definoval lásku jako sílu duše, snažící se o filozofické poznání. [24] [25] Dále také rozděloval mezilidskou lásku na lásku „nebeskou“, kde se kladl důraz na krásu charakteru a inteligenci partnera (nikoliv na fyzickou krásu), a na lásku „nízkou“, kde šlo pouze o tělesné uspokojení. Nebeská láska přitom mohla podle Platóna existovat pouze mezi muži. [26]

Starověký Řím (latinsky mluvící svět)

Latina má, narozdíl od řečtiny, pro všechny významy výrazu láska jediné slovo. Základní sloveso pro lásku je amāre, které bylo používáno jak pro mezilidskou, tak pro impersonální lásku. Z něj odvozené podstatné jméno je amor, které se v množném čísle používalo pro označení sexuálních styků. Odvozené názvy pro partnery jsou amans (milenec) a amica (milenka). Slovo amica se v té době používalo i pro označení prositutky. Ze stejného kořenu se ale odvozují i slova amicus (přítel) a amicitia (přátelství). V dobovém kontextu byla ovšem slovem amicitia myšlena spíše zavázanost nebo ovlivněnost. Marcus Tullius Cicero se tímto tématem zabývá do hloubky ve svém traktátu O Přátelství.[27] Další římský básník, Ovidius, sepsal obsáhlé dílo Umění milovat, ve kterém se podrobně zaobírá všemi aspekty lásky a zároveň poskytuje o lásce užitečné rady.[28]

Západní náboženství

Křesťanství a židovství mají díky podobným základům i podobné náhledy na lásku. Obě náboženství rozlišují mezilidskou lásku a lásku mezi Bohem a člověkem, přičemž považují oba typy za nejdůležitější podstatu své náboženské víry. V obou náboženstvích se vyskytují přikázání ohledně obou druhů lásky, jako např. „miluj bližního svého“ (Leviticus 19:18), nebo „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Deuteronomium 6:5). Ve starém zákoně (tóře) se vyskytuje více náhledů na Boží lásku, které se vždy neshodují.[29] V křesťanství se pro popsání mezilidské lásky nejčasatěji používá definice sv. Tomáše Akvinského, který lásku popsal jako „vůle konat dobro vůči ostatním“ nebo „touha po úspěchu druhých“.[30] Nejčastěji citovaná židovská definice lásky pochází od novodobého rabína Eliyahu Eliezer Desslera, který ji popisuje jako „dávání bez očekávání zisku“.[31] Některé křesťanské zdroje také přímo prohlašují, že „Bůh je láska“ [32][1]. Tato teze se v židovské víře nevyskytuje. Ve svatých textech islámské víry se žádné ukazatele na to, že „Bůh je láska“, nevyskytují. Podobně jako křesťanství a židovství, i islám rozlišuje mezilidskou lásku a lásku mezi Bohem a člověkem, tu ale rozděluje ještě na dva další druhy. Tzv. rafah nebo rahmah je Boží láska zahrnující všechny živé bystosti bez rozdílu, zatímco hub nebo wudda jsou názvy pro lásku Boha pouze k věřícím, kteří dodržují všechna přikázání. Podle koránu tedy Alláh miluje všechny lidi bez rozdílu, zároveň si ale lidé musí vysloužit jeho náklonnost svou poslušností.[33]

Východní náboženství

Buddhismus, podobně jako starověké Řecko, rozlišuje několik druhů lásky.

  • Káma je smyslná, sexuální mezilidská láska. Zároveň je ale překážkou na cestě k probuzení, protože je egoistická.
  • Karuná je soucit se všemi bytostmi bez rozdílu; snižuje utrpení druhých. Doplňuje se s moudrostí a je nezbytná na cestě k osvícení.
  • Mettá je „dobrotivá“ láska. Podobně jako starořecká agapé spočívá v osvobození od svých tužeb a nezištném pomáhání ostatním. Je to velmi pokročilý bod na cestě za probuzením, protože vyžaduje velké sebeuvědomění.
Volkswagen Brouk pomalovaný členy hnutí Hippies

Cílem buddhistů je osvobodit se od utrpení (tzn. dosáhnout probuzení vymaněním se za samsáry). Hinduismus používá stejné rozdělení jako buddhismus, ale ještě navíc rozlišuje tzv. prema, povznesenou láska a bhakti, lásku k bohu.

Hnutí Hippies

Hnutí Hippies, které působilo ponejvíce v 60. letech minulého století na území USA, praktikovalo ideologii tzv. „volné lásky“. Ta spočívala ve vyjadřování lásky ke všem lidem bez rozdílu a v názoru, že sex se žádným způsobem neodlišuje od ostatních věcí, které spolu lidé mohou činit. Toto kulturní hnutí tedy nemělo prakticky žádná tabu a provozování nezávazného sexu bylo zcela běžnou záležitostí.

