Sámové

Z Multimediaexpo.cz

Sámové nebo též Laponci (v severní sámštině Sámit, v češtině koncem 19. století nazýváni též Lopaři) jsou nejstarší etnickou skupinou žijící v Laponsku, oblasti, do které se počítá střední a severní Skandinávie (severní Norsko a Švédsko), Finsko a ruský poloostrov Kola, tzn. střední Skandinávie a Severní Kalota. Mluví sámskými jazyky, které tvoří samostatnou větev ugrofinských, resp. uralských jazyků. Počet Sámů se odhaduje na 85 000 až 100 000, ale toto číslo je velmi nesnadné upřesnit. Zhruba polovina Sámů žije v Norsku, menší populace žijí ve Švédsku a Finsku. Ruští Sámové byli nuceni sovětskými úřady k přesídlování, např. k jezeru Lovozero (Lujávri) ve střední části poloostrova Kola.

Obsah 1 Laponci, nebo Sámové? 2 Historie 3 Sámská správa 4 Tradiční způsob života 5 Jazyk 6 Hudba 7 Osobnosti 7.1 Reference 7.2 Literatura 7.3 Související články 7.4 Externí odkazy

Laponci, nebo Sámové?

Ve většině jazyků, podobně jako v češtině, byli Sámové dříve známí jako Laponci. Toto pojmenování se původně používalo ve Švédsku a Finsku a rozšířilo se i do ostatních jazyků kromě samotných sámských jazyků, ve kterých se Sámové označují jako Sámit (Sámové) nebo Sápmelaš (sámského rodu). Etymologie slova Laponci není zcela jasná. V norštině se slovo Lapp většinou spojuje s významy „necivilizovaný“, „primitivní“ a „hloupý“. Finské slovo lape evokuje odlehlost. Pro označení sámského národa ho použil již v 16. století Olaus Magnus. Někdy se v etymologii zmiňuje i finské slovo lappu, znamenající „záplatu“. Sámové prosadili do jazyků zemí, ve kterých žijí, nové pojmenování v posledních desetiletích, protože staré označení je pro ně hanlivé. V dnešní době se proto užívání starého označení nedoporučuje. V češtině pro Čechy nemá označení Laponec žádný hanlivý podtext, proto se často používá i tento výraz. Je nutno též zmínit, že Sámové jako národ mají mezi lidmi z většinových populací severní Evropy spíše negativní pověst. Sámům se vyčítají jejich požadavky na sociální pomoc a podporu kultury, vyšší nezaměstnanost a alkoholismus.

