Iridium
Z Multimediaexpo.cz
Iridium je drahý kov šedivě bílé barvy.
Obsah |
Chemické vlastnosti a výskyt
Iridium bylo objeveno roku 1804. Ušlechtilý, poměrně tvrdý i když křehký kov, elektricky i tepelně středně dobře vodivý. V přírodě se vyskytuje téměř pouze jako ryzí kov, převážně v okolí míst dopadu meteoritů, vždy společně s jinými drahými kovy. Dále je spolu s dalšími platinovými kovy obsažen v ultrabazických masivech a díky chemické stálosti se koncentruje v náplavech. Hlavní naleziště představuje Sibiř a jižní Afrika. Jméno dostalo podle duhového odrazu povrchu svých sloučenin (duha je latinsky iris).
Iridium je prvkem s se značně nízkým zastoupením na Zemi i ve vesmíru. V zemské kůře je průměrný obsah iridia udáván jako 0,001 mg/kg. Jeho koncentrace v mořské vodě je natolik nízká, že ji současnými analytickým postupy nelze spolehlivě odhadnout. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom iridia přibližně 60 miliard atomů vodíku.
Chemicky je mimořádně odolné a lze je rozpustit pouze za vysokého tlaku v koncentrované kyselině chlorovodíkové za přítomnosti chloristanu sodného. Iridium patří společně s platinou a osmiem do tzv. triády těžkých platinových kovů.
Využití
Vzhledem ke své mimořádné chemické odolnosti je iridium legováno do slitin s rhodiem a platinou, které se používají na výrobu odolného chemického nádobí pro rozklady vzorků tavením nebo spalováním za vysokých teplot. Ve sklářském průmyslu slouží tyto slitiny jako materiál do speciálních pecí na tažení optických vláken. Spíše jako zajímavost může sloužit fakt, že prvotní mezinárodní etalony délkové míry 1 m a hmotnosti 1 kg byly vyrobeny ze slitiny platiny s iridiem.
V automobilovém průmyslu se z iridia vyrábějí elektrody zapalovacích svíček s mimořádnou životností (někteří výrobci deklarují použitelnost pro minimálně 100 000 mil) nebo pro práci v extrémních podmínkách, např. pro motory závodních automobilů a používá se i v katalyzátorech.
Literatura
- Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
- Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974
- Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961
- N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
Externí odkazy
- Periodická soustava a tabulka vlastností prvků [1]
- Chemický vzdělávací portál [2]
- WebElements (anglicky) [3]
- Periodická tabulka prvků [4]
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |