Tallinn

Z Multimediaexpo.cz

Tallinn (česky zřídka též Tallin nebo Talin, dříve rovněž Revel, německy dříve Reval, švédsky dříve Lindanäs) je hlavní město Estonska a přístav na jižním pobřeží Finského zálivu Baltského moře.

Obsah

Jméno

Současné jméno Tallinnu je poprvé doloženo až v roce 1536 v podobě Talyna. Většinou se vykládá jako zkrácenina či zkomolenina z „taani linn“, tedy „dánský hrad“ či „dánské město“, čemuž by odpovídala ojediněle doložená forma Dāņupils v lotyštině a Tanikanlinna ve finštině.[1] Jiné, hlavně lidové etymologie vidí v první složce jména možnou souvislost s „talu“ („rolnická usedlost“), „tall(e)“ („beránek“), „tall(i)“ („stáj“) či „tali“ („zima“).

Latinské označení města Revalia, z něhož je odvozena několik variant názvu města (Reval, Revel, Reveln, Ревель), je zkratkou za původní „civitas revaliensis“ či „urbs revalia“, tedy „město revalské“, vyjadřující, že se jednalo o první a dlouho jediné město v historickém estonském kraji Rävala.

V arabských a ruských pramenech se vyskytující názvy قلوري (Qaliwari nebo Qalurija), قلوني (Qaliwani nebo Qalunija) a Колывань (Kolyvaň, Kolõvan), bývají odvozovány od jména mýtického hrdiny Kaleva, na jehož hrobě podle pověstí vznikl původní tallinnský hrad — „Kalevan“ by znamenalo „Kalevovo“. Je však možný též původ od „kalivägi“, označení třídy válečníků, estonské obdoby germánských vikingů.[1]

Mytologický původ není vyloučen ani i u staršího švédského jména města Lindanäs a jeho ruské odvozeniny Ledenec, které je variantou staroestonského označení Lindanise či Lindanisa — to bývá spojováno s postavou Kalevovy ženy Lindy. Možné je však odvození od kmene „linn(a)“, znamenajícího „hrad“, „hradiště“, „město“.

Dějiny

Období před dobytím Estonska

Archeologické nálezy dokládají, že území Tallinnu, bylo poměrně hustě osídleno již od počátku doby železné, tedy již v raném 1. tisíciletí. Nejpozději v 10. století se v centru dnešního Tallinnu zformovalo sídlo raně městského typu. Nálezy byzantských, německých a anglosaských mincí z 10. až 12. století dokládají, že město bylo významným přístavem a silným obchodním centrem.[2][3]

Nejstarší historickou zmínkou o Tallinnu je popis Estonska od arabského zeměpisce Al-Idrísího z roku 1154, v němž se objevuje též hradiště Qaliwani; podle vícera historiků je ovšem pravděpodobné, že v popisu došlo k záměně, a že Tallinn je ve skutečnosti popsán jako „květoucí město“ Anhil, zatímco Qaliwani odpovídá hradišti Hanila.[4] Tallinn se už tehdy pravděpodobně skládal z hradu na vrchu Toompea a z „dolního města“, tedy trhového sídliště pod hradem, kde již v prvních letech 13. století stály též křesťanské kostely.[5]

Další pramenná zmínka o Tallinnu pochází z kroniky Jindřicha Lotyše a týká se jeho dobytí a zničení dánským králem Valdemarem II. v roce 1219.[6] Na místě původního estonského hradu dal dánský král postavit opevnění zprvu dřevěné, jak dokazují popisy útoků z let 1221 a 1223, v nichž se Estonci pokoušeli Tallinn znovu ovládnout.[7]

Hansovní město

Dánové v roce 1227 po porážce u Bornhøvedu ztratili město ve prospěch Řádu mečových bratří. Zkušení řádoví stavitelé v následujících dvou letech vybudovali na vrchu Toompea zprvu neveliký, ale z vojenského hlediska moderní kamenný hrad. Na diplomatický tlak papeže však roku 1238 musí mečový řád předat severní Estonsko včetně Tallinnu opět Dánsku. Dánský král ještě téhož roku uděluje městu základní městské privileje, a roku 1248 pak město dostává plná městská práva podle lubeckého vzoru.