Historie

Sámové obývali větší část Skandinávie, Finska a severozápadního Ruska po tisíce let. Upřesnit tuto dobu je obtížné. Archeologické nálezy naznačují, že lidé od Oněžského a Ladožského jezera dorazili k řece Utsjoki v dnešním nejsevernějším Finsku již před více než 10 100 lety. Podle jiných odborníků lze přítomnost předků dnešních Sámů v severních částech Skandinávie vysledovat již v době před 2500 lety. Sámové jsou nejstarším žijícím etnikem v této oblasti a jsou považováni za původní obyvatele. Pravděpodobně jsou Sámové potomci Prauralců a uralizovaných kmenů paleolitických středoevropských lovců. Sámové po dlouho dobu obývali celou severní Skandinávii, Finsko a východní Karélii. Později byli východní Sámové asimilování finskými a karelskými osadníky z Häme, Savo a Karélie. Místní jména na jižním pobřeží Finska, jako například Nuuksio, dokládají zdejší sámské osídlení. Finští a skandinávští osadníci rychle vytlačili původní Sámy na sever. Finské kmeny dokonce válčily mezi sebou a se skandinávskými kmeny o právo vybírat od Sámů daně. Ve starších teoriích se předpokládal asijský původ Sámů. Na začátku 19. století se také objevila dnes neuznávaná teorie uralsko-altajských jazyků, která spojovala finické národy s asijskými, např. Mongoly. Stereotypní tělesné znaky, frenologie a další pseudovědy pomáhaly toto spojení „prokázat“. Nicméně nebyl sestaven žádný společný slovník a ani genetické studie neprokázaly významné spojení. Výzkum DNA ukázal, že ačkoli jsou Sámové odděleni od běžné evropské populace, tak sdílí některé znaky s ostatními severskými národy, takže jsou jednoznačně Evropany. Je třeba vzít v úvahu i kulturní původ asijské teorie. Asijský původ finických kmenů se velmi hodí do principů nadřazenosti nordické rasy (ačkoli této teorii ve své době věřilo i mnoho Finů, včetně vědců) a byl zpětně využíván pro ospravedlnění invazí na finická území. Tyto teorie stále přežívají mezi švédskými a norskými neonacisty. François Bernier (1612–1688) ve svém díle Nouvelle division de la terre par les différentes espèces ou races qui l’habitent (Nové rozdělení světa podle různých druhů nebo ras, které ho obývají) pro Sámy vytvořil čtvrtou světovou rasu a popsal jejich těla jako zakrslé a pevné s velkýma nohama, širokými rameny a s protáhlými obličeji vypadajícími jako medvědí. Označil je za velmi ošklivé a považoval je spíše za zvířata než za lidi. Nejstarším zdrojem s detailními informacemi o sámské kultuře je Lapponia z roku 1673 od Johanna Scheffera. Dílo mělo napravit důsledky propagandy, německé i švédské, ze třicetileté války o hříšnosti, resp. síle švédského vojska kvůli pomoci sámské magie. Sepsání knihy iniciuje Magnus de la Gardie. Jde o raný „etnologický“ výzkum sámských skupin, v knize jsou použity misijní zprávy a hlášení z farností. Johannes Schefferus tyto zprávy kompiloval, sám se „terénního výzkumu“ neúčastnil. Kniha byla rychle přeložena do mnoha jazyků včetně francouzštiny, němčiny a angličtiny (avšak až doku 1956 ne do švédštiny). V Nizozemsku a v Německu byla rychle vydána i zkrácená verze, ve které byly podstatné části nahrazeny pověstmi o magii a pohanství Sámů, čímž bylo negováno ponaučení a záměr knihy. Až do začátku 16. století byli Sámové hlavně rybáři a lovci a kočovali podle migrace sobů. Okolo roku 1500 začal kvůli nadměrnému lovu počet sobů v Laponsku klesat. Většina Sámů kolonizovala území kolem fjordů a na březích řek. Kromě rybolovu a lovu začali chovat dobytek. Někteří Sámové začali domestikovat soby a stali se z nich známí sobí kočovníci. Domestikace sobů z dřívějších dob je však doložena jak archeologickými nálezy, tak písemnými prameny – např. ve Starém anglickém Orosiu od Alfréda Velikého. Navzdory obecným představám vedla nomádský způsob života jen asi desetina Sámů, několik sobů však chovala téměř každá sámská rodina. Sámové překračovali hranice zcela volně až do roku 1826, kdy byla zavřena norsko-finská hranice (Finsko patřilo pod Rusko). Švédsko-norská hranice byla pro Sámy volná podle smlouvy Lapp Codicil z roku 1751 až do roku 1940, kdy byla zavřena kvůli okupaci Norska Německem. Po druhé světové válce zůstala hranice uzavřená. Dlouhou dobu byl sámský způsob života v oblasti dominantní, protože byli nejlépe přizpůsobení arktickým podmínkám a snadno tak odolávali kulturnímu vlivu jihu. Během 18. století se kvůli nízkým cenám ryb norští imigranti ze severu stahovali, a tak sámská kultura opět posilovala, protože byla nezávislá na dodávkách z jihu. V 19. století se norské úřady snažili o ponorštění Sámů a prosazovali jak norštinu jako jediný jazyk, tak norskou kulturu. Hospodářský rozvoj norského severu opět přilákal na sever mnoho Norů a tím i norskou kulturu. Ve Švédsku a Finsku byly úřady méně horlivé. I zde se ale začal projevovat rozvoj severu. Nejsilnější tlak byl v Norsku vyvíjen v první polovině 20. století, kdy Norsko investovalo mnoho finančních prostředků, aby potlačilo sámskou kulturu. Zájemci o koupi či pronájem půdy museli prokazovat znalosti norštiny a norský původ. Kvůli tomu bylo tehdy mnoho Sámů nuceno si ponorštit své jméno. Ve 20. letech došlo i ke stěhování Sámů, což zvětšilo i rozdíly mezi skupinami samotných Sámů a vyústilo až vnitřním sámským etnickým konfliktem. Druhá světová válka se také na kultuře Sámů velmi podepsala. Během bojů byla zničena naprostá většina sámských domů a známek sámské kultury. Přestože byli přes válku Sámové loajální ke svým domovským státům a např. působili v odboji a jako špióni legitimních vlád, mnoho se ve vztahu k nim po válce nezměnilo. Tento tlak majoritního obyvatelstva vyústil v 70. letech k zakládání spolků a organizovanému odporu, tedy k vlastnímu národnímu obrození Sámů.

