Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Rozpouštědlo

Z Multimediaexpo.cz

Rozpouštědlo (solvent) je označení pro látku se schopností rozpouštět (rovnoměrně v sobě rozptýlit či dokonce disociovat částice jiných látek) látky, přičemž vznikají homogenní směsi – roztoky.

Hlavním úkolem rozpouštědel je převést filmotvornou složku do roztoku dvou nebo více látek, který má jednotné chemické a fyzikální vlastnosti v celém svém objemu. U každého roztoku existují dvě složky: rozpouštědlo a rozpouštěná látka. Rozpouštědlem je nazývána každá látka, která je schopna rozpouštět jinou látku. Nejdůležitějším rozpouštědlem je voda.

Rozpouštědlo se podle charakteru se dělí na:

  • pravé (aktivní) rozpouštědlo – přímo rozpouští určitou filmotvornou látku;
  • nepravé (latentní) rozpouštědlo – samotné filmotvornou látku nerozpouští, ale je schopné ji rozpouštět ve směsi s pravými rozpouštědly;
  • ředidlo – je určeno k dodatečnému ředění nátěrových hmot před jejich použitím.

Rozpouštědla mohou být jednosložková či vícesložková. Vícesložková rozpouštědla mohou obsahovat rozpouštědla pravá, nepravá i ředidla.

Dělení dle polarity

  • nepolární (např. benzen, hexen, dichlormethan) – sloučenina je symetrická (výsledný dipólový moment molekuly je nulový), dobře rozpouští nepolární látky
  • polární (např. voda, ethanol) – sloučenina není symetrická (výsledný dipólový moment molekuly není nulový), dobře rozpouští např. soli nebo jiné polární látky
    • protické – mají v sobě odštěpitelný proton (hydroxylová nebo aminoskupina), nebo v nich probíhají protolytické reakce, např. alkoholy, kapalný amoniak, bezvodá kyselina sírová
    • aprotické – protony neodštěpují; patří mezi ně rozpouštědla bazická schopná vázat proton nebo inertní, která proton nemohou štěpit ani vázat; používají se k odstraňování nečistot z roztavených kovů, např. aceton, dioxan nebo chlorid uhličitý.

Literatura

  • Klikorka J., Hájek B., Votinský J., Obecná a anorganická chemie, 2. vydání, Praha 1989