V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Epirus

Z Multimediaexpo.cz

Řecký správní region Epirus

Epirus (řecky: Ήπειρος, Ípiros či Ēpeiros; latinsky: Epirus; albánsky: Epiri), případně také Épeiros, je geografická a historická oblast na Balkánském poloostrově v jihovýchodní Evropě. Je rozdělena mezi Řecko, kterému patří kolem 80 % jeho teritoria, a jižní Albánii, jejíž území má takřka stejně velikou rozlohu jako severní část někdejšího klasického Épeiru. Řeckou část této oblasti tvoří správní region Epirus, jehož hlavním městem je již od středověku Ioánnina. Tento řecký kraj zahrnuje teritorium o rozloze 9200 kilometrů čtverečních, které obývá kolem 350 000 lidí.

Obsah

Etymologie a geografie

Apeiros, původní jméno Epiru, je dórský termín označující „pevninu“ nebo „kontinent“, čímž byla tato země odlišena od Jónských ostrovů, nacházejících se při pobřeží Epiru. Původně bylo tohoto pojmu užíváno k pojmenování celého pobřeží severně od Patraského zálivu. Územní rozsah historického Épeiru je obecně vymezován městem Vlorë v Albánii na severu a Artským resp. Ambrakijským zálivem v Řecku na jihu. Východní hranice oblasti tvoří pohoří Pindos ve vnitrozemí Řecka, jež odděluje Epirus od Makedonie a Thesálie a v němž pramení řeka Aóos. Směrem na západ je Epirus omýván vodami Jaderského a Jónského moře. Při pobřeží Epiru leží ostrov Korfu (Kerkýra), který ale není součástí Epiru (ze správního hlediska náleží k Jónským ostrovům).

Řeka Acherón

Epirus je charakteristický svojí drsnou a hornatou krajinou. Ta se vyznačuje převážně vysokými vápencovými pohořími, jež jsou součástí Dinárských hor a která dosahují výšky přes 2000 metrů. Většina Epiru se rozkládá na návětrné straně Pindu. Větry vanoucí z Jónského moře přináší oblasti vydatné deště, které činí z Epiru území s nejvyšším úhrnem srážek v Řecku. Klimatické podmínky jsou tudíž poměrně mírné. Místní vegetaci představují hlavně husté jehličnaté lesy plné divoké zvěře.

Dějiny

Rané osídlení

První doklady lidského osídlení v Épeiru pocházejí z období neolitu. V této době byly zřejmě postaveny velké pohřební mohyly, které oplývají mnoha znaky charakteristickými pro pozdější mohyly Mykéňanů, což nasvědčuje možnému spojení mezi Épeirem a mykénskou civilizací. Mykénského původu jsou patrně i dvě náboženská střediska této oblasti: Nekromanteion (Věštírna mrtvých) u řeky Acherontu a Diova věštírna v Dódóně. Na konci druhého tisíciletí př. n. l. (zhruba kolem 1200 př. n. l.) vpadli Dórové přes Makedonii a Épeiros do Řecka. Důvody této invaze nejsou dosud jasné, každopádně původní obyvatelstvo Épeiru bylo vypuzeno na jih. Někdy na počátku prvního tisíciletí př. n. l. se pak v Épeiru usadily tři kmeny: Chaonové na severozápadě, Molossové ve střední části země a Thespróti na jihu. Zda byl původ těchto kmenů řecký, anebo se jednalo o helenizované Ilyry, není jisté. V 7. století př. n. l. založily řecké obce řadu kolonií na pobřeží Épeiru, které sloužily jako přístavy při plavbě do Itálie a na Sicílii. Nejvýznamnější z těchto měst byla korintská kolonie Ambrakia. Oproti Helénům, kteří sídlili ve městech či v jejich okolí, obývali Épeiroti pouze nevelké vesnice. Jejich hlavní zdroj obživy představoval lov a pastevectví. Území Épeiru, nacházející se na samé periferii řeckého světa, se vyznačovalo neustálým neklidem v důsledku permanentního tlaku ilyrských kmenů, jejichž teritorium se rozkládalo při východním břehu Jaderského moře. I přes svoji geografickou odlehlost se Épeiros těšil značnému náboženskému významu, díky již zmiňované věštírně v Dódóně – jež byla po Delfách druhým nejproslulejším orákulem ve starověkém Řecku.