Sámská správa

Při stavbě vodní elektrárny na řece Altě, na původním a posvátném území Sámů, roku 1979 se práva Sámů dostala do politických diskusí. V srpnu roku 1986 byla ustavena sámská národní hymna Sámi soga lávlla (napsaná sámským novinářem Isakem Sabou před rokem 1906) a sámská vlajka. V roce 1989 byl zvolen v Norsku první sámský parlament. V roce 2005 byl v Norsku přijat zákon, který státní půdu v provincii Finnmark převedl pod správu obyvatel provincie. Sámský parlament není zákonodárným orgánem ale má právo veta zákonů na všech státních územích oblasti (mimo Ruska), které by byly v rozporu s vůlí a názory Sámů. Sámský parlament byl postaven v městečku Karasjok v Norsku. Architektura stavby je moderního severského stylu, centrum parlamentu však jednoznačně představuje historii a tradici Sámů.

Sámský parlament v Karasjoku, Norsko

Tradiční způsob života

Tradičně se Sámové zabývají lovem, rybolovem, chovem polodivokých sobů a zemědělstvím. V současnosti žije z těchto aktivit jen velmi malý počet Sámů a prakticky nikdo neprovozuje výměnný obchod nebo kočování. Nejznámější obživou Sámů je chov polodivokých sobů. Nicméně jen malá část Sámů se v minulých stoletích živila takto. Dnes mnoho Sámů žije ve městech jak uvnitř, tak mimo tradiční území a mají moderní zaměstnání. Zhruba 10 % Sámů se zabývá chovem sobů, což mají dovoleno jen v některých částech severských zemí. Tradičně se Sámové dělí podle způsobu svého života do tří skupin: horští a fjelloví Sámové, lesní Sámové ze severního Švédska a Finska a třetí skupinu tvoří usedlí pobřežní Sámové. Tradičním obydlím je lavvu – kuželovitý stan s dřevěnou konstrukcí pokrytý kůrou, dřevem či kůžemi.

lavvu

Sámské obydlí – lavvu

Otvor pro odvod kouře v lavvu

Centrum Sámského parlamentu, moderní stavba ve stylu tradičního sámského obydlí

Jazyk

Hlavní článek: Sámské jazyky

Přestože jsou Sámové jedním národem, mluví několika jazyky (dříve dialekty). Sámské jazyky patří mezi uralské jazyky. Sámové dodnes mluví deseti sámskými jazyky. Nejrozšířenější sámštinou je (1.) severní sámština kodifikovaná podle svého finmarského či ruijaského dialektu (nářečí norské či západní a finské čili východní). Kromě něj existují ještě dialekty z údolí řeky Tornio a dialekt tzv. mořských Sámů z pobřeží Severního ledového oceánu. Severní sámštinou jako svou mateřštinou mluví asi 17 000 až 25 000 lidí. Druhou nejrozšířenější sámštinou je (2.) sámština luleská (oblast Lule ve Skandinávii), která má přibližně 2000 až 3000 mluvčích. (3.) Kildinská sámština z oblasti severu poloostrova Kola má asi 650 mluvčích. Se sousední (4.) skoltskou sámštinou ortodoxních Sámů, žijících dnes převážně ve Finsku, mluví 500 až 800 lidí. Na úplném východě poloostrova Kola mluví asi deset osob (5.) terskou či turjaskou sámštinou, v jeho jižní části bývala dříve rozšířená (6.) akkalská neboli babinská sámština, vymřelá roku 2003 smrtí poslední ženy, která ji ovládala.^[1] Kolem finského jezera Inari mluví asi 300 Sámů převážně (7.) inarijskou sámštinou. Dále na jih se ještě v 18. století vyskytovala (8.) kemijská sámština, v níž se dochovaly dvě básně. Tato sámština je dnes mrtvá. Ve střední části Skandinávského poloostrova se mluví třemi sámskými jazyky: (9.) piteská (oblast řeky Pite) a (10.) umeská (oblast Ume) sámština mají dohromady kolem několika málo set mluvčích, (11.) jižní sámština na tom není o moc lépe – mluví jí asi 400 lidí. Mnohý z těchto sámských jazyků má navíc několik dialektů, takže mezi jednotlivými jazyky jsou plynulé přechody.

