Řopík

Z Multimediaexpo.cz

Řopík

Řopík je označení malé železobetonové pěchotní pevnůstky československého opevnění. Lidové označení Řopík vzniklo podle ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací), které výstavbu řídilo a zadávalo práci externím společnostem.

Ve třicátých letech 20. století tehdejší československá vláda rozhodovala o budoucí obraně republiky. Rozhodovala se mezi mobilní moderní armádou anebo pevným opevněním. Na moderní armádu nebylo dost lidí a tak se začaly kolem hranic stavět větší a menší betonové pevnosti na obranu proti napadení cizím agresorem, především nacistickým Německem. Malé objekty byly tzv. objekty lehkého opevnění nebo též lehké objekty dvou vzorů - LO vzor 36 a LO vzor 37. Řízením výstavby objektů vz. 36 byla poveřena jednotlivá Zemská vojenská velitelství, výstavbu nového vzoru 37 však již řídil nově ustanovený orgán ŘOP, jehož zkratka se stala základem pro lidový název objektů - řopíky. Objekty vz. 37 byly dále členěny na typy A, B, C, D, E, od kterých byly ještě různé modifikace podle místa výstavby (nátěr, omítky, zbarvení) a různých hrozících nebezpečí z pole nepřítele (tloušťka stěny).

Obsah

Výstavba

Československé předválečné opevnění bylo budováno především v pohraničí, kde mnohdy doplňovalo výstavbu těžkého opevnění. Později měly vzniknout i vnitrozemské obranné linie, poskytující ochranu při plánovaném ústupu armády na Slovensko. Mezi ně patří i vybudovaná obranná postavení nazývaná liběchovská příčka, pražská a vltavská čára.

Během dvou let výstavby se podařilo dokončit více než deset tisíc pevnůstek, což je na svou dobu obdivuhodný výkon a to nejen po stránce finanční a technické, ale především z hlediska organizačního.

Po září 1938 se větší část vybudovaného opevnění dostala na území odstoupených Sudet. Většina objektů opevnění ve vnitrozemí, byla krátce po vzniku Protektorátu na příkaz německé okupační správy zničena. Do dnešní doby se dochovalo několik tisíc pevnůstek rozesetých po zalesněných svazích pohraničních hor, ale i na rovinách jižní Moravy i Čech.

Popis objektu

Objekty vz. 37 byly jakousi zmenšeninou těžkého pěchotního srubu a to nejen vnější podobou, ale i vybavením. Zbraně (1-2 lehké, nebo těžké kulomety), byly osazeny v lafetách v ocelolitinových střílnách, zalomený vstup byl opatřen mříží a pancéřovými dveřmi a chráněn byl vchodovou střílnou, ruční ventilátor zajišťoval dodávku čerstvého vzduchu a chránil tak osádku v počtu 3 až 7 mužů před zadušením zplodinami vzniklými při střelbě. K obraně týlu dále sloužil granátový skluz a k pozorování jeden, nebo dva periskopy ve stropě pevnůstky. Konstrukce objektu byla železobetonová, o síle čelní stěny a stropu 80, nebo 120 cm (normální, nebo zesílená odolnost), navíc byla ze strany nepřítele pevnůstka opatřena kamennou rovnaninou a zemním záhozem, takže odolávala zásahům střel ráže 105 mm při normálním, nebo 155 mm při zesíleném provedení.

Postupem času bylo vytvořeno ve třech základních stupních odolnosti pět typů objektu, jejichž použitím mohl být přehrazen jakýkoliv terén bez používání atypických řešení. Každá z těchto základních variant pak měla další podvarianty lišící se například zrcadlově otočeným půdorysem, výškovým řešením, či různým rozevřením os střílen, což zjednodušovalo a zrychlovalo výstavbu a především umožňovalo využití typového vnitřního zařízení.

