Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !
Obležení Leningradu
Z Multimediaexpo.cz
| Obležení Leningradu | |||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: | |||||||||||||||
 Mapa obležení Leningradu květen 1942 - leden 1943 | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
| Strany | |||||||||||||||
.png){kind=small} Třetí říše24px Španělská modrá divize | .png){kind=small} SSSR
| ||||||||||||||
| Velitelé | |||||||||||||||
| Wilhelm von Leeb Georg von Küchler 24px Agustín Muñoz Grandes | Kliment Vorošilov Georgij Žukov
| ||||||||||||||
| Síla | |||||||||||||||
| 725 000 | 930 000 | ||||||||||||||
| Ztráty | |||||||||||||||
| neznámé | Rudá armáda: 332 059 mrtvých 24 324 mrtví mimo boj 111 142 pohřešovaných 16 470 civilistů přes 1 milion civilistů na hladomor | ||||||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||||||
Obležení Leningradu (8. září 1941 – 18. leden 1944; dnes se Leningrad jmenuje Sankt Peterburg, Petrohrad) představuje jednu z klíčových bitev Velké vlastenecké války.
Leningrad (dnes Petrohrad neboli Sankt-Petěrburg), jakožto druhé největší město SSSR, důležité průmyslové centrum, základna Baltské flotily a významný komunikační uzel byl od počátku bojů jedním z primárních cílů německého útoku. Město bylo nesmírně důležitým průmyslovým centrem. Bylo výrobcem oceli, lokomotiv, centrem strojírenského a elektrotechnického průmyslu. Ve městě se také nalézal největší gumárenský závod v Evropě. Německé jednotky ale nedokázaly splnit zadání a dobýt dobře opevněné město jediným úderem, musely je tedy oblehnout. Obležení však nebylo dokonalé, některé zásobovací trasy se nepodařilo uzavřít zcela (např. tzv. Cesta života přes Ladožské jezero). Efektivitě obléhání hodně uškodil fakt, že finský spojenec Německa odmítl nejen podílet se na útoku na město, ale zakázal jakékoliv významnější použití finského území pro tento útok. Obě strany zaznamenaly rozsáhlé ztráty vojáků i techniky a ve městě zemřelo hladem odhadem tak 1 000 000 lidí, zejména v zimě 1941/1942 na počátku obležení. Postupem času se podařilo část lidí evakuovat a v roce 1943 se postupně stále více nahlodávalo obklíčení města a rostly dodávky potravin i munice. V lednu 1944 se obležení definitivně zhroutilo.
Obsah |
Útok na Leningrad
Útok na Leningrad představoval v rámci Operace Barbarossa důležitý cíl, který byl úkolem německé armádní skupiny Sever pod vedením polního maršála von Leeba. Útok na celé frontě začal 22. června 1941 a přes odpor sovětských pohraničních jednotek zaznamenal Wehrmacht významný postup. 24. června postoupil do hloubky 70 km, ale zde narazil na odpor Rudé armády. Ta používala k protiútokům nové tanky T-34, KV-1 a KV-2, které odolávaly střelám stávajících německých tanků, a proto musela k jejich zneškodnění použít těžké flaky a letectvo. Rychlý postup na severovýchod mohl úspěšně pokračovat i díky tomu, že v Pobaltí byla poměrně hustá silniční síť, což umožňovalo rychlé přesuny německých tankových a motorizovaných jednotek. Sovětská obrana se na přelomu června a července zkonsolidovala a připravila se k obraně na Stalinově linii, která ležela na staré ruské hranici. O tuto lini se vedly tvrdé boje, avšak Němci ji dokázali prorazit a 9. července obsadili Pskov. Další směr útoku pokračoval v prostoru mezi Ilmeňským a Čudským jezerem. Mezitím došlo k útoku Finska na Leningrad ze severu, ale Finové postoupili pouze ke Stalinově linii a tan se zakopali. Tvrdé boje Rudé armády s Wehrmachtem a jednotkami Waffen-SS pokračovaly na přístupech k Leningradu během července a srpna. Počátkem září stanuly německé jednotky již před vnějším leningradským opevněním, o které se rozhořely prudké boje. 8. září se však německým jednotkám podařilo uzavřít kruh kolem města, které zůstalo přístupné pouze ze vzduchu nebo přes vody Ladožského jezera. Útoky na město dále pokračovaly, ale 12. září 1941 přišla zpráva z německého hlavního stanu, že Leningrad nemá být obsazen, ale jen obklíčen. Německé útočné tankové a letecké svazky byly staženy a poslány na doplnění vojsk, která utrpěla těžké ztráty v bojích u Smolenska a která potřebovala doplnit síly k dalšímu útoku na Moskvu.
