Izrael

Z Multimediaexpo.cz

Izrael
Stát Izrael
Flag of Israel.png  Coat of arms of Israel.png
Izraelská vlajka   Státní znak Izraele
The media player is loading... Prehravac se nahrava...

Izraelská hymna – Ha-tikva Naděje
Geografie
Israel in its region (pre 1967 territory).png
Hlavní město: Jeruzalém, Tel Aviv [pozn 1]
Rozloha: 20 770 km2 (149. na světě)
z toho 2 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Har Meron (1208 m n.m.)
Časové pásmo: GMT+2
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 7 390 600[1] (99. na světě)
Hustota zalidnění: 355,8 (34. na světě)
HDI: 0,930 (vysoký)
Jazyk: hebrejština, arabština (úřední)
Náboženství: judaismus, islám, křesťanství
Státní útvar
Státní zřízení: republika
Měna: Nový izraelský šekel (₪) (ILS)
HDP/obyvatel: 33 299[2] USD (2007)
Mezinárodní identifikace
MPZ: IL
Telefonní předvolba: +972
Národní TLD: .il

Izrael (hebrejsky: יִשְרָאֵל, Jisra'el; arabsky: إسرائيل‎, Izra'íl), oficiálně Stát Izrael (hebrejsky: מְדִינַת יִשְרָאֵל‎,; arabsky: دولة ,إسرائيل Daulat Izra'íl),‎ je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie, kde leží při východním pobřeží Středozemního moře. Na severu sousedí s Libanonem, na severovýchodě se Sýrií, na východě s Jordánskem a na jihozápadě s Egyptem. K Izraeli přiléhá i Západní břeh Jordánu (Judea a Samaří) a Pásmo Gazy, tj. území částečně spravovaná Palestinskou autonomií – tato území jsou Izraelem okupována od Šestidenní války v roce 1967. Izrael je se svou populací 7 390 600 obyvatel,[1] z níž většinu (76 %) tvoří Židé,[3] jediným židovským státem na světě.[4] Je rovněž domovem izraelských Arabů, křesťanů, Drúzů a Samaritánů, stejně jako jiných náboženských a etnických menšin.[5]

Moderní stát Izrael, o jehož vznik usilovalo sionistické hnutí již od konce 19. století, se odvolává na biblickou myšlenku země izraelské, jejíž zaslíbení tvoří jeden z ústředních motivů judaismu po více než tři tisíce let. Po první světové válce ustanovila Společnost národů Britský mandát Palestina s cílem vytvořit „domovinu pro židovský lid“.[6] V roce 1947 Organizace spojených národů schválila rozdělení Mandátu Palestina na dva státy – židovský a arabský.[7] Přestože Liga arabských států tento plán odmítla, Izrael na jeho základě vyhlásil 14. května 1948 nezávislost a v následující vítězné Válce za nezávislost rozšířil své hranice nad rámec plánu OSN na rozdělení Palestiny. Od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v několik válek a desetiletí násilí, trvající dodnes.[8] Se dvěma sousedícími zeměmi (Egypt a Jordánsko) však Izrael už mírové smlouvy podepsal a nyní usiluje o dosažení dohod s Palestinci.

Izrael je demokratická parlamentní republika s všeobecným rovným volebním právem.[9] Vládu vede premiér a zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament Kneset. Podle hrubého domácího produktu je izraelská ekonomika 44. největší na světě (2007).[10] Mezi zeměmi Blízkého východu patří Izrael na první místo v indexu lidského rozvoje,[11] svobody tisku[12] a ekonomiky.[13] Zatímco Izrael samotný považuje za své hlavní město Jeruzalém,[pozn 1] většina států uznává jako hlavní město Tel Aviv-Jaffa.

Obsah

Etymologie

Soubor:Israel segment.jpg
Zmínka o Izraeli na Merneptahově stéle: „Izrael je zpustošen, jeho sémě není“

Jméno Izrael již přes 3000 let v běžném i náboženském užití označuje jak židovský národ, tak zemi izraelskou. Podle Bible byl takto pojmenován Jákob po zápase s Bohem.[14] Biblický národ patriarchy Jákoba pak vešel ve známost jako „synové Izraele“ nebo Izraelité.

O významu jména existuje několik teorií: jedna tvrdí, že základem jména je sloveso s–r–r (také š–r–r, s významem „vládnout, být silný, mít nadvládu“), a proto je význam jména „Bůh vládne, Bůh soudí“,[15] zatímco jiná vykládá jméno jako „kníže Boží“ nebo „Bůh zápasí/bojuje“.

První historická zmínka o Izraeli pochází z Merneptahovy stély ze starověkého Egypta, která se datuje do 13. století př. n. l.,[16] ačkoliv odborníci se liší v názoru, zda odkazuje k židovskému národu nebo k Palestině. Moderní stát se nazývá Stát Izrael (Medinat Jisra'el), ostatní návrhy jako např. Erec Jisra'el (Země Izraelská), Sijón a Judea byly odmítnuty.[17] V prvních týdnech nezávislosti oznámil ministr zahraničí Moše Šaret[18] rozhodnutí vlády, podle něhož se občané nového státu budou nazývat Izraelci.

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Izraele

Starověké a středověké osídlení

Podrobnější informace naleznete na stránce: Starověké dějiny Židů
Starověká pevnost Masada

Území dnešního Izraele bylo obýváno již v paleolitu, avšak teprve v neolitu začala být budována trvalá sídla. Za nejstarší město je považováno Jericho, které vzniklo okolo roku 8000 př. n. l.[19] Až do 10. století vznikaly na tomto území pouze městské státy, které byly pod vlivem některé tehdejší velmoci. Prvním suverénním státem bylo až izraelské království (cca 931–722 př. n. l.).[20]

Země izraelská byla podle Tóry Hospodinem přislíbena Abrahámovi a darována jeho potomkům jako Země zaslíbená,[21][22] je proto věřícími židy (a po nich i křesťany) považována za Svatou zemi, ve které se nachází nejsvětější místa judaismu i křesťanství. Touto oblastí však vedly nejdůležitější obchodní stezky, což přitahovalo zájem velmocí, takže toto území postupně spadalo pod asyrskou, babylonskou, perskou, řeckou, římskou, sásánovskou, byzantskou a od 7. století pod islámskou nadvládu. Poté oblast ovládali Umajjovci, Abbásovci, křižáci[23] a v roce 1260 byla připojena k mamlúckému sultanátu. Roku 1516 se stala součástí Osmanské říše, jíž zůstala až do 20. století.[23]

Po neúspěšném protiřímském povstání Bar Kochby v letech 132−135 n. l. a následujícím vyhnání Židů se židovská populace na území dnešního Izraele zmenšila, avšak úplně nikdy nezanikla. Reakcí na povstání byla také změna názvu území: římský císař Hadrianus přejmenoval provincii Judeu na Syria Palaestina podle národa Pelištejců.[24]

Sionismus a britský mandát

Podrobnější informace naleznete na stránce: Britský mandát Palestina

Židé žijící mimo Palestinu odedávna usilovali o návrat a tato touha byla vyjádřena v Tanachu[25] a je významným motivem židovských modlitebních knih.[26][27] Persekuce Židů v Evropě, která začala ve 12. století a vyvrcholila jejich vyhnáním ze Španělska v roce 1492,[28] vedla ke stálému proudu uprchlíků, kteří se usazovali ve Svaté zemi. Během 16. století vznikly velké židovské komunity ve „čtyřech svatých městech“ a ve druhé polovině 18. století přesídlila do Svaté země takřka celá chasidská pospolitost.[29]

Theodor Herzl, duchovní otec sionismu a Státu Izrael

První velká vlna moderní imigrace, známá jako první alija, vypukla po protižidovských pogromech ve východní Evropě v roce 1881.[30] V té době již existovala sionistická myšlenka, avšak až Theodor Herzl vytvořil politický sionismus − hnutí, které usilovalo o založení židovského státu v Palestině. Rovněž díky Herzlovi se tato otázka začala řešit i na mezinárodní diplomatické úrovni.[31] V roce 1896 představil Herzl své vize v knize Der Judenstaat (Židovský stát)[32] a o rok později předsedal prvnímu Světovému sionistickému kongresu v Basileji.[33]

Britský ministr zahraničí Arthur Balfour roku 1917 deklaroval, že „vláda jejího Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině.“[34] Arabský odpor k židovskému přistěhovalectví přerostl v roce 1920 v násilnosti, které vedly ke zformování palestinské židovské ozbrojené organizace Hagana, od níž se později oddělily skupiny Irgun a Lechi.[35]

Britský mandát Palestina (1920)

V roce 1917 byla Palestina obsazena Brity pod velením generála Edmunda Allenbyho,[36] v roce 1919 pak bylo na Pařížské mírové konferenci území Palestiny svěřeno pod britskou správu, a vznikl tak protektorát Britský mandát Palestina, mezi jehož hlavní cíle patřilo provedení Balfourovy deklarace.[6] Obyvatelstvo protektorátu bylo v té době většinou arabské, avšak Jeruzalém byl již převážně židovský.[37]

Židovská imigrace pokračovala i za třetí aliji (1919−1923) a čtvrté aliji (1924−1929), během kterých přišlo do Palestiny více než 100 tisíc Židů.[38][39] Arabské nepokoje a povstání v Jaffě vedly k tomu, že Britové omezili židovskou imigraci a území pro budoucí židovský stát stanovili pouze na západ od řeky Jordán.[40]

Vzestup nacismu v Evropě ve 30. letech vedl k páté aliji, přílivu téměř čtvrt milionu Židů,[41] který podnítil arabské násilnosti a povstání, při nichž Arabové zabrali značnou část protektorátu.[42] Proto Spojené království změnilo politiku vůči židovskému přistěhovalectví a v roce 1939 v takzvané Bílé knize zavedlo kvóty pro židovské přistěhovalce.[43] Přes toto omezení však do Palestiny přijížděli uprchlíci v rámci ilegální aliji, tzv. aliji Bet. Ke konci druhé světové války tvořili Židé v Palestině 33 % populace oproti 11 % v roce 1922.[44]

I když palestinští Židé s britskými přistěhovaleckými kvótami nesouhlasili,[45] připojili se většinou k Davidu Ben Gurionovi, jenž prohlásil: Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka.[46] Extremisté ze skupin Irgun a Lechi však zahájili teroristický boj proti Britům; členové Lechi útočili po celou válku, Irgun protibritské akce zahájil až roku 1944.[45] V britské armádě bojovalo v nově zformované Židovské brigádě na 26 tisíc Židů z Britského mandátu Palestina,[47] přestože Britové stále zadržovali lodě plné židovských uprchlíků. Několik desítek palestinských Židů jako parašutisté seskočilo hluboko do evropského vnitrozemí, ovládaného Němci, a jako britští vyzvědači navazovali kontakt se zbylými židovskými komunitami.[47] Během války došlo k dalšímu velkému legálnímu i nelegálnímu přistěhovalectví, ale i k další polarizaci Židů a Arabů.[48]

Vyhlášení nezávislosti a první roky

Podrobnější informace naleznete na stránce: Deklarace nezávislosti (Izrael)
Plán OSN na rozdělení Palestiny

Po roce 1945 se vyostřil konflikt mezi Spojeným královstvím a Židy, kteří Brity obviňovali z neochoty plnit své závazky a stranění Arabům. Po sérii teroristických útoků na britské síly (např. útoku na hotel King David) se britská vláda v roce 1947 vzdala svého mandátu v Palestině.[49] Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území mělo rozdělit na arabský a židovský stát[50] a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum.[50] Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly.[51]

David Ben Gurion čte Deklaraci nezávislosti Státu Izrael 14. května 1948 v Tel Avivu

14. května 1948, den před ukončením Britského mandátu Palestina, byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael.[52] Druhý den nato armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak První arabsko-izraelskou válku.[53] Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé jako Zelená linie.[54] Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a Východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. 11. května 1949 byl Izrael přijat do OSN. Podle odhadů OSN během této války opustilo zemi na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace[55] a osud těchto uprchlíků dodnes zatěžuje arabsko-izraelské vztahy.

První léta židovského státu byla poznamenána obrovskou imigrační vlnou přeživších holocaustu a Židů, kteří byli vyhnání z arabských zemí.[56] Během deseti let (1948−1958) vzrostla populace Izraele z 800 tisíc na 2 miliony.[57] Nově příchozí byli většinou nemajetní a byli ubytováváni v provizorních uprchlických táborech, známých jako ma'abarot.

V roce 1956 vypukla Suezská krize, způsobená tím, že Egypt znárodnil Suezský průplav a uzavřel Tiranskou úžinu. Izrael se rozhodl spojit s Francií a Spojeným královstvím, zaútočil na Egypt a pokusil se získat zpět přístup k Rudému moři.[58] Dobyl sice Sinajský poloostrov, pod diplomatickým tlakem USA a Sovětského svazu se však stáhl výměnou za právo plavit se v Rudém moři a průplavu.[59][60]

Počátkem následující dekády se Izraeli podařilo v Argentině zajmout Adolfa Eichmanna, tvůrce „konečného řešení“ židovské otázky,[61] a postavit ho v Izraeli před soud. Proces velmi přispěl k tomu, že si veřejnost uvědomila rozměry holocaustu, a dodnes je Eichmann jediným člověkem odsouzeným izraelským soudem k trestu smrti.[61]

Konflikty a mírové dohody

Podrobnější informace naleznete na stránce: Arabsko-izraelské války

Arabské státy považovaly Stát Izrael za nelegitimní a v roce 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jež deklarovala cíl „dosáhnout zničení Izraele“[62][63] a v jejíž Národní chartě se až do počátku 90. let uvádělo, že „ozbrojené povstání je jediný způsob jak osvobodit vlast.“[64] V roce 1967 shromáždili Egypt, Sýrie a Jordánsko svoje armády u hranic Izraele, Egypt vyzval k odchodu mírové jednotky OSN[65] a opět zablokoval Izraeli přístup k Rudému moři.[66] Tyto kroky Izrael chápal jako přípravu k válce a rozhodl se sám udeřit první. Šestidenní válka přinesla Izraeli rozhodující vítězství a zisk území Západního břehu, Pásma Gazy, Sinajského poloostrova, Golanských výšin a Východního Jeruzaléma.

Na přelomu 60. a 70. let palestinští ozbrojenci provedli řadu teroristických útoků proti izraelským cílům po celém světě, mimo jiné masakr izraelských atletů na LOH v Mnichově v roce 1972.[67] Izrael odpověděl Operací Boží hněv, pokusem izraelské tajné služby Mosad zlikvidovat strůjce mnichovského útoku.[68] 6. října 1973, v den židovského svátku Jom kipur, překvapivě na Izrael zaútočily Egypt a Sýrie. Jomkipurská válka skončila 26. října konečným vítězstvím Izraele, který však zaznamenal těžké ztráty.[69]

Menachem Begin, Jimmy Carter a Anwar Sadat v Camp Davidu, 1978

Po dlouhých letech nadvlády socialistů vyhrála v roce 1977 ve volbách do izraelského parlamentu Knesetu poprvé pravicová strana Likud.[70] Tentýž rok učinil egyptský prezident Anwar Sadat překvapivou cestu do Izraele a o dva roky později podepsali Sadat a Menachem Begin ve Washingtonu Egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu, podle níž se pak Izrael stáhl ze Sinajského poloostrova.

V roce 1978 podnikl Izrael, v reakci na palestinský teroristický útok, Operaci Lítání,[71] při níž došlo k obsazení jižního Libanonu a vytlačení jednotek OOP z této země. Za vlády Likudu také došlo k rozsáhlé expanzi izraelských osad na území Západního břehu Jordánu,[72] která přinesla růst napětí mezi Izraelci a palestinskými Araby.

7. června 1981 Izrael vybombardoval v rámci operace Opera irácký jaderný reaktor v Osiraku, protože se obával, že by ho Irák mohl použít k výrobě jaderných zbraní.[73] V roce 1982 zasáhl Izrael do Libanonské občanské války, aby zničil základny, z nichž OOP ostřelovala raketami severní Izrael,[74] což vedlo k první libanonské válce. Izrael se stáhl z většiny Libanonu v roce 1986, ale v tzv. nárazníkové zóně setrval až do roku 2000.[75] V roce 1987 vypukla tzv. První intifáda, arabské povstání proti izraelské okupaci Pásma Gazy a území západně od Jordánu.[76] Během války v Zálivu v roce 1991 podporovala OOP a mnoho palestinských Arabů Saddáma Husajna a raketové útoky Iráku proti Izraeli.[77]

Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat po podepsání Mírových dohod z Osla ve Washingtonu 13. září 1993

Téhož roku proběhla za vlády Jicchaka Šamira Madridská konference.[78] Ta byla průlomová tím, že se poprvé u jednoho stolu sešly znepřátelené strany, jejichž představitelé zde spolu přímo hovořili poprvé od Války za nezávislost.[78] Během roku 1992 docházelo k přímým schůzkám mezi Izraelci a Araby v různých městech po celém světě.[79] Tentýž rok vyhrál volby Jicchak Rabin. Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu. Z ní vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu a pásma Gazy ustanovena Palestinská samospráva.[80] V roce 1994 byla mezi Izraelem a Jordánskem podepsána Izraelsko-jordánská mírová smlouva.[81]

Husajn I., Bill Clinton a Jicchak Rabin během izraelsko-jordánských mírových jednání

Podepsání dohod z Osla narazilo na obou stranách na odpor radikálů, což mírový proces značně zkomplikovalo.[82] Na palestinské politické scéně začala sílit opozice, a to zejména Hamas a Palestinský islámský džihád, která se proti Organizaci pro osvobození Palestiny a Smlouvám z Osla začala vymezovat.[83] V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení,[82] sám Jicchak Rabin byl 4. listopadu 1995 zavražděn pravicovým židovským radikálem Jigalem Amirem.[82]

Za vlády Benjamina Netanjahua byl podepsán tzv. Hebronský protokol, fakticky znamenající předání města Hebron Palestinské autonomii a stažení izraelské armády z části tohoto města.[84] V říjnu 1998 bylo podepsáno Memorandum od Wye River, jež přineslo postoupení 13 % území Západního břehu palestinským Arabům a úpravu statusu některých oblastí.[84]

Za vlády Ehuda Baraka se izraelská armáda stáhla z jižního Libanonu a bylo zahájeno vyjednávání s předsedou Palestinské autonomie Jásirem Arafatem.[85] V roce 2000 se uskutečnil Summit v Camp Davidu, kde Barak nabídl plán na založení Palestinského státu, avšak ten byl Arafatem odmítnut.[85] Po ztroskotání jednání vypuklo další povstání palestinských Arabů, tzv. Druhá intifáda neboli Intifáda al-Aksá.[85]

Krátce poté se stal v předčasných volbách novým premiérem Ariel Šaron.[86] Během své vlády prosadil plán na jednostranné stažení z Pásma Gazy[87] a plán na výstavbu bezpečnostní bariéry kolem Západního břehu.[88] V roce 2006 utrpěl mozkovou mrtvici, po níž upadl do komatu. Premiérský post pak převzal vicepremiér Ehud Olmert.

V červenci 2006 začala druhá libanonská válka, která znamenala vytrvalé bombardování libanonských cílů izraelskou armádou a ostřelování severu Izraele libanonskou ší'itskou milicí Hizballáh.[89] Konflikt trval několik týdnů a příměří bylo uzavřeno 14. srpna. Po válce v Izraeli zaznívaly silné hlasy kritizující premiéra Ehuda Olmerta a tehdejšího ministra obrany Amira Perece.[90][91]

Dne 27. listopadu 2007 souhlasili tehdejší izraelský premiér Ehud Olmert a palestinský prezident Mahmúd Abbás s jednáním nad všemi spornými tématy izraelsko-palestinského konfliktu a snahou dosáhnout dohody do konce roku 2008. Začátkem září roku 2007 podniklo Izraelské vojenské letectvo operaci Ovocný sad, při níž vybombardovalo syrský jaderný reaktor.[92] V dubnu 2008 oznámil syrský prezident Bašír Asad, že Sýrie a Izrael již rok jednají za tureckého zprostředkování o mírové smlouvě; Izrael tuto informaci potvrdil o měsíc později.[93]

V prosinci 2008 vypršelo příměří mezi Hamasem a Izraelem. Hamas obnovil vlnu ostřelování jižního Izraele, což vedlo Izrael k zahájení operace Lité olovo, která ze začátku představovala pouze letecké útoky.[94] To se změnilo 3. ledna 2009, kdy izraelské jednotky vstoupili do Pásma Gazy a zahájily pozemní ofenzivu.[95] V sobotu 17. ledna vyhlásil Izrael jednostranné příměří, podmíněné ukončením raketových a minometných útoků a v následujících několika dnech se z Gazy stáhl.[96] Hamas později vyhlásil své vlastní příměří, s vlastními podmínkami, zahrnujícími úplné stažení izraelských vojáků a otevření hraničních přechodů. Přestože raketové útoky na jižní Izrael, ani izraelské odvetné útoky zcela nepřestaly, křehké příměří trvá stále.[97]

Geografie a klima

Hlavní článek: Geografie Izraele
Satelitní snímek Izraele

Izrael se nachází na východě Středozemního moře, které tvoří jeho západní hranici, dále je ohraničen ze severu Libanonem, ze severovýchodu Sýrií, z východu Jordánskem a z jihozápadu Egyptem. Bez území, která získal během Šestidenní války v roce 1967, má rozlohu 20 770 km², z čehož 2 % tvoří vodní plochy.[5] Území spadající pod izraelskou jurisdikci zahrnuje také Východní Jeruzalém a Golanské výšiny, s nimiž má rozlohu 22 072 km².[98] Celková rozloha území pod izraelskou vládou včetně vojensky ovládaných a částečně autonomních palestinských území na Západním břehu Jordánu činí 27 799 km².[99]

Útesy v přírodní rezervaci Roš ha-nikra

Navzdory tomu, že Izrael je malou zemí, nacházejí se zde rozmanité geografické jevy a zvláštnosti, například Negevská poušť na jihu či horské hřbety Galileje, Karmelu a Golan na severu.

Východně od centrální vysočiny se nachází Jordánské údolí, jež je částí Velké příkopové propadliny. Řeka Jordán teče od hory Hermon přes Chulské údolí a Galilejské jezero do Mrtvého moře, které je nejníže položeným místem na Zemi.[100] Na jihu se rozkládá údolí Vádí al-Araba končící v Akabském zálivu Rudého moře. Pro Izrael a Sinajský poloostrov jsou jedinečné erodované kráterovité útvary zvané machtešim.[101] Největší machteš na světě je Machteš Ramon v Negevské poušti, který je až 40 km dlouhý a 10 km široký.[102]

Extrémní rozdíly
  • Nejnižší bod: Mrtvé moře −408 metrů[5]
  • Nejvyšší bod: hora Hermon na Golanských výšinách 2248 m n. m.,[103] jinak hora Meron 1208 m n. m.[5]

Klima

Teplota vzduchu v Izraeli kolísá, a to zejména během zimy. V horských oblastech převládá chladné a větrné podnebí, mnohdy doprovázené sněžením. Vrchol hory Hermon má po většinu roku sněhovou pokrývku a každoročně obvykle sněží i v Jeruzalémě.[104] Pobřežní města jako Tel Aviv a Haifa mají chladné, deštivé zimy a dlouhá a teplá léta − tj. středozemní klima. Ve vesnici Tirat Cvi v severní části Jordánského údolí byla zaznamenána nejvyšší teplota v celé Asii (53,7 °C).[105] Mezi květnem a zářím je v Izraeli déšť vzácností.[106][107] Kvůli malému množství vodních zdrojů se izraelští vědci zaměřují také na vývoj technologií minimalizujících spotřebu vody. Jedním z jejich vynálezů je kapková závlaha, která umožňuje pěstitelům úsporně dávkovat vodu každé rostlině zvlášť.[108] Izraelci využívají příznivých geografických podmínek pro výrobu solární energie, v jejíž produkci na osobu jsou na prvním místě na světě.[109]

Vláda a politika

Podrobnější informace naleznete na stránce: Politický systém Státu Izrael
Soubor:Knesset building.jpg
Kneset − izraelský parlament

Izrael je parlamentní republika s pluralitním politickým systémem a všeobecným rovným volebním právem.[110] Hlavou státu je prezident, který je volen parlamentem na 5 let. Výkonná moc je v rukou vlády, v jejímž čele stojí premiér.[110] Premiérem se může stát pouze člen parlamentu, který získá potřebnou většinu hlasů − obvykle to bývá předseda nejsilnější politické strany. Zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament Kneset tvořený 120 poslanci. Ti jsou voleni na základě poměrného volebního systému na čtyřleté volební období.[111] Pokud však parlament odvolá premiéra nebo vládě nevysloví důvěru, je Kneset rozpuštěn předčasně. Izrael nemá psanou ústavu a jeho politický systém je ukotven v jedenácti základních zákonech. V roce 2003 začal Kneset vypracovávat návrh oficiální ústavy, založené na těchto zákonech.[5][112]

Soudní systém

Izrael má trojstupňový soudní systém. Na nejnižší úrovni jsou městské soudy sídlící ve většině měst. Vyšší instancí jsou distriktní soudy sloužící jako odvolací soudy a v některých případech jako soudy první instance; nacházejí se v pěti ze šesti izraelských distriktů (mimo Jeruzalémský distrikt). Třetí a nejvyšší stupeň je Nejvyšší soud Státu Izrael, který sídlí v Jeruzalémě a slouží jako odvolací soud a soud první instance v závažných případech, kdy je zpochybněna zákonnost rozhodnutí a postupů představitelů státu. Izrael není členem Mezinárodního trestního soudu kvůli obavě, že by soud mohl být vůči Izraeli předpojatý.[113] Izraelský právní systém kombinuje britské zvykové právo, kontinentální právo a židovské náboženské právo.[5] Je založen na principu stare decisis (precedens) a na obžalovacím způsobu řízení, kdy strany sporu předkládají soudu důkazní materiály.[114] Svatby a rozvody jsou v jurisdikci židovských, muslimských, drúzských a křesťanských náboženských soudů.[115]

Izraelské distrikty: (1) Severní, (2) Haifský, (3) Centrální, (4) Telavivský, (5) Jeruzalém, (6) Jižní
Sporná území:
(A) Golanské výšiny, (B) Západní břeh Jordánu, (C) Pásmo Gazy

Izraelský základní zákon Lidská svoboda a důstojnost zaručuje lidská právy a svobody. Izrael je jediná země v oblasti Blízkého východu označená roku 2007 organizací Freedom House za svobodnou v oblasti lidských a politických práv, zatímco území Palestinské autonomie bylo touto organizací hodnoceno jako nesvobodné.[116] Na žebříčku svobody tisku organizace Reportéři bez hranic se Izrael nachází na 44. místě (2007) ze 168 hodnocených zemí, a je tak na nejvyšším místě mezi zeměmi jihozápadní Asie.[117] V souvislosti s arabsko-izraelským konfliktem kritizují organizace Amnesty International[118] a Human Rights Watch[119] porušování lidských práv Izraelem. Porušování občanských svobod na okupovaných územích je také kritizováno nevládní izraelskou organizací Be-celem.[120] Od roku 1995 je v Izraeli uzákoněn systém státní zdravotní péče.[121]

Administrativní dělení

Izrael je rozdělen do šesti hlavních distriktů (mechozot, singulár machoz) – Centrální distrikt, Haifský distrikt, Jeruzalémský distrikt, Severní distrikt, Jižní distrikt a Telavivský distrikt. Distrikty jsou dále rozděleny do patnácti subdistriktů (nafot, singulár nafa). Každý subdistrikt se dále dělí na přirozené oblasti, kterých je celkem padesát.[122] Pro statistické účely je země rozdělena do tří metropolitních oblastí: Tel Aviv a Guš Dan (3 150 000 obyvatel), Haifa (996 000) a Beerševa (531 600).[123] Co do rozlohy i počtu obyvatel největší izraelské město[124] je Jeruzalém se 732 200 obyvateli a rozlohou 126 km². Další v pořadí počtu obyvatel jsou Tel Aviv (384 000), Haifa (267 000) a Rišon le-Cijon (222 300).[125]

Okupovaná území

Bezpečnostní bariéra

Jako Izraelem okupovaná území se označují území Západního břehu Jordánu, Východního Jeruzaléma a Golanských výšin, která byla po Šestidenní válce v roce 1967 zabrána Egyptu, Jordánsku a Sýrii. Termín byl používán také pro Sinajský poloostrov, navrácený Egyptu podle Egyptsko-izraelské mírové smlouvy. Na všech těchto územích byly zakládány izraelské osady. Ve Východním Jeruzalémě a na Golanských výšinách je uplatňováno izraelské právo; tato území byla začleněna do vlastního Izraele a jejich občanům bylo nabídnuto izraelské občanství. Naopak Západní břeh zůstává pod vojenskou správou. Většina jednání o těchto územích probíhala na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242, která požaduje stažení Izraele z okupovaných území a jejich návrat arabským státům.

Populace Západního břehu se skládá převážně z palestinských Arabů, jak původních obyvatel, tak uprchlíků Války za nezávislost z roku 1948.[126] Od roku 1967 do roku 1993 žili Arabové na těchto územích pod izraelskou vojenskou správou. Od Dohod z Osla a Dopisů o vzájemném uznání je většina palestinské populace a měst pod správou Palestinské autonomie, avšak Izrael nad většinou území stále vykonává vojenský dohled. Kvůli vzrůstajícím útokům při Druhé intifádě se izraelská vláda rozhodla vybudovat kolem Západního břehu zeď, tzv. bezpečnostní bariéru.[127] V roce 2005 stáhl Izrael jednostranně všechny své obyvatele a vojenské síly z oblasti Pásma Gazy a čtyř osad na Západním břehu.

Zahraniční vztahy

První izraelský prezident Chajim Weizmann (vpravo) a americký prezident Harry S. Truman se svitkem Tóry, 1948

Izrael udržuje diplomatické vztahy se 161 zeměmi a po celém světě má 94 diplomatických zastoupení.[128] Z Ligy arabských států mají s Izraelem plné diplomatické vztahy pouze Egypt a Jordánsko, které s ním podepsaly mírové smlouvy v letech 1979 a 1994, a Mauritánie, jež navázala s Izraelem diplomatické vztahy v roce 1999. Další dva státy Ligy arabských států – Maroko a Tunisko – ukončily své částečné diplomatické styky s Izraelem počátkem Druhé intifády v roce 2000.[129] Od roku 2003, kdy ministr zahraničních věcí Izraele navštívil Maroko, se izraelsko-marocké vztahy zlepšují.[130] Podle izraelského zákona jsou Libanon, Sýrie, Saudská Arábie, Irák a Jemen nepřátelské země a občané Izraele je nesmí navštívit bez povolení ministerstva vnitra.[131] Od roku 1995 je Izrael součástí Středomořského dialogu, v němž spolupracuje sedm zemí ležících kolem Středozemního moře a Severoatlantická aliance (NATO).[132]

Bývalý izraelský premiér Ariel Šaron a americký prezident George W. Bush

Mezi nejbližší izraelské spojence patří Spojené státy americké, Turecko, Německo, Spojené království a Indie. Spojené státy byly první zemí, která uznala Izrael, poté jej uznal i Sovětský svaz. Vzhledem ke stejným politickým a náboženským hodnotám pokládají Spojené státy Izrael za svého nejbližšího spojence v jihozápadní Asii.[133] Ačkoliv Turecko a Izrael navázali plné diplomatické vztahy až v roce 1991,[134] již od roku 1949 probíhala mezi oběma zeměmi spolupráce. Silné vztahy Německa s Izraelem vychází z německé snahy odškodnit a napravit holocaust. Obě země se podílí na vědeckých a vzdělávacích aktivitách a jsou silnými ekonomickými a vojenskými partnery.[135][136] Indie navázala plné diplomatické vztahy s Izraelem v roce 1992 a od té doby s ním udržuje silné vojenské a kulturní partnerství. Spojené království, které má s Izraelem vztah již z dob Britského mandátu Palestina,[137] s ním udržuje silné obchodní vazby.[138] Diplomatické vztahy měl Izrael za dynastie Pahlaví i s Íránem,[139] během íránské revoluce však Írán uznání Izraele zrušil.[140]

Vztahy s Československem a Českem

Podrobnější informace naleznete na stránce: Česko-izraelské vztahy

V době předstátní a v počátečních letech existence státu měl Izrael velmi dobré vztahy s Československem, které mu i přes embargo OSN poskytovalo vojenskou a hospodářskou pomoc, v době První arabsko-izraelské války pro mladý stát životně důležitou.[141] Po změně izraelské politiky Sovětského svazu však Československo začalo naopak podporovat a vyzbrojovat Egypt, a Izrael se tak stal až do Sametové revoluce v roce 1989 nepřátelskou zemí.

V současné době existuje mezi Českem a Izraelem řada bilaterálních smluv, z nichž některé spadají do dob ČSFR (Dohoda o letecké dopravě, 1991).[142] Po vstupu Česka do Evropské unie byly zrušeny ty smlouvy, které byly v rozporu s unijním právem.[142] Mezi důležité mezistátní dohody patří Smlouva o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňového úniku v oboru daní z příjmu (1993), Dohoda o spolupráci v zemědělství (1996), Smlouva o bezvízovém styku (1996), Dohoda o vzájemné pomoci v celních otázkách (1997) a Dohoda o vzájemné podpoře a ochraně investic (1997).[142] Během roku 2008 by měla být připravena Dohoda o výzkumu a vývoji.[142] Bezvízový styk se mezi Českem a Izraelem vztahuje výhradně na turistiku.[143] Mezi zeměmi není uzavřena dohoda o poskytování bezplatné zdravotní péče.[143]

Obrana a bezpečnost

Podrobnější informace naleznete na stránce: Izraelské bezpečnostní složky
Izraelský tank Merkava Mk 3

Izraelské obranné síly se skládají z pozemních sil, letectva a námořnictva. Vznikly v roce 1948 během Války za nezávislost transformací Hagany a několika dalších polovojenských organizací, jejichž existence předcházela založení státu.[144] Armáda při svých operací vychází z informací vojenské zpravodajské služby Aman, která spolupracuje s zpravodajskou službou Mosad a bezpečnostní službou Šin Bet. Izraelské obranné síly se již mnohokrát účastnily ozbrojených konfliktů, což z nich činí jednu z nejzkušenějších a nejlépe připravených armád světa.[145][146]

IAF F-15I „Ra'am“

Většina Izraelců je v 18 letech povolána k povinné vojenské službě. Muži slouží tři roky, ženy dva[147] a vojenskou službu je třeba vykonat ještě před nástupem na vysokou školu. Poté musí muži odsloužit pro armádu každoročně několik týdnů až do svých zhruba čtyřiceti let. Většina žen je z rezervní vojenské služby osvobozena. Osvobozeni od povinné vojenské služby jsou izraelští Arabové a charedim, osvobození studentů ješiv od povinné vojenské služby však naráží v izraelské společnosti na protesty.[148] Alternativou pro osoby, které získají osvobození z různých důvodů, je Šerut Le'umi neboli národní služba, jež zahrnuje službu v nemocnicích, školách a jiných sociálně prospěšných programech.[149] Izraelská armáda má k roku 2008 celkem 621 500 vojáků, z toho 176 500 aktivních vojáků a 445 000 rezervistů.[150] K roku 2008 má pozemní armáda 133 000 vojáků, námořnictvo 9500 a letectvo 34 000 vojáků.[150]

Test systému Arrow

Armáda je vybavena vyspělými zbraňovými systémy buď navrženými a vyrobenými v Izraeli nebo některými zahraničními produkty. Významným zahraničním dodavatelem jsou zejména Spojené státy americké. Předpokládá se, že v letech 2008−2017 poskytnou Izraeli vojenskou pomoc ve výši 30 miliard dolarů.[151] Ve spolupráci Izraele a USA byl vyvinut systém protiraketové obrany Arrow. Izrael rovněž od jomkipurské války v roce 1973 vyvinul vlastní síť špionážních satelitů.[152] Úspěch programu špionážních satelitů Ofek zařadil Izrael mezi sedm zemí světa, které mají satelitní kapacity a technologie.[153] Izrael také vyvinul svůj vlastní bitevní tank Merkava, který nebyl nikdy prodán do zahraničí. Od svého založení vynakládá Izrael na svou obranu významný podíl hrubého domácího produktu (HDP). V roce 1984 to například činilo 24 % HDP.[154] V současnosti se výdaje na obranu pohybují kolem 7,3 % HDP.[5]

Izrael není signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a je pravděpodobné, že vlastní jaderné zbraně.[155] Jejich vlastnictví ale nikdy oficiálně nepotvrdil ani nevyvrátil.[156] Izrael údajně ve spolupráci s Jihoafrickou republikou provedl v roce 1979 úspěšný jaderný test na námořní plošině v severní části Antarktidy.[157] Odhady množství izraelských jaderných hlavic se liší, většinou se pohybují mezi jedním a dvěma sty,[158] některé odhady však mluví až o čtyřech stech hlavicích.[159] O 400 hlavicích hovoří i World Tribune, který se odvolává na zdroje z letectva USA.[160]

Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Izraele
1 šekel (NIS)

Izrael patří k nejvíce ekonomicky a průmyslově rozvinutým zemím jihozápadní Asie. Roku 2007 měl 44. nejvyšší hrubý domácí produkt (HDP), 232,7 miliard dolarů, a 22. nejvyšší HDP na obyvatele v paritě kupní síly, 33 299 dolarů.[2] Na indexu snadnosti podnikání za roky 2006/2007 se umístil na 1. místě v regionu a na 29. místě ve světě.[161] V roce 2007 byl přizván do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD),[162] která podporuje spolupráci mezi státy, jenž dodržují demokratické principy a mají ekonomiku svobodného trhu.[163] Přes omezené přírodní zdroje se stal Izrael v uplynulých 20 letech z velké části soběstačným, a to především díky intenzivnímu rozvoji zemědělství a průmyslu v oblasti produkce potravin; z klíčových potravinářských surovin musí dovážet pouze obilí a hovězí maso. Izrael rovněž výrazně investuje do vědy a výzkumu; tyto investice v roce 2007 činily 4,7 % HDP,[164] zatímco průměr zemí OECD činil 1,7 % HDP a USA dosahují 2 % HDP.[164] Mezi nosné obory se řadí informatika a komunikační technika, medicínské obory, biotechnologie a nanotechnologie.[165] Míra nezaměstnanosti byla ve čtvrtém čtvrtletí roku 2008 6,3 %.[1]

Technologické centrum Manahat, Jeruzalém

Oficiální izraelskou měnou je nový izraelský šekel (NIS, šekel chadaš‎), který platí i na území Palestinské autonomie. V oběhu je od roku 1985, kdy nahradil izraelský šekel, jenž v roce 1980 nahradil izraelskou libru. Díky své síle se stal jednou ze 17 měn obchodovaných na světových trzích.[166]

Mezi hlavní obchodní partnery Izraele patří Spojené státy americké, Spojené království, státy Beneluxu, Švýcarsko, Německo, Francie, Itálie a Nizozemsko. Ekonomická spolupráce mezi Izraelem a Českem měla v letech 2003−2007 rostoucí tendenci.[167] V roce 2007 převažovala v importu z Česka elektronika a produkty automobilového a ocelářského průmyslu.[167] Export do Česka obsahuje zejména elektroniku a farmaceutika, plasty a chemické produkty.[167] Pro následující léta se za perspektivní položky hospodářské spolupráce pokládá automobilový, ocelářský, chemický a hi-tech průmysl.[167] Významné je působení izraelských společností na českém trhu; za největší zahraniční investicí roku 2008 v Česku v celkové výši 100 milionů dolarů stojí izraelská firma Teva Pharmaceutical Industries, vyrábějící generická léčiva.[168] Důležitá je rovněž koupě české firmy NESS Logos a.s., podnikající v oblasti informačních technologií, izraelskou Ness Technologies za 68 milionů dolarů.[169]

Průmysl

Laboratoře IBM v Haifě

Izraelský průmysl zaměstnává 23,7 % populace a na HDP se podílí 30 %.[5] V roce 2007 průmyslová výroby jednotlivých oborů vzrostla o 5 % až 10 %.[165] Objem dovozu do Izraele v roce 2006 činil 47,8 miliard dolarů, tvořilo ho především obilí, hovězí maso, fosilní paliva, suroviny a vojenské vybavení.[5] Z fosilních paliv Izrael importuje uhlí, zemní plyn a zejména ropu, kterou zpracovává na zemědělská hnojiva, paliva a farmaceutika. Mezi hlavní exportní komodity patří ovoce, zelenina, farmaceutika, software, chemikálie, vojenské technologie a diamanty.[5] Objem vývozu v roce 2006 činil 42,86 miliard dolarů.[5]

Izrael patří k světové špičce v oboru ochrany vody a využití geotermální energie.[170] Jeho úspěchy ve špičkových technologiích v oblasti softwaru, komunikací a přírodních věd jsou srovnatelné se Silicon Valley v USA.[171][172] Svá první zámořská výzkumná a vývojová centra vybudovaly v Izraeli společnosti Intel[173] a Microsoft,[174] IBM, Cisco Systems a Motorola. V oblasti hi-tech (elektronika, avionika, farmacie, atp.) došlo v roce 2007 až k 20% růstu.

Nerostné bohatství Izraele je omezené.[165] Těží se draselná, hořečnatá a bromová sůl (z Mrtvého moře), fosfáty a stavební suroviny (sádra a stavební kámen).[165] V malé míře se těží měděná a železná ruda, ropa a zemní plyn. Probíhá také geologický průzkum ložisek zemního plynu ve středomořském šelfu poblíž Aškelonu.[165]

Mezi nejvýznamnější a nejrozvinutější odvětví průmyslu patří průmysl letecký, komunikační, softwarový, elektronický, zbrojní, potravinářský, textilní, tabákový a chemický, dále zpracování diamantů, výroba dopravních prostředků, elektronika, papírenský a polygrafický průmysl, rafinace ropy a hutnictví železa.[175]

Zemědělství

Kibuc Deganija

Izrael má vysoce rozvinuté zemědělství. To zaměstnává 18,5 % populace a na HDP se podílí 2,4 %.[5] V roce 2007 došlo k přibližně 10% růstu rostlinné produkce.[165] Zemědělská půda se získává finančně nákladným zúrodňováním pouště − zavodňováním, odsolováním a vhodnou druhovou skladbou rostlin. Orná půda zabírá 15,45 %, pastviny 7 % a lesy 5,3 % rozlohy státu.[165] Přibližně 54 % celkové výměry zemědělské půdy je zavlažováno a zemědělci se tak podílí zhruba 60 % na celkové izraelské spotřebě sladké vody.[165] Většina zemědělské půdy patří kibucům,[175] což jsou osady pracující na základě kolektivního vlastnictví výrobních prostředků (s výjimkou půdy). Dalším typem zemědělských osad v Izraeli jsou mošavy, družstva samostatných sedláků, kteří se sdružují pouze za účelem prodeje úrody nebo nákupu surovin. Množství původně zemědělských podniků také zřídilo přidruženou průmyslovou výrobu.[165]

Mezi pěstované plodiny patří obilí, citrusové plody, olivy, brambory, bavlna, cukrová řepa, tabák, vinná réva a rajčata.[175] Důležitý je také chov dobytka, většinou skotu, velbloudů, koz, ovcí a drůbeže.[175] Rybolov se provozuje ve Středozemním moři, zajímavostí je chov teplomilných ryb v poušti, kde se k jejich chovu používá poloslaná voda čerpaná z termálních vrtů.[176]

Značným problémem je nedostatek vodních zdrojů. Jediným větším zdrojem je Galilejské jezero a řeka Jordán. Pro zavlažování technických plodin se používá tzv. recyklovaná voda (v roce 2006 to bylo 550 miliónů m³).[165] Voda se získává i pomocí odsolování (400 miliónů m³ v roce 2007).[165] Proti nepříznivým přírodním podmínkám se Izrael snaží využívat moderní technologie a inovace. Používají se například biotechnologie, tkáňové kultury či kapková závlaha.[165]

Na základě základního zákona je vlastníkem půdy stát (zhruba 93 %) a její prodej je možný pouze výjimečně, obvykle stát půdu pronajímá zpravidla na 49 let.[165]

Cestovní ruch

Hlavní článek: Cestovní ruch v Izraeli
Staré Město v noci

Dalším odvětvím ekonomiky je cestovní ruch, zejména náboženské poutnictví. Izrael přitahuje turisty svým podnebím, plážemi, archeologickými a historickými pamětihodnostmi i jedinečnou geografií. Na cestovní ruch měly značný dopad bezpečnostní problémy, ale roku 2008 se již situace vrací zpět k normálu.[177]

Mazi turisty nejčastěji navštěvovaná místa patří:

  • Jeruzalém, hlavní město moderního Státu Izrael. Nejposvátnější místo judaismu a křesťanství, kde stál Jeruzalémský chrám a v současnosti jeho pozůstatek tzv. Zeď nářků, město, kde Ježíš Kristus učil, byl ukřižován a pohřben. Třetí nejsvětější místo islámu, kde se nachází Skalní dóm a mešita Al-Aksá.
  • Safed, jedno ze svatých měst judaismu, v 15. a 16. století významné centrum studia kabaly.
  • Masada, během první židovské války se Masada stala posledním místem odporu židovských povstalců proti Římanům.
  • Hebron, druhé nejsvětější město judaismu. Podle Tóry je místem posledního odpočinku patriarchů a pramatek. Předtím, než se král David přesunul do Jeruzaléma, byl Hebron hlavním městem Izraelského království.
  • Tel Aviv, největší metropolitní oblast, pobřežní město, kosmopolitní a finanční centrum.
  • Betlém, místo posledního odpočinku Ráchel, rodiště krále Davida a Ježíše Krista.
  • Mrtvé moře, nejníže položené odkryté místo na zemském povrchu, nejníže položené slané jezero a také nejslanější jezero na světě.

Věda a školství

Urychlovač částic ve Weizmannově institutu věd ve městě Rechovot
Podrobnější informace naleznete na stránce: Věda a technologie v Izraeli

Izrael má nejvyšší průměrnou délku vzdělání v jihozápadní Asii a společně s Japonskem se umísťuje na druhém místě mezi státy s nejdelší průměrnou dobou vzdělání v Asii (po Jižní Koreji, data z roku 2004).[178] Podle Organizace spojených národů má Izrael největší míru gramotnosti v celé jihozápadní Asii.[179] Zákon o vzdělání z roku 1953 rozděluje školy v Izraeli do pěti skupin: státní sekulární, státní náboženské, ultraortodoxní, osadnické a arabské. Největší skupinou jsou veřejné sekulární školy, které navštěvuje většina židovských a nearabských dětí. Arabové obvykle posílají své děti do škol, kde je vyučujícím jazykem arabština.[180]

Povinná školní docházka v Izraeli trvá od 3 do 18 let.[181][182] Školy jsou rozděleny do tří stupňů − základní škola prvního stupně (1.−6. třída), základní škola druhého stupně (7.−9. třída) a střední škola (10.−12. třída), která je zakončena maturitní zkouškou bagrut. Ta se skládá z předmětů: matematika, bible, hebrejština, hebrejská a světová literatura, angličtina, dějepis a základy společenských věd.[183] V arabských, křesťanských a drúzských školách jsou zkoušky ze studia bible nahrazeny zkouškami z dědictví islámu, křesťanství a Drúzů.[184]

Všech osm izraelských univerzit je subvencovaných státem.[183][185] Nejstarší izraelskou univerzitou je Hebrejská univerzita v Jeruzalémě, která je zároveň domovem Národní a univerzitní knihovny, disponující největší sbírkou knih s židovskou tématikou na světě.[186] V roce 2006 se Hebrejská univerzita umístila na 60.[187] a 119.[188] místě ve dvou průzkumech nejprestižnějších a nejkvalitnějších světových univerzit. Mezi další izraelské univerzity patří Technion - Izraelský technologický institut, Weizmannův institut věd, Telavivská univerzita, Bar-Ilanova univerzita, Haifská univerzita a Ben Gurionova univerzita v Negevu. Izrael se řadí na třetí místo na světě v podílu vysokoškolsky vzdělaných obyvatel (20 % populace).[189][190] Velký příliv imigrantů ze zemí bývalého Sovětského svazu v 90. letech 20. století, z nichž 40 % mělo univerzitní vzdělání, pomohl podpořit izraelský hi-tech sektor.[189] Čtyři izraelští vědci jsou nositeli Nobelových cen[191] a Izrael registruje nejvíce vědeckých článků na jednoho obyvatele ze všech zemí světa.[192][193] Prvním izraelským kosmonautem se v roce 2003 stal Ilan Ramon, který sloužil jako palubní specialista při osudovém letu STS-107 raketoplánu Columbia.

Demografie

Hlavní článek: Demografie Izraele

V září  2009 měl Izrael 7 465 500 obyvatel.[1] Z toho víc než 300 000 Izraelců žilo na Západním břehu Jordánu.[2][194][195][196] ve městech jako Ma'ale Adumim, Modi'in Illit, Betar Illit nebo Ariel a v osadách, jež zčásti vznikly před založením Izraele a byly obnoveny po Šestidenní válce, jako jsou Hebron a Guš Ecion. Na Golanských výšinách žije 18 tisíc osadníků.[197] V roce 2006 žilo 250 tisíc Izraelců ve Východním Jeruzalémě.[198] Celkový počet izraelských osadníků je přes 500 tisíc (6,5 % izraelské populace). Přibližně 7800 Izraelců žilo v osadách v Pásmu Gazy, než byli evakuováni v souladu s plánem na jednostranné stažení.[199] Přibližně 68 % izraelských Židů se narodilo v Izraeli (tito lidé se označují slovem sabra), 22 % jsou imigranti z Evropy a Ameriky a 10 % jsou imigranti z Asie a Afriky (včetně Arabského světa).[200] 70 % izraelské populace žije při pobřeží Středozemního moře.[201]

Dva úřední jazyky jsou hebrejština a arabština.[5] Hlavním jazykem je hebrejština a hovoří jí většina populace. Arabsky hovoří izraelští Arabové a Židé, kteří do Izraele imigrovali z arabských zemí. Většina Izraelců komunikuje i v angličtině. Kvůli množství imigrantů lze na ulici slyšet i mnoho dalších jazyků. Lidé z bývalého Sovětského svazu a Etiopie v Izraeli značně rozšířili ruštinu a amharštinu. V letech 1990−1994 vzrostl podíl přistěhovalců z bývalého SSSR na 12 % celkové izraelské populace.[202] Během 90. let nastal významný příliv pracovních sil z Rumunska, Thajska a některých zemí Afriky a Jižní Ameriky, který se odhaduje na 200 tisíc osob.[203]

Náboženství

Hlavní článek: Náboženství v Izraeli
Zeď nářků a Skalní dóm, Jeruzalém

Izrael byl založen jako domovina pro židovský lid a je často označován jako Židovský stát. Zákon o návratu zaručuje všem Židům, kteří maji židovské předky, i konvertitům právo na získání izraelského občanství.[204] Zhruba tři čtvrtiny populace (76,1 %) jsou Židé. Asi 40−50 % Židů se považuje za sekulární (hebrejsky חילוני, chiloni; לא דתי, lo dati − nevěřící či חופשי, chofši − volnomyšlenkáři), 30−40 % se považuje za tradicionalisty (hebr. מסורתי, masorti či דתי, dati − věřící) a 20 % se považuje za religiózní (mezi ně patří charedim a ortodoxní Židé).[205]

Světové centrum Bahá'í v Haifě

Muslimové představují s 16,2 % izraelské populace největší náboženskou menšinu. Izraelští Arabové, kteří představují 19 % populace, tomuto číslu významně přispívají, jelikož více než čtyři pětiny (82,6 %) jich jsou muslimové, dále je 8,8 % z nich křesťanů a 8,4 % Drúzů.[206] Členů jiných náboženských skupin jako buddhistů a hinduistů je jen málo.[207]

Jeruzalém má díky Zdi nářků, Chrámové hoře, mešitě Al-Aksá a bazilice Svatého hrobu zvláštní místo v srdcích Židů, muslimů a křesťanů. Další důležitá náboženská místa se nacházejí na Západním břehu, mezi ně patří například místo narození Ježíše a Ráchelina hrobka v Betlémě či Jeskyně patriarchů v Hebronu. Ústředním místem víry Bahá'í je Haifa a její zakladatel Bahá'u'lláh je pohřben v Akko.

Kultura

Týden hebrejské knihy 2005 v Jeruzalémě

Izrael má díky rozmanitosti své populace nesmírně bohatou kulturu. Všichni příchozí si s sebou do Izraele přinesli své kulturní a náboženské zvyklosti a obdobně jako Spojené státy americké se i Izrael stal jakýmsi tavícím kotlíkem zvyků a věrouk.[208] Izrael je jedinou zemí na světě, v níž se život a události odvíjejí podle židovského kalendáře. Práce a prázdniny ve školách se řídí podle židovských svátků a šabat je oficiálním dnem odpočinku.[209] Na izraelskou kulturu měla vliv i početná arabská menšina, a to zejména v oblastech architektury,[210] hudby[211] nebo kulinářství.[212]

Izraelská literatura je psaná převážně hebrejsky a jedná se především o poezii a prózu. Obrovské množství hebrejských knih lze přičíst na vrub renesanci hebrejského jazyka v polovině 19. století. Malá část literatury je však publikována i například v arabštině nebo angličtině. Ze zákona je dáno, že dva výtisky všech knih vydaných v Izraeli musí být uloženy do Národní a univerzitní knihovny při Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V roce 2001 byl zákon doplněn o audio a video nahrávky a jiné typy netištěných médií.[213] K roku 2006 bylo 85 % z knih ukládaných do knihovny v hebrejštině.[214] Každoročně se v červnu koná festival Týden hebrejské knihy. Součástí festivalu je veletrh knih, autorská čtení a prezentace izraelských autorů, je zde také udíleno nejprestižnější izraelské literární ocenění − Sapirova cena.

Galilejské muzeum

Izraelská hudba také odráží rozmanitost izraelské kultury, je ovlivněna hudebními styly z celého světa, ať už jemenskou hudbou, chasidskými melodiemi, klezmerem, arabskou či řeckou hudbou, jazzem, popem nebo rockem.[215] Mezi světově uznávaná tělesa patří Izraelská filharmonie, jež byla založena roku 1936, a která má každoročně více než dvě stě představení.[216] Izrael je rovněž rodištěm mnoha hudebníků − celosvětově známí jsou například Jicchak Perlman a Pinchas Zukerman. Izrael se takřka každoročně od roku 1973 účastní soutěže Velká cena Eurovize, kterou již třikrát vyhrál a dvakrát pořádal.[217] V Ejlatu se od roku 1987 koná každoroční letní Red Sea Jazz Festival.[218]

Jakožto pokračovatel divadelních tradic východoevropského jidiš divadla má Izrael živou a činorodou divadelní scénu. Nejstarší divadelní společností a národním divadlem je divadlo ha-Bima v Tel Avivu, založené roku 1918.[219]

V Izraeli se nachází množství muzeí; mezi nejvýznamnější patří Izraelské muzeum v Jeruzalémě a Svatyně knihy, kde jsou umístěny svitky od Mrtvého moře. Nachází se zde rozsáhlé sbírky židovského a evropského umění. Významný je památník obětí a hrdinů holocaustu Jad Vašem, největší a nejobsáhlejší archiv dokumentů o holocaustu na světě.[220] V kampusu Telavivské univerzity se nachází muzeum diaspory Bet ha-Tfucot.[221] Mimo hlavní muzea ve velkých městech existuje také mnoho menších muzeí s kvalitními uměleckými sbírkami v menších městech a kibucech. Země oplývá množstvím archeologických nalezišť a vykopávek, archeologie v Izraeli představuje významnou disciplínu a mnohé její objevy se stávají cílem turistických výprav.

Balónová prezentace jednotlivých zúčastněných zemí na Makabejských her v roce 2013
Delegace Venezuely na Makabejských her v roce 2013

Sport

Hlavní článek: Sport v Izraeli

Sport a fyzická cvičení nebyla po dlouhou dobu v rámci židovské kultury důležitá. Na atletické dovednosti, které byly oceňovány starověkými Řeky, se Židé dívali skrz prsty, jelikož byly chápány jako nevítaný dopad helénistické kultury. Již středověký rabín a lékař Maimonides však zdůrazňoval důležitost fyzické aktivity a udržování se v kondici. Jeho názor byl oživen v 19. století Maxem Nordauem a počátkem 20. století vrchním palestinským rabínem Abrahamem Issacem Kookem, který tvrdil, že: „tělo slouží duši, a pouze zdravé tělo může zaručit zdravou duši.“[222]

Od 30. let 20. století se v Izraeli každé čtyři roky konají Makabejské hry, které jsou pro tamní atlety událostí srovatelnou s Olympijskými hrami. Mezi divácky nejpopulárnější sporty patří fotbal a basketbal.[223] Basketbalový klub Makabi Tel Aviv pětkrát vyhrál mistrovství Evropy v basketbalu.[224] Beerševa se stala mezinárodním šachovým centrem, kde žije mnoho šachových mistrů ze zemí bývalého SSSR. V roce 2005 se zde konalo mistrovství světa družstev v šachu[225] a zdejší velmistr Boris Gelfand se umístil na druhém místě v Mistrovství světa jednotlivců v šachu 2007.[226] Izrael získal celkem sedm olympijských medailí, včetně zlaté medaile z LOH v Aténách v disciplíně windsurfing.[227]

Bibliografie

  • BLACK, Ian; MORRIS, Benny. Mossad - izraelské tajné války. Praha : Jota, 2006. 632 s. ISBN 80-7217-392-8.
  • BROŽ, Ivan. Arabsko-izraelské války. Praha : Epocha, 2005. 360 s. ISBN 80-86328-91-0.
  • ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a Stát Izrael. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003. 252 s. ISBN 80-210-3007-0.
  • ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9.
  • GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9.
  • HERZOG, Chaim. Arabsko-izraelské války. Praha : Lidové noviny, 2008. 617 s. ISBN 978-80-7106-954-6.
  • CHAPMAN, Colin. Čí je Země zaslíbená - Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Praha : Volvox Globator, 2003. 336 s. ISBN 80-7207-507-1.
  • IZRAELSKÉ INFORMAČNÍ STŘEDISKO. Fakta o Izraeli: země a lidé. Jeruzalém : Ahva Press, 1999. 28 s.
  • KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1999. 242 s. ISBN 80-7021-265-9.
  • LIETH, Norbert. Židovský stát - od pohoršení k požehnání pro svět. Ostrava : A-Alef, 1998. 92 s. ISBN 80-85237-60-1.
  • POJAR, Miloš. Izrael - stručná historie států. 2. vyd. Praha : Libri, 2009. 202 s. ISBN 978-80-7277-435-7.
  • RUCKER, Laurent. Stalin, Izrael a Židé. Praha : Rybka Publishers, 2001. 313 s. ISBN 80-86182-53-3.
  • SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael. Praha : Regia, 1999. 767 s. ISBN 80-902484-4-6.
  • SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém - ohnisko dění. Ostrava : A-Alef, 2003. 91 s. ISBN 80-85237-71-7.
  • TERNER, Erich. Dějiny Státu Izrael. Pardubice : Kora, 1991. 262 s. ISBN 80-901092-0-9.
Cestopisy
  • BRŮHA, Jiří; BRŮHOVÁ, Stanislava. Paní, tady jste na Středním východě…! - Izrael, Jordánsko. České Budějovice : Jiří Brůha A+U DESIGN, 1999. 187 s. ISBN 80-238-4552-7.
  • HANUŠ, Jan; HOJKA, Pavel. Izrael, země téměř mystická. Praha : Elim, 1995. 259 s.
  • JAZAIRIOVÁ, Pavla. Izrael a Palestina, Palestina a Izrael. Praha : Radioservis, 2001. 200 s. ISBN 80-86212-05-X.
Průvodci

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 Izraelský centrální statistický úřad – Hlavní indikátory (anglicky)
  2. ↑ 2,0 2,1 Mezinárodní měnový fond – Report for Selected Countries and Subjects - Israel (anglicky)
  3. ↑ Eretz – Izrael má 7,2 milionů obyvatel
  4. ↑ Freedom House – Country Report - Israel (anglicky)
  5. ↑ 5,00 5,01 5,02 5,03 5,04 5,05 5,06 5,07 5,08 5,09 5,10 5,11 5,12 The World Factbook - Israel [online]. Central Intelligence Agency (CIA), [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ 6,0 6,1 GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. ISBN 80-7257-740-9. S. 57. [Dále jen: Izrael: Dějiny]
  7. ↑ Izrael: Dějiny. S. 162.
  8. ↑ Global Peace Index – Rankings (anglicky)
  9. ↑ Global Survey 2006: Middle East Progress Amid Global Gains in Freedom [online]. Freedom House, [cit. 2008-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Total GDP 2006 [PDF]. Světová banka, [cit. 2008-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Human Development Report 2006 [online]. United Nations Development Programme, [cit. 2008-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ Worldwide Press Freedom Index 2007 [online]. Reporters Without Borders, [cit. 2008-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ Global Competitiveness Report 2006-2007 [online]. World Economic Forum, [cit. 2008-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑
  15. ↑ HAMILTON, Victor P. The Book of Genesis. [s.l.] : Wm. B. Eerdmans Publishing Company, 1995. Dostupné online. ISBN 0802823092. S. 334. (anglicky) 
  16. ↑ FINKELSTEIN, Israel; SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible - Svatá Písma Izraele ve světle současné archeologie. Praha : Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 26.   [Dále jen Objevování Bible].
  17. ↑ BROŽ, Ivan. Arabsko-izraelské války. Praha : Epocha, 2005. ISBN 80-86328-91-0. S. 37.   [Dále jen: Arabsko-izraelské války.]
  18. ↑ On the Move [online]. TIME Magazine, [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ BIČ, Miloš. Stopami dávných věků. Mezi Nilem a Tigridem. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 1979. S. 24-39.  
  20. ↑ Objevování Bible. S. 148n.
  21. ↑ ,
  22. ↑
  23. ↑ 23,0 23,1 CHAPMAN, Colin. Čí je Země zaslíbená - Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Praha : Volvox Globator, 2003. ISBN 80-7207-507-1. S. 26-27.  
  24. ↑ SCHÄFER, Peter. Dějiny židů v antice od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2003. Dále jen Schäfer (2003). ISBN 80-7021-633-6. S. 140-154.  
  25. ↑
  26. ↑
  27. ↑ Sidur pro všední dny a šabat − Večerní modlitba na všední den [PDF]. Karaité − Bnej Mikra, [cit. 2008-09-04]. Dostupné online.  
  28. ↑ GILBERT, Martin. The Routledge Atlas Of The Arab-Israeli Conflict. [s.l.] : Routledge, 2005. ISBN 0415359007. S. 2. (anglicky)  [Dále jen: The Routledge Atlas Of The Arab-Israeli Conflict.]
  29. ↑ AUSUBEL, Natan. The Book of Jewish Knowledge. New York : Crown Publisher, 1964. ISBN 051709746X. S. 142-144. (anglicky) 
  30. ↑ SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. Praha : Regia, 1999. ISBN 80-902484-4-6. S. 21.   [Dále jen: SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael.]
  31. ↑ SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. S. 45.
  32. ↑ Izrael: Dějiny. S. 28.
  33. ↑ Izrael: Dějiny. S. 31.
  34. ↑ ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 36.   [Dále jen: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
  35. ↑ SCHARFSTEIN, Sol. Understanding Jewish History. [s.l.] : KTAV Publishing House, 1996. ISBN 0881255459. S. 269. (anglicky) 
  36. ↑ Izrael: Dějiny. S. 50.
  37. ↑ SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém: ohnisko dění. Ostrava : A-alef, 2003. ISBN 80-85237-71-7. S. 68.   [Dále jen: Jeruzalém: ohnisko dění.]
  38. ↑ Izrael: Dějiny. S. 58
  39. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Pardubice : Kora, 1991. ISBN 80-901092-0-9. S. 59.   [Dále jen: TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael.]
  40. ↑ SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. S. 131.
  41. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 61.
  42. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 64.
  43. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 50.
  44. ↑ The Population of Palestine Prior to 1948 [online]. MidEastWeb, [cit. 2008-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ 45,0 45,1 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 58.
  46. ↑ Izrael: Dějiny. S. 113.
  47. ↑ 47,0 47,1 Izrael: Dějiny. S. 130.
  48. ↑ Čí je Země zaslíbená - Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. S. 28.
  49. ↑ Izrael: Dějiny. S. 152.
  50. ↑ 50,0 50,1 TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 83.
  51. ↑ Židovská historie: Britské mandátní území Palestina – Plán OSN na rozdělení Palestiny 1947 [online]. Eretz, [cit. 2008-05-16]. Dostupné online.  
  52. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 78.
  53. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 103.
  54. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 83.
  55. ↑ General Progress Report and Supplementary Report of the United Nations Conciliation Commission for Palestine, Covering the Period from 11 December 1949 to 23 October 1950 [online]. The United Nations Conciliation Commission, [cit. 2008-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 109.
  57. ↑ Population, by Religion and Population Group [online]. Izraelský centrální statistický úřad, [cit. 2008-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 134-136.
  59. ↑ Izrael: Dějiny. S. 324.
  60. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 138.
  61. ↑ 61,0 61,1 Izrael: Dějiny. S. 334-335.
  62. ↑ Izrael: Dějiny. S. 349.
  63. ↑ SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. S. 469.
  64. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 105.
  65. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 146.
  66. ↑ Arabsko-izraelské války. S. 186.
  67. ↑ Izrael: Dějiny. S. 413.
  68. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 111.
  69. ↑ Arabsko-izraelské války. S. 318.
  70. ↑ Izrael: Dějiny. S. 467-469.
  71. ↑ BLACK, Ian; MORRIS, Benny. Mossad, izraelské tajné války. Praha : Jota, 2001. ISBN 80-7217-392-8. S. 381-382.  
  72. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 172-173.
  73. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 186.
  74. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 188.
  75. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 160.
  76. ↑ Izrael: Dějiny. S. 512.
  77. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 179.
  78. ↑ 78,0 78,1 Izrael: Dějiny. S. 534.
  79. ↑ Izrael: Dějiny. S. 535.
  80. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 187-189.
  81. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 193.
  82. ↑ 82,0 82,1 82,2 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 195-196.
  83. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 190.
  84. ↑ 84,0 84,1 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 205.
  85. ↑ 85,0 85,1 85,2 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 209-210.
  86. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 216.
  87. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 243-246.
  88. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 239-240.
  89. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 310-311.
  90. ↑ Průzkum: Olmert, Perec, Haluc mají odejít z funkcí [online]. Eretz, [cit. 2008-03-24]. Dostupné online.  
  91. ↑ Rozsáhlé průzkumy veřejného mínění: Čas na změnu! [online]. Eretz, [cit. 2008-03-24]. Dostupné online.  
  92. ↑ ČERNÝ, Adam. Izrael předložil důkaz, že v Sýrii zničil reaktor [online]. Hospodářské noviny, [cit. 2009-04-22]. Dostupné online.  
  93. ↑ WALKER, Peter. Syria and Israel officially confirm peace talks [online]. The Guardian, 2008-05-21, [cit. 2009-04-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  94. ↑ Izrael zasypává raketami Gazu. Zahynulo přes 200 lidí [online]. Aktuálně.cz, [cit. 2009-04-22]. Dostupné online.  
  95. ↑ Israeli troops enter Gaza Strip [online]. BBC, 2009-1-8, [cit. 2009-04-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. ↑ BARAK, Ravid. IDF begins Gaza troop withdrawal, hours after ending 3-week offensive [online]. Haaretz, [cit. 2009-04-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  97. ↑ AZOULAJ, Juval. Two IDF soldiers, civilian lightly hurt as Gaza mortars hit Negev [online]. Haaretz, [cit. 2009-04-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  98. ↑ Statistical Abstract of Israel - Area of Districts, Sub-Districts, Natural Regions and Lakes [PDF]. Izraelský centrální statistický úřad, [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  99. ↑ Country Studies - Israel (geography) [online]. The Library of Congress, [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  100. ↑ The Living Dead Sea [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  101. ↑ Makhteshim Country [online]. UNESCO, [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. ↑ Ramon R&D Center [online]. Ben Gurionova univerzita v Negevu, [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  103. ↑ Mt. Hermon [online]. Haaretz, [cit. 2008-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  104. ↑ GOLDREICH, Yair. The Climate of Israel: Observation, Research and Application. [s.l.] : Springer, 2003. ISBN 030647445X. S. 85. (anglicky) 
  105. ↑ WATZMAN, Haim. Left for dead [online]. New Scientist Environment, [cit. 2008-09-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  106. ↑ Average Weather for Tel Aviv-Yafo [online]. The Weather Channel, [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  107. ↑ Average Weather for Jerusalem [online]. The Weather Channel, [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. ↑ SITTON, Dov. Development of Limited Water Resources- Historical and Technological Aspects [online]. Israeli Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  109. ↑ Samuel Neaman Institute – Solar energy for the production of heat (anglicky)
  110. ↑ 110,0 110,1 The World Factbook - Field Listing - Executive Branch [online]. Central Intelligence Agency (CIA), [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  111. ↑ The Electoral System in Israel [online]. Kneset, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  112. ↑ MAZIE, Steven. Israel's Higher Law: Religion and Liberal Democracy in the Jewish State. [s.l.] : Lexington Books, 2006. ISBN 0739114859. S. 34. (anglicky) 
  113. ↑ Israel and the International Criminal Court [online]. Israeli Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  114. ↑ The Judiciary: The Court System [online]. Israeli Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  115. ↑ The State - Judiciary - The Court System [online]. Israeli Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  116. ↑ Press Freedom Rankings by Region 2007 [online]. Freedom House, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  117. ↑ Worldwide Press Freedom Index 2006 [online]. Reportéři bez hranic, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  118. ↑ Amnesty International Report 2006 - Israel and the Occupied Territories [online]. Amnesty International, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  119. ↑ Israel/Palestinian Authority [online]. Human Rights Watch, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  120. ↑ Land Grab: Israel's Settlement Policy in the West Bank [online]. B'Tselem, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  121. ↑ Public Health in Israel [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  122. ↑ Introduction to the Tables: Geophysical Characteristics [DOC]. Izraelský centrální statistický úřad, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  123. ↑ Localities, Population, and Density [PDF]. Izraelský centrální statistický úřad, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  124. ↑ Press Release: Jerusalem Day [PDF]. Izraelský centrální statistický úřad, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  125. ↑ Population of Localities numbering above 1,000 residents and other rural population on 31/12/2006 [PDF]. Izraelský centrální statistický úřad, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  126. ↑ UNRWA in Figures: Figures as of 31 December 2004 [PDF]. Organizace spojených národů, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  127. ↑ Israel’s Security Fence - Questions and Answers [online]. Stát Izrael, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  128. ↑ Israel's Diplomatic Missions Abroad: Status of Relations [online]. Israeli Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  129. ↑ Israel Among the Nations: Middle East - North Africa [online]. Israeli Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  130. ↑ Israel sees Morocco as mediator [online]. BBC, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  131. ↑ Initial Periodic Report of the State of Israel Concerning the Implementation of the Convention of the Rights of the Child (CRC) [PDF]. Israel Ministry of Justice, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  132. ↑ Week of 8-14 March 2000 [online]. Severoatlantická aliance, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  133. ↑ MIGDALOVITZ, David. Israel: Background and Relations with the United States [PDF]. Congressional Research Service, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  134. ↑ ABADI, Jacob. Israel's Quest for Recognition and Acceptance in Asia. [s.l.] : Routledge, 2004. ISBN 0714655767. S. 3. (anglicky)  [Dále jen: Israel's Quest for Recognition and Acceptance in Asia.]
