Dějiny Švýcarska
Z Multimediaexpo.cz
V první světové válce se ve Švýcarsku nebojovalo. Zbloudilé kulky dopadly na neutrální území pouze při rakousko-italských bojích poblíž průsmyku Stelvio. Grimm-Hofmannova aféra ohrozila neutrální postavení Švýcarska. GH se vydával za zástupce švýcarské vlády, který vyjednával v Rusku mír s Německem. Pobouření států Dohody ale bylo pouze krátkodobé a vše se vysvětlilo. Ze Švýcarska byl však později vypraven i Leninův zapečetěný vlak do Finska. V roce 1920 se Švýcarsko přidalo do Společnosti národů.
Obsah |
Neutralita
„Neutralita je druhem lokálního pacifismu, který si vyhrazuje právo na sebeobranu.“ [1] „Neutrální znamená především ani jeden, ani druhý.“[2]
Franz Blackhart, státní tajemník a obchodní diplomat Švýcarska
Švýcarsko není státem, ale obranným společenstvím.[3] Švýcarská konferedace vzešla z pomalé, postupné dohody krajů, údolí a svobodných měst. Švýcaři šli vždy proti proudu. Zatímco v Evropě rozkvétal feudalismus, Švýcaři se vymanili z feudální nadvlády a založili svobodné samosprávné jednotky. Smysl konfederace tkvěl ve spojení proti ohrožení zvenčí. V Evropě neměl nikdy tento systém obdoby a celá staletí Švýcaři pracují na jeho vylepšování. Švýcarská ústava z roku 1848 začíná: „Ve jménu Boha Všemohoucího, konfederace, k upevnění spojenectví mezi svými členy a k zachování a zvýšení jednoty, síly a důstojnosti švýcarského národa, přijala následující ústavu…“
Ve Švýcarsku vedle sebe žijí různé vyspělé kultury – germánská, francouzská, italská a rétorománská. Tyto národy zde nežijí společně, ale vedle sebe při vzájemné neznalosti (snášenlivosti). Švýcaři potřebují cizince, neboť to oni zajišťují jednotu konfederace. Potřebují zlé cizince, a proto je třeba je démonizovat. Kdyby nepředstavovali žádné nebezpečí, nebyl by zde nikdo pro vytváření vnějších tlaků, které jsou nutné pro udržení harmonie uvnitř.
Švýcarská neutralita tak drží stát a obyvatele žijící v něm pohromadě. Veřejný sebemenší zájem o jakýkoli evropský konflikt by mohl vést k rozpadu konfederace dle národnostního a názorového složení. Nikde na světě není taková pestrost absolutně odlišných lidí na tak malém prostoru.
Výhodu neutrálního státu uprostřed Evropy si státníci uvědomovali již při Vídeňském kongresu. Od těch dob na švýcarském území vznikají pobočky světových organizací, mezinárodních bank i tajných služeb. Za války bylo toto území rovněž užitečné pro obě strany.
Druhá světová válka
Politická situace
Ve 30. letech se ve Švýcarsku začali objevovat „frontisté“.
Švýcarský obranný plán byl vypracován nejvyšším generálem (jmenován ve stavu ohrožení) Henrim Guisanem. Po pádu Paříže se rozhodlo o přemístění většiny vojsk z pohraničí do alpských pevností a do oblasti Gotthardského masivu nazvané Réduit (pojmenování oblasti i vojenského plánu). Tato všeobecně známá strategie znamenala opuštění a nebránění téměř dvou třetin země a největších švýcarských měst za cenu obrany neobydlených hor. Švýcaři by ale ovládali nebo zničili důležité alpské tunely a cesty, které Třetí říše používala k transportu zboží z Itálie do Porýní. Německo by tak nedosáhlo kýženého úspěchu.
Nicméně bylo vypracováno několik plánů italsko-německého bleskového útoku na Švýcarsko. Nejznámější z nich se jmenuje Operace Tannenbaum. Nikdy samozřejmě nedošlo k její realizaci, neboť Švýcarsko bylo pro Třetí říši až moc důležité. Tento plán by byl nejspíše proveden, kdyby Švýcaři přestali být užiteční a byli vzpurní. Nic takového se ale nestalo.
Ekonomická spolupráce
Třetí Říši se nikdy nepovedlo zajistit si nezávislost na světovém trhu. I kdyby dobyla ropné oblasti na Kavkaze, scházel ji nespočet surovin nutných pro válečnou mašinérii. Mangan, wolfram, chrom, železná ruda. Všechny tyto suroviny musel Hitler nechat dovážet, a to buď z Jižní Ameriky nebo evropských neutrálních zemí. Nikdo ale jako platidlo nechtěl přijímat německou marku ani nakradené zlato. Nikdo kromě Švýcarska.
