Polština

Z Multimediaexpo.cz

Polština (polsky język polski, polszczyzna) patří mezi západoslovanské jazyky jako např. čeština, slovenština nebo lužická srbština. Náleží tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. V 10. století byly čeština a polština v podstatě stále jeden jazyk, pak se začaly od sebe rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci bez problémů rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali křesťanství od Čechů. V průběhu staletí polština přejala hodně slov cizího původu (z latiny, francouzštiny, němčiny, češtiny), v jazyce ale nedošlo k výraznějším puristickým zásahům. Dnes je v polštině stále zachováno mnoho archaických znaků - např. používání spřežek.

Polsky se mluví nejen v Polsku, ale i na územích sousedních států s polskou menšinou – v Česku (Těšínsko), na Slovensku, Ukrajině, v Bělorusku, v Litvě. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln od konce 19. století letech existují polsky hovořící menšiny ve velké části světa.

Obsah

Polská abeceda

A Ą B C Ć D E Ę F G H I J K L Ł M N Ń O Ó P R S Ś T U W Y Z Ź Ż
a ą b c ć d e ę f g h i j k l ł m n ń o ó p r s ś t u w y z ź ż


Polská abeceda obsahuje základní latinskou abecedu, s následujícími zvláštními grafémy: ą, ę, ó, ł, ć, ś, ź, ż, ń. Naopak neobsahuje písmena q, v a x.

Výslovnost


V polštině nejsou dlouhé samohlásky, všechny samohlásky mají tedy stejnou délku. Přízvuk je (stejně jako v italštině) většinou na předposlední slabice (penultimě), v pečlivé výslovnosti přitom vede k prodloužení samohlásky. Příklad: kwadratowy – kvadratóvy (čtvercový).

Nosové samohlásky

A.1 ę vyslovujeme jako [e]
na konci slova, např. widzę tę ulicę
před l, ł, např. wzięła, zdjęli

A.2 ę vyslovujeme plně nosově [e]
před f, w, s, z, sz, ż, rz, ś, ź, ch, např. rzęsa, język, mężny

A.3 ę vyslovujeme jako [em]
před b, p, např. dęby, następny

A.4 ę vyslovujeme jako [en]
před k, g, t, d, c, dz, cz, např. ręka, piętro

A.5 ę vyslovujeme jako [eň]
před ć, dź, např. będzie, sędzia


B.1 ą vyslovujeme jako [o]
před l, ł, např. wziął, zdjął

B.2 ą vyslovujeme plně nosově [o]
před f, w, s, z, sz, ż, rz, ś, ź, ch, např. wiązać

B.3 ą vyslovujeme jako [om]
před b, p, např. ząb, rąbać
na konci slova, např. idą tą ulicą

B.4 ą vyslovujeme jako [on]
před k, g, t, d, c, dz, cz, např. pociąg, gorący

B.5 ą vyslovujeme jako [oň]
před ć, dź, např. zacząć

Samohlásky i/y – se ve výslovnosti zásadně liší, podobně jako např. v ruštině (nebo svým způsobem podobně jako i v češtině, když se mluvčí snaží přehnaně zdůrazněnou výslovností ukázat, zda se má psát i nebo y). Dá se tedy poznat, kdy se říká być (být) a kdy bić (bít).

Samohláska ó se čte jako u, není žádný rozdíl ve výslovnosti ó a u. Čárka neoznačuje délku samohlásky. Písmeno ó často ve slovech odpovídá českému ů, např. wóz – vuz (vůz)

Polské ł se vyslovuje jako anglické w, jen archaicky, například v historických filmech, jako temné l. Příklad: ławka – uavka (lavice), łąka – uonka (louka). Naproti tomu l se vyslovuje malinko měkčeji, výrazně měkčeji před i. Omyl v tomto písmenku může znamenat úplně jiné slovo: laska (hůl, štangle salámu, hovorově o holce – buchta) x łaska (milost, laskavost).

V polštině jsou tři řady sykavek:

Jednak obvyklé c, dz (v češtině běžně neužívané), s, z.

Dále měkké ć, dź, ś, ź, před samohláskami vždy psané jako xi (např. cie, si, dziś, ziarno). Tato měkká řada funkcí odpovídá českým hláskám ť, ď, s a z. Měkké sykavky se vyslovují pomocí zadní části jazyka, „patlavě“ - pro Čecha nesnadno - kdežto ty tvrdé přední částí jazyka.

A konečně třetí řada tvrdých cz, dż, sz, ż, funkčně odpovídající českým č, dž, š, ž (k tomu můžeme přihrnout i rz s výslovností ř posunutého výše na patro, viz dále). České č, dž, š, ž je co do tvrdosti mezi polskými měkkými a tvrdými hláskami, blíže tvrdým, a také jazyk je v poloze mezi oběma polohami při výslovnosti polských hlásek. Občas, obvykle pro ozvláštnění nápisů, se místo tečkovaného ż píše přeškrtnuté z.

