Estonci

Z Multimediaexpo.cz

Krásná dívka z Tallinnu

Estonci (estonsky: eestlased, dříve maarahvas) jsou ugrofinským národem žijícím zejména na území Estonska. Estonci převážně hovoří estonsky, což je jazyk finské větve ugrofinských jazyků. Estonština je příbuzná s finštinou a vzdáleně také s maďarštinou. Ačkoliv Estonsko je tradičně řazeno mezi pobaltské státy, jsou Estonci jazykově a etnicky nepříbuzní se svými sousedy Lotyši a Litevci.

Obsah

Historie

Estonsko bylo poprvé osídleno před 10 000 lety poté, co ustoupil baltský ledovec. Ačkoliv není jisté, jakým jazykem hovořili tito první obyvatelé, dá se celkem jistě říci, že první obyvatelé mluvící ugrofinským jazykem příbuzní dnešním Estoncům dorazili na území dnešního Estonska před 5000 lety.[1] To řadí Estonce mezi nejstarší stálé obyvatele jednoho území v Evropě.[2]

Dnešní výraz pro Estonsko je odvozen ze slova Aestii, kterým staří Germáni označovali lidi žijící na severozápad od řeky Visly. Římský historik Gaius Cornelius Tacitus v roce 98 př. n . l. byl prvním, kdo se zmínil o národu zvaném Aestii, a raní obyvatelé Skandinávie nazývali území jížně od Finského zálivu Eistland. Tento název dodnes užívá islandština a výraz pro Estonce je eistr.

Estonština patří do finské větve ugrofinských jazyků. Nejstarší známé případy psané estonštiny pochází ze 13. století, například latinsky psaná kronika Heinrici Chronicon Livoniae obsahuje slova a části vět v estonštině. První estonsky tištěná kniha spatřila světlo světa v roce 1525.

Přestože estonské národní uvědomění je spíše spjato s dobou Estonského národního obrození,[3] již tomuto obrození předcházel určitý stupeň uvědomění si národní identity.[4] V 18. století se mezi Estonci šíří užívání označení eestlane spolu se starším maarahvas.[5] Bible byla do estonštiny přeložena v roce 1739, a počet knih a brožur vydaných v estonštině vzrostl z 18 v padesátých letech 18. století na 54 o čtyřicet let později. Na konci 18. století více než polovina dospělých rolníků byla gramotná. První vysokoškolsky vzdělaní intelektuálové označující sebe sama za Estonce, mezi něž patřili Friedrich Robert Faehlmann (1798–1850), Kristjan Jaak Peterson (1801–1822) a Friedrich Reinhold Kreutzwald (1803–1882), se objevili ve dvacátých letech 19. století.

Vládnoucí elity v Estonsku byly převážně německé národnosti již od dobytí Estonska německým Řádem mečových bratří ve 13. století.

Garlieb Merkel (1769-1850), pobaltský Němec, byl prvním autorem, který považoval Estonce za národ rovnoprávný s ostatními a stal se tak zdrojem inspirace pro estonské národní hnutí, které se opíralo o pobaltskou německou kulturu do poloviny 19. století. Nicméně v polovině století se Estonci stali ambicióznějšími a začali si brát příklad u Finů coby úspěšného národního hnutí a do jisté míry i u sousedního lotyšského národního hnutí.

Na konci roku 1860 se již Estonci nemohli smířit s německou kulturní a politickou nadvládou. Zato jejich postoj k Ruskému impériu byl před rusifikací v 80. letech 19. století kladný.[4]

Estonci mají silné vazby na Severské státy, které vyplývají z významného kulturního a náboženského ovlivnění během staletí jejich nadvlády.[6] Estonci se dokonce sami počítají spíše k severským státům než k pobaltským zemím,[7][8] a to zejména kvůli etnické a jazykové spřízněnosti s Finy.

Během let 1945-89 se podíl etnických Estonců v Estonsku snížil z 94% na 61%, což bylo zapříčiněno jak deportacemi organizovanými Sovětským svazem, tak sovětským programem masového přistěhovalectví z Ruska a dalších částí bývalého SSSR do průmyslových oblastí Estonska. Stejně tak na tom měla podíl válečná emigrace a Stalinovy masové deportace a popravy. Nynější podíl Estonců se blíží k 70%.

Mimo Estonsko žijí Estonci nejvíce v Rusku, Finsku, Švédsku, Spojených státech nebo dalších západních zemích. V sousedním Lotyšsku žije okolo 2700 Estonců (dle sčítání lidu 1997), a v Litvě v roce 1989 žilo 600 Estonců.

Emigrace

Během druhé světové války v roce 1944 provedla Rudá armáda invazi do Estonska. Mnoho Estonců utíkalo ze své domoviny na lodích či malých člunech přes Baltské moře do Švédska a Německa. Odtud později pokračovali dál a usadili se v Kanadě, Spojených státech a Austrálii. Někteří z nich se i s potomky vrátili do Estonska po získání opětovné nezávislosti země v roce 1991.

Související články

Reference

  1. ↑ Virpi Laitinena et al (2002), Y-Chromosomal Diversity Suggests that Baltic Males Share Common Finno-Ugric-Speaking Forefathers, Human Heredity, pages 68-78, [1]
  2. ↑ Unrepresented Nations and peoples organization By Mary Kate Simmons; p141 ISBN 978-90-411-0223-2
  3. ↑ Gellner, Ernest (1996). Do nations have navels? Nations and Nationalism 2.2, 365–70.
  4. ↑ 4,0 4,1 Raun, Toivo U. (2003). Nineteenth- and early twentieth-century Estonian nationalism revisited. Nations and Nationalism 9.1, 129-147.
  5. ↑ Ariste, Paul (1956). Maakeel ja eesti keel. Eesti NSV Teaduste Akadeemia Toimetised 5: 117–24.
  6. ↑ Piirimäe, Helmut. Historical heritage: the relations between Estonia and her Nordic neighbors. In M. Lauristin et al. (eds.), Return to the Western world: Cultural and political perspectives on the Estonian post-communist transition. Tartu: Tartu University Press, 1997.
  7. ↑ Estonian foreign ministry report, 2004
  8. ↑ Estonian foreign ministry report, 2002

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Estonci“