Ehud Barak

Z Multimediaexpo.cz


zvuk Ehud Barak (hebrejsky: אֵהוּד בָּרָק, rodným jménem Ehud Brog, * 12. února 1942, Mišmar ha-Šaron, Britský mandát Palestina) je izraelský politik, bývalý premiér Izraele, současný ministr obrany a předseda Strany práce. V minulosti zastával řadu ministerských postů v izraelské vládě.[1] Pro své přesvědčení, že mír nenastane, pokud nebude Izrael silný,[2] je označován jako „jestřábí holubice“.[3] Před politickou kariérou byl důstojníkem Izraelských obranných sil (IOS).[4] Úspěšnou vojenskou kariéru završil v roce 1991, kdy se stal v pořadí 14. náčelníkem Generálního štábu IOS.[4] Funkci 10. premiéra Státu Izrael zastával v letech 1999 až 2001.[5] Po prohře v premiérských volbách v roce 2001 začal podnikat, byl poradcem národních a mezinárodních firem a přednášel.[6] Do vrcholné politiky se vrátil 12. června 2007, když byl ve stranických volbách zvolen předsedou Strany práce.[7] Ve vládě Ehuda Olmerta byl jmenován ministrem obrany po odstupujícím Amiru Perecovi.[8]

Obsah

Biografie

Barak se narodil 12. února 1942 v kibucu Mišmar ha-Šaron v mandátní Palestině.[6] Je nejstarší ze čtyř synů Ester (rozená Godinová) a Jisra'ele Brogových, kteří do Palestiny přišli počátkem 30. let z východní Evropy[3] a byli součástí generace zakládající kibucy.[6] Své příjmení si hebraizoval z Broga na Baraka v roce 1959, když začal sloužit v armádě.[9] Se svou budoucí manželkou Navou, se kterou má tři dcery, se seznámil během vojenské služby.[10] V srpnu 2003 se však rozvedli a 30. července 2007 se Barak oženil se svou láskou z mládí Nili Priel.[10]

Vzdělání

V roce 1968 získal titul bakaláře z fyziky a matematiky na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.[4] V roce 1978 dosáhl hodnosti magistra v inženýrsko-ekonomických systémech na Stanfordské univerzitě v Palo Altě v Kalifornii.[4]

Barak jako náčelník Generálního štábu, Washington (1993)

Vojenská služba

Do IOS vstoupil v roce 1959, kdy hebraizoval příjmení na Barak (v hebrejštině znamená „blesk“).[9] Dobrovolně se přihlásil do elitní průzkumní jednotky Sajeret Matkal a v roce 1971 se stal jejím velitelem (jedním z jeho důstojníků byl pozdější premiér Benjamin Netanjahu).[3] V průběhu šestidenní války v roce 1967 sloužil jako velitel průzkumné jednotky[4] a díky své vynalézavosti, mimořádné statečnosti a rozvážnosti se dostal do povědomí nadřízených.[11] Během jeho působení v Sajeret Matkal se tato jednotka stala předním izraelským protiteroristickým útvarem.[6] Mezi nejvýznamnější operace, které vedl, patří záchrana izraelských rukojmí z uneseného letounu společnosti Sabena při operaci Izotop v roce 1972 či likvidace teroristů z Organizace pro osvobození Palestiny po masakru izraelských sportovců na mnichovských olympijských hrách při operaci Jaro mládí v roce 1973.[6] Během jomkipurské války sloužil jako velitel tankové jednotky na sinajské frontě.[4] Byl jedním z klíčových tvůrců operace Entebbe z roku 1976, při níž byli zachráněni cestující letounu společnosti Air France, které vzali palestinští teroristé jako rukojmí a odletěli s nimi do Ugandy.[6] V roce 1979 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.[9] V lednu 1982 byl jmenován náčelníkem plánovacího oddělení IOS a byl povýšen do hodnosti generálmajora.[4] Během první libanonské války sloužil jako zastupující velitel izraelských sil v Libanonu.[4] Později působil jako náčelník vojenské zpravodajské služby Aman (1983–1985), velitel Centrálního velitelství (1986–1987) a zástupce náčelníka Generálního štábu (1987–1991).[9] Nejvyšší izraelský vojenský post – náčelníka Generálního štábu – zastával od 1. dubna 1991 do 1. ledna 1995 a během tohoto období dohlížel na stažení IOS z Gazy a Jericha v rámci Mírových dohod z Osla[6] a zúčastnil se vyjednávání o izraelsko-jordánské mírové smlouvě.[9] V roce 1995 ukončil ve funkci náčelníka Generálního štábu svou službu v IOS.[6] Během své vojenské kariéry obdržel pět vyznamenání za statečnost a stal se nejdekorovanějším vojákem izraelské historie.[6]