Hudba

Specifickým výrazovým prostředkem Sámů je zpěv joik neboli počeštěně joikování, nejvýraznější prvek laponské kultury, který připomíná jódlování.^[2]

Osobnosti

• Nils-Aslak Valkeapää, básník a buditel
• Mari Boine, hudebnice, zpěvačka
• Ole Henrik Magga, politik
• Wimme Saari, hudebník
• Johan Turi, spisovatel
• Olof T. Johansson, politik
• Paulus Utsi, básník
• Renée Zellweger, americká herečka (sámský původ po norské matce^[3])
• Sofia Jannok, hudebnice, zpěvačka

Reference

1. ↑ Učebnice severní sámštiny (formát PDF, dostupné on-line)
2. ↑ Sámské joikování
3. ↑ Profil Renée Zellweger

Literatura

• Sámové: Jazyk, literatura a společnost. Příprava vydání Vendula Hingarová, Alexandra Hubáčková, Michal Kovář. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. 422 s. (Uralica; sv. 1.) ISBN 978-80-86818-99-3.  
• Václav Marek: Staré laponské náboženství. P. Mervart / ÚJB FF MU: Č. Kostelec 2009, ISBN 978-80-87378-15-1.
• Václav Marek: Noidova smrt. Pověsti a pohádky z Laponska. Triáda: Praha 2000, ISBN 80-86138-32-1.
• Just Knud Qvigstad: O muži, který si koupil svědění. Pohádky a pověsti Sámů. Argo: Praha 2007
• Blažej Belák: Poézia v speve a reči Laponcov. Výbor. In Revue svetovej literatury, 1977/1, str. 131–135
• Hugo Adolf Bernatzik: Země sobů. Laponsko. Orbis: Praha 1943
• Torsten Boberg: Pastevcem sobů mezi Lapy. Česká grafická unie: Praha 1941
• Nino Bússoli: V zemi sobů. Družstevní práce: Praha 1940
• Pehr Fjellström: Krátké vyprávění o lovu na medvěda u Laponců. In Souvislosti 3/2003
• Jens Andreas Friis: Lajla. J. Otto: Praha 1919
• Markéta Hejkalová: Laponský vlastenec Nils-Aslak Valkeäpää. Ukázky. In Světová literatura 4, 1992
• Helena Kadečková: Zvuk sobích zvonců. Současná laponská poezie. In Světová literatura 6, 1983
• Jan Ferdinand Körning: Relace o poslání do země laponské. In Česká touha cestovatelská. Odeon: Praha 1989
• Václav Marek: Obydlí a stavby u Laponců. In Československá Ethnografie II, 1954
• Václav Marek: O dávných náboženských představách Laponců. In Československá Ethnografie II, 1955
• Václav Marek: Samene i Susendalen. Hattfjelldal kommune: Bodø 1992
• Ivana Muková: Sámská moderní poezie. In Almanach severských literatur. FF UK: Praha 1997
• Ivana Muková: Náležím větru a domov nosím v srdci. Minulost a současnost sámské literatury. Host XIV, 1998, 1
• Riku N. Podzemský: Čtrnáctero legend saamijských. Severské sešity 1. Příloha Severských listů 2004
• Lucie Hofírková: Sámské výpůjčky ve finštině. Diplomová práce na FF MU v Brně 2009 (formát PDF)

Související články

• Chaloupka na kuří nožce

Externí odkazy

• Laponsko a Sámové – portál Severských listů

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Sámové

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii