Holokaust

Z Multimediaexpo.cz


Mrtvá těla v koncentračním táboře Mauthausen během II. světové války

Holokaust, též holocaust (z řeckého ὁλόκαυστον holokauston celopal; ὅλος holos celý + καυστός kaustos spálený), označovaný též jako šoa (hebrejsky שואה neštěstí, zničení, pohroma), churben (jidiš חורבן zničení), je označení pro systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování osob označených jako Židé prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci v době druhé světové války. Během této genocidy bylo vyvražděno kolem 6 milionů Židů [1][2]

Termín holokaust byl později rozšířen i na systematické vyvražďování dalších etnických, náboženských a politických skupin. Jedná se o Romy,[3] Poláky, občany Sovětského svazu, tělesně či mentálně postižených, politických odpůrců (zejména komunistů a sociálních demokratů), homosexuálů a Svědků Jehovových. Podle této definice je počet obětí holokaustu mezi 11 až 17 miliony lidí.[4]

Obsah

Termín holokaust

Termín holokaust je česká odvozenina z řeckého holokauston (česky celopal), což je označení pro náboženskou obětinu, která se celá spálí. V češtině se lze také často setkat s původně anglickou odvozeninou holocaust, obě varianty jsou v češtině rovnocenné[5]. Autorem termínu je nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel (* 1928), který je poprvé použil ve svém románu Noc (La Nuit, 1958) ve smyslu „zničení ohněm“.[6] Židé preferují biblický výraz šoa (hebrejsky השואה, zničení, záhuba, zmar), který je však omezen na druhou světovou válku. Vyvražďování Romů se nazývá Porajmos doslova pohlcení.

Neexistuje obecný konsensus nad rozsahem pojmu holokaust. Jad Vašem a řada historiků vztahuje tento pojem pouze k vyvražďování Židů nebo jiných skupin označených jako rasově méněcenné (Romové) za druhé světové války.

Termín holokaust bývá občas používán jako označení pro jakoukoliv genocidu či masakr, například pro etnické čistky ve Rwandě či genocidu Arménu v Turecku po 1. světové válce.[7]

Fidel Castro označil za rasový holocaust vyhošťování Romů bez povolení k pobytu z Francie.[8]

Oběti

ObětiPočet mrtvýchZdroje
Židé 5,9 milionů[9]
Sovětští váleční zajatci 2–3 milionů[10]
Poláci 1,8 – 2 milionů[11]
Romové 220,000–1,500,000[12][13]
Lidé se sníženou schopností 200,000–250,000[14]
Svobodní zednáři 80,000–200,000[zdroj ?]
Homosexuálové 5,000–15,000[15]
Svědci Jehovovi 2,500–5,000[16]

Židé

Hlavní obětí holocaustu byli Židé. Holocaust byl praktickou aplikací „konečného řešení židovské otázky“ (Endlösung der Judenfrage), kterým mělo být úplné vyvraždění židovské populace. Obvykle používaný počet židovských obětí je 6 miliónů, Raul Hilberg ve své knize The Destruction of European Jews uvádí číslo 5,2 miliónu. Vyvražděny byly zhruba dvě třetiny evropských Židů, většinu obětí tvořili Židé z Polska (3 milióny mrtvých). Údaje jsou neustále zpřesňovány a doplňovány, také díky zpřístupnění některých informací získaných až po rozpadu SSSR v r. 1991.

Nežidovské oběti

Nežidé nejsou v původní definici holokaustu zahrnuti.

Slované

Podrobnější informace naleznete na stránce: Generalplan Ost

Jedním z Hitlerových plánů bylo vytvoření německého životní prostoru. Tento plán počítal v řádu 20 až 30 let s odsunutím, vyvražděním a zotročením většiny Slovanů.

Generalplan Ost byl zahájen v Polsku, kde bylo v rámci operace Tannenberg popraveno přes 20 tisíc příslušníků polské elity. Po ní následovala akce „Inteligence“, při níž bylo zabito přes 40 tisíc polských intelektuálů. Německá okupační moc zavedla v Polsku, resp. v Generálním gouvernementu a na okupovaných polských územích politiku teroru, přičemž prováděla hromadné veřejné popravy i exekuce rolníků, které měly zastrašovat ostatní obyvatelstvo. Postupně docházelo k vysídlování z oblastí určených k další germanizaci a násilnému zabírání zemědělské půdy, přičemž bylo ze svých domovů vyhnáno několik stovek tisíc Poláků. Odhaduje se, že celkem 1,8-2 miliony polských občanů nežidovského původu zemřelo v důsledku nacistické okupace a války.