Rychle rostoucí obchodní a přístavní sídlo na místě někdejšího trhového sídliště bylo roku 1265 administrativně odděleno od královského hradu a stalo se samostatným středověkým městem v plném smyslu slova. V témže roce byla zahájena stavba nového opevnění města, zatímco hrad začali Dánové přestavovat v jednu z největších tehdejších pevností o hradbách celkové délky 2,5 km a výšky až 16 m o 45 baštách.

Obchodní cesty mezi německými městy a Novgorodem vedoucí přes Tallinn zůstaly přes mocenské změny zachovány, a privilegované město jich mohlo ještě lépe využívat ke svému růstu. Roku 1285 se urbs Revalia stává nejsevernějším členem Hansy. Když pak v roce 1346 Dánsko oslabené Svatojiřským povstáním prodává své estonské državy Řádu německých rytířů, a ten je za protislužby krátce přenechává Livonskému řádu, znamená to sice další rozšiřování a přestavby samostatně spravovaného hradu, avšak život dolního města tím téměř není ovlivněn.

Během svých hansovních let prožívá starý Tallinn největší rozkvět. Většina dnes ceněných památek tallinnského Starého Města pochází právě z této doby. Počtem obyvatel se stává Tallinn jedním z největších měst Severní Evropy. Odhaduje se, že roku 1372 mělo dolní město kolem 4000 obyvatel v 650 domácnostech; na počátku 15. století to bylo přes 5000 (z toho odhadem 1500 Němců a 3500 Estonců),[8] v polovině 16. století kolem 8000. Roku 1525 město přijímá lutherskou reformaci.

Švédské období

Postup reformace výrazně oslabil moc Livonského řádu v Pobaltí a o dosavadní řádové državy začaly soupeřit okolní mocnosti — Rusko, Švédsko, Dánsko a Polsko. Roku 1558 vypuká Livonská válka, která pak sužuje zemi pětadvacet let. Tallinnští radní se roku 1561 dobrovolně podřizují moci švédského krále, který jim slibuje zachování městských privilejí. Švédové ovládnou celé severní Estonsko, ale již 1569 ostřelují Tallinn útočící Dánové, na přelomu let 1570 a 1571 město obléhají a jeho okolí Rusové, další pustošivý ruský pokus o dobytí města se odehraje 1577. Teprve roku 1583 nastává mír pod švédskou nadvládou.

Již roku 1600 vypuká švédsko-polská válka o Pobaltí, která se sice Tallinnu nedotkne přímo, ale výrazně jej oslabí vlnou hladomoru a následné morové epidemie v letech 1602 a 1603. Souběžný úpadek Hansy pak znamená postupnou proměnu Tallinnu z metropole severu na provinční centrum švédské správy. Švédové se však aktivně zasazují o rozvoj vzdělanosti a technologie. Roku 1631 zakládají ve městě první gymnázium a 1635 tiskárnu, která tiskne též knihy v estonštině. Na stavební tváři města se švédské období projeví především vystavěním prstence bastionů kolem města koncem 17. století a rozvojem předměstí, dnešních čtvrtí Kalamaja, Tõnismäe, Köismäe, Jaani a dalších.

Ruské období

Ruský pravoslavný chrám Alexandra Něvského

Roku 1700 vypuká těžká a ničivá Severní válka, kterou se Rusko snaží vyrvat Švédsku nadvládu nad Baltem. Po zahájení ruského útoku na Tallinn a vypálení části města se v září roku 1710 tallinnská radnice vzdává Rusům. Válka spolu s morovou epidemií způsobí úbytek tallinnského obyvatelstva na pouhou desetinu předválečného stavu. Teprve koncem 18. století se město zotaví z následků ruského vpádu a dosáhne velikosti, kterou mělo před vypuknutím války. Jeho růst však plynule pokračuje, takže v roce 1917 v něm žije kolem 160 000 obyvatel.[9]

Ruské období se na tváři města podepisuje několika význačnými barokními budovami, z nichž nejznámější je carský palác v Kateřinském údolí, v době svého vybudování za městem, na východním okraji dnešní městské části Kesklinn.

První republika

Ruská nadvláda skončila vyhlášením Estonské samostatnosti roku 1918. Tallinn byl vyhlášen hlavním městem Estonské republiky. Během následné estonské osvobozenecké války se město sice počátkem roku 1919 ocitlo v ohrožení, ale ruská vojska do něho už nevstoupila.

Válečné události a následná bída vedly ke snížení počtu obyvatel Tallinnu přibližně o třetinu vůči roku 1917. Po roce 1920 však město začíná opět růst, a to jak rozšiřováním předměstí, tak zhušťováním zástavby na dosud urbanizovaném území. Do města jsou začleněny některé dříve samostatné okolní obce, roku 1940 pak i město Nõmme.

Boje o Tallinn v roce 1941

Téhož roku však přichází sovětská okupace Estonska, pak obsazení hitlerovským Německem, a roku 1944 návrat sovětské moci. Poškození města a jeho památek během druhé světové války naštěstí není tak rozsáhlé jako v případě některých jiných estonských měst; největší škody byly způsobeny rozsáhlým sovětským náletem v březnu 1944.

Sovětská doba

S opětovným obsazením města sovětskými vojsky 23. září 1944 se Tallinn stal opět de facto hlavním městem Estonské sovětské socialistické republiky. Růst města byl urychlen stavbou rozsáhlých panelových sídlišť a řízeným přistěhováváním ruskojazyčného obyvatelstva z jiných oblastí Sovětského svazu. Z necelých 130 tisíc na konci války vyrostl počet obyvatel do roku 1956 na 267 a do roku 1976 na 408 tisíc, z nichž tvořili Rusové více než polovinu. Roku 1960 bylo navíc k Tallinnu připojeno Saue a roku 1963 též Maardu.

Na tváři města se sovětská doba vedle nového věnce sídlišť (Mustamäe, Lasnamäe, Õismäe) podepsala též několika jednotlivými urbanisticky kontroverzními projekty (Městská hala v přístavu, mrakodrap hotelu Viru aj.).

Tallinn od znovunabytí nezávislosti

Výraznou změnu pro život i vzhled města znamenalo obnovení estonské nezávislosti roku 1991. Tallinn se stal opět hlavním městem suverénní Estonské republiky. Prvním výrazným důsledkem byl poměrně rozsáhlý úbytek obyvatelstva (z téměř 500 tisíc na necelých 400 tisíc), vzniklý především odchodem části ruskojazyčného obyvatelstva do Ruska, částečně pak znovuosamostatněním některých sídel (Saue, Maardu). Ruku v ruce s touto změnou se měnilo též národnostní složení obyvatelstva, takže k 1. dubnu 2004 bylo v Tallinnu již 53,7 % Estonců a jen 36,5% Rusů.

Nová politická a společenská situace se projevila i na urbanistické a architektonické tvářnosti města. Mnoho památek se dočkalo rozsáhlé rekonstrukce, některé architektonicky cenné budovy naopak musely ustoupit novostavbám. V širším centru města ve čtvrti Kompassi vznikla zdaleka viditelná skupina administrativních výškových budov. Kolem prstence sovětských sídlišť začaly vznikat čtvrti rodinných domků i luxusních rezidencí.

Památky

Hradby starého města v Tallinnu

Tallinn patří k turisticky nejnavštěvovanějším evropským městům. Hlavním turistickým cílem je Staré Město s hradním vrchem Toompea. Právě toto historické jádro města bylo v roce 1997 zapsáno na listinu světového dědictví UNESCO.

Vanalinn

Historicky a architektonicky nejcennější částí Tallinnu je Vanalinn (estonsky staré město), do značné míry zachovalé středověké hanzovní město – udává se, že v hranicích Starého Města si přibližně dvě třetiny budov zachovaly svůj vzhled, vytvořený ve 13. až 17. století. Dochována je též více než polovina městského opevnění s věžemi a branami a později dobudovanými předsunutými bastiony. Nejstarší dochované části hradeb pocházejí ze 13. století, většina věží ze 14. a 16. století, dnes dochované brány z 15. století. Nejznámější jsou věže Kiek in de Kök (1475, přestavba na počátku 16. století) a Paks Margareeta (Tlustá Markéta, 1510-1529).

Pohled na Tallinn z Tallinnského zálivu

Ze sakrálních staveb Starého Města jsou nejvýznamnější gotický kostel sv. Mikuláše (Niguliste kirik) ze 13. století s mohutnou věží tyčící se těsně vedle hradního vrchu, kostel sv. Ducha (Püha Vaimu kirik) ze 14. století se štíhlou věží, vybavený pozdně gotickým dřevěným oltářem (1483) od Bernta Notkeho, a kostel sv. Olafa (Oleviste kirik), doložený již ve 13. století a koncem 15. století zcela přestavěný, jehož gotická věž o původní výšce 159 m byla svého času pravděpodobně jednou z nejvyšších staveb v Evropě i na světě, avšak v důsledku několika požárů a následných přestaveb se postupně snížila na dnešních pouze 123 m. Pozornost zasluhují též budovy dominikánského kláštera sv. Kateřiny původně ze 13. století a kostel sv. Michala, původně klášterní cisterciácký kostel ze 13. století, přeměněný na pravoslavný kostel v roce 1716, s vyřezávaným barokním ikonostasem z roku 1720.

Ze světských budov jsou památkově nejcennější gotická radnice s věží a vyřezávanými ozdobnými lavicemi v sále magistrátu ze 14. – 15. století, gotický dům Velké gildy s dvojlodním sálem s křížovou klenbou z 15. století a ze stejného období dům Gildy sv. Olafa, gotické obytné domy (např. komplex tří domů Tři sestry) a renesanční dům Bratrstva černohlavých z roku 1597. Tallinn se také pyšní nejdéle fungující lékárnou v Evropě, Radniční lékárnou (Raeapteek), která je v provozu pravděpodobně již od roku 1415.

Toompea

Dnes zpravidla za součást Starého Města počítaný hradní vrch Toompea (estonsky Chrámová hlava) žil po staletí vlastním životem jako samostatně spravované sídlo, na „dolním městě“ Tallinnu nezávislé a s ním i soutěžící a soupeřící.

Charakter Toompey jako samostatného královského a posléze řádového hradu dodnes připomíná mohutné opevnění ze 13. až 16. století. Jádrem hradního vrchu je Väike linnus, tedy Malý hrad, hrad v užším smyslu slova a na rozloze nejstaršího dánského hradu, dnes tvořený budovou konventu a hradním zámkem, v němž sídlí estonský parlament, a přilehlou částí opevnění, jíž dominuje 50,2 m vysoká věž Dlouhý Heřman (Pikk Hermann), na jejíž vrchol se v současnosti denně vztyčuje estonská vlajka.

Hradem v širším slova smyslu je Suur linnus, tedy Velký hrad, vlastně celá hradní čtvrť, zahrnující řadu architektonicky cenných církevních a správních objektů a obehnaná opevněním, navazujícím na opevnění Malého hradu. Srdcem této čtvrti je gotická katedrála Panny Marie, jejíž dějiny sahají do roku 1219, kdy byl na jejím místě postaven jednoduchý dřevěný kostel. Ten byl ještě během 13. století nahrazen jednolodním kamenným, a ten v první polovině 14. století halovým trojlodním. Do podoby blízké dnešní, tedy ve trojlodní baziliku, byl chrám přestavěn ve 30. až 60. letech 15. století. Po požáru roku 1684 byl kostel během několika desítek let obnoven a doplněn barokními prvky, 1778-1779 byla přistavěna barokní věž. V interiéru kostela zasluhují zvláštní pozornost četné náhrobky a epitafy ze 13. až 19. století, mj. renesanční náhrobek Ponta de la Gardie, švédského místodržícího v Estonsku, z roku 1585.[10]

V prostoru Velkého hradu se dále nachází dům někdejší katedrální školy (Toomkool), původně ze 14. století, nově postavený v 17. a přestavěný v 19. století, mariánská gilda (Püha Maarja gild) z 15. až 19. století, dům rytířstva (Rütelkonna hoone) ze 17. až 19. století a řada dalších administrativních a obytných budov, většinou přestavěných klasicistně. Na jižním okraji hradního vrchu se tyčí z daleka viditelný pravoslavný chrám Alexandra Něvského, postavený na přelomu 19. a 20. století jako symbol ruské moci nad mocenským centrem země.

