Závěť

Z Multimediaexpo.cz

Závěť (též poslední vůle nebo testament, zastarale kšaft) je jednostranný právní úkon fyzické osoby, ve kterém tato osoba (budoucí zůstavitel) ustanoví své dědice, tj. určí osobu nebo osoby, na které má jeho smrtí přejít jeho práva a závazky. Pořízení závěti umožňuje fyzické osobě rozhodnout o okruhu osob, které se mají stát jejími dědici, odchylně od okruhu jejích zákonných dědiců. Osoba, která má podle závěti po zůstaviteli dědit, se označuje jako závětní dědic; v konkrétním případě se může jednat i o fyzickou osobu, která je současně dědicem ze zákona. K tomu, aby se závětí ustanovený dědic skutečně stal dědicem po zůstaviteli, musí splnit podmínky stanovené pro všechny dědice – tj. zejména se musí dožít smrti zůstavitele, nesmí být dědicky nezpůsobilý a nesmí platně odmítnout dědictví. Závěť je právním úkonem mortis causa (pro případ smrti), takže její právní důsledky nastávají až smrtí pořizovatele závěti. Při pořízení závěti je pro její osobní charakter vyloučeno zastoupení.

Obsah

Závěť v současném českém právu

Současné české právo zná tyto formy závěti:

Bez ohledu na formu musí být v každé závěti uveden den, měsíc a rok jejího podepsání. V současné době nelze platně sepsat společnou závěť více osob, avšak do 31. prosince 1950 mohli manželé sepsat společnou závěť. Pro osoby, které nemůžou číst nebo psát, a pro osoby nevidomé, neslyšící a hluchoslepé platí zvláštní úprava.

Holografní závěť

Holografní závěť je celá sepsaná i podepsaná zůstavitelovou vlastní rukou.

Allografní závěť

Allografní závěť je sepsaná jiným způsobem než zůstavitelovou vlastní rukou (například jinou osobou, na psacím stroji nebo na počítačové tiskárně), avšak zůstavitelem vlastnoručně podepsaná. Pro její platnost se vyžaduje, aby zůstavitel před dvěma současně přítomnými svědky, kteří se musí na závěť podepsat, výslovně vyjevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci však nemusí znát obsah závěti. V období od 1. dubna 1964 do 31. prosince 1991 u nás nebylo možné allografní závěť platně sepsat.

Závěť ve formě notářského zápisu

Závěť sepsaná notářem ve formě notářského zápisu je v některých případech povinnou formou závěti, například u nezletilých, kteří dovršili patnáctý rok svého věku; osoby mladší patnácti let závěť pořídit nemohou.

Publikace závěti

Zanechal-li zůstavitel závěť, zjistí soud (soudní komisař) v dědickém řízení její stav a obsah (tzv. publikace závěti neboli prohlášení závěti). Pokud je závěť uložena u notáře (tj. je sepsána ve formě notářského zápisu nebo uložena v notářské úschově), provede na dožádání soudu (soudního komisaře) publikaci závěti notář, u něhož je závěť uložena. Nejde-li o závěť ve formě notářského zápisu, založí se závěť po publikaci do sbírky prohlášených závětí vedené u soudu.

Závěť v zemích angloamerického právního systému

V zemích angloamerického právního systému bývá zvykem, že osoba, které patří majetek nezanedbatelné hodnoty, pořídí o svém majetku závětí (uvádí se například, že v některých státech Australského svazu nastává dědění ze zákona pouze v šesti až čtrnácti procentech případů vyřizování dědictví). Z tohoto důvodu je také v jejich právní úpravě závětem věnována mnohem větší pozornost než zákonné dědické posloupnosti. Právní úprava závětí má však zpravidla některé odlišnosti:

Kromě určení dědiců může pořizovatel závěti určit v závěti také vykonavatele závěti (trustee). Častou variantou je určení ustanovených dědiců vykonavateli závěti, a to vždy k té části majetku náležejícího do dědictví, kterou má ten který z nich podle téže závěti zdědit.

Související články

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Z%C3%A1v%C4%9B%C5%A5“