Polské rz se ve výslovnosti nijak neliší od ż, funkčně je na stejném místě jako české ř. Proto také Poláci mají při psaní problém, kde se píše rz a kde ż, podle zvuku to nepoznají - stejně jako Češi se musí učit nazpamět, kde se píše jaké i/y. Příklady: morze (moře) se vyslovuje naprosto stejně jako może (může)


Polské ń se vyslovuje jako české ň. Před samohláskami je vždy psané jako ni, např. Toruń, bez Torunia.

Hlásky h/ch se ve výslovnosti od sebe neliší, takže i zde mají školáci i dospělí často problém, co napsat. Spíš se dá pozorovat, že Poláci často vyslovuji ch zvučně, kdežto h nezvučně.[1] Ch se hláskuje jako ce-cha.

V psané polštině se s výjimkou cizích slov nevyskytuje v. Všude se používá w, které se ve výslovnosti neliší od českého v. Při hláskování se v hláskuje německy fau a w jako vu.

Hlásky r a l nejsou jako v češtině slabikotvorné, takže třeba místo českého ví-tr Poláci říkají v jedné slabice wiatr, nebo dodávají samohlásky, takže v polském podání zní řeka Vl-ta-va jako Weł-ta-wa.

Skupiny hlásek

Skupiny samohlásek ia, io, ió, iu, ii pokud následují za souhláskami (kromě s, z, c a dz), se vyslovují jako ja, jo, ju, ju, ji (i označuje měkkost předcházející souhlásky). Např. piach, wioska, pióro, kiur, w oranżerii.

Skupina ie se vyslovuje obdobě jako české ě (kromě případů, kdy následuje po měkkých sykavkách, např, kieliszek.

Následují-li po těchto skupinách si, zi, ci, dzi souhlásky, vyslovují se tyto skupiny jako śi, źi, ći, dźi, např. siny, zima, cichy, dziwny.

Následují-li po těchto skupinách samohlásky, označuje i pouze měkkost předcházející sykavky a vyslovují se: skupiny sia, zia, cia, dzia jako śa, źa, ća, dźa, skupiny sio, zio, cio, dzio jako śo, źo, ćo, dźo, skupiny sió, zió, ció, dzió a siu, ziu, ciu, dziu jako śu, źu, ću, dźu, skupiny sie, zie, cie, dzie jako śe, źe, će, dźe.

Skupina mie se vyslovuje vždy mje, ne tedy mně.

Výslovnost

Podobně jako v češtině dochází ke spodobě (přizpůsobení) znělosti podle následující hlásky, např. wprost (jako vpřed). Naproti tomu spodoba může být i podle předcházející hlásky: trzy čteno třy, ale i twarz, twój, kwiecień se čte tvař, tvůj, kvěćeń.

K dokonalé výslovnosti pak patří i měkká výslovnost hlásek, jejichž měkké verze se samostatně nevyskytují, protože je následuje vždy i, a u nichž si změkčení Češi nevšimnou: kierowca, giełda, mi, lipiec se změkčenými k´, g´, m´, l´ a p´.

Gramatika

Polština má stejně jako čeština 7 pádů (polsky przypadek, pl. przypadki), pádové otázky jsou stejné jako v češtině, pořadí pádů je také stejné, s jednou výjimkou, vokativ a instrumentál mají v porovnání s češtinou opačné pozice: vokativ (v češtině 5. pád) je v polštině 7. pád a instrumentál (v češtině 7. pád) je v polštině 5. pádem.

Vyjadřování zdvořilosti

Kromě standardního přátelského tykání se v polštině užívá jako zdvořilé oslovení (na místě českého vykání) zvláštní forma "onikání", oslovování ve třetí osobě slovem pan (v množném čísle panowie) nebo pani, vůči smíšené společnosti państwo. V doslovném překladu do češtiny: Mohl by mi pán říci, kde je pána (případně pańskie) (=vaše) auto?

Zvláštní variantou je tykání-onikání, je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jakož i řidiči, kteří si chtějí něco "vyříkat", kdo měl dát komu přednost, kde by se česky přešlo na tykání. Např.: Copak pán nevidíš, že jedu z pravé strany?! Musíš mi pán dát přednost!

Je ovšem možná i přesná obdoba českého (a ruského nebo francouzského) vykání. Tu používali polští komunisté ve spojení s oslovením towarzyszu, towarzyszko (soudruhu, soudružko) a za jejich vlády i většina ostatních.

Reference

  • Kateřina Pösingerová a Anna Seretny: Czy Czechów jest trzech? Učebnice polského jazyka pro Čechy. Uniwersytet Jagielloński, Kraków 1992, 273 pp, ISBN 83-233-0601-X
  • Karel Oliva, Marie Kulošová, Josef Zdenko Svoboda: Polsko–český, česko–polský kapesní slovník. SPN, Praha 1989, 8. ed. (1. ed.: 1963), 943 pp., ISBN 80-04-23486-0
  1. ↑ http://www.tlum.cz/polstina.phtml

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Pol%C5%A1tina“