Jan Švankmajer

Z Multimediaexpo.cz

Jan Švankmajer (* 4. září 1934 Praha) je český tvůrce animovaných filmů, výtvarník a animátor. Umění Jana Švankmajera je obtížně zařaditelné do nějakého uměleckého proudu, jako člověk je považován za surrealistu. Kromě své vlastní tvorby se podílí na filmech jiných tvůrců. Se svou ženou Evou Švankmajerovou patří mezi české pozdní surrealisty.

Obsah

Život

Jan Švankmajer vystudoval na pražské VŠUP a loutkové katedře AMU, mezi jeho spolužáky zde patřil i pozdější filmový režisér Juraj Herz. V roce 1958 se poprvé podílel na filmu, šlo o Radokovu loutkovou inscenaci Johannes Doktor Faust. Poté pracoval v Černém divadle a Laterně magice, roku 1960 se stal spoluzakladatelem scény Divadlo masek, která patřila k divadlu Semafor. Tato scéna však byla již v roce 1962 z popudu Jiřího Suchého zrušeno.

Roku 1964 natočil svůj první film Poslední trik pana Schwarzwaldea a pana Edgara. Již v tomto filmu se objevily typické prvky jako je dynamické využívání montáže a kombinace herce s animovanými předměty. Od této doby se stále méně angažoval v divadelním prostředí a snaží se věnovat filmu. V tomto období získaly jeho filmy několik mezinárodních ocenění a staly se objektem zevrubných intelektuálních diskusí a rozborů, přestože Švankmajer své tehdejší snímky považuje spíše za manýristické. Mimo natáčení filmů v Krátkém filmu Praha (jehož nikdy nebyl řadovým členem) natočil v šedesátých letech i dva filmy v rakouské produkci ve studiu Petra Puluje. Tyto filmy natočil prakticky sám bez většího štábu.

V roce 1970 se setkal s Vratislavem Effenbergerem, tehdejším vůdcem Surrealistické skupiny. Toto setkání Švankmajera ovlivnilo do té míry, že se on i jeho žena rozhodli stát členy Surrealistické skupiny také.

Po nástupu normalizačního režimu je Švankmajerovi ztěžována tvůrčí práce a v letech 1972–1979 měl zakázáno natáčet filmy, protože odmítl přistoupit na kompromisy při postprodukci svého filmu Otrantský zámek. Švankmajer se tedy věnoval scénografii v Činoherním klubu a výtvarné spolupráci na filmech Oldřicha Lipského (Adéla ještě nevečeřela) a Juraje Herze (Deváté srdce). Po ukončení zákazu zfilmoval dvě Poeovy povídky Zánik domu Usherů a Kyvadlo, jáma a naděje, kde využil i motivů z díla Villierse de l’Isle Adama.

V roce 1982 natočil Možnosti dialogu, které byly kladně hodnoceny mezinárodní kritikou a měly úspěch na několika festivalech. Kulturní dozor a dokonce i političtí představitelé z ÚV KSČ však film odsoudili a Švankmajer opět nemohl v Krátkém filmu natáčet. Z tohoto důvodu odešel do Bratislavy, kde roku 1983 natočil film Do pivnice.

Roku 1983 získal Velkou cenu a cenu mezinárodní kritiky za film Možnosti dialogu na Mezinárodním festivalu animovaného filmu v Annecy. Na tomto festivalu měl přehlídku svých filmů z 60. let. Zajímavostí je, že možnost účasti zde získal díky zájmu jednoho z úředníků Krátkého filmu a spolupracovníkovi StB Jiřího Kubíčka, který je v zahraničí znám jako „autor“ animovaných filmů, protože za totality umožnil skutečným autorům cesty do zahraničí a uváděl se jako spoluautor jejich děl.

V roce 1988 ve švýcarské produkci natočil animovanou carrollovskou fantazii Něco z Alenky, která v zahraničí měla značný ohlas.

V roce 1990 natočil politickou groteskní hříčku Konec stalinismu v Čechách a v roce 1992 krátkometrážní dílko Jídlo, ve kterém se vyrovnává se svými gastronomickými obsesemi.

V roce 1992 založil společně s produkčním Jaromírem Kallistou produkční společnost Athanor, jejíž sídlem se stal Knovíz na Kladensku. Zde vznikly další filmy. Roku 1994 natočil svůj druhý celovečerní film pod názvem Lekce Faust, v hlavní roli s Petrem Čepkem, který zde hrál jak Fausta, tak Mefistofela. Za tento herecký výkon získal Čepek in memoriam Českého lva. Roku 1996 natočil Švankmajer film Spiklenci slasti, kde groteskním způsobem nahlíží na problematiku sexuálních úchylek a dosahování slasti. Velkého úspěchu dosáhl s komedií Otesánek, za něhož získal českého lva za nejlepší film a za nejlepší výtvarný počin (společně se svou ženou Evou Švankmajerovou).

V průběhu roku 2004 pořádali Švankmajerovi v Jízdárně Pražského hradu bilanční výstavu nazvanou Jídlo, která měla velký úspěch jak u širší veřejnosti, tak u kritiky. Dne 17. listopadu 2005 měl premiéru film Šílení, který je koncipován jako filosofický horor inspirující se osobností Markýze de Sade, kterého ztvárnil Jan Tříska a povídkami Edgara Allana Poea. Za výtvarnou koncepci a plakát k tomuto filmu získala Eva Švankmajerová in memoriam Českého lva. Na tomto filmu také spolupracovala jejich dcera Veronika Hrubá.

Jan Švankmajer se aktivně účastní seancí Surrealistické skupiny, je předsedou redakční rady revue Analogon, do něhož také přispívá, v budoucnu by chtěl zfilmovat některý ze svých scénářů, které původně psal tzv. do šuplíku.

Jan Švankmajer byl ženatý s Evou Švankmajerovou, jejich syn Václav Švankmajer je také autorem animovaných filmů.

Filmografie

Vlastní tvorba

Návrhy rekvizit a animace

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Jan_%C5%A0vankmajer“