Další čtvrti

Kadriorg - bývalé letní sídlo ruského cara
Soubor:Tallin-Estonian president site.jpg
Kadriorg – presidentský palác

V bezprostředním sousedství Starého Města se nachází několik architektonicky cenných staveb hlavně z doby národního rozmachu od začátku 20. století do druhé světové války – modernistická budova Akademického divadla (Akadeemiline Draamateater) z roku 1910 na začátku Pernovské silnice (Pärnu maantee), těsně sousedící monumentální stavba hudebního divadla a koncertní síně Estonia z let 1909-1913, o něco jižněji neogotická cihlová budova původně Rytířské záložny, dnes Estonské národní banky z roku 1904 a secesní budovna původně Vzájemné záložny, dnes Kreditní banky, z roku 1912, a na Náměstí svobody (Vabaduseväljak) funkcionalistická budova Domu umění (Kunstihoone) z roku 1934.

Z dalších čtvrtí Tallinnu je turistickým cílem přededvším Kadriorg, kde se nachází pozdně barokní až raně klasicistní zámek z roku 1718, navržený Italem Nicolem Michettim jako letní rezidence Petra Velikého). Zámek je nyní využíván jako muzeum umění.
Kadriorg - pomník Rusalky
Je obklopen francouzskými zahradami, na něž navazuje anglický park. V těsném sousedství zámku stojí prezidentský palác, vybudovaný roku 1938 v historizujícím stylu inspirovaném stylem zámku.

Rovněž v Kadriorgu, asi kilometr od zámku, se na břehu zálivu nachází pomník 177 ruských námořníků, kteří v zálivu utonuli v roce 1893 spolu se svou válečnou lodí Rusalka.

Severovýchodně od Kadriorgu v dnešní městské části Pirita se nacházejí zříceniny klášterního kostela brigidek z 15. století, zničeného v Livonské válce roku 1577. Právě podle kláštera vzniklo zkomolením místní jméno Pirita, a do výšky se tyčící zachované průčelí zříceného kostela se stalo symbolem čtvrti a městské části.

Správní členění

Členění Tallinnu na městské části

Od počátku historických záznamů se Tallinn členil v samostatně spravovanou hradní čtvrť Toompea a ve vlastní Tallinn, zvaný též Dolní město (Alllinn). Toto rozdělení bylo oficiálně zrušeno až roku 1878 plným připojením Toompey k Tallinnu. Celé území města pak bylo spravováno centrálně bez dalšího administrativního členění až do počátku 20. let 20. století, kdy byl v rámci procesu celkového správního členění suverénního Estonska rozdělen na šest městských částí, označených římskými čísly I, II, III, IV, V a VI.

Po 2. světové válce byl Tallinn v rámci sovětské administrativní reformy rozdělen ve čtyři obvody – Říjnový (Oktoobri rajoon), Leninův (Lenini rajoon), Kalininův (Kalinini rajoon) a Mořský (Mere rajoon).

Nové členění Tallinnu v městské části (linnaosa) bylo zavedeno v 90. letech 20. století. Osm samosprávných městských částí – Haabersti, Kesklinn, Kristiine, Lasnamäe, Mustamäe, Nõmme, Pirita a Põhja-Tallinn – se dále člení na čtvrtě (asum), jejichž význam je však dnes ve většině případů jen tradiční a historický.

V únoru 2009 bylo zastupitelstvem města rozhodnuto zrušení samosprávných městských částí a jejich nahrazení deseti správními obvody. Zda a kdy bude toto rozhodnutí provedeno, není zatím jisté.[11]

Doprava

Vnitroměstskou hromadnou dopravu zajišťují čtyři tramvajové, osm trolejbusových a několik desítek autobusových linek.