Vzestup Épeiru

Heléni pohlíželi na Épeiroty po velmi dlouhou dobu se značnou přezíravostí. Ještě v 5. století př. n. l. je historik Thúkýdidés označil za „barbary“ tedy Neřeky. Teprve sto let poté jim bylo dovoleno zúčastnit se olympijských her po boku Helénů. Jedinými Épeiroty považovanými za Řeky byli členové molosské královské dynastie Aiakidů, kteří odvozovali svůj původ od Achilleova syna Neoptolema (Pyrrha), mýtického zakladatele épeirského království. Řečtí a římští spisovatelé pozdějších věků, jako byli Apollodóros, Strabón, Dionýsios z Halikarnássu, Pausaniás, Klaudios Ptolemaios, Cassius Dio či Eutropius, řadili Épeiroty mezi Řeky. Plútarchos zmiňuje zajímavé prvky v místní kultuře a v Pyrrhově životopise informuje o tom, že Achillea „uctívali Épeiroti jako boha, přičemž v místním dialektu byl nazýván Aspetos“. Aiakidé, jakožto dynastie vládnoucí Molossům, získali po roce 370 př. n. l. nadvládu nad celým Épeirem, když dokázali prosadit svoji převahu vůči ostatním kmenům. Aby potvrdili svoji dominanci, spojili se Molossové s makedonským královstvím, jehož moc v této době prudce expandovala. Spojenecký svazek byl utužen v roce 359 př. n. l., kdy se neteř épeirského krále Arybba, princezna Olympias, provdala za krále Filipa II. Makedonského. Tři roky nato se Filipovi a Olympiadě narodil syn Alexandr, který se měl později proslavit jako dobyvatel perské říše. Po smrti Arybba nastoupil na épeirský královský trůn Alexandr I. Épeirský, Olympiadin bratr, jenž se vojensky angažoval na straně jihoitalských Řeků. V roce 331 př. n. l. ale v Lukánii padl. Jeho nástupce Aiakidés Épeirský zasáhl na straně Olympiady proti Kassandrovi během boje o vládu nad Makedonií, avšak v roce 313 př. n. l. byl sesazen. Po určitých peripetiích se v roce 295 př. n. l. ujal vlády Aiakidův syn, Pyrrhos. Ten se projevil jako jeden z nejzdatnějších a nejodvážnějších vojevůdců starověku a do doby jeho panování tudíž spadá období největšího rozmachu Épeiru. Brzy po nástupu na trůn využil Pyrrhos dynastických svárů v Makedonii k získání jejích pohraničních oblastí. Moc Épeiru dále upevnil obsazením pobřežních a okrajových území včetně Akarnánie a ostrova Kerkýra. Takto posílen se Pyrrhos zapojil do války proti svému někdejšímu spojenci a tehdejšímu vládci Makedonie, Démétriu I. Poliorkétovi, přičemž se zmocnil Thesálie a západní poloviny Makedonie a prolomil obležení Athén. V roce 284 př. n. l. byl však zatlačen zpět do Épeiru Démétriovým nástupcem, Lýsimachem. O tři roky později požádalo jihoitalské město Tarent Pyrrha o pomoc proti Římanům. V Itálii a na Sicílii vedl épeirský král po šest let válku s Římany a Kartaginci, avšak jeho výboje, třebaže byly vykoupeny velkými oběťmi („Pyrrhovo vítězství“), neměly dlouhého trvání. Po porážce v bitvě u Beneventa v roce 275 př. n. l. se proto Pyrrhos rozhodl pro návrat do Řecka. Ovšem už rok poté napadl Makedonii a jejího krále Antigona II. Gonata sevřel ve městě Thessaloníké, načež se k němu připojila většina makedonského vojska. Své vítězství však odmítl završit a raději se vypravil na nové tažení na Peloponés proti Spartě. Zanedlouho nato byl ale Pyrrhos obklíčen Makedonci a Sparťany v Argu a v následném boji byl zabit. Po Pyrrhově smrti Épeiros opět poklesl do bezvýznamnosti, když se jeho vládcové zapletli do dlouhodobého konfliktu s Makedonií.

Za málo schopných Pyrrhových nástupců moc království zvolna upadala. V roce 231 př. n. l. byla královská vláda odstraněna a nahrazena federativním spolkem épeirských obcí, jež ustavily vlastní sněm (synedrion). Některé regiony na jihu se však připojily k aitólskému spolku. Épeiros musel navíc čelit vzrůstajícímu ohrožení ze strany římské republiky, která na přelomu 3. a 2. století př. n. l. svedla sérii vítězných válek s Makedonií. V prvních dvou konfliktech zachovával spolek neutralitu, nicméně během třetí makedonské války (171 př. n. l. až 168 př. n. l.) Molossové podpořili makedonského krále Persea, zatímco Chaonové a Thespróti se vyslovili pro Římany. Následky této rozpolcenosti se ukázaly být katastrofální. Poté, co římské vojsko v čele s Luciem Aemiliem Paullem Persea porazilo a zajalo, proniklo do Épeiru a zpustošilo zde na 70 měst a vesnic. Přitom bylo zotročeno 150 000 Épeirotů, údajně jako trest za Pyrrhův vpád do Itálie. Celá země byla tak těžce poničena, že trvalo dalších 500 let, než se z tohoto úderu plně vzpamatovala.