Švýcarský frank byl po celou dobu války jediné univerzální platidlo na celém světě. V květnu 1940 si u švýcarské Národní Banky otevřela Říšská banka depozitní účet na své jméno, na který už ale od ledna téhož roku proudilo zlato. Jelikož byla říšská ekonomie těsně před vpádem do Polska na pokraji zhroucení[4], měla naprosto tragické zásoby zlata, jednalo se zcela jistě o zlato kořistní. Vlaky do Bernu pak jezdily pravidelně, a to až do 6. dubna 1945, to je tři týdny před Hitlerovou sebevraždou. Za celou válku do Švýcarska touto oficiální cestou dorazilo z Říše zlato za 1,35 miliardy CHF. USA prodalo Švýcarské Národní bance zlato za 2,26 miliardy CHF. Toto zlato však na rozdíl od toho německého nebylo kořistní. Německé zlato pocházelo z národních bank Norska, Protektorátu Čechy a Morava, Albánie, Litvy, Lotyšska, Lucemburska, Itálie (odvezené z Říma v květnu 1944), Řecka, Polska, Nizozemí, Belgie a Francie a proudilo do Švýcarska postupně, jak jednotky SSplenily Národní banky těchto států. Z Protektorátu Čechy a Morava bylo zlato odvezeno do 24 hodin po obsazení 15. března 1939. Ministr říšského hospodářství a válečný prezident Říšské banky Walther Funk po válce napsal, že bez švýcarské prádelny by Říše nemohla „přežít více než dva měsíce“[5] Některé dnešní prameny však uvádějí, že tyto peníze nijak výrazně neprodloužily válku.[6] Otázka významu výměn kořistního zlata za franky tak zůstává kontroverzní.
Švýcarsko se rovněž na začátku 40. let fakticky začlenilo do hospodářského průmyslu Třetí Říše. Odhaduje se, že v letech 1941-42 pracovalo pro Němce přes 60% zbrojního průmyslu, 50% optického a 40% strojírenského průmyslu.[7] Švýcarský průmysl nebyl ani zcela vyrovnán německými dodávkami, na konci války výše nesplacených úvěrů dosahovala 1,12 miliardy CHF. Celková hodnota úvěrů za války byla několikanásobně větší a je nedopočitatelná. Pro průmysl Říše pracovala například i největší soukromá zbrojovka země „Emil Büghrle“, závody v Curych-Oerlikon. Mezi lety 1939 a 1945 se její příjem zvýšil z 6,8 na 56 milionu CHF.[8] Dodávky však neputovaly na západ, ani nezůstávaly ve Švýcarsku. Nejvíc populárním zbožím byly letadlové kanóny, které byly náročné na obsluhu. Trénink zajišťovala Švýcarská armáda.
Konfederace uzavřela s Říší i „Úmluvu o civilní přepravě zboží“. Ta měla, kvůli přísné neutrální politice, obsahovat jen produkty odvětví oděvního, potravinového a zdravotního průmyslu. Existuje však množství očitých svědectví Švýcarů, kterým se naskytla možnost podívat se do zapečetěných transportů, kteří tvrdí, že viděli i výrobky sloužící válečné mašinérii. Poslanec Švýcarského parlamentu a autor knihy Švýcarské zlato, Židé a smrt, Jean Ziegler, ve svém díle vypraví příhodu z dětství, kdy byl jako malý hoch svědkem havárie jednoho z těchto vlaků, ze kterého vypadaly tanky a kanóny.
Přístup k uprchlíkům
V létě roku 1938 pořádala Společnost národů konferenci o uprchlících především z fašistického Německa. Švýcaři ji ale odmítli pořádat na nátlak Německa na svém území v Paláci národů, a tak se konala ve francouzském městečku Evian. Tam prosakují kusé informace o domlouvání se Švýcarska s Německem o společném postupu proti židovským uprchlíkům. Německo vytýká Švýcarsku, že přijímá Židy (nejsou politickými ani vojenskými uprchlíky) a Curych se brání, že není schopen Židy od ostatních na základě legitimace odlišit. Navrhuje tedy dvě řešení odlišení pasů a Berlín se rozhodne označit všechny židovské pasy razítkem.
V září 1938 začíná Švýcarsko uplatňovat pro všechny vízovou povinnost. Vízum ale samozřejmě není pro Žida žijícího v Německu možné získat. Začátkem října 1939 nabývá platnosti článek 9. Na jeho základě mají být ze Švýcarska vyhoštěni všichni pronásledovaní, kteří se na území dostanou ilegálně, tzn. bez víza.