Občané Sovětského svazu byli jednak jako civilisté vystaveni německým válečným zločinům ze strany Einsatzgruppen jejichž oběti bylo kolem 1 670 000. Jednak byli jako váleční zajatci popravování, nasazováni na nucené práce a vystaveni krutému zacházení. Je odhadováno že tímto způsobem bylo zavražděno 2 až 3 miliony sovětských válečných zajatců.

Mezi státy s vysokým počtem civilních obětí patří i Jugoslávie s půl miliónem mrtvých převážně Srbů.

Romové

Soubor:Oznaczenia więźniów hitlerowskich obozów koncentracyjnych.png
Insignie vězňů v koncentračních a vyhlazovacích táborech: SU – sovětský válečný zajatec
černý terčík – trestní prapor/komando
červený terčík – podezření na útěk
Podrobnější informace naleznete na stránce: Porajmos

Dalším terčem vyvražďování byli Romové a romští míšenci, s odhadovaným počtem obětí 220 tisíc některé odhady uvádějí až 800 tisíc, což činí asi čtvrtinu až polovinu jejich předválečné populace.

Roku 1935 Norimberské zákony označily Romy a Židy za rasově méněcenné. Sňatky s mezi příslušníky árijské a neárijské rasy byly zakázány.[17]

14. prosince 1937 vydal říšský vůdce SS Heinrich Himmler a šéf německé policie výnos o preventivním potírání zločinnosti, který mezi asociály jmenoval cikány, cikánské míšence a cikánským způsobem kočující osoby, které řádně nepracovaly a prováděly trestnou činnost. V červenci 1938 začali být Cikáni v Říši hromadně vězněni a deportování do koncentračních táborů. 8. prosince 1938 vydal říšský vůdce SS a šéf německé policie Výnos o potírání cikánského zlořádu, který nařídil podchycení všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob. V říjnu 1939 provedla říšská kriminální policie soupis všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob starších 6 let a zakázala jim volný pohyb. 10. července 1942 vydal obdobné nařízení o soupisu cikánů i velitel protektorátní neuniformované policie. Dosavadní kárné pracovní tábory byly změněny na cikánské sběrné tábory.Na konci roku 1942 bylo vydáno prováděcí nařízení o deportacích romského obyvatelstva do cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau.[18]

Roku 1944 byl cikánský tábor nacisty zničen a asi tři tisíce Romů bylo usmrceno v plynových komorách. Na 1700 práceschopných Romů bylo před tím přemístěno do jiných koncentračních táborů.[19]

Postižení

Podrobnější informace naleznete na stránce: Akce T4

Systematické vyvražďování postižených bylo zahájeno v roce 1939, k jeho oficiálnímu ukončení došlo v roce 1941 po protestech, které iniciovali představitelé katolické církve. Ve skutečnosti program ovšem skrytě pokračoval dál, byť mnohem pomaleji, až do konečné porážky Německa. Celkem bylo v letech 1939–1945 povražděno asi 200–250 tisíc postižených.[20]

Homosexuálové

Neexistují oficiální záznamy o tom, kolik homosexuálů zemřelo v koncentračních táborech, ale odhaduje se, že jde zhruba o 50 tisíc lidí. (Některé prameny uvádějí čísla od deseti tisíc až po půl milionu homosexuálů.) Vzhledem k tomuto počtu se o osudu homosexuálů za druhé světové války nemluví tolik jako o osudu Židů. Homosexuálové museli nosit růžový trojúhelník, který v současnosti patří mezi symboly homosexuálů bojujících za svoje práva. Tyto oběti nacismu se doposud nedočkaly odškodnění.

Svědci Jehovovi

Političtí oponenti

Připomínání obětí holocaustu

Oběti holocaustu si mnoho států světa připomíná 27. ledna, den osvobození vyhlazovacího tábora Auschwitz - Birkenau Rudou armádou.

Uskutečnění holokaustu

Nejčastější příčiny smrti

Oběti z řad Židů mohly být zabity při pogromech, popřípadě byli povražděni polovojenskými a protižidovskými komandy. Se zrodem Konečného řešení židovské otázky byli Židé (spolu s ostatními skupinami, ale tvořící největší část) koncentrováni v ghettech, koncentračních táborech a nakonec posíláni do vyhlazovacích táborů na území dobytém Třetí říší. Ty představovaly nejhrůznějším prostředek holocaustu – „továrny na smrt“, mající za účel s maximální efektivitou zabíjet a likvidovat mrtvá těla lidí dopravovaných za jejich zdi. Nezanedbatelná část lidí do nich určených zahynula již při transportu, za nelidských podmínek (namačkáni v dobytčích vagónech, přepravováni často i několik dní, bez jídla a vody). Po příjezdu do tábora následovala (zejména od léta 1942, kdy byla ve většině vyhlazovacích táborů vybudována krematoria) vstupní selekce, při kterých táborový lékař vybíral část nejzdatnějších vězňů, kteří byli určeni pro práci (buď v pomocných táborech nebo přímo v širším komplexu tábora) nebo pro další budování tábora, stavbu nových budov apod. Lidi, kteří vstupní selekcí neprošli, čekala likvidace. Například podle svědectví Rudolfa Vrby, který utekl z Auschwitz-Birkenau,[21] se v letech 1942-1944 počet lidí, kteří neprošli v tomto táboře vstupní selekcí, pohyboval typicky a zhruba okolo 75 až 90 %, s tím, že některé transporty byly zlikvidovány stoprocentně. Ty, kteří prošli vstupní selekcí, čekala každodenní tvrdá práce v drsných podmínkách a v každém počasí, a za ni malé příděly velmi nekvalitního jídla, které zcela nedostačovaly jejich energetickému příjmu. Přeživší z těchto táborů se shodují na tom, že vedoucí z podniků, ve kterých vězni pracovali, si mohli dovolit je pracovně přetěžovat nad mez trvalé udržitelnosti kvality práce, aniž by se museli bát o přísun nové pracovní síly[22] – z tohoto úhlu pohledu se jednalo o nahodilou avšak záměrnou, pomalou smrt v důsledku kombinace podvýživy a vyčerpání. Selekce lidí určených pro likvidaci probíhaly nejenom při vstupu do vyhlazovacích táborů ale i pro jejich obyvatele a to pravidelně, tak, aby byl korigován počet vězňů mezi jejich zdmi, zvyšovaný o pravidelně přijíždějící transporty. Ti, kteří pracovali nejdéle a na jejichž zdraví se nesnesitelné pracovní podmínky a nedostačující výživa podepsaly nejvíce, zeslábli natolik, že v některé z těchto selekcí byli shledáni neschopnými další práce a následně zlikvidováni; jejich zesláblý organismus též mohla skolit (běžně nesmrtelná) nemoc či infekce ze zranění (popř. kombinace více těchto faktorů), taktéž podchlazení vlivem sychravého a chladného počasí (baráky v táborech nebyly nijak vyhřívány), případně mohli nalézt smrt přímo při práci, když již nebyli schopni plnit kvóty. V několika případech navíc v táborech vypukly epidemie smrtelných nemocí – pravděpodobně nejvážnější byla epidemie tyfu v Osvětimi-Březince, která trvala od července do září 1942, vyžádala si odhadem 15–20 tisíc životů a kvůli které byly selekce dočasně zastaveny.[21] Časté byly též zažívací potíže a „zdánlivě nevyléčitelné choroby nohou - otékaly do takové míry, že lidé nemohli chodit“.[21] V jiných případech mohli být obyvatelé vyhlazovacích tábora zabiti svými spoluvězni (zejména těch z řad kriminálních zločinců nebo kápů; občas i bez zřejmého důvodu) nebo za drobný prohřešek jako např. nesundání čepice při setkání s esesmanem apod. Řádově stovky možná několik málo tisíc nedobrovolných obyvatel koncentračních a vyhlazovacích táborů se v průběhu svého věznění pokusilo o útěk a bylo během něj zastřeleno nebo oběšeno před zraky ostatních po jejich dopadení; neznámý, možná stejný počet vězňů nevydržel utrpení po stránce psychické a zvolil dobrovolný odchod ze života (například vběhnutí do elektrického oplocení). Několik desítek vězňů se stalo obětmi pokusů na lidech, které ve vybraných táborech probíhaly.

Vyhlazovací tábory

Podrobnější informace naleznete na stránce: Vyhlazovací tábory nacistického Německa
Koncentrační a vyhlazovací tábory

Nejúčinnějším a nejhrůznějším prostředkem německého holocaustu byly vyhlazovací tábory, kde se hromadně popravovalo (v prvních fázích) zastřelením, oběšením a jedovatým plynem (nejpoužívanější byl Cyklon B). Mrtvoly byly poté hromadně pohřbívány či spalovány.

Po přepadení Sovětského svazu 22. června 1941 (Operace Barbarossa) nechal Adolf Hitler na území Polska zřídit šest vyhlazovacích táborů:

  1. Chełmno (Kulmhof) (8. prosince 1941 – 17. ledna 1945, přibližně 320 000 obětí[23])
  2. Osvětim (Auschwitz, Oświęcim) – Výstavba původního tábora u města Osvětim začala v dubnu 1940. Tábor existoval do ledna 1945, velitelem byl Rudolf Höß. Později v roce 1941-42 se rozšířil o Osvětim II – Birkenau v nedaleké Březince. V roce 1942 následoval Osvětim III v Monowicích. Celkový počet lidí zavražděných v Osvětimi nelze přesně určit, neboť počet lidí usmrcených v plynových komorách nebyl registrován. Dle údajů Hösse bylo v osvětimském vyhlazovacím táboře zplynováno 1 135 000 osob.[24][25][26] Tábory v Osvětimi a Březince jsou dnes přístupné veřejnosti.
  3. Majdanek (červenec 1941 – červenec 1944, 78 000[27] až 360 000[28] obětí)
  4. Bełżec (březen 1942 – červen 1943, 600 000 obětí[29])
  5. Sobibor (květen 1942 – říjen 1943, 250 000 obětí[30])
  6. Treblinka (červenec 1942 - říjen 1943, nejméně 800 000 obětí[31])

Svět a holokaust

Holocaust a ostatní státy

Nacistické Německo se při likvidaci Židů soustředilo nejen na německé Židy a ty nacházející se na území, nad nímž získalo v průběhu války kontrolu. Vyžadovalo též vydání Židů po svých spojencích a satelitech. Různé státy se k této otázce postavily různě. Za jeden z nejvstřícnějších států lze označit Slovenský štát, který nejenže Židy vydával z větší části z vlastní iniciativy, ale navíc za jejich odvoz nacistickému Německu z vlastní iniciativy platil[32] (nutno ovšem dodat, že vydávání bylo několikráte přerušeno a dokončeno bylo až po propuknutí slovenského národního povstání). V řadě dalších zemí bylo vydávání ve větší míře uskutečněno až na nátlak nacistů podpořený růstem moci pronacistických bojůvek a radikálním oslabení centrální vlády (např. Maďarsko). Velmi vlažný přístup k pronásledování Židů měla Itálie, byť i ona přijala protižidovské zákony. Zcela odmítavě se k celé záležitosti postavilo Finsko, které žádné protižidovské zákony nepřijalo a přes silný nátlak striktně odmítlo vydat nejen své občany židovského původu, ale i drtivou většinu Židů uprchlých ze zemí, které nacistické Německo ovládlo.

V řadě zemí, které své židovské obyvatele a uprchlíky vydávaly, byly deportace přerušovány a pozastavovány díky diplomatickému úsilí neutrálních zemí. Významná byla snaha zejména Vatikánu, který opakovaně protestoval proti deportacím především na Slovensku, v Maďarsku a Chorvatsku, kde byl jeho diplomatický vliv nejsilnější a kde byla podle jeho vedení naděje na pozitivní účinek protestů. V Maďarsku v srpnu 1944 vedl papežský nuncius Angelo Rotta společnou delegaci pěti šéfů diplomatických zastoupení neutrálních zemí protestujících proti vydávání Židů do Německa (protest připojilo Portugalsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko).

Ve světě byl 27. leden zvolen jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu.

Holokaust v Českých zemích

Podrobnější informace naleznete na stránce: Židé v Protektorátu Čechy a Morava

Holokaust v protektorátu se odehrával pod taktovkou okupačních úřadů a až na výjimky bez odporu obyvatel a za spolupráce českých úřadů a úředníků.

Před druhou světovou válkou žilo na dnešním území ČR více než 118 tisíc Židů; 26 tisícům se podařilo do roku 1941 - kdy bylo protektorátními úřady vystěhování zakázáno a současně začaly transporty - emigrovat. Přes 80 tisíc osob bylo během holocaustu za druhé světové války vyvražděno).

Silnou kritiku si v moderní době vysloužilo rozhodnutí Československa z roku 1938, kdy zakázalo rakouským Židům vstup na své území a vrátilo do Rakouska, do rukou nacistů tisíce židovských uprchlíků.

Zpochybňování holokaustu

Podrobnější informace naleznete na stránce: Zpochybňování holokaustu

Holocaust je či některé z jeho částí jsou občas terčem zpochybňování. Ačkoliv v drtivé většině případů není zpochybňována perzekuce Židů jako celek, je pro tento fenomén vžité taktéž označení popírání holokaustu. V mnoha státech světa včetně České republiky zpochybňování holokaustu, též označované jako hlásání Osvětimské lži, trestným činem.

Zpochybňování holokaustu je součástí širšího směru, tzv. historického revizionismu. Zpochybňování holokaustu v souladu s vědeckými metodami je jedním z nových proudů tohoto původně v podstatě seriózního historického proudu, který tak značně zdiskreditovalo. Podle americké historičky Deborah Lipstadtové seriózní historikové tento směr odmítají a vyčítají mu pseudovědecké metody práce a neseriózní práci s prameny a citacemi s účelem falšovat historii[33]. Větší část revizionistů nezpochybňuje holocaust jako celek, ale jeho plánovanost či rozsah a počet obětí.

Zneužívání památky holokaustu – holokaustový průmysl

Vedle plného uznání na jedné straně a celkového nebo částečného zpochybnění na straně druhé existuje k holokaustu i jakýsi „třetí“ postoj, byť tento je minoritně zastoupený. Ten holokaust jako takový nezpochybňuje – nezaobírá se ani tak jím samotným jako spíš jeho odkazem a tím, jak je jeho památka vnímána a jaký má v současnosti vliv, popř. zda-li nebyl v minulosti zneužit pro ideologické, politické či jiné cíle.

Hlavním představitelem je Norman Finkelstein (sám židovského původu), který na toto téma napsal knihu Průmysl holocaustu, jež byla přeložena do 16 jazyků. Zavádí v ní pojem průmysl holokaustu a rozvíjí v ní několik otázek, jako je mimo jiné: to, jak holokaust obhajuje sám sebe a jak se staví nad podobné tragické události dějin; propagace holokaustu z finančního hlediska (jeho kapitalizace); zveličování, přikrášlování a zneužívání utrpení Židů jako pózy ublíženectví; zneužití holokaustu pro politické cíle, zejména v prosazování politických zájmů Izraele; argumentace holokaustem těmi, jichž se holokaust fakticky nedotkl.

V některých aspektech (například těch politických) se tento postoj překrývá s argumenty antisionismu.

