Židé

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Nahrazení textu „2. tisíciletí př. n. l.“ textem „2. tisíciletí př. n. l.“)
m (1 revizi)

Verze z 15. 5. 2013, 15:35


Židé (hebrejsky יְהוּדִים, Jehudim, sg. יְהוּדִי, Jehudi) jsou semitským národem pocházejícím z oblasti Blízkého východu. Kromě označení Židé jsou nazýváni též jako Izrael (hebrejsky Jisra’el) nebo Synové Izraele, Izraelité (hebrejsky Bnej Jisra’el). Občas se pro Židy používá i označení Hebrejové či Hebrejci (hebrejsky עברי, Ivri (sg.); עברים, Ivrim). Nejstarší záznamy o existenci izraelského národa spadají do 2. tisíciletí př. n. l. Během 3 000 let se Židé ze své pravlasti – Izraele – rozšířili do celého světa. Kromě národnostně-etnické skupiny tvoří Židé i skupinu náboženskou.

Pokud se píše s velkým prvním písmenem, označuje slovo Žid příslušníka židovského národa, tedy Žida v etnickém slova smyslu, zatímco žid (s malým písmenem) je příslušníkem židovského náboženství. Oba významy se do jisté míry překrývají, protože židovské náboženství bylo původně náboženstvím národním a bylo jedním z určujících rysů příslušnosti k židovskému národu. Dalšími národními rysy bylo území státu Izraele a Palestiny a jazyk (hebrejština).

Obsah

Etymologie slova

Slovo „Žid“ přešlo do češtiny pravděpodobně z italského Giudeo, které pochází z latinského Iudeus, respektive řeckého Ἰουδαῖος (Iudaios), což je zkomolenina hebrejského יְהוּדִי Jehudi, znamenající „judský“, „pocházející z Judska“, „Judejec“. V původním významu znamenalo „příslušník kmene Jehuda“ (Juda), viz Izraelský národ. Samotné jméno Jehuda znamená „Ten, jenž děkuje“ nebo „Ten, jenž vzdává chválu“.

Podobnou cestou, tedy přes řečtinu, přešel do češtiny i výraz „Hebrejec“ (z řeckého Ἑβραῖος, Hebraios), zkomolenina hebrejského עברי, Ivri. Kořen עבר znamená „překračovat“, „přecházet“. Může tedy odkazovat jak na kočovníky („Ti, kdo chodí sem a tam“) nebo na národ „z druhé strany (řeky)“ - v tomto případě Eufratu. Výraz Hebrejci se dnes používá především v souvislosti se starověkými kmeny nebo skupinami kmenů, které mluvily hebrejsky a které později vytvořily kmenové společenství Izrael.

Jméno „Izrael“ (hebrejsky ישראל, „Bůh bojuje“, „Ten, jenž zápasí s Bohem“), přesněji בני ישראל, Bnej Jisra’el, „Synové Izraele“, odkazuje v národnostním kontextu na celý izraelský národ, včetně deseti ztracených kmenů, v náboženském pak na celé společenství lidí uznávajících a věřících pouze v jednoho Boha Izraele. V současnosti je třeba odlišovat mezi slovem Izraelité, což se vztahuje na biblický národ, potažmo na příslušníka náboženské komunity; a Izraelci, což je označení občanů státu Izrael.

Kdo je Žid

„Etnický Žid“

V judaismu bylo vždy náboženství úzce propojeno s myšlenkou vlastního národa a země. Ve starověku byli Židé (respektive Izraelci) vždy považováni za národ a na jejich náboženství nebyl kladen žádný zvláštní důraz. Změna přišla v poexilním období, zvláště pak během řecké a římské nadvlády, kdy začalo být židovství považováno za samostatné (a státem vesměs uznávané) náboženství, jehož hlavním nositelem je národ - Židé. V té době také roste počet konvertitů, tudíž se stávalo, že člověk židovského vyznání byl zároveň římským občanem. V období středověku se zvláště v křesťanském a muslimském prostředí naopak národnostní princip v židovství vytrácí - Židé jsou považováni za náboženskou skupinu a zřeknutím se své víry nebo přestupem na jinou víru židy být přestávají. Pokřtěný žid již není brán jako žid, nýbrž jako křesťan. Termín „židovské etnikum“ je poměrně nový a vychází až z nacionalistických tendencí během 19. století a je přímým důsledkem sekularizace společnosti, ve které přestalo hrát roli rozdělení náboženské a začalo naopak být důležité rozdělení národnostní. Uvnitř samotného judaismu existovaly v té době rozporuplné tendence. Některé skupiny dávaly přednost asimilaci (tyto skupiny považovaly židovství za projev víry, nikoli etnické či národnostní příslušnosti), jiné skupiny začaly klást důraz na národní svébytnost Židů (zvláště pod dojmem událostí, jako Dreyfusova aféra, která znamenala pro řadů příznivců asimilace zklamání) - z této skupiny se posléze zrodil sionismus. První definici Žida na základě „rasy“ byla stanovena až v nacistickém Německu prostřednictvím tzv. norimberských zákonů. Tyto zákony definovaly jako Žida každého, kdo má oba rodiče Židy (Volljude). Člověk, který měl Židem jednoho z rodičů, byl považován za míšence prvního stupně (Mischling ersten Grades), člověk, který měl židovského jednoho prarodiče pak za míšence druhého stupně (Mischling zweiten Grades). Zákony dále rozebíraly případy, kdy byl jeden nebo oba rodiče či prarodiče míšenci prvního nebo druhého stupně. Všichni lidé, označení nacistickým režimem jako Židé (Volljuden) i míšenci (Mischlinge) byli během druhé světové války perzekvováni a v konečném důsledku měli být vyhlazeni. Po založení státu Izrael roku 1948 byl přijat zákon zaručující, že každý člověk, který byl nacisty a jejich rasovými zákony označen za Žida, a jako takový perzekvován, má právo odstěhovat se do Izraele, kde této nebo podobné perzekuci již vystaven nebude. Tato klauzule pak dala vzniknout Zákonu o návratu, podle kterého je každý, kdo má alespoň jednoho židovského prarodiče, považován Státem Izrael za Žida a je možné mu udělit občanství. Zákon o návratu se stal normou pro přijetí členů i pro řadu židovských obcí ve světě.

„Halachický žid“

Žid a žid nemusí být vždy jedno a totéž. Zatímco „etnickým Židem“ je nutné se narodit, židem podle židovského náboženského práva - halachy - je možné se narodit i stát. Tzv. halachickým židem je každý, kdo:

  • se narodil židovské matce, která sama byla halachickou židovkou (židovství se dědí matrilineárně, nikoli patrilineárně, jako je tomu např. u islámu)
  • každý, kdo podstoupil předepsaným způsobem gijur a konvertoval k judaismu. Konvertita je rovněž i státem Izrael uznán za člověka, kterému náleží právo návratu.

Z této definice vyplývá, že člověk, který měl např. židovského dědečka, je sice považován za Žida státem Izrael, nicméně není již považován za žida z náboženského hlediska - není započítáván do minjanu, není vyvoláván k Tóře a jeho náboženský status je stejný jako u jakéhokoli jinověrce.

Většina náboženských (věřících) židů nepovažuje „nehalachické židy“ vůbec za židy a „etnický“ charakter židovství víceméně neuznávají, rozhodující je pro ně halacha. Některé malé skupiny ultraortodoxních židů nejenže neuznávají nehalachické židy, ale neuznávají ani konvertity jako plnoprávné židy. Tato praxe je ovšem spíše výjimkou potvrzující pravidlo.