Asi 5 km od centra města se nachází mezinárodní letiště Tallinn-Ülemiste.

Město má mezinárodní železniční spojení zajišťované dopravcem GoRail pouze s Moskvou, přímé vlaky do Petrohradu byly v září 2004 zrušeny a od té doby nebyly s výjimkou krátkého období (2007-2008) obnoveny.[12][13] Železniční spojení do lotyšské Rigy je od roku 1997 přerušeno. Příměstskou železniční dopravu zajišťují elektrické vlaky dopravce Elektriraudtee, spojení do vzdálenějších míst Estonska pak motorové jednotky dopravce Edelaraudtee.

V jižním směru do Lotyšska, Litvy a Polska je evropská silnice E67 „Via Baltica“. Tato silnice je v některých úsecích čtyřproudová, dálničního typu. Na jihu Estonska je částečně ve výstavbě, ovšem její propustnost je zatím dostatečná a nevznikají zde dopravní problémy. Na výstavbu této magistrály v celém Pobaltí přispívá Evropská unie. Trajektem se lze dostat do Helsinek a Stockholmu.

Partnerská města

Související články

Literatura

  • KANGROPOOL, R.; BRUNS, D.. Tallinn sajandeis. Ehituskunstiline ülevaade. Tallinn : Eesti Raamat, 1972. (estonsky)
  • MÄEVÄLI, Sulev. Ajaloo- ja ehitusmälestisi Tallinnas. Tallinn : Perioodika, 1981. S. 11-17. (estonsky)

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 MERI, Lennart. Hõbevalgem. Tallinn : Eesti Raamat, 1984. S. 196-206. (estonsky) 
  2. ↑ LÕUGAS, Vello; SELIRAND, Jüri. Arheoloogiga Eestimaa teedel. Tallinn : Valgus, 1989. ISBN 5-440-00014-3. S. 128-131. (estonsky) 
  3. ↑ KANGROPOOL, R.; BRUNS, D.. Tallinn sajandeis. Ehituskunstiline ülevaade. Tallinn : Eesti Raamat, 1972. S. 7. (estonsky) 
  4. ↑ MERI, Lennart. Hõbevalge. Tallinn : Eesti Raamat, 1976. S. 318-343. (estonsky) 
  5. ↑ KANGROPOOL, R.; BRUNS, D.. Tallinn sajandeis. Ehituskunstiline ülevaade. Tallinn : Eesti Raamat, 1972. S. 11-15. (estonsky) 
  6. ↑ ŠŤÁHLAVSKÝ, David. Výpravy opačným směrem (Pobaltí). Praha : Radioservis, 2002. ISBN 80-96212-26-2. Kapitola Město čtyř jmen, s. 78.  
  7. ↑ KANGROPOOL, R.; BRUNS, D.. Tallinn sajandeis. Ehituskunstiline ülevaade. Tallinn : Eesti Raamat, 1972. S. 16. (estonsky) 
  8. ↑ KANGROPOOL, R.; BRUNS, D.. Tallinn sajandeis. Ehituskunstiline ülevaade. Tallinn : Eesti Raamat, 1972. S. 11-15. (estonsky) 
  9. ↑ Tallinna linnavalitsus – Tallinna ajalugu (estonsky)
  10. ↑ MÄEVÄLI, Sulev. Ajaloo- ja ehitusmälestisi Tallinnas. Tallinn : Perioodika, 1981. S. 11-17. (estonsky) 
  11. ↑ ERR Uudised – Tallinna volikogu otsustas linnaosad kaotada (estonsky)
  12. ↑ ŠTEFEK, Petr. Obnova přímého spojení expresními vlaky mezi Tallinnem a Sankt-Petěrburgem. Stránky přátel železnic [online]. , březen 2007 [cit. 2009-09-09]. Dostupné online.  
  13. ↑ Estonian passenger rail company GoRail that announced terminating its Tallinn-St. Petersburg rail service is struggling (anglicky)

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Tallinn
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Tallinn“