Politická kariéra

Barak v Pentagonu, 1999

Když Barak odešel z IOS, založil investiční firmu ve Washingtonu.[6] O šest měsíců později se na osobní žádost tehdejšího premiéra Jicchaka Rabina vrátil do Izraele a stal se ministrem vnitra.[6] Po Rabinově vraždě v listopadu téhož roku byl jmenován ministrem zahraničí v přechodné vládě Šimona Perese.[12] V následných volbách do Knesetu v roce 1996 byl zvolen poslancem za Stranu práce a během svého funkčního období působil jako člen zahraničního výboru a výboru pro obranu.[4] V roce 1996 nahradil Šimona Perese ve funkci předsedy Strany práce a vůdce opozice.[13] Před parlamentními a premiérskými volbami v roce 1999 vytvořil středolevou alianci Jeden Izrael, která se skládala ze Strany práce a stran Gešer a Meimad.[4] Ve volbách porazil úřadujícího premiéra Benjamina Netanjahua z Likudu poměrem 56:44 a stal se tak v pořadí desátým premiérem.[13] Kromě tohoto postu byl zároveň i ministrem obrany.[5] Jeho cílem bylo pokračování ve stopách svého mentora Jicchaka Rabina a chtěl uzavřít mír s palestinskými Araby a Sýrií.[9] Barak následně sestavil „vládu národního usmíření,“ do které, v zájmu snížení společenského napětí mezi sekulárními a religiózními Izraelci, pozval stranu Šas.[14] Dalšími členy koalice byly strany Merec, Jisra'el be-Alija, Strana středu, Národní náboženská strana a Jednotný judaismus Tóry.

Během svého funkčního období vyvedl Izrael z dlouhotrvající ekonomické recese k ekonomickému rozmachu, během něhož byl meziroční růst ekonomiky 5,9 %, docházelo k rekordním zahraničním investicím, téměř nulové inflaci, snižování deficitu a výraznému snižování zahraničních dluhů.[9]

Arabsko-izraelský konflikt

Podrobnější informace naleznete na stránce: Druhá intifáda
Soubor:Arafat&Barak.jpg
Ehud Barak, Bill Clinton a Jásir Arafat na summitu v Camp Davidu, 2000

