Přízvuk

Z Multimediaexpo.cz

Přízvuk (akcent) je důraz na určitou slabiku slova. Patří mezi tzv. suprasegmentální prvky jazyka. V jazycích s pevným přízvukem je přízvukována vždy nebo zpravidla jen určitá slabika (např. první v češtině, předposlední (penultima) v polštině).
V jazycích s pohyblivým přízvukem (např. ruština, angličtina) může být přízvučná kterákoliv slabika, různá poloha přízvuku může mít distinktivní (význam rozlišující) funkci. Přízvuk může ovlivňovat výslovnost hlásek. Například v ruštině, angličtině či němčině dochází k redukované výslovnosti nepřízvučných samohlásek (např. psané e se vyslovuje jako ɘ (v zahraniční literatuře často označované jako Schwa (něm.) / schwa (angl.) (pravopis i v angličtině zůstává německý, až na psaní s velkým písmenem), označení šva v tomto významu není v české literatuře tak běžné - česky nejjednoznačněji jako redukované e, něm. též Murmellaut), např. angl. about [əˈbaʊt], obsession [ɘbˈsešn], taken [ˈteɪkən], něm. Frage [ˈfra:gə], v neodlučitelných, a tudíž nepřízvučných předponách, např. bekommen [bɘˈkɔmn]). Přízvuk též často ovlivňuje i délku slabik (v ruštině se přízvučné samohlásky vyslovují delší než nepřízvučné, ve švédštině jsou přízvučné slabiky vždy dlouhé, nepřízvučné vždy krátké). V češtině k takovýmto jevům nedochází. U delších slov se kromě hlavního přízvuku může vyskytovat i slabší vedlejší přízvuk. Ve fonetickém přepisu výslovnosti (IPA) se hlavní přízvuk označuje horní kolmičkou ( ), vedlejší přízvuk dolní kolmičkou ( ), např. ve slově předposlední . Některá slova, tzv. klitika, jsou nepřízvučná a tvoří přízvučný celek s předchozím (příklonky) nebo následujícím (předklonky) slovem. Příklonky jsou slova trvale nepřízvučná, protože se připojují za přízvučné slovo. Předklonky stojí před přízvučným slovem a spojují se s ním.

Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/P%C5%99%C3%ADzvuk“