Obležení města
Město Leningrad bylo obležené německými a finskými vojsky téměř 900 dnů. Nad městem docházelo k nekonečným a urputným leteckým soubojům, do boje se zapojili i námořníci z vyřazených lodí, včetně revolučního křižníku Aurora. Adolf Hitler používal ke zničení města jakýchkoliv prostředků včetně toho, že v některých dnech na něj nasměroval přes 1000 bombardérů současně. I když německé jednotky do města nikdy nevstoupili, byly ztráty na lidských životech v obleženém městě ohromné. Zahynulo přes půl milionu civilistů. Okupační vojska tehdy vyplenila blízká, historicky významná města.
V průběhu blokády se zásoby potravin v obleženém Leningradě rychle tenčily a došlo k prudkému snížení přídělů. V této chvíli závisel osud města na vodní trase přes Ladožské jezero. V důsledku blokády se denní dávky chleba snížily na 200 gramů pro dělníky a techniky a 100 gramů pro kancelářské pracovníky, rodinné příslušníky a děti, což stěží postačovalo k tomu, aby se normální člověk udržel při životě. V zimě roku 1941 - 1942 bylo město bez elektrického proudu. Dopravu na ulicích vyřadily silné mrazy a voda se musela přivážet ze zamrzlé řeky Něvy.
Rozhodnutí přejít od dobytí k obléhání Leningradu patrně vyvolal i postoj Finů. Polní maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim, nejvyšší finský velitel, nechtěl překročit starou finskou hranici na Karelské šíji a zaútočit na Leningrad. Maršál ve svých pamětech vysvětluje, že nechtěl aby se finská vojska podílela na předpokládaném hrozném zničení Leningradu. Mannerheim tak zůstal věrný své zásadě „aktivní obranné války“, ze které se neměla stát válka dobyvatelská.
Z vojenského hlediska by pádem Leningradu a kotle u Oranienbaumu bylo odzbrojeno téměř 40 sovětských divizí. Stejně velký význam by mělo i vyřazení Leningradu jako zbrojního centra. Vždyť tanková továrna i dělové a muniční závody po celou válku vyráběly a zásobovaly Rudou armádu dodávkami zbraní. Pád Leningradu by navíc uvolnil 18. německou armádu pro jiné operace, zatímco tady musela až do roku 1944 hrát úlohu stráží.
Německý pokus o úplné obklíčení
Německé vrchní velení ale nemělo Leningrad zcela obklíčen. Velké překážky - jezera, toky řek a bažiny, které v létě pomáhaly německé obléhací armádě, se v zimě, když Ladožské jezero a řeka Něva zamrzly, staly dobrými dopravními cestami a tedy obrovskými dírami v obkličovací frontě. Těmito dírami pak bylo možné město stále zásobovat. Komisař pro obranu Ždanov nechal po příchodu zimy vybudovat na ledě Ladožského jezera „Silnici života“, silnici a železniční přípojku k murmanské dráze. Po této ledové dráze bylo město zásobováno z východního břehu jezera. Německý obkličovací prstenec tedy rozbil bez boje „generál Mráz“. Skupina armád Sever proto zahájila k uzavření této zimní mezery rozsáhlou tichvinskou operaci. Jejím cílem bylo obklíčit i Ladožské jezero a uzavřít Leningrad na východ od jezera. Plán byl takový, že Finové překročí od severu řeku Svir a poté si východně od jezera podají ruce se 16. německou armádou.
39. tankový sbor se vydal 15. října s 12. a 8. tankovou a s 18. a 20. pěší (motorizovanou) divizí z volchovských předmostí, přes tuto velkou řeku na cestu směrem na východ. Prvním cílem byl Tichvin. Němci zde měli přerušit poslední železniční spojení z Vologdy do Leningradu. Po dalším postupu měli dosáhnout řeky Svir a setkat se s Finy a tím by bylo obklíčení Leningradu i Ladožského jezera dokončeno. Sovětské velení ale poznalo, že smělá německá tanková operace má za cíl spojení s Finy na severu. Stalin proto nasadil proti Němcům další sibiřské divize. Německý 39. tankový sbor nemohl v té hrozné pustině své postavení udržet proti neustálým útokům sibiřských úderných skupin. Generál von Arnim, Schmidtův nástupce, proto svoje divize stáhl na Volchov. Ani otužilí Finové, kterým klima severoruské tajgy bylo důvěrně známé, přes Svir nepřešli.