Reference

  1. ↑ Obecně užívaný počet 6 miliónů židovských obětí vychází z výpovědi Adolfa Eichmanna během jeho procesu v Izraeli - kompletní záznam celého procesu lze najít on-line [1]. Historikové, kteří se danou problematikou zabývali uvádějí čísla v rozmezí 5.1 (Raul Hilberg: The Destruction of the European Jews,1961) - 6.2 miliónu (Wolfgang Benz: Dimension des Völkermords. Die Zahl der jüdischen Opfer des Nationalsozialismus., 1996, ISBN 3-423-04690-2.)
  2. ↑ http://www.holocaust.cz/cz2/history/jew/general/general13
  3. ↑ Dieter Pohl: Verfolgung und Massenmord in der NS-Zeit 1933–1945, Darmstadt 2003, ISBN 3-534-15158-5, S. 64 und 111
  4. ↑ Donald Niewyk suggests that the broadest definition, including Soviet civilian deaths, would produce a death toll of 17 million. Google Books Estimates of the death toll of non-Jewish victims vary by millions, partly because the boundary between death by persecution and death by starvation and other means in a context of total war is unclear. Overall, about 5.7 million (78 percent) of the 7.3 million Jews in occupied Europe perished (Gilbert, Martin. Atlas of the Holocaust 1988, pp. 242-244). Compared to five to 11 million (1.4 percent to 3.0 percent) of the 360 million non-Jews in German-dominated Europe. Small, Melvin and J. David Singer. Resort to Arms: International and civil Wars 1816-1980 and Berenbaum, Michael. A Mosaic of Victims: Non-Jews Persecuted and Murdered by the Nazis. New York: New York University Press, 1990
  5. ↑ Internetová jazyková příručka: holokaust [online]. Ústav pro jazyk český AV ČR, rev. 2008-09-02, [cit. 2010-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  6. ↑ http://www.zmizeli-sousede.cz/prace/cznovemesto.htm#1
  7. ↑ Tak např. [2]
  8. ↑ Vyhoštění Romové jsou obětí rasového holokaustu, řekl Castro
  9. ↑ Dawidowicz, Lucy. The War Against the Jews, Bantam, 1986.p. 403
  10. ↑ Berenbaum, Michael. The World Must Know, United States Holocaust Memorial Museum, 2006, p. 125.
  11. ↑ 1.8–1.9 million non-Jewish Polish citizens are estimated to have died as a result of the Nazi occupation and the war. Estimates are from Polish scholar, Franciszek Piper, the chief historian at Auschwitz. Poles: Victims of the Nazi Era at the United States Holocaust Memorial Museum.
  12. ↑ "Sinti and Roma", United States Holocaust Memorial Museum (USHMM). The USHMM places the scholarly estimates at 220,000–500,000. Michael Berenbaum in The World Must Know, also published by the USHMM, writes that "serious scholars estimate that between 90,000 and 220,000 were killed under German rule." (Berenbaum, Michael. The World Must Know," United States Holocaust Memorial Museum, 2006, p. 126.
  13. ↑ Romanies and the Holocaust: a Reevaluation and Overview
  14. ↑ Donna F. Ryan, John S. Schuchman, Deaf People in Hitler's Europe, Gallaudet University Press 2002, 62
  15. ↑ The Holocaust Chronicle, Publications International Ltd., p. 108.
  16. ↑ Shulman, William L. A State of Terror: Germany 1933–1939. Bayside, New York: Holocaust Resource Center and Archives.
  17. ↑ ŠTOLOVÁ, Eva. Vzdělávání Romů. Praha : Grada Publishing, s.r.o., 2001. ISBN 80-247-0277-0. Kapitola 1. Romové za 2. světové války, s. 9-10.  
  18. ↑ Ctibor Nečas: Holocaust českých Romů, Kalendář událostí, stará verze stránek prezidenta České republiky
  19. ↑ ŠTOLOVÁ, Eva. Vzdělávání Romů. Praha : Grada Publishing, s.r.o., 2001. ISBN 80-247-0277-0. Kapitola 1. Romové za 2. světové války, s. 12-13.  
  20. ↑ Donna F. Ryan, John S. Schuchman, Deaf People in Hitler's Europe, Gallaudet University Press 2002, 62
  21. ↑ 21,0 21,1 21,2 http://www.holocaust.cz/cz2/resources/texts/zprava_vrba
  22. ↑ Například Miloš Pick: Naděje se vzdát neumím
  23. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%202494.pdf
  24. ↑ Dějiny Německa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004.
  25. ↑ Pressac, Jean-Claude. Die Krematorien von Auschwitz. Piper Verlag. Munich 1994
  26. ↑ http://www1.yadvashem.org/education/lessonplan/english/auschwitz/auschwitz.htm
  27. ↑ http://www.berlinonline.de/berliner-zeitung/archiv/.bin/dump.fcgi/2006/0104/feuilleton/0018/index.html
  28. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%206622.pdf
  29. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%205981.pdf
  30. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%206030.pdf
  31. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%205886.pdf
  32. ↑ Václav Vaško: Neumlčená 1
  33. ↑ Deborah Lipstadtová: Popírání holocaustu: Sílící útok na pravdu a paměť. Praha – Litomyšl 2001, ISBN 80-7185-402-6.

Související články

Literatura

  • Ella Lingens-Reinerová: Prisoners of Fear. Londýn 1948 (paměti)
  • Viktor Frankl: Man's Search for Meaning. New York 1958 (paměti)
  • Raul Hilberg: The Destruction of the European Jews. New York 1961, ISBN 0-300-09557-0
  • Gerald Reitlinger: The Final Solution
  • Hannah Arendtová: Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla, Mladá fronta, Praha 1995.
  • Deborah Lipstadtová: Denying the Holocaust. The Growing Assault on Truth and Memory. Plume 1994, ISBN 0-02-919235-8.
    česky jako Popírání holocaustu: sílící útok na pravdu a paměť. Praha - Litomyšl 2001, ISBN 80-7185-402-6.
  • Daniel Jonah Goldhagen: Hitler's Willing Executioners. Ordinary Germans and the Holocaust. New York 1996
  • Norman G. Finkelstein: Průmysl holocaustu: Úvahy o zneužívání židovského utrpení, Dokořán 2006, ISBN 80-7363-068-0
  • Dean, Martin: Robbing the Jews - The Cofiscation of Jewish Property in the Holocaust, 1935 - 1945, Cambridge University Press, 2008.

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Holokaust
Citováno z „http://ww.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Holokaust“