Římská a byzantská vláda

Římská invaze definitivně ukončila politickou nezávislost Épeiru a v roce 146 př. n. l. se Épeiros stal součástí římské provincie Makedonie. Pobřežní regiony země v této době bohatly díky své strategické poloze mezi Itálií a Řeckem. Rovněž výstavba silnice Via Egnatia posílila zdejší prosperitu. V roce 31 př. n. l. byla při březích Épeiru svedena bitva u Actia – jedno z nejdůležitějších vojenských střetnutí v historii, v němž Octavianus triumfoval nad Marcem Antoniem a Kleopatrou a učinil tak rozhodující krok k nastolení římského císařství. Za Neronovy vlády byl Épeiros v roce 67 n. l. ustaven samostatnou provincií spravovanou císařským prokurátorem. V rámci Diocletianových správních reforem římské říše na konci 3. století byly vytvořeny dvě nové provincie: Epirus Nova a Epirus Vetus, přičemž historické území Épeiru zahrnovala druhá zmiňovaná provincie.

Po rozdělení římské říše v roce 395 připadl Epirus východořímské říši, pozdější středověké byzantské říši, jejímž centrem byla Konstantinopol. Od konce 4. století trpěl Epirus invazemi různých barbarských kmenů ze severu, především Gótů. Na přelomu 6. a 7. století se Epirus vymkl kontrole východořímské vlády poté, co byl osídlen Slovany. V průběhu dalších staletí se dočasně ocitl pod nadvládou Bulharů. V 9. století Byzantinci postupně obnovili svoji kontrolu nad územím Epiru, který byl začleněn do thematu Nikopolis. Po pádu Konstantinopole během čtvrté křížové výpravy v roce 1204 obsadil Michael I. Komnenos Dukas Aitólii a Epirus a vybudoval zde nezávislý Epirský despotát. Panovníci tohoto byzantského nástupnického státu ovládali po jistou dobu značně rozsáhlou oblast v severozápadním Řecku, většinu dnešní Albánie a část nynější Republiky Makedonie. Koncem 13. století byl Epirus zasažen migrací Albánců příchozích ze severu. Ve 14. století se despotát stal předmětem expanzionistických ambicí svých sousedů, hlavně Byzantinců a Srbů, a v roce 1430 byl nakonec obsazen osmanskými Turky vedenými sultánem Muradem II.

Epirus za Osmanů

Za osmanské nadvlády bylo hospodářství Epiru narušeno nadměrnou kultivací a intenzivním odlesňováním. Důsledkem bylo vyčerpání zdejší půdy a zbavení oblasti takřka veškerého obyvatelstva, jež odsud odcházelo kvůli nesnesitelné chudobě. V roce 1443 albánský šlechtic Jiří Kastriota zvaný Skanderbeg povstal proti Osmanům a zmocnil se i severního Epiru. Po jeho smrti toto území připadlo Benátčanům, které však Osmani do konce 15. století vyhnali z takřka celé oblasti. S pozvolným úpadkem osmanské moci v 18. století se Epirus stal fakticky nezávislým státem pod vládou Aliho Paši, syna albánského beje, který ustavil centrem své domény město Ioánnina. Na vrcholu své moci kontroloval většinu západního Řecka, Peloponés a Albánii. Po vypuknutí řeckého povstání v roce 1821 se Ali Paša pokusil získat suverénní postavení, nicméně byl sesazen a zavražděn Osmany.