Etnické rozdělení

Současné židovské obyvatelstvo je možné rozdělit dle původu a oblastí, kde Židé žili nebo žijí, a to následovně:

Kromě těchto velkých skupin existují ještě skupiny menší, jejichž příslušníci tvoří komunity v řádu stovek až tisíců členů. Jsou to např.:

Tyto skupiny se od sebe mohou odlišovat dialektem hebrejštiny, používanými jazyky, kulturou, folklórem i náboženskými praktikami.


Populace

Následující tabulka uvádí počet a procentuální zastoupení Židů podle národnosti v některých zemích a oblastech. Údaje jsou pouze orientační.

země židovská populace celková populace podíl Židů (%) poznámky
Spojené státy americké 5 300 000 301 469 000 1,80 [1][2]
Izrael 5 393 400 7 116 700 75,80 [3]
Evropa 2 000 000 710 000 000 0,30 Pravděpodobně méně
Francie 494 000 64 102 140 0,80 [2]
Velká Británie 267 000 60 609 153 0,40 [4]
Rusko 228 000 142 400 000 0,15 Oblast bývalého Sovětského svazu.[2] Počet podle některých odhadů mnohem vyšší.[5]
Německo 220 000 82 310 000 0,30 100 000 členů židovských obcí
Ukrajina 103 591 46 481 000 0,20 [6]
Maďarsko 80 000–100 000 10 053 000 0,8-1 [7] Především maďarsky mluvící, neologičtí, asimilovaní Židé
Belgie 30 000 10 419 000 0,30
Itálie 30 000 58 883 958 0,05
Kanada 371 000 32 874 400 1,10 [2]
Guatemala 1200 14 655 000 1,20 [8]
Turecko 30 000 72 600 000 0,040 [9]
Argentina 250 000 39 921 833 0,60 [10]
Brazílie 130 000 188 078 261 0,07 [10]
Jižní Afrika 106 000 47 432 000 0,20 [10]
Austrálie 126 000 20 788 357 0,60 [11]
Asie (bez Izraele) 50 000 3 900 000 000 0,001
Írán 20 405 68 467 413 0,03 [10]
Mexiko 40 000–50 000 108 700 000 0,04 [10]
Celkem 15 871 000 6 453 628 000 0,25

</center>

Jazyk

Hlavním dorozumívacím jazykem Židů byla ve starověku hebrejština. Ta později přešla do liturgického užívání a její funkci v běžné komunikaci přejala aramejština, případně řečtina nebo latina. Od babylónského zajetí se stalo nepsaným pravidlem, že Židé přijímali a dorozumívali se jazykem země, ve které žili. Kromě toho Židé vytvořili a užívají své vlastní jazyky - jidiš (směs hebrejštiny a středověké němčiny), užívaná mezi aškenázskými Židy, a ladino (směs hebrejštiny a kastilštiny) používaná mezi Sefardy. Kromě těchto dvou jazyků ještě existují různé variace jako judeo-arabština nebo judeo-perština. Všechny tyto jazyky vznikly vzájemným ovlivňováním jazyků hostitelských zemí a hebrejštiny. Zvláštním jazykem je ge'ez, kterým se hovořilo v Etiopii před nástupem amharštiny a který zůstal jako liturgický jazyk etiopských Židů. Hebrejština se udržela jako jazyk literární. Na přelomu 19. a 20. století byla hebrejština obnovena jako živý jazyk v Izraeli (ivrit).

Náboženství

Hlavní článek: Judaismus

Judaismus vznikl jako kmenové náboženství hebrejských kmenů přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l. V současné době je jediným náboženstvím židovského národa. Podle náboženských zákonů ani podle zákonů světských není možné být Židem (a příslušníkem židovského národa) a zároveň být příslušníkem nějakého jiného náboženství, než judaismu, pokud se pro toto jiné náboženství člověk svobodně rozhodne (je ovšem možné být Židem „bez vyznání“).[zdroj ?] Náboženský a národnostní fenomén je v židovství neodmyslitelně spjat. Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tzn. že uctívá jediného Boha. Uctívání jiných bohů je zapovězeno, stejně jako uctívání soch, jiných předmětů či míst nebo přírodních úkazů. Judaismus odmítá dogmata a podobné „nezvratné pravdy“. Po dlouhou dobu bylo jediným dogmatem to, že Tóra je Boží Zákon seslaný Bohem[zdroj ?] a Izrael jej následuje, aby dodržel podmínky smlouvy s Bohem uzavřené, totiž vyvolení výměnou za následování jediného, pravého Boha.

Dějiny Židů

Dějiny Židů ve starověku

Babylónská a perská nadvláda (586 – 323)

Období po pádu Jeruzaléma v roce 586 př. n. l. a deportaci židovských obyvatel z Judska do Babylonie se nazývá babylonské zajetí. Jeho trvání však nebylo dlouhé. V roce 539 př. n. l. obsadil perský král Kýros II. Veliký Babylon. Skončilo babylonské zajetí a Židé se mohli, pokud chtěli, vrátit zpět do vlasti. Zdaleka ne všichni této možnosti využili a tak vzniká první velká židovská diaspora v Mezopotámii. Jeruzalém i Chrám byl obnoven – do tohoto období spadá působení Ezdráše a Nehemjáše. Ezdráš s sebou měl přinést Persií schválený „zákon našeho Boha“ - někteří badatelé se domnívají, že se jednalo buď o konečnou nebo o jednu ze závěrečných verzí Pentateuchu. Život židovské komunity se začínal zaměřovat na psaný a tradovaný zákon. V tomto období vznikají teologické a písemné základy židovského náboženství - judaismu. Od zajetí také bude pravidlem, že vždy bude větší část Židů žít mimo území Izraele.

Izrael za Herodovců

Řecká (323 – 167), makabejská (167 - 163) a římská vláda (63 - 135)

Alexandr Makedonský roku 331 př. n. l. ovládl území Blízkého východu a Judsko přešlo pod vládu Řeků. Po jeho smrti (323 př. n. l.) byla říše rozdělena mezi diadochy a Judsko připadlo na egyptským Ptolemaiovcům. V této době vznikla a rozmohla se alexandrijská diasporní komunita, kde došlo i překladu Starého zákona do řečtiny (Septuaginta). V roce 198 př. n. l. dobyli po několika válkách Seleukovci Sýrii a Kenaán. Když Antiochos IV. Epifanés zakázal provádět základní rituály judaismu, povstalo venkovské obyvatelstvo a toto povstání nakonec přerostlo roku 167 př. n. l. v makabejské povstání.[12] Makabejské války započala roku 167 př. n. l. rodina Makabejských, otec a jeho synové. Otec záhy zemřel a vedení se ujal Juda Makabejský. V roce 164 př. n. l. se podařilo Judovi ovládnout Jeruzalém a přilehlé oblasti a obnovit Chrámový kult. Boje pokračovaly za všech jeho nástupců-bratrů Jónatána a Šimona. Tyto války skončily založením vládnoucí královské dynastie Hasmonejců. Panování Hasmonejské dynastie bylo zmařeno vnitřními spory v samotné rodině. Když se bratři Aristobúlos II. a Hyrkán II. nemohli shodnout na vedení země, zasáhli do sporu jak Pompeius, tak idumejský vládce Antipatros II.. Pompeius nakonec přiřkl vládu Antipatrovi, čímž Hasmoneovská dynastie skončila svou vládu a jejich místo zaujali Herodovci.

Po Césarově vítězství zůstal Hyrkán v Judsku veleknězem, ale prokurátorem Judska byl jmenován Idumejec Antipater II.. Po Antipatrově smrti zůstali v Judsku jeho dva synové, Fasael a Herodes. Marcus Antonius jim potvrdil jejich úřad etnarchy. V letech 40–37 se dostal díky parthské expanzi na trůn Hasmonejec Antigon, syn Aristobúla II. Herodes utekl do Říma, kde získal hodnost krále. Vrátil se v roce 37, porazil Antigona, dobyl Jeruzalém a stal se prakticky jediným vládcem v zemi. Po Herodově smrti (4 př. n. l.) nastoupil na jeruzalémský trůn jeho syn Archelaos, byl však krátce na to (6 n. l.) Římany sesazen a Judsko přešlo pod přímou správu Říma. Judsko bylo spravováno římskými prefekty (6–41) a prokurátory (44–68). Od roku 41 do roku 44 vládl v Judsku Herodes Agrippa I. Po jeho smrti Judsko opět přechází do přímé správy Říma a spravují je prokurátoři.

Římští vojáci nesou menoru po zničení Jeruzaléma

Židovská povstání

Za prokurátora Gessia Flora přerostla všeobecná nespokojenost v celonárodní židovské povstání. Počáteční úspěch byl zastaven postupem Vespasiana. Když byl Vespasianus zvolen císařem (69), převzal velení vojsk jeho syn Titus. Titovi se podařilo v roce 70 dobýt Jeruzalém a v roce 73 zlomit poslední odpor Židů v pevnosti Massada. O několik desetiletí později, v letech 132–135, došlo k dalšímu povstání, které vedl Bar Kochba („Syn hvězdy“). I toto povstání však bylo rozdrceno, Židé byli vyhnáni z Jeruzaléma, z něhož bylo učiněno nové město, Aelia Capitolina a provincie přejmenována z Judska na Palestinu, aby byla vyhlazena jakákoli památka na neustále se bouřící Židy. Po Druhé židovské válce se těžiště židovského života přesunulo do Galileje, kde se židovský život začal znovu obnovovat.

Židé v diaspoře

Ve 3. století mnoho židů během krize Římské říše zemi opustilo. Jejich cílem byla především Babylónie, která nebyla pod nadvládou Říma a navíc zde již od dob babylónského zajetí sídlila silná a početná židovská komunita. Po povolení křesťanství a jeho přijetí za státní náboženství se vztah římské a později byzantské říše k Židům zhoršoval.[13] Židé proto přivítali, když roku 614 získala oblast Persie avšak Jeruzalém byl roku 629 dobyt zpět. Roku 638 byla oblast podmaněna Araby a situace v oblasti se na dlouhou dobu zcela změnila. Židé získali podobně jako křesťané status Dhimmi - tj. lidí druhého řádu - mohli svobodně vyznávat své náboženství, ale nesměli jej šířit, ani nosit zbraně a museli platit zvláštní daň. Tolerance muslimů byla závislá na toleranci konkrétního panovníka.

Vzhledem k roztroušení (diaspoře) Židů po světě přestalo být určujícím faktorem obývané území a postupně se vytratil i původní společný jazyk. Náboženství a kulturní tradice zůstaly.

Protože během středověku žili Židé mnohdy v ghettech a přinejmenším teoreticky se nemísili s nežidovským obyvatelstvem, lze tak nadále mluvit o národu, je-li chápán jako společenství odvozované od společného předka. Existuje však množství náhledů na tuto otázku; realitě snad bližší je výklad židovství jako druhu kulturního či diskursivního společenství (Eliyahu).

Během 18. a 19. století se židé stále více začali považovat za příslušníky národů, v jejichž zemích žili. V těchto případech už označení žid zůstalo pouze vyjádřením náboženské příslušnosti.

Od roku 1948 existuje na území zhruba odpovídající bývalému Britskému mandátu Palestina stát Izrael, v němž Židé opět tvoří majoritní skupinu a hovoří moderní hebrejštinou (ivrit). Nejpočetnějším náboženstvím země je judaismus, většina obyvatel Izraele se však považuje za sekulární. Do země se postupně vystěhovalo mnoho Židů, poslední velkou vlnou byli sovětští židé v roce 1990.

Genetická onemocnění

Je známo, že v rámci určitých skupin židovské populace se vyskytují některé genetické choroby nadprůměrně často. Příčina tohoto jevu není jasná, ale vliv mohl mít genetický drift v izolovaných židovských populacích. Například Aškenázové trpí často Riley-Dayovým syndromem, Tay-Sachsovou chorobou, Gaucherovou chorobou, Niemann-Pickovým syndromem, ale dále také v hojné míře cukrovkou, pentosurií, dystonií a kolorektálním karcinomem. Mezi Sefardskými židy se ve zvýšené míře vyskytuje familiární středomořská horečka (FMF), naopak Tay-Sachsova choroba u nich nepředstavuje tak vysoké riziko. Mezi orientálními židy perského původu je zvýšená incidence hypoaldosteronismu a Dubin-Johnsonova syndromu, mezi libyjskými židy je zvýšené riziko propuknutí Creutzfeldt-Jakobovy choroby.[14] Existuje organizace Dor ješorim, která poskytuje židovským komunitám screening před těmito a dalšími genetickými chorobami.

Poznámky

  1. ↑ Viz [1] (Updated to May 2, 2006 ).
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 V roce 2007 již židovská populace Izraele překonala židovskou populaci USA
  3. ↑ Population, by religion [online]. Israeli central bureau of statistics, [cit. 2007-11-13]. Dostupné online.  
  4. ↑ Sčítání obyvatel v r. 2001
  5. ↑ Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA ohledně náboženské svobody [2] odhaduje počet Židů v Rusku na 600 000 až 1 000 000.
  6. ↑ Údaj podle oficiálního cenzu z r. 2001. Podle místní pobočky Židovské agentury se počet Židů pohybuje mezi 250 000 až 500 000
  7. ↑ Židovská komunita v Maďarsku
  8. ↑ http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/vjw/Guatemala.html
  9. ↑ Sčítání obyvatel v r. 2001
  10. ↑ 10,0 10,1 10,2 10,3 10,4 Jewish Virtual Library, JewFAQ
  11. ↑ Department of Immigration and Citizenship (DIMA), 1996 Census
  12. ↑ Schäfer. 37-67.
  13. ↑ Schäfer. 155-165.
  14. ↑ RÉDEI, George P.. Encyclopedia of Genetics, Genomics, Proteomics, and Informatics. 3rd Edition. vyd. [s.l.] : Springer, 2008. ISBN 978-1-4020-6753-2.  

Související články

Bibliografie

  • BARNAVI, Eli a kolektiv. Atlas univerzálních dějin židovského národa. Praha : Victoria Publishing, 1995. 299 s. ISBN 80-7187-013-7.
  • CAMUS, Jean-Yves; DERCZANSKY, Annie-Paule. Svět Židů. Praha : KMa, 2008. 64 s. ISBN 978-80-7309-50-7.
  • DE LANGE, Nicolas. Svět Židů. Praha : Knižní klub, 1996. 240 s. ISBN 80-7176-325-X.
  • GILBERT, Martin. Židé ve 20. století. Praha : BASET, 2003. 375 s. ISBN 80-86223-54-X.
  • NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha : Sefer, 1992. 285 s. ISBN 80-900895-3-4.
  • PAVLÁT, Leo; FIEDLER, Jiří; ŠEDINOVÁ, Jiřina a kolektiv. Židé − Dějiny a kultura. Praha : Kliment a Mrázek, 1997. 144 s. ISBN 80-85608-17-0.
  • SADEK, Vladimár; FRANKOVÁ, Anita; ŠEDINOVÁ, Jiřina. Židovské dějiny, kultura a náboženství. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 59 s. ISBN 80-04-25998-7.
  • SCHÄFER, Peter. Dějiny Židů v antice: Od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. Praha : Vyšehrad, 2003. 264 s. ISBN 80-7021-633-6.
  • SPIEGEL, Paul. Kdo jsou Židé?. Brno : Barrister & Principal, 2007. 228 s. ISBN 978-80-87029-07-7.
  • STERN, Marc. Svátky v životě Židů. Praha : Vyšehrad, 2001. 247 s. ISBN 80-7021-551-8.

Externí odkazy


Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/%C5%BDid%C3%A9“