Slavné citáty o lásce

  • „Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře: objevuje krásy, kde druzí nevidí nic…“ --André Frossard
  • „Mít někoho rád často znamená víc, než ho milovat.“ --Elizabeth Browningová
  • „Kdybychom čekali na setkání s ideálem, strávili bychom celý život v čekárně.“ --Pitigrilli
  • „Nešťastná láska není to nejhorší; to pravé neštěstí je nemilovat.“ --Eduard Bass
  • „Nepleť si lásku s vlastnickým šílením; z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť z lásky, na rozdíl od obecného mínění, trápení nepochází. Trápení plyne jen z pudu vlastnictví, který je opakem lásky.“ --Antoine de Saint-Exupéry

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 Papež Benedikt XVI, Deus Caritas Est, ISBN 15-7455-758-0
  2. ↑ . Dostupné online.  
  3. ↑ . Dostupné online.  
  4. ↑ Aurelius Augustinus: De doctrina christiana III, 15; Apoštolský list Jana Pavla II.: Tertio millennio adveniente čl. 50; Benedikt XVI.: Deus caritas est, čl. 1
  5. ↑ 5,0 5,1 5,2 František Koukolík, Jana Drtilová: Život s deprivanty I : Zlo na každý den. Galén, Praha, 2001, ISBN 80-7262-088-6. Strana 88 a poznámka P31.
  6. ↑ Jan Hartl a Helena Hartlová: Psychologický slovník, Portál, Praha, 2000, ISBN 80-9015-490-5
  7. ↑ Jan Jandourek: Sociologický slovník, Portál, Praha, 2001, ISBN 80-7178-535-0
  8. ↑ Robert J. Sternberg: A triangular theory of love. Psychol Rev, 1988, č. 93, str. 119–135, ISBN 04-6508-746-9
  9. ↑ J. T. Condon: The assessement of antenatal emotional attachment: development of a questionnaire instrument. Br J Med Psychol, 1993, 66, str. 167–183
  10. ↑ B. Fehr: Prototype analysis of the concepts of love and commitment. J Pers Soc Psychol, 1988, č. 4, str. 557–579
  11. ↑ . Dostupné online.  
  12. ↑ . Dostupné online.  
  13. ↑
  14. ↑ . Dostupné online.  
  15. ↑
  16. ↑ . Dostupné online.  
  17. ↑ 17,0 17,1 . Dostupné online.  
  18. ↑ . Dostupné online.  
  19. ↑ . Dostupné online.  
  20. ↑ Victoria Sherrow, Encyclopedia of hair: a cultural history. Page 149
  21. ↑ Lewis, Thomas; Amini, F., & Lannon, R. (2000). A General Theory of Love. Random House. ISBN 0-375-70922-3.
  22. ↑ Winston, Robert (2004). Human. Smithsonian Institution. ISBN 0030937809.
  23. ↑
  24. ↑ Brockhaus Enzyklopädie in 20 Bänden; Ottuv slovník naučný; The Bloomsbury Dictionary of English Literature; Encyclopaedia Britannica 11th ed.
  25. ↑ Platón, Symposion, XVI, ISBN 0948021063
  26. ↑ Morus: Světové dějiny sexuality. Naše vojsko : Praha, 1992. - s. 44
  27. ↑ O Přátelství, Marcus Tullius Cicero, ISBN 0865160422
  28. ↑ Ars Amatoria, Publius Ovidius Naso, ISBN 0198147368
  29. ↑ . Dostupné online.  
  30. ↑ . Dostupné online.  
  31. ↑ Michtav me-Eliyahu, 1. svazek, Eliyahu Eliezer Dessler, ISBN 0873066928
  32. ↑ Bible, 1 Jan 4:8
  33. ↑ . Dostupné online.  

Související články

Externí odkazy a literatura

  • FISHER, H. E.. Romantic love: a mammalian brain system for mate choice. Philosophical Transactions of the Royal Society B: Biological Sciences, 2006, roč. 361, čís. 1476, s. 2173-2186. Dostupné online [PDF].  
  • M. Scott Peck: Nevyšlapanou cestou, ISBN 80-7203-036-1
  • OTIS-COUR, Leah. Rozkoš a láska. Dějiny partnerských vztahů ve středověku. Praha : Vyšehrad, 2002. 179 s. (Kulturní historie.) ISBN 80-7021-542-9.  
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Láska


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/L%C3%A1ska“