Moderní historie

V roce 1832 obdrželo Řecko oficiálně nezávislost, ovšem Epirus setrvával i nadále pod vládou Osmanů. Teprve po skončení balkánských válek v letech 1912 až 1913 mohla být většina Epiru připojena k Řecku. Severní Epirus (Vorios Ipiros) byl ale na základě šetření mezinárodní komise přiřčen Albánii. Toto rozdělení nevyhovovalo ani Řekům ani Albáncům, neboť na obou stranách hranice se vyskytovaly silné etnické menšiny. Po skončení první světové války bylo sporné území severního Epiru (označované Řeky jako terra irredenta) přisouzeno Řecku, avšak po jeho porážce v řecko-turecké válce připadlo v roce 1924 definitivně Albánii. V dubnu 1939 vojska fašistické Itálie Albánii okupovala a v říjnu následujícího roku Italové přepadli také Řecko. Mussoliniho invazní jednotky byly ale v Epiru poraženy a zatlačeny zpět do Albánie. Špatně vyzbrojení, avšak odhodlaní Řekové poté obsadili velkou část jižní Albánie a severní Epirus. Pouze intervence nacistického Německa v dubnu 1941 ušetřila Italy ponižující porážky. Řecko stejně jako Jugoslávie bylo mocnostmi Osy rychle poraženo a okupováno. Po obsazení fungoval hornatý Epirus jako jedno z center řeckého odporu proti okupantům, v jehož čele stáli komunističtí partyzáni (ELAS) a republikáni (EDES). Po německém ústupu z Řecka v roce 1944 tyto skupiny obrátily zbraně proti sobě. V následné řecké občanské válce se Epirus stal dějištěm mnoha těžkých bojů. Desetitisíce místních etnických Albánců byly v této době vyhnány z řeckého Epiru. Co se týká severního Epiru, řečtí nacionalisté dodnes vznášejí požadavky na toto území[1], nicméně řecká vláda se v 90. letech od těchto snah distancovala.

Obyvatelstvo

Podle sčítání z roku 2001 je Epirus se svými 350 000 obyvateli nejméně obydleným řeckým krajem, což je částečně důsledkem častých a ničivých válečných konfliktů ve 20. století, stejně jako místních nepříznivých ekonomických podmínek. Třetina veškeré populace žije v Ioánnině, hlavním a největším městě regionu. Většinu obyvatelstva tvoří etničtí Řekové, jsou tu ale přítomny i relativně početné menšiny Arumunů a Albánců, které však inklinují ke splynutí s většinovými Řeky. S výjimkou turecké menšiny v západní Thrákii Řecko oficiálně neuznává žádnou jinou etnickou menšinu, tudíž je poměrně obtížné určit velikost arumunské populace. Podle etnografického výzkumu z roku 1994 dochází k dobrovolné grecizaci (pořečtění) místních Albánců. Přesto v Epiru (hlavně při hranicích s Albánií) dosud setrvávají lidé, kteří sami sebe označují za Albánce (Shqiptar). Vytýčení hranic mezi Řeckem a Albánií v roce 1913 ponechalo velký počet Albánci resp. Řeky osídlených vesnic na špatné straně hranice. V Albánii je řecké území obývané albánskou menšinou považováno za součást oblasti nazývané Çameria. Problém vyhnání místního albánského obyvatelstva během řecké občanské války zůstává dosud předmětem opakujících se sporů mezi vládami v Tiraně a v Athénách.

Hospodářství

Epirus náleží k nejchudším krajům Řecka a Evropské unie[2], neboť disponuje jen velmi málo nerostnými zdroji a jeho nerovný povrch představuje značnou komplikaci pro rozvíjení zemědělství. Průmysl a intenzivní zemědělství jsou koncentrovány výhradně v okolí města Ioánnina. Důležitou činností byl odpradávna chov koz a ovcí a s tím související produkce sýrů, avšak pastevectví je v posledních letech na ústupu. Rybolov poskytuje obživu pouze malému množství lidí. Taktéž turistika je zde oproti ostatním řeckým regionům jen slabě rozvinutá. Hlavními exportními artikly jsou olivový olej a tabák.

Související články

Literatura

  • HRADEČNÝ, Pavel a kol., Dějiny Řecka, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-192-1
  • OLIVA, Pavel, Řecko mezi Makedonií a Římem, Praha, Academia, 1995. ISBN 80-200-0435-1
  • WEITHMANN, Michael W., Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem, Praha, Vyšehrad, 1996. ISBN 80-7021-199-7
  • ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol., Dějiny Byzance, Praha, Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8

Reference

  1. ↑ Weithmann, Michael W., Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem, str. 408
  2. ↑ Eurostat News Release 63/2006: Regional GDP per inhabitant in the EU 25[1]

Externí odkazy


Řecko – Ελλάδα – (GR)
Kraje (Περιφέρειες) a jejich hlavní města

Attika (Hlavní město Athény) • Epirus (Ioánnina) • Iónské ostrovy (Korfu) • Jižní Egeis (Ermupoli) • Kréta (Iraklio) • Peloponés (Tripoli) • Severní Egeis (Mytiléna) • Střední Makedonie (Soluň) • Střední Řecko (Lamia) • Thesálie (Larisa) • Východní Makedonie a Thrákie (Komotini) • Západní Makedonie (Kozani) • Západní Řecko (Patra)

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Epirus“