Během války bylo ve Švýcarsku internováno přibližně 300 000 uprchlíků, a to především v pohraničí v koncentračních táborech. Měli volnost pohybu, ale bylo jim zakázáno pracovat. Více než třetina z nich byli vojáci drženi na základě Haagských konvencí. Civilistů unikajících nacistickým perzekucím bylo 60 000, z nichž bezmála byla polovina Židů.[9]
Čísla se různí podle pramenů, nicméně deseti až třiceti tisícům židovských uprchlíků byl vstup zamítnut, nebo byli násilně vyhoštěni se švýcarskou omluvou: “Náš malý záchranný člun je už plný.“ Často byli předáváni přímo do rukou SS na hranicích. Švýcarská vláda se zdráhala o židovské uprchlíky starat a Židům, kterých ve Švýcarsku žilo 25 000, vzkázala toto:
„Úřady předpokládají, že je Židovské společenství Švýcarska srozuměno s tím, že ve věci opatrování židovských uprchlíků, přípravy na jejich další cesty a s tím spojené finanční zátěže se jedná v první řadě o záležitost švýcarského židovstva.“[10]
Na obranu Švýcarska se však musí říci, že za doby Vichistické Francie až do jejího obsazení vojsky Osy v listopadu 1942 vysílalo týdně zaplombované vlaky židovských uprchlíků právě skrz toto území až do portugalského přístavu Port Bou. Tyto vlaky nepodléhal žádné německé kontrole.
Depozity a umělecká díla
Švýcarsko si díky své neutralitě vydobylo nálepku mírové, uprchlíkům přívětivé země. V předválečné době si do bank této země uložilo úspory mnoho lidí, kteří předpokládali, že ať se v následujících letech bude dít cokoliv, jejich peníze tam zůstanou bez úhony. Tisíce až desetitisíce lidí si ve Švýcarsku založily své účty, kam posílalo svoje celoživotní úspory. Mnozí z nich válku nepřežilo.
Když se po válce jejich příbuzní dožadovali získání tohoto majetku, nebyli v bankách přijímáni s otevřenou náručí. Nutností bylo získat úmrtní list majitele účtu. Milióny lidí zemřely v koncentračních táborech a samozřejmě žádné úmrtní listy jim nebyly vystavovány. Podařilo-li se pozůstalým, třeba i na černém trhu, úmrtní list získat, chtěly banky doložit, že je žádající jediným oprávněným dědicem a žijícím příbuzným. To bylo samozřejmě naprosto nemožné, velmi málo lidí tak získalo svůj majetek nazpět.
Dle rozkazů Hitlera k operaci „Sonderauftrag Linz“ se měla zejména židovská umělecká díla z celé Evropy předat do tzv. bezpečné úschovy. Hitler plánoval v Linzi vybudovat gigantické Führermuseum. Všechny okupované země plenily SS i speciální jednotky zaměřené pouze na umělecká díla, jako například ERR - Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg – vůdcova „zástavní“ organizace. Göring s Hitlerem opovrhovali moderním uměním, impresionisty, považovali je za zdegenerované. Nezbavovali se jich ale, protože věděli, že by se jim mohla hodit pro pozdější výměnu, a tak je ukládali k pozdějšímu použití. Velká část odcizených věcí byla uložena ve Švýcarsku. Dodnes se věří, že v soukromých trezorech jsou stovky těchto chybějících děl.
Kombinace zákonů o bankovním tajemství a o převzetí věci v dobré víře pocházející z krádeže vytvořily z tohoto neutrálního státu dokonalý úkryt. Pokud švýcarský bankéř přijal předmět do úschovy v dobré víře, stal se po pěti letech, když se neozval původní vlastník, jeho automatickým majitelem, byť se později ukázalo, že byl předmět zcizen. Bankovní tajemství zase zaručovalo naprostou anonymitu všem německým pohlavárům. V roce 1944 vznikl dokonce zákon umožňující právním zástupcům založit v bance účet svým klientům. Ti tak byli kryti jak bankovním, tak i advokátním tajemstvím.
Otevírání informací
Při washingtonských rozhovorech v roce 1946 byla Švýcarsku po vleklých jednáních udělena pokuta čtvrt miliardy CHF za obchod se zlatem se Třetí Říší. Tyto peníze byly později začleněny do Marshallova plánu. Nově vzniklé OSN udělilo pokutu 20 miliónů CHF za přijímání „Objects d’Art” - spících pokladů. Předseda národní rady Grimm (známý GH aférou) prohlásil, že ve Washingtonu zvítězila síla nad rozumem. Tak sebejistí byli Švýcaři ve své nevinnosti.