  135. ↑ Background Papers - Germany and Israel [online]. German Embassy, Washington, D.C., [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  136. ↑ BOYES, Roger. Israel welcomes new Germany to a celebration of its 60th birthday [online]. Times Online, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  137. ↑ Background papers - UK and Israel [online]. UK Foreign and Commonwealth Office, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  138. ↑ KUMAR, Dinesh. India and Israel: Dawn of a New Era [online]. Jerusalem Institute for Western Defense, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  139. ↑ Israel's Quest for Recognition and Acceptance in Asia. S. 37-9, 47.
  140. ↑ Israel's Quest for Recognition and Acceptance in Asia. S. 47-9.
  141. ↑ Létat jsme se učili v Olomouci [online]. Lidovky.cz, [cit. 2008-07-23]. Dostupné online.  
  142. ↑ 142,0 142,1 142,2 142,3 Izrael: Obchodní a ekonomická spolupráce s ČR − Smluvní základna [online]. BusinessInfo.cz, [cit. 2008-09-04]. Dostupné online.  
  143. ↑ 143,0 143,1 Izrael [online]. Ministerstvo zahraničních věcí ČR, [cit. 2008-09-04]. Dostupné online.  
  144. ↑ Historie: 1948 [online]. Izraelské obranné síly, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  145. ↑ The State: Israel Defense Forces (IDF) [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  146. ↑ Israel Defense Forces [online]. GlobalSecurity.org, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  147. ↑ The Israel Defense Forces [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  148. ↑ SHTRASLER, Nehemia. Cool law, for wrong population [online]. Haaretz, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  149. ↑ Sherut Leumi (National Service) [online]. Nefesh B'Nefesh, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  150. ↑ 150,0 150,1 Israel [PDF]. The Institute for National Security Studies (INSS), [cit. 2008-09-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  151. ↑ ERLANGER, Steven. Israel to Get $30 Billion in Military Aid From U.S. [online]. The New York Times, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  152. ↑ KATZ, Yaakov. Arrow can fully protect against Iran [online]. The Jerusalem Post, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  153. ↑ ZORN, E. L. Israel's Quest for Satellite Intelligence [online]. Central Intelligence Agency (CIA), [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  154. ↑ SEITZ, Charmaine. Israel’s Defense Budget: The Business Side of War [online]. The Jerusalem Fund, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  155. ↑ Strategic Israel: Israel's Secret Arsenal [online]. MSNBC, [cit. 2008-05-08]. Dostupné online.  
  156. ↑ Globální jaderné síly [online]. BBC, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online.  
  157. ↑ Izrael v roce 1979 odpálil atomovku [online]. Aktuálně.cz, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online.  
  158. ↑ Jimmy Carter: Izrael má 150 jaderných zbraní [online]. Britské listy, [cit. 2008-05-27]. Dostupné online.  
  159. ↑ Jaderné mocnosti? Legální i samozvané [online]. Aktuálně.cz, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online.  
  160. ↑ U.S. Air Force: Israel has 400 nukes, building naval force [online]. World Tribune, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  161. ↑ Economy Rankings - Middle East & North Africa [online]. The World Bank Group, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  162. ↑ Israel invited to join the OECD [online]. Ynet News, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  163. ↑ About [online]. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  164. ↑ 164,0 164,1 Izrael má mezi státy OECD nejvyšší investice do vývoje a výzkumu [online]. Eretz, [cit. 2008-08-28]. Dostupné online.  
  165. ↑ 165,00 165,01 165,02 165,03 165,04 165,05 165,06 165,07 165,08 165,09 165,10 165,11 165,12 Izrael: Ekonomická charakteristika země [online]. BusinessInfo.cz, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online.  
  166. ↑ Izraelský šekel se stane celosvětově konvertibilním [online]. Eretz, [cit. 2008-08-01]. Dostupné online.  
  167. ↑ 167,0 167,1 167,2 167,3 Izrael: Obchodní a ekonomická spolupráce s ČR [online]. BusinessInfo.cz, [cit. 2008-07-21]. Dostupné online.  
  168. ↑ Topolánek: Teva investuje do opavského Ivaxu 100 milionů USD [online]. Finanční noviny, [cit. 2008-08-01]. Dostupné online.  
  169. ↑ Izraelsko-český obchod za miliardu: Ness kupuje Logos [online]. Eretz, [cit. 2008-08-01]. Dostupné online.  
  170. ↑ GINSBURG, Mitch. A Hotter Holy Land [online]. The Jerusalem Report, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  171. ↑ Israel keen on IT tie-ups [online]. The Hindu Business Line, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  172. ↑ Israel: Punching above its weight [online]. The Economist, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  173. ↑ KRAWITZ, Avi. Intel to expand Jerusalem R&D [online]. The Jerusalem Post, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  174. ↑ Israel R&D Center: Leadership Team [online]. Microsoft, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  175. ↑ 175,0 175,1 175,2 175,3 TADEUSZE, Moľdava a kolektiv. Státy světa. Havlíčkův Brod : Fragment, 2002. ISBN 80-7200-669-X. S. 149.  
  176. ↑ Izraelci loví ryby v poušti. Vynáší to [online]. Aktuálně.cz, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online.  
  177. ↑ BURSTEIN, Nathan. Tourist visits above pre-war level [online]. The Jerusalem Post, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  178. ↑ Global Education Digest 2004 - Comparing Education Statistics Across the World [PDF]. UNESCO, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  179. ↑ Human Development Report 2005 - Human Development Indicators [PDF]. Organizace spojených národů, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  180. ↑ Israeli Schools: Religious and Secular Problems [online]. Education Resources Informational Center, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  181. ↑ KASHTI, Or; SHAHAR, Ilan. Knesset raises school dropout age to 18 [online]. Haaretz, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  182. ↑ Summary of the Principal Laws Related to Education [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  183. ↑ 183,0 183,1 Education [PDF]. Israel Ministry of Immigrant Absorption, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  184. ↑ The Israeli Matriculation Certificate [online]. United States-Israel Educational Foundation via the University of Szeged University, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  185. ↑ Higher Education in Israel [online]. Embassy of Israel in Washington, DC, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  186. ↑ About the Library [online]. Jewish National and University Library, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  187. ↑ Top 500 World Universities (1-100) [online]. Schanghai Jiao Tong University, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  188. ↑ The World's Top 200 Universities [online]. Times Higher Education, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  189. ↑ 189,0 189,1 Top Ten Reasons to Invest in Israel [online]. Israeli Consulate, New York City, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  190. ↑ Information Technology Landscape in Nations Around the World - Israel: IT Workforce [online]. American University, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  191. ↑ Israeli professor shares Nobel Prize in Economics for 200 [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  192. ↑ HEYLIN, Michael. Chemical & Engineering News - Globalization Of Science Rolls On [online]. American Chemical Society, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  193. ↑ GORDON, Evelyn. Kicking the global oil habit [online]. The Jerusalem Post, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  194. ↑ LAZAROFF, Tovah. Report: 12,400 new settlers in 2006 [online]. The Jerusalem Post, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  195. ↑ Settlement Information - Settlements in the West Bank [online]. Foundation for Middle East Peace, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  196. ↑ Settlement Information - Israeli Settler Population 1972-2006 [online]. Foundation for Middle East Peace, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  197. ↑ Settlement Information - Settlements in the Golan Heights [online]. Foundation for Middle East Peace, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  198. ↑ Settlement Information - Settlements in East Jerusalem [online]. Foundation for Middle East Peace, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  199. ↑ Settlement Information - Settlements in the Gaza Strip [online]. Foundation for Middle East Peace, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  200. ↑ Jews and others, by origin, continent of birth and period of immigration [PDF]. Izraelský centrální statistický úřad, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  201. ↑ Military-Strategic Aspects of West Bank Topography for Israel's Defense [online]. Defensible Borders for a Lasting Peace, [cit. 2008-09-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  202. ↑ FRIEDBERG, Rachel M.. The Impact of Mass Migration on the Israeli Labor Market. The Quarterly Journal of Economics, 10 2001. Dostupné online.  
  203. ↑ KEMP, Adriana. Labour migration and racialisation: labour market mechanisms and labour migration control policies in Israel. Social Identities, 2004, roč. 10, čís. 2, s. 267-292.  
  204. ↑ Zákon o návratu [online]. Kneset, [cit. 2008-04-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  205. ↑ ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a Stát Izrael. 1. vyd. Brno : Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2002. ISBN 80-210-3007-0. S. 56-57.  
  206. ↑ Population, by religion and population group [PDF]. Izraelský centrální statistický úřad, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  207. ↑ National Population Estimates [PDF]. Izraelský centrální statistický úřad, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  208. ↑ Immigration and Social and Cultural Diversity Among the Jewish Population [online]. International Youth Foundation, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  209. ↑ Jewish Festivals and Days of Remembrance in Israel [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  210. ↑ RAN, Ami. Encounters: The Vernacular Paradox of Israeli Architecture [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  211. ↑ BRINN, David. Israeli, Palestinian and Jordanian DJs create bridge for peace [online]. Israel21c, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  212. ↑ DOLEV, Yael. Some Thoughts About Israeli Cuisine [online]. University of Michigan, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  213. ↑ Depositing Books to The Jewish National & University Library [online]. Jewish National and University Library, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  214. ↑ Israeli Book Statistics for 2006 [online]. Jewish National and University Library, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  215. ↑ World Music - Israel [online]. National Geographic Society, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  216. ↑ DAVIS, Barry. Israel Philharmonic Orchestra celebrates 70th anniversary [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  217. ↑ Eurovision Song Contest - Israel [online]. Eurovision Broadcasting Union, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  218. ↑ About us [online]. Red Sea Jazz Festival, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  219. ↑ התיאטרון הלאומי הבימה [online]. Habima National Theatre, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (hebrejsky) 
  220. ↑ About Yad Vashem: The Yad Vashem Library [online]. Jad Vašem, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  221. ↑ Museum Informations [online]. Beth Hatefutsoth, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  222. ↑ GRIVER, Simon. Sports in Israel [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  223. ↑ TORSTRICK, Rebecca L. Culture and Customs of Israel. [s.l.] : Greenwood Press, 2004. ISBN 0313320918. S. 141. (anglicky) 
  224. ↑ BOUSKILA, Daniel. Israel Wins More Than Hoop Crown [online]. The Jewish Journal, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  225. ↑ World Team Championship in Beer Sheva, Israel [online]. World Chess Federation, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  226. ↑ LEVY, Marissa. Local grandmaster takes second place at World Chess Championship [online]. The Jerusalem Post, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  227. ↑ Olympic Medal Winners (under Europe / Israel) [online]. International Olympic Committee, [cit. 2008-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
.
  1. ↑ 1,0 1,1 Jeruzalémský zákon říká, že: „Jeruzalém, celý a sjednocený, je hlavním městem Izraele.“ Jeruzalém je sídlem vlády, prezidenta, vládních úřadů, nejvyššího soudu a parlamentu. OSN a většina zemí neuznává Jeruzalémský zákon a pokládá za hlavní město Tel Aviv-Jaffa. Palestinská autonomie požaduje Východní Jeruzalém jako hlavní město plánovaného Palestinského státu.

Externí odkazy

Vláda a státní správa
Obecné informace
Média


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Izrael
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Izrael
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Izrael“