Typ A

Tento typ je určen pro boční palby dvou kulometů ve střílnách, krytých z pohledu nepřítele charakteristickými uchy. Osádku mělo tvořit 7 mužů a jedná se o nejrozšířenější typ, základní prvek obranné linie. Kromě šikmé a lomené varianty bylo používáno šest dalších podvariant, lišících se rozevřením os střílen a označovaných jako A-120, 140, 160, 180, 200 a 220 (číslo za pomlčkou vždy udává úhel os střílen ve stupních). Nejvíce rozšířenou variantou byla A-160.

Typ B

Béčko je obdobný, pouze jedna kasemata je opatřena střílnou v čelní stěně a příslušná strana objektu tedy postrádá krycí ucho. Základní varianty jsou B1 (při pohledu čelem k nepříteli je boční střílna vlevo) a B2 (zrcadlově obrácený). Podle úhlu sevření os střílen se dále rozlišovaly varianty B1(2)-80, 90 a 100. Lomené či šikmé varianty se používaly, avšak jsou velice vzácné.

Typ D

Zjednodušeně řečeno jde o polovinou typu A, pouze s jednou kasematou (střeleckou místností). Podle orientace rozlišujeme typy D1 (střílna vpravo) a zrcadlově otočený D2. Objekty se často používaly ve dvojicích místo pevnůstky typu A, která nemohla být kvůli konfiguraci terénu použita, například po stranách náspu procházejících napříč linií.

Typ C

Jednoduché kulometné hnízdo pro jeden kulomet a jeho dvoučlennou obsluhu. Původní varianta měla střechu provedenou pouze z vlnitého plechu, velká část těchto objektů však byla již při výstavbě opatřena železobetonovou střechou. Uvnitř mělo být pouze nejnutnější vybavení a objekt byl budován pouze v nižší odolnosti.

Řopík typu E1

Typ E

Tento typ je plnohodnotným odolným objektem určeným rovněž pro čelní palby. Vyskytuje se v obou odolnostech (normální i zesílené) a ve dvou zrcadlově obrácených variantách E1 (na obrázku) a E2.

Typy F, G, H

Tyto typy měly být určeny pro běžný 3,7 cm protitankový kanón (KPÚV - kanón proti útočné vozbě). První dva typy měly být obdobné typům D a E, v případě posledního se mělo jednat pouze o úkryt pro kanón a jeho obsluhu, která měla bojovat v polním postavení vybudovaném poblíž. Vybudovány byly jen dva takové objekty.

Typy K1-4

Tento typ měly být perspektivní náhradou nepříliš povedených konstrukcí F a G. Vyjma jediného pokusného objektu nebyly již budovány.

Jeden z atypů - přistavěné LO vz. 37A-160N do náspu Hraničnímu zámku v Hlohovci

Atypický objekt

Když projektanti nemohli do terénu vložit ať už z jakýchkoli důvodů některý z výše uvedených typů, museli navrhnout méně či více pozměněnou verzi, nebo i některé typy sloučit, ačkoliv v zájmu rychlé výstavby bylo se zvláštním konstrukcím vyhnout. Atypické objekty byly unikátní, každý se něčím odlišoval.

Řopíky ve vnitrozemí

Opevnění vzniklo i v hlubokém vnitrozemí, kde byla v letech 1936 až 1938 vybudována 112 km dlouhá linie („Pražská čára“), obepínající ze západu obloukem hlavní město. Probíhala od Mělníka přes Velvary a Smečno k Nižboru, odtud po levém břehu Berounky k Zadní Třebani a dále přes Hřebeny u Mníšku až k Vltavě u Slap. Celkem zde bylo postaveno 830 betonových pevnůstek (77 objektů lehkého opevnění vz. 36 a 753 objektů vz. 37), z nichž naprostá většina byla již krátce po okupaci systematicky zničena výbušninami. Pouze 38 řopíků (zpravidla v zastavěných oblastech) bylo znehodnoceno zabetonováním, několik z nich se v posledních letech podařilo obnovit (např. ve Smečně, v Sazené (atypický), v Doksech. Několik jich již zaniklo např. v Karlštejně- a v Berouně).

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/%C5%98op%C3%ADk“