Když byli zcela vyčerpané zbytky 39. tankového sboru 22. prosince 1941 při 52 stupních mrazu převezeny přes Volchov, měly za sebou strašné dobrodružství. Jen samotná slezská 18. pěší (motorizovaná) divize při něm ztratila 9 000 mužů. Její bojová síla činila k tomuto dni 741 mužů. Jak se tento boj o Tichvin podepsal na bojové síle jednotek, to demonstruje osud 3. praporu 30. pěšího (motorizovaného) pluku. Při pochodu z Čudova do Tichvinu ztratil za mrazu -40 stupňů 250 mužů, polovinu své bojové síly. Většinu z nich kvůli omrzlinám. Fronta mezi Leningradem a Volchovem se stala trvalým ohniskem nebezpečí pro německou východní frontu. To vše bylo pravděpodobně výsledkem toho, že bylo ustoupeno od dobytí Leningradu. Byl to výsledek snahy dobýt příliš mnoho na příliš mnoha místech najednou. Důsledkem pak bylo, že Adolf Hitler v roce 1941 nedosáhl svoje operační cíle ani na severu, ani na střední frontě. Leningrad i Moskva zůstaly pro Němce nedobytné.
Sovětské protiútoky
Pro rok 1942 stanovilo německé vrchní velení na tomto úseku fronty několik primárních cílů: 1/ Zmocnit se Leningradu, i když již nikoliv přímým útokem pro nějž chyběly síly, ale blokádou. 2/ Definitivně vyřadit letectvem Baltské loďstvo. 3/ Posílit blokádní postavení ve Finském zálivu před Kronštadtem tak, aby sovětské loďstvo, zejména ponorky, nemohlo proniknout na otevřené moře.
Ani sovětské velení však nezahálelo. V lednu roku 1942 se Rudá armáda pokusila zaútočit na německé jednotky v prostoru Volchova a dostat tak město z kleští. Sovětský útok začal poměrně dobře, ovšem jednotky Wehrmachtu posílené o vojska Waffen-SS nakonec převzaly iniciativu a sovětské jednotky obklíčily. Při tomto německém vítězství byl zajat sovětský generál Andrej Andrejevič Vlasov. Dílčí boje pokračovaly i v průběhu roku 1942, ale bez výrazných posunů na frontě. V roce 1943 se pokusila Rudá armáda dostat Leningrad z kleští znovu a začala podnikat protiútoky. První z nich se uskutečnil 13. ledna 1943. Němci byli nuceni vyklidit jižní břeh Ladožského jezera u Šlisselburgu a prolomit tak částečně blokádu. Do Leningradu byla vybudována provizorní železnice a 6. února 1943 byla uvedena do provozu. Díky ní se zvětšil příděl chleba pro dělníky z 250 g na 600 g a pro ostatní obyvatelstvo ze 125 g na 400 g na hlavu. Rudé armádě se však podařil dobýt právě jen tento úzký pás země, který byl ohrožován nepřátelským odstřelováním. Proto se sovětské vrchní velení rozhodlo k dalším útokům, které však kvůli silnému německému opevnění a vysokým ztrátám ztroskotaly. Ofenzíva bylo proto koncem března 1943 ukončena a do konce roku probíhaly pouze dílčí místní boje. Konečnou ofenzívou, díky níž došlo k prolomení blokády Leningradu, byla Leningradsko-novgorodská operace. Ta začala ve stejný den, jako ofenzívy v roce 1942 a 1943, tedy 13. ledna. V noci z 13. na 14. ledna 1944 zahájila Rudá armáda mohutnou dělostřeleckou přípravu, po které následoval útok tankových a mechanizovaných vojsk za masívní podpory letectva. 27. ledna pak došlo ke konečnému prolomení fronty v důležitých komunikačních uzlech a blokáda Leningradu tak byla definitivně prolomena.
Související články
Externí odkazy
|
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |