Šimon Peres

Z Multimediaexpo.cz

Nositel Nobelovy ceny


Šimon Peres (hebrejsky: שמעון פרס, původním jménem Szymon Perski; 2. srpna 1923)[1] je devátým prezidentem Státu Izrael. Dvakrát zastával funkci premiéra a jednou zastupujícího premiéra. Byl členem 12 vlád a politické kariéře se věnuje přes 66 let.[2] Do Knesetu byl poprvé zvolen v listopadu 1959 a s výjimkou tříměsíční přestávky v roce 2006 byl jeho členem až do roku 2007, kdy se stal prezidentem.

Narodil se roku 1923 v polské Višnievě a roku 1934 se spolu se svou rodinou přestěhoval do mandátní Palestiny. Od založení Státu Izrael zastával řadu diplomatických a vojenských funkcí. Během své politické kariéry vystřídal pět politických stran: Mapaj, Rafi, Ma'arach, Stranu práce, Kadimu a ve dvou z nich (Ma'arach a Strana práce) byl předsedou strany. V roce 1994 obdržel společně s Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem Nobelovu cenu míru za mírové rozhovory, které vyústily v Oselské dohody, jichž se zúčastnil jako izraelský ministr zahraničí.[3] Počátkem roku 2007 byl nominován stranou Kadima v prezidentských volbách a 13. června 2007 byl Knesetem zvolen prezidentem státu.[4][5]

Obsah

Biografie

Mládí

Šimon Peres se narodil 2. srpna 1923[6] v polské Višnievě (nyní Bělorusko) Jicchaku (1896–1962) a Sáře (1905) Perskim.[3][7] Rodina doma mluvila hebrejsky, jidiš a rusky a Šimon se ve škole učil polsky. Dnes kromě hebrejštiny hovoří také anglicky a francouzsky.[6] Jeho otec byl obchodník se stavebním dřívím (později obchodoval i s jinými komoditami) a jeho matka byla knihovnice. Peres má mladšího bratra Geršona.[8] Na Peresův život měl velký vliv jeho děda rabbi Cvi Meltzer, pravnuk rabbiho Chajma Volozchina. V jednom rozhovoru Peres řekl: „Jako dítě jsem vyrůstal v domě mého prapradědy… učil mě Talmudu. Nebylo to tak jednoduché jak to zní. Moje rodina nedodržovala náboženská pravidla. Moji rodiče nebyli ortodoxní, ale já byl charedi. Jednou jsem viděl rodiče jak poslouchají o šabatu rádio, a tak jsem jej rozbil.“[9]

Britský mandát

V roce 1932 Peresův otec imigroval do Palestiny, kde se usadil. Jeho rodina jej o dva roky později následovala.[8] Peres v Tel Avivu studoval na Balfourově základní a střední škole a na gymnáziu Geula (Obchodní škola). V patnácti letech přestoupil na zemědělskou školu Ben Šemen a žil několik let v kibucu Geva.[8] Byl jedním ze zakladatelů kibucu Alumot. V roce 1941 byl zvolen tajemníkem mládežnického hnutí dělnického sionismu Hanoar Haoved Vehalomed. Roku 1944 se vrátil do Alumotu, kde pracoval jako farmář, pastýř a tajemník kibucu.

Osobní život

Roku 1945 se Peres oženil se Sonjou (rozenou Gelmanovou), která se rozhodla po celou dobu jeho politické kariéry zůstat v ústraní. Mají spolu tři děti: dceru Cviu Valdan, lingvistku a profesorku na Bejt Berl Teachers Training College; a dva syny, Joniho (1952), ředitele veterinárního střediska, veterinární nemocnice a kampusu zemědělské školy Kfar Hajarok, a Hemiho, předsedy Pitango Venture Capital, jedné z největších izraelských kapitálových firem.[10] Peres má osm vnoučat a dvě pravnoučata. Kvůli nemoci se jeho manželka nemohla zúčastnit prezidentské inaugurace.[11] Peresovou sestřenicí je herečka Lauren Bacall (rozená Betty Joan Perski).[12]

Vojenská kariéra

V roce 1947 Peres vstoupil do Hagany, předchůdkyně dnešních Izraelských obranných sil. David Ben Gurion mu dal na starost nákup zbraní a osobní oddělení. V roce 1952 byl jmenován zastupujícím hlavním sekretářem na ministerstvu obrany a roku 1953 ve věku 29 let byl vůbec nejmladší člověk, který byl jmenován hlavním sekretářem na ministerstvu obrany. Účastnil se nákupu zbraní a uzavírání strategických spojenectví, které byly pro nově vzniklý stát velmi důležité. Díky Peresovu vyjednávání získal Izrael vyspělé francouzské bojové stíhačky Dassault Mirage III, postavil jaderný reaktor v Dimoně a spolu s Francií a Spojeným královstvím vytvořili tajnou dohodu během Suezské krize v roce 1956.

Politická kariéra

První kroky v politice

Do Knesetu byl Peres poprvé zvolen ve volbách v roce 1959 za stranu Mapaj. Získal funkci náměstka ministra obrany, kterou si udržel až do roku 1965, kdy se zapletl spolu s Moše Dajanem do Lavonovy aféry. Peres i Dajan opustili Mapaj a společně s Davidem Ben Gurionem založili novou stranu Rafi, která roku 1968 společně s Mapajem utvořila alianci Ma'arach.

Politické milníky v 70. letech

V roce 1969 byl Peres jmenován ministrem pro absorbci imigrantů a v roce 1970 se stal ministrem dopravy a komunikací. Po rezignaci Goldy Meirové po Jomkipurské válce se ucházel o premiérské křeslo, které nakonec získal Jicchak Rabin, v jehož vládě byl roku 1974 jmenován ministrem obrany.[13] V následujících letech vyzýval Rabina o pozici předsedy strany, ale v roce 1977 s Rabinem ve stranických volbách prohrál.[14] Ještě téhož roku před parlamentními volbami však Rabina na postu předsedy strany vystřídal poté, co musel Rabin odstoupit kvůli skandálu se zahraničním kontem své ženy.[15] Jelikož Rabin nemohl právně rezignovat z přechodné vlády, zůstal i nadále premiérem a Peres se stal úřadujícím předsedou vlády.[16] Peres vedl Ma'arach k první volební porážce, při které Likud vedený Menachemem Beginem získal dostatečný počet hlasů, aby mohl zformovat vládu bez levice.[17] Po pouhém měsíci na vrcholu se rázem Peres ocitl v pozici opozičního vůdce.

Politické milníky v 80. letech

Po Rabinově pokusu o návrat v roce 1980 vedl Peres stranu do dalších parlamentních voleb v roce 1981. Ve volbách, které již byli těsnější, však zaznamenal opět prohru.[18] V roce 1984 získal Ma'arach nejvíce křesel v Knesetu, ale neuspěl při zformování levicové koalice.[19] Z toho důvodu se Ma'arach a Likud dohodli na neobvyklém rotačním principu, při kterém by Peres byl premiérem a vůdce Likudu Jicchak Šamir ministrem zahraničí, a naopak.[19] Za zmínku stojí také jeho setkání s marockým králem Hassanem II., kterého se Peres pokoušel získat jako prostředníka pro mírová jednání na Blízkém východě.[20]

Střídání s Šamirem

Po dvou letech Peresova působení ve funkci premiéra a Šamirova ve funkci ministra zahraničí se funkce vyměnily.[21] Roku 1986 se tak Peres stal ministrem zahraničí.[21] V parlamentních volbách v roce 1988 utrpěl Ma'arach další těsnou prohru. Peres souhlasil s obnovením koalice s Likudem, tentokrát s Šamirem coby premiérem na celé funkční období vlády.[22] Ve vládě národní jednoty (1988–1990) byl Peres vicepremiérem a ministrem financí.[23] Vláda národní jednoty padla v březnu 1990 poté co ministr zahraničí Šimon Peres odpověděl smířlivěji na americkou kritiku židovského osidlování Východního Jeruzaléma. Za tento krok byl Jicchakem Šamirem odvolán z vlády.[22] Peres se poté pokusil zformovat vládu založenou na koalici Ma'arachu s malými levicovými a náboženskými stranami, však neuspěl.[22]

Politické milníky v 90. letech

Od roku 1990 byl Peres vůdcem opozice a to až do počátku roku 1992, kdy byl poražen v prvních stranických volbách nové Strany práce (která byla vytvořena konsolidací Ma'arachu do jedné jednotné strany) Jicchakem Rabinem, kterého na postu předsedy strany sám vystřídal o patnáct let dříve.[24] V politice však zůstal aktivní i nadále a od roku 1992 zastával v nové Rabinově vládě funkci ministra zahraničí.[24] Z této pozice zahájil bez Rabinově souhlasu protiprávní jednání s Arafatovou Organizací pro osvobození Palestiny. Když se to Rabin dozvěděl, nechal ho v jednáních pokračovat. Tato jednání nakonec vedla k mírovým dohodám z Osla, za které Peres, Rabin a Arafat získali Nobelovu cenu míru.[25] Po Rabinově zavraždění v roce 1995 se Peres znovu stal premiérem.[26] Během svého funkčního období prosadil provoz internetu v zemi a nechal vytvořit první internetové stránky izraelského premiéra. V roce 1996 byl v prvních přímých volbách premiéra těsně poražen Benjaminem Netanjahu z Likudu.[27] Ve stranických volbách Strany práce se v roce 1997 neucházel o znovuzvolení a na postu předsedy strany jej tak vystřídal Ehud Barak. V roce 1999 byl v Barakově vládě jmenován ministrem pro regionální rozvoj a následně v ní zastával několik menších postů.

Politické milníky po roce 2000

Šimon Peres a bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld

V roce 2000 Peres kandidoval na izraelského prezidenta. Kdyby vyhrál, jak bylo všeobecně očekáváno, byl by prvním bývalým premiérem, který byl zvolen prezidentem. Ve volbách však prohrál a prezidentem se stal Moše Kacav. Poté co Barak prohrál přímou volbu premiéra s Arielem Šaronem, čekal Perese další návrat. Vedl Stranu práce do vlády národní jednoty s Šaronovým Likudem a zajistil si tak funkci ministra zahraničí. Formální vedení strany předal Binjaminu Ben-Eliezerovi a v roce 2002 starostovi Haify Amramu Micnovi. Peres však byl kritizován levicí za to, že je navzdory svým holubičím postojům ministrem zahraničí ve vládě, která očividně nehodlá pokročit v mírovém procesu. Svůj post opustil, když Strana práce opustila před parlamentními volbami v roce 2003 opustila koalici. Poté co strana pod Micnovým vedením utrpěla ve volbách zdrcující porážku, se stal Peres opět jejím předsedou.[28] Když Ariel Šaron ke konci roku 2004 představil svůj plán na jednostranné stažení se z Gazy a tím tak představil program, který by Strana práce mohla podpořit, Peres znovu vytvořil s Likudem koalici.[29] Rok před parlamentními volbami v roce 2006 vyhrál Peres primárky ve Straně práce. Jako předseda strany se snažil volby co nejvíc oddálit. Tvrdil, že brzké volby by mohly ohrozit jak plán na stažení se z Gazy, který měl být proveden v září 2005, tak setrvání strany v Šaronově vládě národní jednoty. Většina členů však byla pro dřívější konání voleb, zejména pak mladí členové strany, mezi nimiž byli Ofir Pines-Paz a Jicchak Herzog, kteří předběhli vedoucí představitele strany Binjamina Ben-Eliezera a Chajima Ramona ve stranickém hlasování o  rozdělení vládních pozic. Dopadlo to tak, že volby měly být v červnu. Ty však byly zpožděny vyšetřováním skandálu s možným podvodem ohledně registrování nových členů. To posunulo volby až na 9. listopad 2005. Bez ohledu na to Peres stále vedl v průzkumech veřejného mínění a vyvracel tak předpovědi, že jej jeho rivalové porazí. Drsnější výměny názorů s jeho oponenty začaly, když bývalý premiér Barak začal naléhat, aby se volby konaly již začátkem roku. Amir Perec a Chajim Ramon, dva anti-Barakovští členové Knesetu tehdy slíbili podporu Peresovi, aby porazil Baraka. V bizarním zvratu událostí nakonec Perec oznámil svou vlastní kandidaturu, což Peres vnímal jako zradu. Spor mezi Peresem a Perecem brzy zastínil rivalitu mezi Peresem a Barakem, zvláště po tom co Barak počátkem října svou kandidaturu stáhl. Jedním z Perecových hlavních trumfů proti Peresovi bylo, že jako člen Šaronovy vlády se dostatečně nevěnoval socioekonomickým záležitostem a nedostál svých tvrzení, že Strana práce jde do koalice s Šaronem pouze z důvodu stažení se z Gazy. V těsném souboji nakonec Peres prohrál, když získal 40 % hlasů oproti Perecovým 42,2 %.[30]

Soubor:World Economic Forum Annual Meeting Davos 2005 (346655258).jpg
Peres na Světovém ekonomickém fóru v Davosu (2007)

Vstup do Kadimy

30. listopadu 2005 Peres oznámil odchod ze Strany práce a vstoupil do Šaronem nově založené strany Kadima.[31][32] Bezprostředně po Šaronově vysilující mrtvici se objevily spekulace, že by se Peres mohl stát předsedou strany, nicméně většina představitelů se nakonec vyslovila pro Ehuda Olmerta. Strana práce se následně údajně pokoušela Perese nalákat zpět. Peres však oznámil že Olmerta podporuje, a že se rozhodl setrvat v Kadimě. Média spekulovala, že Olmert nabídne Peresovi druhé pořadí na kandidátce a významnou vládní pozici, ale namísto toho mu bylo nabídnuto méně hodnotné ministerstvo a ministryní zahraničí se stala Cipi Livni. Peres již předem oznámil svůj záměr neúčastnit se březnových parlamentních voleb. Poté co Kadima volby vyhrála, byl Peres jmenován ministrem pro rozvoj Negevu, Galileje a regionální ekonomiky.

Šimon Peres a Condoleeza Rice

Prezident Izraele

13. června 2007 byl zvolen prezidentem Státu Izrael. Pro jeho kandidaturu bylo 58 ze 120 poslanců Knesetu, kteří mu v prvním kole hlasování dali hlas (38 jich hlasovalo pro Re'uvena Rivlina a 21 pro Colette Avital).[33] Jeho oponenti jej ve druhém kole nakonec podpořili a Peres získal 86 hlasů pro a 23 proti.[33] Ve stejný den rezignoval na funkci poslance Knesetu. Jeho členem byl, s výjimkou tříměsíčního období v roce 2006, od listopadu 1959 a stal se tak nejdéle sloužícím izraelským politikem. Prezidentskou přísahu složil 15. června 2007.[34] Peres byl prvním izraelským prezidentem, který hovořil před zákonodárným sborem muslimské země, když 13. listopadu 2007 hovořil před velkým tureckým zákonodárným shromážděním. 27. listopadu 2008 mu byl britskou královnou Alžbětou II. udělen titul Velký kříž Řádu sv. Michaela a sv. Jiří.[35]

Knihy

Šimon Peres je autorem řady knih, např.

Související články

Bibliografie

  • LITELL, Robert. Šimon Peres: Pět rozhovorů. Praha : Lidové noviny, 1998. 190 stran, ISBN 80-7106-421-1.

Reference

  1. ↑ President Shimon Peres celebrates 85th birthday (anglicky)
  2. ↑ Presidency rounds off 66-year career (anglicky)
  3. ↑ 3,0 3,1 The Nobel Foundation – Shimon Peres, The Nobel Peace Prize 1994 (anglicky)
  4. ↑ Novým izraelským prezidentem bude Šimon Peres [online]. Novinky.cz, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online.  
  5. ↑ Šimon Peres složil přísahu prezidenta Státu Izrael [online]. Eretz.cz, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online.  
  6. ↑ 6,0 6,1 Šimon Peres [online]. Kneset, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ Location of Wiszniew on the map of the Second Polish Republic in the years 1921-1939 [online]. The Jewish Institute, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ 8,0 8,1 8,2 Biografie Šimona Perese [online]. Academy of Achievement, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ BECKHAM, Judy L. Shimon Peres, 1994 Nobel Peace Prize [online]. Israel-Times, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Not like other murderers [online]. Haaretz, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Sonia Peres regains consciousness [online]. Ynetnews, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ Peres: Not such a bad record after all [online]. The Jerusalem Post, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. ISBN 80-7257-740-9. S. 456.   [Dále jen: Izrael: Dějiny.]
  14. ↑ Izrael: Dějiny. S. 464-465
  15. ↑ KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7021-265-9. S. 165.   [Dále jen: Sionismus a Stát Izrael.]
  16. ↑ Izrael: Dějiny. S. 467
  17. ↑ Izrael: Dějiny. S. 469
  18. ↑ Izrael: Dějiny. S. 488
  19. ↑ 19,0 19,1 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 167.   [Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
  20. ↑ Sionismus a Stát Izrael. S. 169
  21. ↑ 21,0 21,1 TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Pardubice : Kora, 1991. ISBN 80-901092-0-9. S. 192.  
  22. ↑ 22,0 22,1 22,2 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 178
  23. ↑ Sionismus a Stát Izrael. S. 177
  24. ↑ 24,0 24,1 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 185-186
  25. ↑ Sionismus a Stát Izrael. S. 198
  26. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 195
  27. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 202
  28. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 242
  29. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 245
  30. ↑ Šimon Peres neobhájil post šéfa Strany práce [online]. BBC Czech, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online.  
  31. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 308
  32. ↑ Šimon Peres opouští Stranu práce [online]. BBC Czech, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online.  
  33. ↑ 33,0 33,1 Novým izraelským prezidentem bude Šimon Peres [online]. Novinky.cz, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online.  
  34. ↑ Šimon Peres složil přísahu prezidenta Státu Izrael [online]. Eretz.cz, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online.  
  35. ↑ První rytířský titul pro izraelského prezidenta [online]. Eretz.cz, [cit. 2008-11-27]. Dostupné online.  

Externí odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Šimon Peres
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/%C5%A0imon_Peres“