Švýcarsko pralo svoje peníze i pomocí SSSR. Když v Polsku nastala centrálně řízená ekonomika a rušily se tam komerční banky, Švýcarsko žádalo za ušlé zisky a zkonfiskované domy náhradu. Polsko chtělo zaplatit devizami, které ale nemělo. Švýcarsko tedy do Polska poslalo část peněz padlých Poláků ve druhé světové válce a zlikvidovalo záznamy o nich. Polsko poslalo obratem všechny peníze zpět jako odškodnění.[11]
V roce 1949 požaduje Walther Böckli, člen Národní rady, debatu o praktikách advokátů označených americkou tajnou službou za kolaboranty s nacistickým režimem. Ze 34 označených bylo pouze 9 prošetřováno, z nichž třem byla odebrána licence bez jakéhokoliv dalšího postihu.
Spící peníze ve švýcarských soukromých bankách přiznalo poprvé Švýcarské bankovní sdružení koncem 40. let. Uznalo 208 000 CHF. V roce 1956 obeslalo sdružení všechny banky dotazníkem, který nebyl nijak kontrolován. Banky si dohromady napočítaly čtyřnásobek částky přiznané několik let zpět. O šest let později na základě Spolkového usnesení dobrovolného přiznání uznaly banky 9,5 miliónů CHF. V roce 1997 sdružení prohlásilo, že se objevily „nové peníze“ a spící majetek v trezorech činí 40 miliónů CHF. Inflace se do této částky nepočítá.
V 80. letech vyšel švýcarský ekonom a předseda Národní banky Robert Urs Vogler s velmi odvážnou tezí, že obchody se zlatem mezi Švýcarskem a Říší v letech 1939-45 byly mnohem větší, něž je obecně známo:
„V letech 1939-45 získala Národní banka od Říšské banky zlato v hodnotě několika miliard CHF“
Jeho rozsáhlá zpráva byla Národní radou cenzurována a Vogler následně rezignoval na svoji funkci.
V roce 1996, 50 let po Washingtonských jednáních vznikly na téma role Švýcarska ve 2. světové válce mnohé diskuze a polemiky na parlamentní i mezinárodní úrovni. Aby se Švýcaři konečně vypořádali se skutečností, vznikla v prosinci 1996 nezávislá mezinárodní skupina odborníků (historiků a ekonomů) ICE, která dostala rozpočet 22 miliónů CHF a mandát pěti let. V průběhu těchto pěti let vznikaly dílčí zprávy jejichž obsah byl shrnut v Závěrečné zprávě ICE komise, která vyšla roku 2002. Zpráva nezbavuje Švýcarsko odpovědnosti, nýbrž vyjasňuje různé polemiky i nejčernější obvinění.
Závěr
Jestli se Švýcarsko jako země se za druhé světové války nějak provinilo, nemůžeme dnes soudit. Vláda se snažila především zabezpečit své obyvatele před závislostí na jiném státu. Zachovalo se podle základů, na nichž bylo vybudováno, ubránilo všechny kantony patřící do konfederace.
Neutralita země funguje do doby, dokud je respektována oběma stranami konfliktu. Švýcarům, byť jakkoli nesouhlasili s politikou Třetí říše, nemůžeme vytýkat, že neopustili dvě třetiny svého území za cenu symbolického, byť pro Němce drahého a zbytečného boje v horách. Na druhou stranu umožnila vláda svým občanům, především pak bankéřům, profitovat na válce. Nejenže jejich nekalé obchody posvětila, ale bránila je, i když se stali terčem kritiky zvenčí. Padesát let trvalo, než Švýcaři nechali nahlédnout do archivů nezávislé zahraniční odborníky. S množstvím kořisti, které je dodnes uschováno v malých trezorech soukromých bankéřů, již současná vláda nemůže nic udělat a ani nemá proč.
Přístup k uprchlíkům, zejména Židům, nebyl korektní. Množství odmítnutých lidí pronásledovaných nacistickým režimem, zavedení víz a napomáhání Říši v odlišení Židů od ostatních je dle mého názoru neomluvitelné. Jako v kontrastu s tím působí vlaky Židů směřující na západ do portugalských přístavů. Toto protichůdné chováni jen dokazuje rozmanitost Švýcarska, jeho základních hodnot. Za války se projevila tradiční švýcarská rafinovanost a jako jediný stát Švýcarsko na válce zbohatlo bez boje. Nejen stát jako takový, ale i množství občanů v něm.
Kdyby se měla jakákoli situace opakovat, musí se vyšetřovat s menším odstupem času. S blížící se studenou válkou a vznikem železné opony ale měla Evropa i Amerika jiné starosti, než vyšetřovat hříchy neutrálního Švýcarska, které navíc bylo stále velmi užitečné jako směnárna světa, stejně tak jako za války.
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |
Chybná citace Nalezena značka
<ref> bez příslušné značky <references/>.