Jádrem Barakových vládních snah bylo dokončení mírového procesu.[9] V květnu 2000 splnil svůj předvolební slib, když jednostranně stáhl všechny izraelské síly z jižního Libanonu a ukončil tak osmnáctiletou vojenskou přítomnost na tomto území.[14] Vedl dalekosáhlé snahy k vyjednání mírových dohod, nejprve se Sýrií a později s Palestinskou autonomií, a to za aktivní spolupráce amerického prezidenta Billa Clintona a jeho administrativy.[9] Jednání se Sýrií se týkala hlavně navrácení Golanských výšin výměnou za mír a bezpečnostní záruky Izraeli.[14] Proti této Barakově snaze však výrazně vystoupila izraelská pravice, která zahájila kampaň „Národ je s Golany.“[14] Jednání však ztroskotala poté, co od nich Barak odstoupil kvůli klesající popularitě a odporu ve Straně práce k předání Golan.[15] Při jednání s palestinskými Araby, reprezentovanými Jásirem Arafatem, bylo jeho záměrem co nejdříve dokončit jednání o permanentním statusu.[16] To však Arafat odmítl, dokud nebude implementováno Memorandum od Wye River, v jehož rámci se Izrael měl stáhnout ze 13 % Západního břehu.[16] Mezi nejznámější izraelsko-palestinské mírové rozhovory této doby patří summit v Camp Davidu z roku 2000, kdy se opětovně Barak pokusil s Arafatem dojednat podmínky permanentního statusu.[16] Jednání však nakonec selhala kvůli třem zásadním sporným bodům.[16] Prvním bodem byl východní Jeruzalém, kterého se Izraelci odmítali vzdát, a který Arafat požadoval zcela pod palestinskou kontrolu, jakožto hlavní město potencionálního Palestinského státu.[16] Druhým bodem byla rozloha území na Západním břehu, která by ve výsledku měla spadat pod Palestinskou autonomii a posledním pak palestinští uprchlíci.[16] Neúspěch při jednání vedl ke zhoršení vzájemných vztahů, což vyvrcholilo v září 2000, když tehdejší předseda Likudu Ariel Šaron vystoupil za doprovodu početné ochranky na Chrámovou horu.[17] Vzápětí v Izraeli vypukly velké palestinské nepokoje a násilnosti označované jako druhá intifáda (nebo intifáda al-Aksá).[11] Během ní Barak mimo jiné nařídil tzv. mimosoudní likvidace, při nichž byli teroristé eliminováni raketami vystřelenými z vrtulníků.[18] I po vypuknutí intifády však Barak pokračoval ve vyjednávání. 17. října 2000 se konal summit v Šarm aš-Šajchu a v lednu 2001 se konala bilaterální jednání v Tabě, kde Barak nabídl dosud nevídané kompromisy (včetně postoupení východního Jeruzaléma palestinským Arabům).[19][20] Jásir Arafat ale i tyto nabídky odmítl.[11] V prosinci 2000 přišel s překvapivým oznámením, když oznámil svou rezignaci a skutečnost, že požádá prezidenta o vypsání předčasných premiérských voleb.[21] Jeho záměrem bylo vyhnout se parlamentním volbám a soupeřením s Benjaminem Netanjahuem.[21] Ten nebyl v roce 2000 členem Knesetu a tak proti Barakovi nemohl kandidovat.[21] Rovněž chtěl posílit svou pozici premiéra.[21] Za stranu Likud se tak proti Barakovi měl postavil Ariel Šaron, nad nímž podle předvolebních průzkumů Barak vedl.[19] Jeho kalkulace však byly chybné a v předčasných volbách ho Šaron výrazně porazil poměrem 62,4:37,6.[19]

Podnikání a přednášky

Po neúspěchu ve volbách odešel dočasně z politiky, pracoval jako bezpečnostní poradce v americké společnosti Electronic Data Systems a zároveň se stal spolumajitelem firmy zaměřené na „bezpečnostní“ práci.[22] V listopadu 2004 oznámil svůj návrat do politického života a ohlásil kandidaturu na post předsedy strany.[6] Svou kandidaturu však stáhl poté, co zjistil, že nemá šanci na výhru, a vyzval své stoupence k podpoře Šimona Perese.[6] Po neúspěchu ve stranických volbách se stal partnerem investiční společnosti SCP Private Equity Partners z Pensylvánie.[22] V roce 2002 založil vlastní firmu Ehud Barak Ltd., která za čtyři a půl roku vydělala 30 milionů šekelů (přibližně 150 milionů korun v přepočtu k listopadu 2008).[23] Barak podnikl přednáškové turné po amerických univerzitách, kde hovořil o svém pohledu na problematiku Blízkého východu. Během svého turné v roce 2006 mimo jiné řekl, že: „v Iráku se stupňuje občanská válka a americká přítomnost je více součástí problému než jeho řešením.“[24]

Ehud Barak a Condoleezza Rice

Návrat do politiky

V lednu 2007 oznámil svůj záměr kandidovat ve stranických volbách, když vedení strany zaslal dopis, v němž uznal své někdejší chyby a nezkušenost, která mu byla vytýkána.[25] V prvním kole stranických voleb, které se konaly 28. května 2007, získal 35,6 % hlasů, což bylo více než jeho nejbližší protivníci, ale ne dost na vítězství.[26] Mimo jiné získal větší počet hlasů než tehdejší předseda Perece, který byl značně kritizován za selhání v pozici ministra obrany během druhé libanonské války.[27] Díky tomu, že v prvním kole nikdo nedostal dostatek hlasů, 12. června se konalo kolo druhé, ve kterém se Barak utkal s bývalým ředitelem Šin Bet Ami Ajalonem. V tomto kole nakonec Barak těsně vyhrál poměrem 51,3:47,7.[28] Již šest dní na to se Barak stal ministrem obrany a vicepremiérem ve vládě Ehuda Olmerta,[6] a to i přesto, že nebyl členem Knesetu.[3] Vzhledem k nespokojenosti Strany práce s fatálními neúspěchy v druhé libanonské válce Barak v předsednické kampani prohlašoval, že pokud Olmert neodstoupí, odejde Strana práce z koalice.[20] Jelikož si však uvědomoval, že okamžité předčasné volby by znamenaly propad Strany práce a vítězství Likudu, odložil plnění svého slibu na neurčito.[20]

Ehud Barak při Jom ha-Zikaron v roce 2008

V květnu 2008 Barak vyzval tehdejšího premiéra Ehuda Olmerta k rezignaci v souvislosti s jeho korupčními skandály.[29] V případě, že tak Olmert neučiní, hodlají Barakovi labouristé vystoupit z vlády a vyvolat tak předčasné volby.[30] 30. července Olmert oznámil, že na post premiéra rezignuje až po stranických volbách ve straně Kadima, jejímž je předsedou.[31] Ty se konaly v září 2008 a vyhrála v nich ministryně zahraničí Cipi Livni,[32] která byla později prezidentem Peresem pověřena sestavením vlády.[33] Barak byl sice jako předseda Strany práce vyzván Benjaminem Netanjahuem z Likudu, aby do koalice nevstupoval,[34] přesto však byla nakonec Strana práce jedinou stranou, která chtěla vytvořit novou vládou v čele s Livni.[35] V prosinci 2008 a lednu 2009 řídil jako ministr obrany protiteroristickou operaci Lité olovo v Pásmu Gazy. V únoru 2009 vedl Stranu práci do předčasných parlamentních voleb. V těch strana zaznamenala historicky nejhorší volební výsledek, když se ziskem třinácti mandátům obsadila až čtvrté místo.[36] Bezprostředně po volbách Barak oznámil odchod strany do opozice,[37] avšak po jednáních s Benjaminem Netanjahuem přednesl stranickému vedení návrh na vstup do Netanjahuovy koaliční vlády.[38] Část strany se proti tomuto kroku postavila, ale nakonec rozhodla ústřední komise strany, která poměrem hlasů 680 ku 507 schválila vstup strany do Netanjahuovy koaliční vlády.[39] V té Barak opět obsadil post ministra obrany.[40]

Zmínky v populární kultuře

Postava Ehuda Baraka byla zachycena ve filmu Mnichov. Barak je v něm zachycen jako bruneta, což odráží skutečnou událost, kdy se jako velitel Sajeret Matkal účastnil operace Jaro mládí, při které v přestrojení za ženu likvidoval palestinské teroristy. Objevil i v literatuře, konkrétně v románu Fredericka Forsytha Ďáblova alternativa (The Devil's Alternative), kde představoval vojenského poradce fiktivního izraelského premiéra.

Poznámky

  1. ↑ Člen Knesetu: Ehud Barak [online]. Kneset, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Ehud Barak – Izrael musí obnovit svoji sílu, pak přijde mír [online]. Eretz, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online.  
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 Profil: Ehud Barak [online]. BBC, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 4,6 4,7 4,8 4,9 Ehud Barak [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ 5,0 5,1 Ehud Barak [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ 6,00 6,01 6,02 6,03 6,04 6,05 6,06 6,07 6,08 6,09 6,10 6,11 6,12 6,13 Defense Minister Ehud Barak [online]. Ynetnews, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ Ehud Barak se vrací. Co bude s Olmertem? [online]. Aktuálně.cz, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online.  
  8. ↑ Ehud Barak je novým izraelským ministrem obrany [online]. iHNed.cz, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online.  
  9. ↑ 9,0 9,1 9,2 9,3 9,4 9,5 9,6 9,7 9,8 Ehud Barak - 10. premiér [online]. Kancelář premiéra Státu Izrael, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ 10,0 10,1 Ehud Barak marrying old flame [online]. Ynetnews, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ 11,0 11,1 11,2 Biografie Ehuda Baraka [online]. Sionismus a Izrael, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 199.   [Dále jen: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
  13. ↑ 13,0 13,1 Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 207
  14. ↑ 14,0 14,1 14,2 14,3 Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 208
  15. ↑ CLINTON, Bill. Můj život. Praha : Knižní klub, 2004. ISBN 80-249-0474-8. S. 997-999.  
  16. ↑ 16,0 16,1 16,2 16,3 16,4 16,5 Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 209
  17. ↑ Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 210
  18. ↑ Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 215
  19. ↑ 19,0 19,1 19,2 Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 216
  20. ↑ 20,0 20,1 20,2 Ehud Barak: Israel's 'comeback kid' [online]. BBC, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ 21,0 21,1 21,2 21,3 Barak resigns as Israeli prime minister [online]. The Guardian, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ 22,0 22,1 Ehud Barak oficiálně vstoupil do boje o vedení Strany práce [online]. Eretz, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  23. ↑ Ehud Barak Ltd [online]. Haaretz, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ Ehud Barak’s Speech at IU [online]. CampusJ, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ Former Israeli PM Barak in new leadership bid [online]. Reuters, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ Barak, Ayalon to face off in 2nd round [online]. The Jerusalem Post, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ Barak to lead Israel Labour party [online]. BBC, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ Novým předsedou Strany práce zvolen Ehud Barak [online]. Eretz, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  29. ↑ Další izraelský ministr vyzval premiéra Olmerta, aby odstoupil [online]. Novinky.cz, [cit. 2008-11-09]. Dostupné online.  
  30. ↑ Ministr vyzval Olmerta k odchodu, jinak prý vyvolá předčasné volby [online]. iDNES.cz, [cit. 2008-11-09]. Dostupné online.  
  31. ↑ Olmert odstoupí z funkce premiéra Izraele [online]. Novinky.cz, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  32. ↑ Izrael povede žena. Stranické volby vyhrála Livniová [online]. Aktuálně.cz, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  33. ↑ Šimon Peres pověřil Cipi Livni sestavením nové izraelské vlády [online]. Eretz, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  34. ↑ Barak a Jišaj vyzváni k opuštění izraelské vládní koalice [online]. Eretz, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  35. ↑ Izrael směřuje k předčasným volbám, mírový proces s Palestinci bude zmrazen [online]. Britské listy, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  36. ↑ Worst ever election result for the Social Democrats in Israel [online]. European Forum for Social Democrats, [cit. 2009-05-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ Ynetnews – Barak to Labor MKs: We'll sit in opposition (anglicky)
  38. ↑ BBC – Labour backs Netanyahu coalition (anglicky)
  39. ↑ The New York Times – Israel’s Labor Party Votes to Join Netanyahu Coalition (anglicky)
  40. ↑ Netanyahu government / Who's who in the new cabinet (anglicky)

Související články

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Ehud Barak
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Ehud_Barak“